Rok 2012 a galaktická energetická supervlna (1)

        Nacházíme se ve velmi inkriminované době. Snad každý člověk ve větší či menší míře na sobě i ve svém okolí včetně přírody a dalších oblastí pociťuje poměrně významné a výrazné změny. Oficiální instituce se tváří jako že je všechno v tom nejlepším pořádku. Ovšem najdou se i tací, kteří mají odvahu kousnout do "kyselého jablka" se slovy: "zdaleka není vše tak jak má být, a už vůbec není zdaleka vše tak jak bylo". Nejsou to pouze klimatologové, ale na ony příslovečné bubny začínají bubnovat jedinci i z jiných vědeckých oblastí. Osobně nejsem zdaleka zastáncem klasických "andělských" transformačních teorií. Tato filozofie mi není blízká, ale na straně druh je mi jasné, že postupně a jistě máme co dočinění s procesem, který byl prorokován a který se počíná rozjíždět jak na mikrokosmické, tak i na makrokosmické úrovni. Z onoho makrokosmického hlediska očekávaných a nebo již se odehrávajících procesů je mi naopak velmi blízká filozofie vědce nového paradigmatu P.A. LaVioletta. Dovolte mi tedy abych vás s některými jeho myšlenkami a se svými vlastními úvahami na výše uvedené téma seznámil v tomto krátkém seriálu. V průběhu roku vás budou čekat další seriály podobného typu ovšem již s podstatně zásadnějšími a radikálnějšími informacemi. Jenže všechno má svůj čas a prostor v řece událostí?..

        V posledních letech vzrušují astronomy, ale i klasické fyziky velmi zvláštní a podivné jevy, které se odehrávají v prostředí našeho galaktického jádra. Jde o velmi intenzivní výbuchy energie, která se poté postupně šíří prakticky celou galaxií. K podobným událostem ovšem dochází i v jiných galaktických útvarech našeho Vesmíru. Na snímku dole vidíte aktivní quasar v jádru spirálové galaxie "PG 0052+251", který aktuálně vyzařuje 7x více energie než všechny hvězdy galaxie dohromady. Většina z této energie je přenášena ve formě kosmického záření a doprovodného elektromagnetického záření, které je rozptýleno od frekvence radiových vln až po frekvenci tzv. "X-paprsků a gamma záření.

Úniky energie jádra spirálové galaxie PG 0052+251 zaznamenané Hubbleovým teleskopem

       Studium astronomických a geologických dat ukazuje emisní hodnoty kosmického a elektromagnetického záření podobného výbuchu v jádru naší vlastní galaxie jež ovlivnilo naší Sluneční soustavu těsně před koncem poslední doby ledové. Tato událost byla aktivní po období několika tisíců let a vyvrcholila někdy před 14.200 roky - tj. před 12.000 př.n.l. Jak jste si zajisté povšimli tak se dotýkáme velmi inkriminovaného období finálního kataklyzma Atlantidy jež se určitě neobešlo bez dalších zjevných změn globálního charakteru na naší planetě. I když šlo o méně intenzivní výbuch než jak tomu je u zmíněné "PG 0052+251" přesto dokázal ovlivnit zemské klima a sluneční aktivitu.

      Účinky směřující ke Slunci a na zemské klima nebylo způsobené až tak přímo galaktickým kosmickým zářením, ale kosmickým prachem, které toto záření doneslo do nitra naší Sluneční soustavy. Pozorování ukazují, že i v současnosti je Sluneční soustava vnořena do velmi hustého mraku kosmického prachu. Za normálních okolností je kosmický prach odnášen ze Sluneční soustavy ven a to díky působení tzv. "slunečního větru". Díky oné "galaktické salvě" však byla síla slunečního větru překonána a kosmický prach byl doslova vtlačen do nitra našeho planetárního systému. Slunce bylo zahaleno do oblaku tohoto kosmického prachu, který způsobil, že se jeho spektrum posunulo k infračervené oblasti. Navíc rozptýlená zrna kosmického prachu uvnitř Sluneční soustavy začala produkovat efekt, který bychom mohly nazvat "meziplanetárním skleníkovým účinkem". Detaily tohoto scénáře jsou velmi pěkně popsány Paulem LaViolettem v jeho spise "Earth Under Fire" v rámci jeho disertace "PhD".

Infračervená mapa s galaktickým centrem Sagittarius A a radiovým zářením

       LaViolettův výzkum naznačuje, že Slunce se stalo vysoce aktivní hvězdou tak jak prach klesal k jeho povrchu, což intenzifikovalo hořící procesy hvězdy. Společně s radiačním přítokem ze slunečního prašného obalu toto způsobilo nahuštění fotosferické oblasti a koronárního záření. Podobný jev můžeme v současné době sledovat u hvězd, které jsou nazývány "Hvězdy T Tauri".

       Tyto specifické sluneční účinky způsobily ohřátí atmosféry naší planety a v samém důsledku způsobily inverzní efekt, který usnadnil nárůst ledového příkrovu a ve své podstatě způsobil podmínky pro vznik doby ledové. Ve chvíli kdy příliv slunečního záření směrem k Zemi se stal obzvláště vysokým, klima se ohřálo, ledové příkrovy tály a mnohé pevniny prodělaly extrémní záplavy. Existuje důkaz o jedné zvláště kritické sluneční erupci ke které došlo kolem 12 75O let př.n.l. právě v období kdy bylo Slunce samo o sobě zvlášť aktivní. V průběhu této epizody došlo k vymrštění ohromné koronární hmoty, které zřejmě způsobilo masové vyhynutí zvířat v této době.

       Dr. LaViolette, jenž je v současné době prezidentem a hlavním výzkumným pracovníkem "Starburst Foundation" byl první, který dokázal, že kosmické záření jakožto důsledek ohromných explozí v galaktickém jádru je schopné pronikat daleko za hranice galaktického jádra uvnitř galaxie a bombardovat sluneční systémy (včetně našeho), které se nachází v jednotlivých spirálových ramenech. Právě on nechal vzniknout novému termínu, který se stále více a více objevuje ve slovníku mnohých vědců, ale i alternativních badatelů - "galaktická energetická supervlna". Ta vzniká spontánně po období relativně dlouhého klidu, ale když vznikne pak se pohybuje neuvěřitelnou rychlostí napříč celou galaxií a bez jakéhokoliv varování může kdykoliv zaťukat na pomyslné dveře našeho Slunečního systému.

Foto rentgenového záření ukazující jasné body slunečních erupcí

      "Galaktická energetická supervlna" souvisí s nedávným objevem. Na počátku šedesátých let 20. stol. si astronomové začali uvědomovat, že onen masivní energetický objekt, kterému říkáme jádro naší Galaxie (ve směru pohledu do Mléčné dráhy) se stává periodicky silně aktivním. V období takové aktivity chrlí galaktické jádro do prostoru doslova přívaly kosmického záření s celkovým odvodem energie rovnající se stovkám tisíců explozí individuálních supernov.

      Donedávna vědci věřili, že tyto erupce jsou velmi řídké a nastávají každých 10 až 100 milionů let. Věřili také, že mezihvězdné magnetické pole v samém galaktickém jádru zachytí částice tohoto záření aniž by se vůbec dostaly do prostředí naší Sluneční soustavy a planety Země. Z tohoto důvodu se domnívali, že tyto jevy nepředstavují pro Zemi nějakou hrozbu.

      Nicméně již v roce 1983 vědecký tým Paula La Violetta předložil exaktní důkazy měření, že se situace má zcela jinak. Tyto nové a velmi důležité skutečnosti lze reprodukovat ve dvou bodech:

1)      Exploze uvnitř našeho galaktického jádra (období zvýšené energetické aktivity) nastávají v algoritmu 13000 - 26000 let

2)      Z galaktického jádra unikající kosmické záření má zcela volnou cestu přičemž jeho rychlost se blíží rychlosti světlo (problém je, že v mnoha případech tuto rychlost mnohonásobně překračuje což současná fyzika nedokáže vysvětlit a proto tuto skutečnost raději oficiálně ani nezmiňuje)

      Z výše uvedeného vyplývá pro nás mnoho velmi zásadních verifikací. O nich si pohovoříme v příští části.

      - pokračování -