Konspirace, nadpřirozené síly a nebo jen náhody?

Ulč Ota

Ulč Ota

autor

14.11.2008 Zajímavosti

         Několik hodin po ukončení červnových parlamentních voleb, z jejichž výsledku leckomu zamrazilo, v katedrále svatého Víta zvonu Zikmundovi žalem dokonce puklo srdce. Někteří pesimisté upozornili na osudný precedent, postihnuvší v roce 1939 Polsko v předvečer národní tragedie. Tentokrát se do české kotliny nepřivalily nacistické invazní hordy, ale přemnoho zkázonosné vody. Ta způsobila víc spouště na vzhledu země než všech šest protektorátních let. Mnohé příčiny katastrof přírodních či pozemšťany zaviněných se už od nepaměti vysvětlují předchozími jakoby pokyny zhůry. Však často docházelo k obětování pannen  konejšit údajně krvelačné bohy, aby zajistili zdárnou úrodu, zabránili suchům, povodním, lučním kobylkám.  Máme co dělat s událostmi - biblickými šlehy neodvratitelnými jako jsou například sopečné výbuchy či zemětřesení, na rozdíl od událostí, k nimž nemuselo dojít, ale došlo, s hodně katastrofálním dopadem. Zlomek vteřiny a několikacentimetrová vzdálenost mohly zabránit první světové válce, za jejíž vypuknutí se největší vina přičítá německému císaři Vilémovi II. V roce 1889 (též rok Hitlerova narození) v Berlíně předváděl Buffalo Bill svou proslulou show. Jeho velkou hvězdou byla ostrostřelkyně Annie Oakleyová, která pistolí umně sestřelovala popel z doutníku v ústech gentlemana, dostatečně chrabrého či pošetilého, aby se stal cílem v dost značné vzdálenosti. Dobrovolník se zpravidla nehlásil a tak tuto roli musel podstupovat chudák její manžel. Jinak tomu ale bylo tehdy v Berlíně. Tam k zděšení císařského dvora a zejména paní ostrostřelkyně povstal a frajersky se přihlásil mladý panovník. Annie Oakleyová, zpocená a rozklepaná, jak později přiznala, zmáčkla kohoutek. Šťastná rána, tehdy to bohužel dobře dopadlo, aby pak v roce 1914 a následných čtyřech letech dobře nedopadlo vůbec nic. Významné byly náhody, že se něco stalo (německý vlak přivezl Lenina do Petrohradu) nebo se nestalo (Hitler došel na předměstí Moskvy, ale ne už dál).

      

      Osud, fatum - to příliš čpí predestinací, předurčením, Alláhovou vůlí, tedy i popřením naší svobodné vůle, což má ovšem tu výhodu, že to z nás snímá břemeno odpovědnosti za vlastní rozhodování. Lze za Osud pokládat náhody, k nimž došlo, ale vůbec nemuselo dojít? Hitler přece nemusel předčasně opustit mnichovskou pivnici,  bomba by ho byla rozmetala a tím i zabránila vypuknutí druhé světové války.

       Slovník překládá anglické coincidence jako "náhodnou shodu." Jak asi vypadala statistická pravděpodobnost události v březnu letošního roku 2002 ve finském městě Raahe, kde dva bratři - dvojčata již v pokročilém věku ztratili život, když za jízdy na bicyklu do obou vrazil jiný nákladní automobil na stejné silnici v rozmezí dvou hodin? Na Long Islandu ve státě New Yorku došlo ke smrtelnému úrazu po srážce dvou automobilů - za jedním volantem seděla žena, v druhém muž, její manžel.

       Před lety jsem se ve Swazijském království dočetl o právě uskutečněném neštěstí, jak blesk dvakrát udeřil do mladíka v témže odpoledni. První zásah přežil, druhý nikoliv. Do kategorie miniaturní statistické pravděpodobnosti patří i známé paralely ze života a smrti prezidentů Kennedyho a Lincolna. Oba byli zvoleni do prezidentského úřadu v rozpětí 100 let (1860 a 1960),  oba jejich nástupci v úřadě jménem Johnson se narodili v tomtéž časovém intervalu (1808 a 1908). John Wilkes Booth, který zavraždil Lincolna, se narodil v roce 1839. Lee Harvey Oswald, jemuž se oficielně dosud přičítá vražda Kennedyho, se narodil v roce 1939. Booth po činu prchal z divadla a byl dopaden ve skladišti. Oswald po činu prchal ze skladiště a byl dopaden v divadle. Oba byli zavražděni dřív, než mohli přijít před soud.  Jméno Lincolnovy sekretářky bylo Kennedy. Jméno Kennedyho sekretářky bylo Lincoln. A pozorovatel s poněkud lascivním smyslem pro humor by dodal, že týden před smrtí Lincoln pobýval v lůně městečka Monroe, stát Maryland, kdežto týden před smrtí Kennedy pobýval v lůně herečky Marylin Monroe.

       V Sarajevu roku 1914 se srbskému mladíku Gavrilu Principovi podařilo zastřelit arcivévodu Františka Ferdinanda. K činu ho přiměly  vlastenecké revoluční pohnutky nebo v pozadí stála srbská či dokonce ruská carská vláda, jak se tehdy proslýchalo? Otázkou pak není Co či JAK, ale PROČ - motivy a s jejich pomocí se dostat k plánovaným záluskům, k případné konspiraci. O něčem takovém se dozvídáme už v Bibli - had a Eva v ráji, Kain a Abel. Dala by se sem vlastně započítat každá manželská nevěra.

      "Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu," je populární česka pranostika s přečasto zkázonosným dopadem. Jestliže mě někdo obviní, že si denně pochutnávám na masíčku mnou vražděných robátek neviňátek, s odkazem na padoušskému rčení lze tedy dojít k závěru, že kanibalistické hody nepořádám ustavičně, to asi ne,  ale spíš jen o velkých svátcích.

      Pátrá se po temných silách v pozadí, tím se lidstvo zaobírá už od nepaměti: od čarodějnic, šup s nimi na hranici, k Jezuitům, svobodným zednářům, Židům, Mafiánům, americkým imperialistům, globalistům, CIA a tak dlouze dále. Když se za válečného střetnutí bitva hodně nepovede, nejvyšší velící generál si buď vpálí kuli do hlavy nebo dá popravit pár nižších generálů, politici mohou případně předstírat, že nic moc se nestalo nebo svedou přičinu debaklu na ony temné síly. 

      V roce 1940, po tuze kvapné a neméně trapné porážce Francie, se vina přičítala nikoliv neschopnosti vojenského velení, ale až nadpozemsky efektivní, jakkoliv neexistující síti podvratné proněmecké páté kolony. Když propukla aféra priapického Billa Clintona s orální aktivistkou Monikou Lewinskou, Hillary Clintonová obhajovala ctnost svého manžela a z nehorázných lží obvinila pravicové politické síly (a vast right-wing conspiracy). V někdejší ČSFR pražský bulvár Expres uveřejnil "Senzační odhalení 17.listopadu". Jeho autor Miroslav Dolejší, bývalý politický vězeň přežívající v nuzných poměrech,  prezentoval podrobnou verzi o dohodě disidentů s normalizátory, o roli StB, KGB, CIA, ba i izraelského Mossadu, neboť je-li spiknutí, nechť je též židovské.

      Jak se podařilo Miroslavu Dolejšímu získat důvěru významných tajných služeb světa, aby se mu svěřily se svými tajemstvími? Je výhodou všech konspirací, že jsou nevyvratitelné. Nevýhodou pak, že jsou nedokázatelné. Lidé dávají přednost jednoduchým vysvětlením, jedné příčině před mnoha příčinami a náhodnými zvraty. Zejména pro nábožensky založeného člověka je těžko stravitelná představa života, zcela dominovaného oněmi nepředvídatelnostmi, v nichž by se  prst boží vůbec neangažoval. Příznivci spikleneckých interpretací se zpravidla nezatěžují otázkou, jak bylo možné utajit tu kterou konspiraci, do níž přece museli být zasvěceny stovky lidí. Že by se po letech nenašel ani jeden jediný přistoupit se svědectvím, s memoáry, které by mu vynesly milionové honoráře? Jestliže se přisuzuje americké CIA tak ob rovská moc, proč se jí nepodařilo odstranit Fidela Castra? Však to bylo jedno fiasko za druhým: neuspěli agenti ani najatí mafiáni (Johnny Rosselli, Sam Giancana, Santos Trafficante) s krabicemi s jedovatými doutníky či aspoň s popraškem, který by vypelíchal jeho plnovous.

      Ve Švédsku nevysvětleno zůstává zabití premiéra Olofa Palmeho na cestě z biografu. Byl to osamělý střelec či frustrovaní revolucionáři z Kurdistánu? V USA z šesti pokusů zastřelit prezidenta, ve třech případech viceprezident pocházel z Texasu (aha, nekalá olejářská chapadla), v dalších třech z New Yorku (aha, Wall Street). Od smrti J.F.Kennedyho uplyne teď v listopadu 2002 už čtyřicet roků, aniž se tragedie přesvědčivě vysvětlila. Mystérií se zabývají stovky knih. Zabili ho komunisté či antikomunisté, mafiáni či burziáni, podsvětí či sama vláda. V divadelní hře "MacBird vraždí" pachatelem je tehdejší viceprezident Lyndon B. Johnson. V jednom z filmů je Kennedyovým atentátníkem jeho vlastní otec.

      Vládou pověřená vyšetřovací komise, složená z řady vážených osobností v čele s Earlem Warrenem, předsedou Nejvyššího soudu, vyslechla více než 500 svědků a vydala zprávu v obrovském rozsahu 26 svazků. Závěru, že Lee Harvey Oswald jednal sám (tzv.single assassin, single bullet theory) nevěří aspoň 90 procent veřejnosti. V roce 1979 čili mnoho let po události, se zvláštní vyšetřovací výbor kongresu do věci znovu pustil. Konala se řada rekonstrukci včetně střelby do mrtvol. Výbor zapochyboval o teorii osamělého střelce, ale nevyloučil možnost Warrenovy teorie o fragmentu kule, jež napřed zasáhla Kennedyho hlavu a pak zápěstí guvernéra Connollyho.

      Ani původní či ty pozdější vyšetřovatele nepodezírám z konspirace tragedii zamlžovat, pravdu tajit. Od té doby se ale objevily nové důkazy, zejména svědectví z řad mafiánů z jižní Evropy. Sledoval jsem řadu dokumentárních záznamů, které mě přesvědčily, že atentát byl dílem víc než jedné osoby. Za nejpravděpodobnější pokládám verzi, obviňující mafii z města New Orleansu. Úkolem pověřila z Evropy importované profesionály, kteří odvedli odbornou práci včetně dodatečné likvidace nastrčeného Oswalda.

      Daleko menší zájem veřejnosti vyvolala podivná smrt Vincenta Fostera, Clintonova důvěrného přítele. Foster, věk 48, ženat a otec tří dětí, v pracovní den 20.července 1993 čili přesně půl roku po Clintonově složení prezidentského slibu, bez vysvětlení náhle odjel z Bílého domu a několik hodin se o něm nevědělo. Večer anonymní telefonát informoval, že Foster je mrtvola za řekou Potomacem v malém národním parku Fort Marcy. Načež se začaly kupit podivnosti jedna za druhou. Případu se ujala U.S.Park Police, která s vyšetřováním závažné trestné činnosti neměla sebemenší zkušenost. Nedošlo k roentgenování prostřelené hlavy, s vysvětlením, že přístroj je porouchaný - ačkoli se prokázalo, že k hlášení potřeby opravy došlo až v říjnu, tři měsíce později.

     Při vyvolávání policejních fotografií došlo k jejich znehodnocení a z dalších 30 snímků polaroidem jich 17 zmizelo. Rána na krku, kterou postřehl nemocniční zřízenec a je zachycena na fotografii, není zaznamenána v pitevním protokolu. Bílý dům vydal prohlášení, že to byla sebevražda. Jenže tři nezávislí odborníci včetně děkana oxfordské univerzity potvrdili, že údajný Fosterův dopis na rozloučenou je padělek.  Bernard Nussbaum, Fosterův představený, odstranil z jeho kanceláře papíry dřív než se k nim mohli dostat vyšetřovatelé. Následovalo vyšetřování, popírání, vytáčky a Nussbaumova rezignace.

      Zpravidla velmi zvídavá media v tomto případě bez dalšího velkého přemýšlení přijela oficiální verzi: z údajné sebevraždy se stala sebevražda nepochybná, případ uzavřen.  Například vlivný týdeník Time po roce 1994 neuveřejnil o Fosterovi ani řádku.

      V případu se ale nezávisle začali šťourat dva žurnalisté, Američan Christopher Ruddy a Angličan Ambrose Evans-Pritchard. Vznesli řadu nikoliv podřadných otázek. Co se stalo s aktovkou, s níž Foster nasedal do auta? Proč na podrážkách Fosterových polobotek nebyl sebemenší otisk terénu, kterým by býval musel projít po louce od zaparkovaného auta? Proč se na jeho oděvu našly kousky vlákna z koberce? Na magickém koberci věru nepřiletěl, ale někdo takto zabaleného ho mohl přinést. Na místě údajné sebevraždy se nenašla ani smrtící kulka, ani úlomky lebeční kosti či stopy zasaženého mozku. K usmrcení muselo dojít někde jinde. Pistoli ráže 38 ve Fosterově ruce dotyčný nikdy nevlastnil. Kdyby se jí by skutečně střelil,  z ruky by mu odlétla aspoň pět metrů daleko, tvrdil nezávislý znalec. Kdyby ji byl přiložil k ústům k sebevražednému výstřelu, určitě by měl na jazyku stopy střelného prachu - jenže on je neměl. Našli se svědci, v kritické době přítomní v onom parku. Žádný z nich neslyšel výstřel, ale zato postřehli osoby podezřelého vzezření. Svědek Patrick Knowlton tvrdí, že vyšetřovatelé od FBI překrucovali jeho výpověď.

      Jestliže u vyšetřovatelů vraždy prezidenta Kennedyho lze vyloučit konspirativní záměr zatajit pravdu, ve Fosterově případu tato jistota věru chybí. Další nevábný odér doprovázel Clintona v době jeho pobytu v Bílém domě a v předchozí roli guvernéra v Arkansasu. Vědom si nevěrohodného českého přísloví o šprochu a pravdy trochu, uvádím teď pár maličkostí z e-mailu, jehož věrohodnost jsem neměl možnost si ověřit: jména 26 osob z Clintonova okolí a 12 členů jeho ochranky. Všichni měli něco nepříjemného na jazyku a všechny postihla náhlá smrt. Mary Mohoneyová, bývalá stážistka v Bílém domě jako Monika Lewinská,  byla zavražděna v červenci 1997 v kavárně Starbucks poté, co se proslechlo, že míní jít na veřejnost s obviněním ze sexuálního harašení. Suzanne Colemanová, bývalá Clintonova zaměstnankyně v Arkansasu, v době svého těhotenství zemřela zásahem kulky do týla, což  uředně pak vyhodnoceno jako sebevražda.

      The New York Times Magazine uveřejnil (11.srpna 2002) pojednání Lisy Belkinové "Náhoda ve věku konspirace" (Coincidence in an Age of Conspiracy). Kromě jiného se zabývá sérií smrtelných případů vědců, kteří měli co společného s anthraxem. Nepopíratelná konspirace na první pohled, ale po bližším zkoumání z ní vůbec nic nezbylo. Budeme-li si pohrávat s čísly - a možnost použití počitačů nás k tomu ponouká - nacházíme pak vítaný mystický smysl v jinak očividných  nahodilostech. Třeba ta katastrofa 11.září: 9 (Američané píší měsíc před dnem) + 1 + 1  =  11, což bylo číslo letu American Airlines, které vrazilo do prvního dvojčete WTC. Na palubě bylo 92 osob (9 + 2) a 11.září byl 245. den roku (2 + 5 + 4). S takovými machinacemi bychom vbrzku zrušili náhody, nepředvídanost v našich životech, ba občas i jeho značnou dominantu.


(c)2002 Ota Ulč

Převzato: http://www.otaulc.com