Jak vznikl náš svět? (1)

         Jak vznikl náš svět? I nevěřící vědci jsou nuceni uznat, že existuje moment, od něhož kosmos existuje (někteří hovoří o tzv. "velkém třesku"). Už to je do jisté míry odvrácení se od naprostého atheismu, který hlásá, že hmota existuje věčně a je sama sobě příčinou. Přitom složité uspořádání astronomických objektů (hvězdy a kolem nich obíhající planety atd.) je velice málo podobné prostým rozlétlým úlomkům. Ještě blíže k ideji Boha nás přivádí neschopnost materialismu objasnit vznik života. Mnohaleté experimenty prováděné s cílem syntézy bílkovin z anorganických prvků elektrickým výbojem, o němž se předpokládá, že proběhl kdysi dávno v zemské atmosféře, nepřinesly kýžené výsledky. Nepodařilo se věrohodně objasnit ani vznik nejmenší bakterie - natož jej experimentálně potvrdit. Všechny experimenty ukazují, že pravděpodobnost vzniku čehokoliv živého je mizivě malá a naproti tomu možnost rozpadu a rozkladu vzniklé organické masy je nanejvýš velká.

        Obecný zákon, který objasňuje takový stav věcí, je znám jako 2. pravidlo termodynamiky, jež je možno nejprostěji vyjádřit takto: v jakémkoliv uzavřeném systému bez vnějších rozumných zásahů bude rychleji či pomaleji docházet k růstu rozkladu; cokoliv uspořádaného a složitého vyžaduje rozumné a cílené dodávání energie. Dle tohoto principu je pro vytvoření světa a života v něm nutné nesmírné množství energie vytvořené a řízené nějakým nesmírným Rozumem (inteligencí); tzn. je potřeba všemohoucího a vševědoucího Boha.

        Když jsme se dobrali až sem, můžeme snad již zavrhnout první a základní předsudek materialismu - jeho víru, že vše ve světě a všechny rozličné formy rostlinného a živočišného života se vyvíjejí od jednoduššího ke složitějšímu samy od sebe. Každodenní životní zkušenost svědčí o naprostém opaku. Lidová moudrost praví, že ničit je snadné, tvořit však obtížné. A jiní říkávají: "Namáhej se a pracuj dobře, jen špatné dílo jde samo od sebe." Tato přísloví jsou lidovým vyjádřením 2. zákona termodynamiky. Tak složité a velkolepé dílo, jakým je svět, jenž nás obklopuje, a zvláště živá příroda - to se nemohlo vytvořit samo od sebe.

       Připomeňme si, že současné školní vzdělávání po celém světě tvrdí ohledně původu člověka dle pomýlené Darwinovy teorie, že jakákoliv složitá bytost se vyvinula z toho nejjednoduššího začátku sama od sebe a bez Boží pomoci. Vnímat nepřitažlivost tohoto učení je ještě snadné. Složitější je odolat pokušení spojit evoluční teorii s ideou Stvořitele, a to v tomto smyslu: což nemohl Stvořitel použít jako svého nástroje mechanismus přírodních změn a přirozeného výběru - tyto "hybné síly" evoluce (vývoje)?

        Pokud by tomu tak bylo, pak by se biblický obraz stvoření světa v šesti dnech vztahující se přibližně k 7,5 tisíci letům staré minulosti, v ten okamžik zrušil. Někteří soudí, že se v tomto pojetí (pokusu spojit evoluční učení s biblickou naukou o stvoření) skrývá pochybnost o Bohu - Stvořiteli, který jakoby nemohl svět stvořit v okamžiku a rychle. V každém případě však vzniká velice významné podezření o nepravdivosti Bible a na Boha samotného padá obvinění z toho, že před lidmi tají své skutečné cesty. Je ovšem podobné podezřívání Boha na místě?

       Bůh vždy věděl, že v posledních dobách bude víra v Něho otřesena kvůli nesprávnému použití vědeckých poznatků a nepodloženě pevné víře lidí ve "vědu". A proto nám dal nemalou možnost použít vědecké poznatky. Nyní totiž máme - jako nikdy před tím - dostatek potvrzení pravdivosti biblického podání o stvoření světa; máme téměř úplný vědecký obraz nejranější historie Země a kosmu. To, co v této oblasti věda z principu poznat nemůže, doplňuje nám v dostatečné míře Boží zjevení - Bible. Věda nemůže prozkoumat svět před tím momentem, kdy začaly působit jeho současné zákony. Bible nám tento okamžik vykresluje: pád Adama do hříchu a jeho vyhnání z ráje.

      Níže vědecké materiály, které se zabývají sledováním Božího stvoření.

      Svědectví o nevelkém stáří Země

      Laboratoře radiometrického datování (které je dnes vědci používáno jako hlavní metoda určování stáří archeologických vykopávek i Země) odhadují stáří vzorků nepřímou cestou: měří relativní množství dvou radioizotopů. Protože jeden z nich může vzniknout z druhého v jakémkoli předmětu a rychlost tohoto přetvoření je měřitelná, výsledky mohou být použity pro určování stáří. Při tom se ovšem předpokládá, že dceřiný element vznikl v důsledku rozpadu mateřského a nebyl přítomen v předmětu od začátku. Prověřit to pochopitelně nelze.

      A ještě jeden nezbytný předpoklad pro správnost takového měření: rychlost rozpadu musí být v průběhu úžasně dlouhých časových period stálá a ani v jednom momentu minulosti nesmí být vzorky vystaveny vlivu proudění částic o vysoké energii ? Dále je nutno předpokládat, že materiály mateřského a dceřiného elementu se v průběhu celé své minulosti uvnitř zkoumaného předmětu opětovně nepřeskupovaly. Ale ani tento předpoklad nemá půdu pod nohama, neboť na mnohých radiometrických procesech se podílejí plyny a látky rozpustné ve vodě.

         Lidé, kteří jsou této vědecké sféře vzdáleni, bohužel nechápou, nakolik jsou výsledky vědeckého výzkumu sporné. Jsou publikovány pouze takové, které odpovídají předpokladům vědců, ostatní jsou prostě smeteny .Publikované výsledky ukázaly, že například podle metody "kalium-argon" byly horniny, které vznikly v průběhu nedávných sopečných výronů, datovány na 22 miliónů let, a metodou "uhlík-14" bylo zjištěno, že živým ulitám je 27 tisíc let. Tyto dvě metody slouží vědcům jako hlavní nástroj k určování stáří vykopávek a Země. A byla to právě metoda radiometrie [uhlík-14], která "poskytla" evolucionistům období života na Zemi v rozsahu několika miliard let.

       Skutečnosti, svědčící o malém stáří Země a vesmíru, se obvykle nepublikují.

       Oceány

       Jestliže měříme rychlost, s jakou toky řek a eroze břehů vyplavují minerální soli do oceánů, pak můžeme určit stáří oceánů, které se podle obsahu různých solí pohybuje od několika tisíc let do několika set miliónů let. Nemůže zde ovšem být řeči o několika miliardách let, na něž odhadují jejich stáří evolucionisté. Ovšem, jestliže oceány byly stvořeny už jako slané a velká část eroze byla výsledkem katastrofálních událostí, pak je nevyhnutelně nutno přehodnotit i toto relativné nízké stáří a považovat ho za ještě kratší.

        Magnetické pole Země

        Poprvé bylo změřeno Gaussem v roce 1835. Při dalších měřeních se ukázalo, že síla magnetického pole ubývá s časem. Výpočty ukázaly: k tomu, aby se síla magnetického pole zmenšila na polovinu své současné hodnoty, potřebuje všeho všudy 1400 let. Extrapolací událostí nazpět v čase nám vyjde, že již před 10 000 lety muselo být magnetické pole stejné, jako má magnetická hvězda. Na tak horké planetě by nemohl existovat život! Takto docházíme k závěru, že stáří Země je menší, než 10 tisíc let.

       Meteorický prach

       Pro měření rychlosti usazování meteorického prachu na Zemi byly použity umělé družice. Bylo vypočítáno, že každoročně na Zemi spadne 14,3 miliónu tun prachu. Představíme-li si miliardy let existence Země, pak za tuto dobu by tento prach musel na Zemi vytvořit vrstvu silnou 18 m. Větry, eroze a formování mořského dna mohly "smést" část této vrstvy. Nicméně v zemské kůře je nedostatek niklu - základního komponentu těchto usazenin.

       A dále: na Měsíci není ani atmosféry ani oceánu způsobilých rozptylovat meteorický prach a doprovod kosmické lodi Apollo se obával, že vlivem silné vrstvy prachu vzniknou obtíže posádce. Avšak vrstva prachu na Měsíci se ukázala být silná pouze asi 3 milimetry, což odpovídá stáří tělesa menšímu než 10 tisíc let. O tom, že se na Měsíci opravdu silně "práší" svědčí i to, že na šlépějích, které na povrchu Měsíce zanechali lidé, je nyní už pozorovatelná vrstvička nově spadlého prachu.

      Sám fakt přítomnosti kosmického prachu ve sluneční soustavě hovoří o tom, že se její historie nepočítá na miliardy let. Tlak slunečního záření totiž pomalu vytěsňuje kosmický prach z meziplanetárního prostoru. Při tom by podle předpokladů byl prach zcela vymeten za 2,5 milionu let (avšak rozhodně ne za desítky miliard let).

       Mladý Měsíc

      Výzkumy odhalily, že Měsíc dosud chladne. To by se stěží dělo s kosmickým tělesem tak malé velikosti, bylo-li by mu,  jak se běžně předpokládá - 4,5 miliard let. Povrch Měsíce vyzařuje teplo. Přítomnost magnetického pole ukazuje na přítomnost tekutého jádra. Přístroje instalované na Měsíci zachytily vulkanickou aktivitu.

      Možnost zmenšování rychlosti světla

      Proti přesvědčení, že stvoření světa se událo asi před 7 000 lety, se obyčejně uvádí, že světlu z dalekých galaxií je nezbytně třeba miliónů let, než nás dostihne. Například výbuch supernovy, zachycený v roce 1987, by měl být zábleskem události, která se stala dlouho před tím, než Bůh rozprostřel nebesa. Avšak ohromné vzdálenosti ve vesmíru jsou měřeny s předpokladem, že "rudý posun" (snížení frekvence záření hvězd zachycené astronomickými přístroji) je proporcionální ke vzdálenosti mezi příslušnými tělesy a tento předpoklad je založen na v současnosti rozvinuté teorii Velkého třesku nebo "rozpínajícího se vesmíru", která předpokládá, že všechny vzdálenosti mezi astronomickými tělesy se zvětšují s časem, který je úměrný k těmto vzdálenostem.

      Ruský vědec V. Trojický tvrdí (r. 1987), že rudý posun nepochází ze vzdálenosti objektu, ale vzniká v důsledku zmenšení rychlosti světla. V r. 1984 americký vědec T. van Flandern uveřejnil výsledky svých výzkumů, které říkaly, že atomové hodiny zpomalují svůj pohyb v závislosti na astronomickém čase. Za posledních 300 let byla rychlost světla mnohokrát změřena šestnácti různými metodami. Australští vědci B. Setterfield a T. Norman zanalyzovali publikované výzkumy rychlosti světla ? a došli k závěru, že se zmenšuje v čase. Jestliže pomyslně prodloužíme křivku grafu, vyjadřující zpomalení rychlosti světla, zpět do minulosti, ukáže se, že hodnota rychlosti světla se přibližovala nekonečnu asi před 6 tisíci lety.

      Předpoklad vysoké hodnoty rychlosti světla v minulosti nejenom dovoluje objasnit, jak mohlo světlo dalekých galaxií dostihnout Zemi za dobu její existence. Také objasňuje jev, který dlouhou dobu zaměstnával astronomy. V mnohých vzdálených galaxiích se nacházejí objekty, které se navzájem pohybují rychlostmi mnohokrát převyšujícími současnou hodnotu rychlosti světla. Podle teorie relativity to není možné. Avšak jestliže na tyto objekty nahlížíme z hlediska minulosti, pak byla tehdy rychlost světla o několik řádů vyšší než nyní.

      Dále je při hovoru o důkazech krátkého věku Země třeba poznamenat, že rychlost radioaktivního rozpadu látek (na měření postupu tohoto rozpadu je založena radiometrická metoda určování stáří vykopávek a Země) je v přímém vztahu k rychlosti světla. To znamená, že jestliže se světlo zpomaluje, pak rozpad v minulosti probíhal mnohem rychleji, tudíž všechny "stovky milionů let" naměřené těmito vědeckými metodami se zkracují na několik tisíc let, což odpovídá biblické chronologii.

       Z výše řečeného je patrno, že jediná příčina, proč vědci nechtějí přiznat, že stáří vesmíru je pouhých několik tisíc let, je to, že by to protiřečilo teorii evoluce. Do konce 18. stol. se většina vědců podřizovala biblické škále času od stvoření do Narození Kristova. Avšak evoluční chronologie prostě ignoruje fakta, hovořící ve prospěch poměrně malého stáří světa.

       Existuje ještě jedna otázka, týkající se stavu prvotního světa, která vás může napadnout: nakolik je důvěryhodné, že svět existoval "milióny let", což věda "tvrdí jako fakt" ? Je možné nazírat na tuto otázku z úhlu "rádio-uhlíkové" a jiných "absolutních" metod datování a uvést myšlenky slavných vědců o nich a ukázat, že tyto "miliony let" vesměs nejsou fakty, ale vztahují se více k oblasti nekřesťanské filosofie. Sama tato myšlenka nevznikala do té doby, dokud lidé pod vlivem naturalistické filosofie nezačali věřit v evoluci ...

       Protože evoluce nikdy nebyla pozorována, zdá se možnou jen v průběhu nespočetných milionů let, nezbytných pro uskutečnění procesů neznatelných natolik, aby je současní vědci pozorovali. Sledujete-li tuto otázku objektivně, oddělujíce pravé důkazy od pouhých předpokladů, pak, myslím, uvidíte, že neexistují skutečná fakta, která by nás nutila uvažovat, že Zemi je více než 7 500 let. Názory na tuto otázku plně závisí na filozofických pohledech na stvoření

      Je možný samovolný vznik života?

      V současnosti už nikdo nevěří, že larvy se samy od sebe objevují ve starém oděvu a žáby samovolně vznikají v blátě. Podobné představy pocházely ze starých časů a navždy zmizely už v 19. stol., kdy se objevily Pasteurovy práce...

      V roce 1953 americký chemik Miller pustil elektrické napětí o hodnotě 60 000 V skrze vroucí směs metanu, vody, vodíku a amoniaku. Produktem reakce byla mazlavá, dehtovitá látka, mající tendenci se rozkládat ve stejných podmínkách, v nichž vznikla. Miller použil ve svém přístroji chladící separátor, umožňující izolovat produkt od rušivého vlivu podmínek experimentu. Podařilo se mu extrahovat z produktu nejjednodušší aminokyseliny, glycin a alanin. Složitější aminokyseliny, nezbytné pro vznik bílkovin, nezískal.

      Dále byly v tomto experimentu získány aminokyseliny, které se v bílkovinách vůbec nevyskytují. Výsledky těchto pokusů se setkaly s nadšením a byly přijímány jako důkazy ve prospěch vzniku života z neživé hmoty. Byly i jiné pokusy získat jednoduché molekuly, které jsou základními kameny života.

     Nemá smysl ukazovat, jak vzdáleny jsou tyto směsi několika aminokyselin od nejprostší bílkoviny a jak vzdálena je sama bílkovina od nejprostší živé buňky s jejími tisíci složitých, různorodých a navzájem složitě propojených fermentů a nukleových kyselin.

        Organické biomolekuly bílkovin, které jsou nezaměnitelnými základními prvky života, se rozkládají ve vzduchu při reakci s kyslíkem, proto atmosféra, v níž se, jak je předpokládáno podle evoluce, zrodil život před několika miliardami let, nemohla obsahovat kyslík. Geologové odmítají tuto myšlenku: "nejstarší" horniny obsahují okysličené železo a karbonáty, které sotva mohly vzniknout v atmosféře bez kyslíku.

       Nukleové kyseliny jsou velmi citlivé na ultrafialové záření a rychle se rozkládají pod jeho vlivem. Jestliže raná atmosféra obsahovala kyslík, musel zničit bílkoviny. Avšak jestliže neobsahovala kyslík, pak nemohla obsahovat i jeho modifikaci - ozón. Ale bez ochraňující ozónové vrstvy ve vrchních sférách atmosféry by ultrafialová složka slunečního záření zničila nukleové kyseliny. Ani za přítomnosti, ani za nepřítomnosti kyslíku v atmosféře se složky živé buňky nemohly zformovat. Pouze hotová buňka, stvořená již jako plně zformovaná, byla způsobilá přežít a rozmnožovat se.

      A tak se život nemohl zrodit nahodile. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani nejmenší věrohodnosti na tom, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. Jestliže by samotná první buňka nebyla dokonalá, její složky by se vyznačovaly nestálostí a neexistoval by biologický mechanismus, schopný sjednotit je v jeden celek. Proces přirozeného výběru je možný pouze tehdy, kdy je buňka způsobilá sama sebe regenerovat.

      Zkuste si představit počítač, který by náhodně smontoval sám sebe! Ale vždyť nejjednodušší buňka je mnohokrát složitější než nejdokonalejší počítač. Nebo si představte počítač, schopný smontovat z neopracované suroviny nejen sebe, ale i jiný takový počítač - a to vše zcela nahodile!

- pokračování -