Je to jakoby vzdálený, v mlžném oparu nacházející se problém, který se nás netýká. Neexistuje. Je tak vzdálený ... Zatím. Jelikož řada z nás patří ještě k mladé nebo střední generaci a otázkou stáří a nemoci se nemá čas zabývat a nehodlá si znepříjemňovat čas, který teď má pro sebe. Ale odstrčený problém nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku, nýbrž s postupujícím časem nabírá na aktuálnosti. Je to stále visící hrozba nad námi, Damoklův meč. Pokud ho necháme zahrabaný v zapomnění, najednou nás zaskočí nepřipravené a takto se ocitneme v hrůzostrašném období stáří. Pokud však začneme aktivně pracovat na svém životě, vezmeme do svých rukou vlastní osud, máme šanci se připravit na období stáří a obávaný strašák se rozplyne jako sníh v letním slunci. Způsobů, jak si zasloužit dobré a pokojné stáří, je mnoho. Každý, kdo jen trochu zatouží po více hodnotném životě, určitě najde nejednu možnost, jak pracovat na jeho zkvalitnění.
Reaguji na několik článků, které se objevily v denním tisku, týkajících se LDN a zacházení se starými a bezmocnými lidmi odkázanými na cizí pomoc. Bezpočet hrůzostrašných příběhu ze skutečného života mne nenechává klidnou a proto musím reagovat.
Nasouvají se otázky: "Co je příčinou toho, že zdravotní personál ne v ojedinělých případech tak hrubě a nelidsky zachází se starými lidmi? Co je příčinou toho, že stáří je tak smutné, prázdné a beznadějné, že je čekáním na smrt a zároveň strachem z ní?
Každý člověk žijící zde na zemi má vlastní svobodnou vůli. Může si sám zvolit, jak se bude chovat, jak bude žít, o čem bude přemýšlet, co bude mluvit, jak se bude projevovat, atd. Tím, jak žije, o čem přemýšlí a jak přemýšlí, co koná, jak mluví, tím vším si vytváří svou budoucnost. Každou vteřinou našeho života, každým dechem si vytváříme své následující minuty, svůj budoucí život. Není proto náhoda, jak se nám daří právě v této chvíli, neboť aktuální chvíle je výsledkem našich minulých myšlenek, našich minulých činů.
Náš život je vždy vytvářen přesně podle toho, jak si sami přejeme! "Tvé přání je mým rozkazem", říká Vesmír a myslí to zcela vážně. Přejme si tedy jen dobré a krásné chvíle, přejme je i ostatním lidem. Vždyť se říká, že jsme jedno, že všichni lidé této planety jsou spojeni spolu v jedno lidstvo, v jeden celek. Všichni jsme na jedné lodi, milí přátelé, není úniku.
Zdravotničtí zaměstnanci pracující v LDN se starými a bezmocnými osobami jsou také "jenom" lidmi. Ti, kteří se chovají neeticky a nelidsky, pravděpodobně nemají potuchy o existujících vesmírných zákonech. Nevědí, že vlastním chováním si vytvářejí vlastní budoucnost, konkrétně vlastní stáří. Jak se asi k nim, až dosáhnou seniorského věku, budou chovat jejich blízcí nebo lékaři a sestry? V tomto případě věřím na Boží mlýny. Člověk by si měl být vědom, že nic, co udělá v tomto vesmíru, není zapomenuto, není ztraceno. Každá myšlenka, každé slovo, každý čin je zaznamenán a jako bumerang se vrací ke svému tvůrci. Vše funguje jako obrovský vesmírný počítač.
K nelidskému zacházení se seniory velkou mírou přispívá ateizmus národa. Peněžní ohodnocení zaměstnanců není odrazem jejich chování ke klientům, je to jen chabá výmluva na vlastní selhání. Lidé zapomněli být lidmi. Komunistická doba se velmi dobře podepsala na zničení všech hodnot důstojnosti člověka. Vše, co není hmotné, není důležité. Otázky morálky, etiky, víry, lásky, přátelství jsou nepodstatné. Tyto neměřitelné hodnoty jsou jen zbytečnou zátěží, která člověka omezuje v jeho honbě za materiálními statky.
Proč se nimi znepokojovat nebo zabývat? Zmíněné nepsané leč podvědomě hlásané doktríny dokonaly zpustošení v lidské psychice. Čtyřicet let působení komunistického ateizmu na duši člověka a její znásilňování zapříčinilo totální úpadek lidského ducha v České republice. Je smutné, když lidé zapomínají nebo si neuvědomují, jak velké násilí bylo na nás spácháno během komunistického režimu a ještě dnes s určitou nostalgií vzpomínají na dobré zlaté časy, kdy všichni měli práci, byli sociálně zajištění, neexistovali bezdomovci, a v podstatě všichni byli na tom stejně, všichni si byli rovni. (Někteří rovnější).
Po sametové revoluci si celý národ společně uvědomil útlak komunismu a v nadcházejícím euforickém období se nějak pozapomnělo na duchovní stránku člověka. V demokratickém státě byla důležitá ekonomická prosperita, ekonomický růst a opět ony zmiňované materiální statky a honba za nimi. Opomíjená duchovní stránka člověka zůstala pozadu za materiálním boomem. Kdo by se zabýval duší člověka? A existuje vůbec nějaká duše? Viděl ji někdy někdo? Komunisty nastolený ateizmus pokojně pokračoval dál a zanechal v nás trvalé následky. Jsme jako postiženi, rozpolcení, naše osobnost pokulhává ve svém vývoji, jen naše ega rostou a vládnou, aniž si to zcela uvědomujeme.
Aktivně posilujeme materiální stránku života. Díváme se na svět jenom oknem ekonomiky, všechna ostatní jsou uzamčená na tisíc zámků. Posuzujeme každou vzniklou situaci jen podle ekonomických výhod, zisků a ztrát, na jiné stránky života se neohlížíme. Ty za to nestojí. A pak se divíme, proč se lidé k sobě chovají tak nelidsky, proč lidé zabíjejí, kradou, lžou, proč jsou neupřímní, vychytralí, sobečtí, egoističtí, netolerantní, proč závidí, proč jsou nepřejícní? Proč politici nepracují ve prospěch národa, ale svůj vlastní? Proč je tolik alkoholiků, narkomanů? Proč je tolik nešťastných lidí? Proč je tolik sebevražd, násilí, krutosti? Proč je tolik nemocí? Proč se vedou války? Proč? Proč? Proč? Nač?
Nechávají Vás klidnými tyto otázky? Nepřejete si znát odpovědi na ně? Nechcete změnit k lepšímu tento svět? Pokud jen trochu ve skrytu své duše připustíte, že ano, začněte hned. Začněte pracovat na svém vlastním životě, na svém osudu. Zabývejte se sami sebou, zkoumejte své myšlenky, svou psychiku, svou duši. ( Pokud na ni ještě věříte).
Beznadějné stáří a strach ze smrti se opírá o stejné příčiny a o stejné důsledky našeho chování. Náš ateizmus, naše prázdnota v nás vytváří nepopsatelný strach z nemoci a smrti. Neumíme si představit, a ani to neděláme, konec života a pak prázdnotu. Jen nic. Copak už nebudeme? Jaký smysl má lidský život zde na zemi? Proč se tady rodíme, žijeme a umíráme, když nic nepokračuje, když všechno mizí v zapomnění, v prachu, v prázdnu? Není to zbytečné? Blížící se konec života se stává pod vlivem takto podvědomě pracujících myšlenek velikou beznadějí, nesmyslnou cestou zakončenou prázdnem, převelikým smutkem, krutým údělem. "Nebylo by lépe, kdyby opravdu něco existovalo po smrti, kdyby existovala duše, ??" - možná uvažuje někdo, kdo se svou beznadějí se pohybuje na pokraji zoufalství.
A takto se trápí miliony lidí, tisíce nevěřících seniorů. (A nejenom). "Když po smrti nic není, můžeme si tedy užívat života plnými doušky, bezhlavě a bezohledně využívat a zneužívat každou situaci a každého člověka jen ve svůj prospěch. Vše v mezích zákona, někdy i mimo zákon, stejně se nám nic nestane. Naše neetické a nemorální chování je beztrestné." - Myslíme si, vychloubáme se před samými sebou a jsme pyšni sami na sebe. Opět jsme někoho přelstili, opět cítíme nad někým svou přesilu, svou moc a jeho bezmocnost. Opět máme vyšší zisky, opět jsme dosáhli větší produkce, i když na úkor zničeného životního prostředí. No a co, po nás potopa. Cítíme se být mocnými pány. Teď.
Ale, co bude zítra? Jestli nějaké bude? Už zítra může přijít změna. Naše materiální choutky budou naplněny. Co víc si můžeme přát? Vždyť už všechno máme, každé přání vlastnit něco se nám okamžitě vyplní. A najednou je v našem životě nějak prázdno. Co si s tím počneme? Něco nám chybí. A najednou jsou tu drogy, alkohol, prázdno, sebevražda, ... Vždyť jsme si plnili každičké přání. Byli jsme tak moc spokojeni. Ale to prázdno se nedalo vydržet. To ticho uvnitř. Museli jsme jej nějak zabít. Být sám se sebou, se svou samotou, se svými myšlenkami, dotěrnými myšlenkami, se svou Duší, to nějak neumíme. A proto nám nějakou chvíli trvá (čas nehraje roli), než všechno pochopíme, než najdeme sami sebe, svou Duši.
Naštěstí existují i lidé, kteří nežijí konzumním způsobem, ale zohledňují i jiné stránky života. Okna ctností jako jsou láska, moudrost, přátelství, morálka, lidskost, přejícnost, ? mají otevřená dokořán a pobývat v auře takového člověka je opravdovým štěstím a inspirací.
Každý člověk má právo na svou cestu, na svůj život, na své názory. Každý člověk je jedinečnou nádhernou a dokonalou bytostí. Co se svým osudem udělá, záleží jen na něm samotném, na nikom jiném. "Každý strůjcem svého štěstí", praví přísloví. Zkuste se nad tím zamyslet. Každý jsme na své cestě životem někde v jeho části, naplňujeme si svůj osud a nikdo kromě naší Duše neví, jestli to děláme na 100%. Je to jen naše osobní věc, žít si svůj život po svém.
Nikdo nemá právo mluvit nám do našeho způsobu života, protože nikdo nevidí do nás, do našeho srdce a do naší mysli. Je však dobré vědět, že existují nějaké vesmírné zákonitosti, že za svůj život jsme zodpovědní sami před sebou. Poslední soud není o tom, že nás Bůh v konečné fázi potrestá, ale o tom, že sami sebe buď potrestáme nebo si odpustíme s velkým pochopením, pokorou a Láskou.
A proto se naučme poslouchat a vnímat svou Duši, svou intuici a radujme se ze života. Takto můžeme zvítězit nad stářím a bezmocí.
Dariana
(c)2008 Dariana
partner Matrix 2001
