EVOLUCE PLANETÁRNÍHO VĚDOMÍ A MOŽNOSTI PŘEŽITÍ: Psychologické kořeny lidského násilí a chtivosti (2)

            Z obsahu předešlé kapitoly jasně vyplývá, že koncepční rámec omezený na oblast postnatální biografie a Freudova nevědomí nemůže stačit k tomu, aby adekvátním způsobem objasnil příčiny a povahu extrémních forem lidského násilí, ať už v individuálním nebo kolektivním měřítku. Nicméně se zdá, že kořeny tohoto fenoménu sahají ještě hlouběji, než je prenatální úroveň psyché. Výzkumy vědomí odhalují další významné zdroje agrese v transpersonální oblasti, kde patří kupříkladu archetypální obrazy démonů a hněvivých božstev, destruktivní mytologická témata, matrice animální agrese a bolestné vzpomínky z minulých životů. C.G.Jung věřil, že archetypy kolektivního nevědomí, nejenže mají mocný vliv na chování jedinců, ale také hýbou velkými historickými událostmi. Z tohoto hlediska se mohou v chování celých národů a kulturních společenství projevovat závažná mytologická témata. Jung se v období několika let před vypuknutím druhé světové války setkával při analýze snů svých německých pacientů s různými prvky nordického mýtu o Ragnaröku, neboli "Soumraku bohů", z čehož usoudil, že se jedná o archetyp, který se začíná prosazovat právě v kolektivní psyché německého národa. Rovněž předpovídal, že se německý národ dostává pod vliv sebedestruktivního archetypu, který vede svět k velké katastrofě. Vůdcové národů, aby dosáhli svých politických cílů, častokrát při své rétorice používají nejen prenatální podobenství, ale také sahají k archetypální a spirituální symbolice. Po středověkých křižácích se žádalo, aby ve jménu Ježíše Krista neváhali obětovat své životy a osvobodit svatou zemi z područí mohamedánů. Hitler rozvíjel mytologické motivy o tisícileté říši a nadřazenosti nordické rasy, což potvrzuje i volba prastarých árijských symbolů swastiky a slunečního orla. Ajatoláh Chomejní i Saddam Hussein podněcovali imaginaci svých muslimských stoupenců výzvami k džihádu - svaté válce proti bezvěrcům.

       V tomto kontextu není bez zajímavosti znovu se zmínit o práci Carol Cohnové, která v jazyce jaderného zbrojení a doktríny vypozorovala časté užívání duchovní symboliky a náboženských metafor. Ze svého ženského pohledu to chápala, že se muži-vědci snaží tímto způsobem vyhradit si a potvrdit svou konečnou kreativní moc. Autoři strategické doktríny se o členech své komunity vyjadřují jako o "jaderném kněžství". První atomová zkouška byla pojmenována názvem Trinity (nejsvětější Trojice), který symbolizoval jednotu Otce, Syna i Ducha svatého, nebo-li mužských kreativních sil. Vědci, kteří se podíleli na vývoji atomové bomby a přímo se účastnili její zkoušky, se nechali slyšet, že si připadali jako na počátku stvoření světa. Robert Oppenheimer si zase připomněl slova z Bhagavadgíty, která při rozhovoru  Ardžunou pronesl Krišna: "Stávám se smrtí - ničitelem světů".

        NOVÉ NÁHLEDY NA POVAHU NENASYTNÉ CHTIVOSTI

       Psychoanalytická interpretace nenasytné potřeby člověka dosahovat, vlastnit a stávat se více než je, zdůrazňuje sublimaci nižších instinktů. To, co se jeví jako neúnavný impuls ženoucí k další dokonalosti, může být snadno chápáno jako důsledek instinktivního vytěsňování, na němž se také zakládají veškeré nejvyšší hodnoty lidské civilizace. Vytěsněný instinkt nikdy nepřestává usilovat o úplné uspokojení, což se projevuje opakováním zkušenosti z prvotního uspokojení. Žádná substituční nebo reaktivní řešení ani sublimace nestačí na to, aby odstranily přetrvávající napětí vyvolávané vytěsněnými instinkty. (Freud 1955)

       Abychom se vyjádřili ještě konkrétněji, chtivost bývá interpretována jako jev, který souvisí s poruchami při kojení. Orální frustrace nebo naopak nadměrné kojení vytváří orální fixaci, proto se primitivně infantilní potřeba jíst, pojímat objekty do úst, projevuje u různých objektů a v různých situacích i v dospělosti. Moderní výzkum vědomí shledává, že tato interpretace je povrchní a nedostatečná a ve svém průběhu objevil další prenatální a transpersonální zdroje nenasytnosti a chtivosti.

       Prenatální zdroje chtivosti

       Mnozí lidé, kteří podstupují biograficky zaměřené psychoterapie, v jejich průběhu zjišťují, že v určitých dimenzích mezilidských vztahů nežijí vlastním opravdovým životem. Například, problémy s rodičovskou autoritou vedou ke specifickým modelům pozdějších potíží s autoritativními osobnostmi; příčiny opakovaných disfunkcí v sexuálním soužití lze vyhledat u rodičů, kteří slouží jako vzor sexuálního chování; záležitosti mezi sourozenci ovlivňují budoucí vztahy s vrstevníky, atd.

        Avšak, jakmile člověk v rámci procesu sebezkoumání dosáhne prenatálních zážitků, najednou odhalí, že problém neautentičnosti dosavadního života se nevztahuje pouze na určité segmenty, ale platí ve svém celku. Ke svému překvapení a úžasu zjišťuje, že se jeho celková životní strategie ubírá nesprávným směrem, proto ani nemůže na své pouti najít naplnění. Příčinou je skutečnost, že tato životní strategie byla především motivována strachem ze smrti a ovládána nevědomými silami, jež se vztahují k biologickému porodu, které se však nepodařilo adekvátně zpracovat a integrovat (narodili jsme se anatomicky, ale nikoliv emočně).

       Je-li oblast vědomí pod silným vlivem latentních vzpomínek na zápas v porodním kanálu, přicházejí pocity neklidu a nespokojenosti se současnou situací, které lze orientovat na celé spektrum různých situací, například na nespokojenost s fyzickým vzhledem, nedostatek hmotných statků, neodpovídající sociální postavení a vliv, malou porci slávy anebo moci, atd. Jedinec tudíž cítí, stejně jako dítě uvízlé v porodním kanálu, že je třeba drát se dále kupředu a vydobýt si lepší situaci.

       Ať už je současná realita jakákoliv, nikdy není dostatečně uspokojivá, proto se vždy zdá, že se řešení najde v budoucnu. Naše fantazie nám vytrvale modeluje obraz šťastnější budoucnosti a dokud ji nedosáhneme, budeme se neustále pouze připravovat na lepší zítřky, ale opravdový život půjde jaksi kolem nás. Výsledkem takové strategie je životní model "šlapacího mlýna" nebo také "krysích závodů". Existencialisté hovoří o autoprojekci do budoucna.

      Nedaří-li se nám cíle dosáhnout, potom přetrvávající nespokojenost zdůvodňujeme nesprávným výběrem korektivních opatření. Jestliže se cíle podaří dosáhnou, ale trvalé uspokojení přesto nepřichází, zpravidla se vymluvíme, že jsme si stanovili vcelku špatný cíl, anebo, že jsme nebyli dostatečně ambiciózní, proto bude třeba své plány rozšířit a vytýčit si nové cíle. Jedná se o zcela mylnou diagnózu, neboť zmíněný neúspěch vyplývá ze strategie, která je ve své podstatě nesprávná a v zásadě není ani schopna zajistit trvalé štěstí. Jde o vzorec, jenž zodpovídá za bezohledné a absurdní sledování megalomanských cílů, které ve svém důsledku přinášejí nezměrné utrpení a řadu globálních problémů. Tento projev, právě z důvodu, že není schopen zajistit opravdovou a trvalou spokojenost, lze pozorovat na mnoha různých úrovních.

         Transpersonální kořeny nenasytné chtivosti

        Jak se zdá, moderní výzkumy vědomí a prožitkové psychoterapie nám odhalují, že nejhlubší kořeny naší nespokojenosti a neutuchajícího volání po dokonalosti leží daleko za hranicemi biografické a prenatální oblasti. Nenasytná touha, která hýbe lidským životem, má v konečné podobě transpersonální povahu. Hledání dokonalosti je slovy Dante Alighieriho "onou touhou, která způsobuje, že žádná slast není úplná, proto také žádná radost v tomto životě nemůže být tak velká, aby uhasila žízeň v naší duši". V obecném smyslu lze povahu nejhlubších transpersonálních příčin nenasytné chtivosti pochopit z perspektivy koncepce Kena Wilbera (1980), pojmenované Atman Project (Projekt Átman).

        Podle ní je naše pravá podstata božská - můžeme ji nazývat Bůh, Buddha, Brahma nebo Tao - a třebaže nás proces tvoření od našeho zdroje jaksi odděluje a odcizuje, tuto skutečnost ze svého povědomí nikdy zcela neztrácíme. Nejhlubší motivační silou psyché je, a to na všech úrovních, návrat k oné božské zkušenosti. Avšak limitující podmínky postupných vývojových etap nám brání, abychom se zcela osvobodili a dosáhli plného prožitku božského sjednocení. Skutečná transcendence si žádá smrt odděleného já, avšak strach z anihilace a ulpívání na egu vede jedince k tomu, že místo Átmanu vyhledává napodobeniny nebo náhražky, které odpovídají jeho konkrétnímu stádiu vývoje.

        U dítěte jsou to specifické psychologické potřeby adekvátní k jeho věku, u dospělého to mohou být, kromě jídla a sexu, také peníze, sláva, moc, rozhled, znalosti, atd. Protože v hloubi nitra se nám ozývá pocit, že naše pravá identita tkví v celistvosti kosmického tvůrčího procesu a v samotném tvůrčím principu, neexistuje tudíž žádná náhražka, v jakémkoliv množství nebo rozsahu, která by poskytla stejné naplnění jako projekt Átman. Pouze přímý prožitek vlastní božské podstaty realizovaný ve zvláštním stavu vědomí může uspokojit naše nehlubší potřeby. Tudíž, konečné řešení problému nenasytné chtivosti nelze nalézt v žádném sekulárním úsilí, ale pouze ve vlastním nitru, což lze ilustrovat slovy Traherna, jimiž popisuje svůj mystický zážitek:

        Byl jsem vším - chrámem, ulicemi, lidmi. Stal jsem se oblohou, sluncem, měsícem, hvězdami i celým světem, byl jsem jediným divákem i hercem, který to vše plně vychutnával. Neznal jsem žádné normy, hranice, ani žádná dělení, ale zato jsem veškeré normy i hranice prožíval sám v sobě, v mém bytí jsem pojal všechny poklady i jejich strážce. Pochopil jsem, že jsem se choval jako podplacený vazal a otrok veškerých zmatků, jež nám tento svět připravuje. Nyní mohu všechno odhodit stranou a stát se opět maličkým, abych směl vstoupit do království nebeského.

        PROŽITKOVÉ PŘÍSTUPY PODPORUJÍCÍ HLUBOKOU OSOBNÍ TRANSFORMACI A VÝVOJ VĚDOMÍ

       Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnohem hlouběji, než si akademická psychiatrie byla vůbec schopna domyslet, a že jejich objem je vskutku nesmírný, může působit velmi pesimisticky. Tento dojem však více než dostatečně vyvažují objevy nových terapeutických mechanizmů a transformativních možností, které lze aplikovat na prenatální a transpersonální rovinu psyché. 

       V průběhu dlouhé řady let psychoterapeutického výzkumu jsem mohl u mnoha lidí, kteří se vážně zabývali hlubokou a systematickou introspekcí, pozorovat hluboké emoční a psychosomatické léčivé proměny. Někteří z nich byli meditátoři s pravidelnou duchovní praxí, jiní zase měli psychedelické zkušenosti anebo procházeli obdobím psychospirituální krize a další se aktivně účastnili různých prožitkových psychoterapií anebo jiných forem sebezkoumání. Jelikož se tito lidé vědomě setkávali se sekvencemi prenatálních a transpersonálních zážitků, které se jim dařilo také integrovat do svého života, jejich osobnost mohla procházet radikální proměnou.

       Podaří-li se obsah nevědomé prenatální úrovně dostat na povrch vědomí, obvykle dochází i ke snížení míry agrese, tudíž se člověk stává mírumilovnějším, spokojenějším sám se sebou a tolerantnějším k jiným. Prožitek psychospirituálního znovuzrození a vyvolání pozitivních prenatálních nebo postnatálních vzpomínek redukuje iracionální pudy i ambice a zvyšuje schopnost radovat se ze současných životních situací - každodenních činností, přírody, hudby, lásky, atd. Prožitky kosmické jednoty a vlastního božství dále redukují iracionální pudy, přinášejí pocity úžasu a lásky a otevírají hluboké zdroje kreativity. Nejobecnějším důsledkem procesu hlubokého prožitkového sebezkoumání je objev kosmické spirituality a její mystické povahy, jež vychází z osobního prožitku.

      Zvláštní stavy vědomí skýtají dokonce ještě více vzrušující možnosti dosažení pozitivních vývojových změn formou prožitkové identifikace s jinými lidmi, skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i anorganickými materiály a přírodními procesy. Jedinec může prožívat události odehrávající se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích a dokonce i mytologická a archetypální témata Jungova kolektivního nevědomí. Skutečnost, že tyto zážitky mohou obsahovat přesné informace z různých oblastí, které dalece přesahují možnosti, jichž je člověk schopen ve svém životě konvenčními cestami získat, svědčí o jejich autentičnosti.

      To nás přivádí k závěru, že individuální psyché je na hlubší úrovni vnitřně propojena s celým vesmírem a v určitém smyslu je s ním i souměřitelná. Moderní výzkum vědomí tímto způsobem potvrzuje základní tezi prastarých hindských Upanišad, že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvostí bytí a kosmickým tvůrčím principem. Jedinec tudíž není pouhým egem zapouzdřeným v kůži, ale také nejvyšším kosmickým principem (Átman-Bráhman). Výsledky z transpersonální psychologie mají z perspektivy našeho pojednání mnohem širší teoretický i praktický význam. Lidé, kteří dosáhnou prožitku z prenatální oblasti nevědomí, mají jedinečnou příležitost vyvést na povrch vědomé oblasti hluboké destruktivní a sebedestruktivní energie i rušivé emoce, které se v této doméně lidské psyché nahromadily, vyrovnat se s nimi a dále je integrovat. Tito lidé rovněž v sobě objevují hlubokou univerzální a všeobsažnou duchovnost, jejichž důsledky se projevují prohloubením vnitřního míru, vyšší sebeakceptací, tolerancí k jiným a respektováním rozdílů.

       Tyto změny se ještě více prohlubují a rozšiřují, jakmile proces prožitkového sebezkoumání dosáhne transpersonální úrovně. Z počátečního psychologického sondování nevědomé psyché se nyní automaticky stává filozofické tázání po smyslu života a duchovní pouť. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní psyché, dokáží dále v sobě rozvíjet vděčnost a úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických vztahů a zájmů, které vycházejí z takřka buněčného povědomí, že veškeré hranice ve vesmíru jsou arbitrární, a že každý z nás je totožný s celou strukturou Bytí. Najednou zcela jasně víme, že nemůžeme v přírodě nic učinit, aniž by se to nějak neodrazilo v nás samotných. Rozdíly mezi lidmi, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy, jazyka, politického přesvědčení nebo náboženského vyznání, se nyní pro nás stávají čímsi zajímavým a obohacujícím, a ne něčím zastrašujícím. Je zcela zřejmé, že tato transformace, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku, by zvýšila i naše šance k přežití.

       TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE, VÝZKUM VĚDOMÍ A GLOBÁLNÍ KRIZE

       Některé náhledy lidí prožívajících zvláštní stavy vědomí se přímo vztahují k současné globální krizi a její souvislosti s vývojem vědomí. Ukazují nám, že v moderním světě exteriorizujeme mnohé ze základních témat prenatální dynamiky, s nimiž se jedinec, jenž prochází hlubokou osobní transformací, musí setkávat a vnitřně vyrovnávat. Tytéž prvky, s nimiž bychom se střetli v procesu psychologické smrti a znovuzrození, tvoří obsah našich večerních zpravodajských pořadů, což platí zejména pro fenomény, které charakterizují oblast BPM III.

       Pravidelně můžeme pozorovat, jak se v různých válkách, revolučních převratech, rostoucí kriminalitě, terorizmu a rasových nepokojích projevují důsledky bezuzdných agresivních impulsů. V bezprecedentní míře se prosazuje sexualita, o čemž svědčí nespoutaná sexuální volnost mezi mladistvými, promiskuita, volné manželské svazky, knihy a filmy plné sexu, práva homosexuálů, sadomasochistické experimenty, a další. V moderním světě začínají také narůstat projevy démonických prvků, dochází k renesanci satanských kultů a čarodějnictví, stoupá popularita hororových knih a filmů s okultní tématikou, přičemž satanisticky motivované zločiny tuto skutečnost jenom podtrhují. Skatologický rozměr lze evidentně vnímat ve stoupající míře průmyslového znečišťování, hromadění odpadních produktů a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech.

      Mnozí lidé, s nimiž jsme pracovali, docházeli k závěrům, že se lidstvo nachází na rozcestí mezi kolektivním zánikem anebo evolučním skokem vědomí, který nemá v historii obdoby. Terence McKenna (1992) se k této záležitosti vyjádřil velmi lakonicky, ale výstižně: "Ať tak či onak, historie hloupé opice je u konce". Zdá se, že my všichni procházíme procesem, který je paralelní s fenoménem psychologické smrti a znovuzrození, s nímž se mnozí lidé individuálně setkávají ve zvláštních stavech vědomí. Budeme-li se i nadále nechat slepě ovládat těmito problematickými destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, které vyvěrají z hlubin nevědomí, nelze pochybovat, že zničíme nejen sami sebe, ale i veškerý život na této planetě. Avšak, podaří li se nám tento proces v dostatečně velkém měřítku vnitřně zpracovat, můžeme dosáhnout  tak výrazného pokroku, že bychom se ve svém vývojovém úseku, který jsme doposud urazili od období primátů, posunuli o notný kus dále.

      I když se snad zdá, že se jedná o předpoklad z oblasti utopie, může to být naše jediná reálná šance. Zkusme nyní pohlédnout do budoucnosti a odhadnout, jaké možnosti by nás čekaly, pokud by se nám podařilo v reálném světě aplikovat koncepce, které vyplývají z transpersonální oblasti a nových vědeckých paradigmat. Je třeba konstatovat, že nové náměty a koncepce, třebaže výsledky posledních výzkumů jsou opravdu velmi impresivní, stále ještě neutvářejí úplný a komplexní světonázor, ale spíše představují jakousi nesouvislou mozaiku. Čeká nás ještě mnoho práce, zejména v oblasti shromažďování dalších informací, formulování nových teorií a dosažení kreativní syntézy. Kromě toho, nelze ve světě očekávat žádné výrazné změny dříve, než se podaří docílit, aby současné informace oslovily mnohem širší okruh lidí.

       Avšak, dokonce ani radikální intelektuální posun k novému paradigmatu realizovaný ve velkém měřítku, nemusí ke zmírnění globální krize a ke změně našeho celkového destruktivního chování vůbec stačit. Síly, které tento destruktivní cyklus pohánějí, pramení hluboko v nevědomí, proto sotva mohou být neutralizovány pouze změnou kognitivních struktur a formováním nového světonázoru. Co se spíše žádá, je, aby lidstvo prošlo hlubokou emoční a duchovní transformací. S využitím stávajících důkazů je možné navrhnout určité strategie, které mohou tento proces usnadnit a podporovat.

      Jakékoliv úsilí o změnu vývoje lidstva by mělo začít psychologickou prevencí, kterou je třeba uplatňovat již v raném období. Informace z oblasti prenatální i perinatální psychologie nám naznačují, že je možné odvést značný kus dobré práce, podaří-li se změnit podmínky vztahující se k těhotenství, porodu a poporodní péči, to znamená zvýšit v průběhu těhotenství úroveň emoční připravenosti matky, realizovat přirozený porod a v poporodním období zdůrazňovat význam emočně nezastupitelného kontaktu mezi matkou a dítětem.

      O významu výchovy dětí, stejně tak i o katastrofálních emočních důsledcích traumatických podmínek v období dětství, bylo napsáno mnoho. Zcela nepochybně jde o oblast, kde je nezbytné uplatňovat nepřetržitou výchovu a vzdělávání. Avšak, aby bylo možné veškeré teoreticky známé principy aplikovat, je nutné, aby sami rodiče dosáhli dostatečné emoční stability a vyzrálosti. Z mnoha zkušeností víme, že se emoční problémy přenášejí jako temné prokletí z generace na generaci, a proto neustále čelíme velmi složitým situacím.

      Humanistické a transpersonální psychologie rozvíjejí účinné prožitkové metody sebezkoumání, léčby a transformace osobnosti. Některé vyplývají z terapeutické tradice, jiné zase představují moderní adaptace dávných duchovních praktik.

      K dispozici jsou rovněž přístupy, které lze realizovat, díky příznivému poměru počtu mezi profesionálními terapeuty, klienty a ostatními, v kontextu svépomocných skupin. Systematická práce v takových skupinách může vést k duchovnímu otevření, jehož je v kolektivním měřítku zoufale zapotřebí, jestliže má náš druh vůbec přežít.

      Jednou ze základních podmínek celého procesu je šířit veškeré informace o zmíněných možnostech a motivovat tak dostatečné množství lidí k jejich využití.

      Zdá se, že se účastníme dramatického závodu o čas, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího než budoucnost života na této planetě. Budeme-li se i nadále řídit starými strategiemi, které se ve svém důsledku projevují zjevně vysoce destruktivním a sebedestruktivním způsobem, není příliš pravděpodobné, že lidský druh přežije. Avšak, budeme-li v dostatečném počtu podstupovat proces hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout takové úrovně vývoje vědomí, kde si onen učebnicový název Homo sapiens - člověk rozumný, plně zasloužíme.

-konec-