Nauka o věčném ledu, aneb pohled na jednu docela šílenou teorii

         Hörbiger se narodil roku 1860 v Tyrolích , vystudoval na Vídeňské škole technologii a poté pracoval, jako specialista na kompresory v Budapešti.  Hörbigerova nauka vděčí za svou moc tomu, že vidí historii a vývoj kosmu v úplnosti. Vysvětluje vytvoření sluneční soustavy , vznik Země, života a ducha. Popisuje celou minulost vesmíru a ohlašuje jeho budoucí proměny. Na tři podstatné otázky: Co jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Odpovídá vzrušujícím způsobem. Všechno spočívá v myšlence věčného zápasu v nekonečných prostorech mezi ledem a ohněm a silou odpudivou a přitažlivou. Tento boj mezi protiklady, tato věčná válka na nebi, která je zákonem planet, ovládá také Zemi a živou hmotu a určuje lidské dějiny. Hörbiger tvrdí, že odhaluje nejdávnější minulost naší planety i její nejvzdálenější budoucnost a zavádí do své nauky fantastické pojmy o vývoji životních druhů. Rozvrací naše obecné názory na historii civilizací , o objevení a rozvoji člověka a jeho společností. Nepopisuje neustálý vzestup civilizace, ale sérii výbojů a pádů. Lidé-bozi, obři, bájné civilizace tu existovaly před statisíci lety. Tím, čím byli předkové naši rasy, se staneme snad i my a to po mimořádných světových katastrofách a proměnách v průběhu historie, která na zemi i ve vesmíru probíhá v cyklech. Neboť zákony nebes jsou stejné jako zákony země a celý vesmír se podílí na stejném pohybu, je živoucím organismem , kde se všechno obráží ve všem. Dobrodružství lidí je spjato s dobrodružstvím hvězd, co se odehrává ve vesmíru, odehrává se i na Zemi a naopak.

        Tato nauka o cyklech a téměř magických vztazích mezi člověkem a vesmírem dodává sílu nejvzdálenější tradiční myšlence. Přivádí znovu na scénu nejstarší proroctví, báje a legendy, dávná témata geneze ,  potopy, obrů a bohů.

        Vědci obecně tvrdí, že náš vesmír vznikl explozí ( velký třesk ) před miliardami let. Explozí čeho? Celý vesmír byl obsažen v jediném atomu, nulovém bodu stvoření. Tento atom snad vybuchl a je od té chvíle v neustálém rozpínání? V tomto atomu snad byla obsažena všechna hmota a všechny dnes rozvinuté síly? Ale v této hypotéze nelze přece jen vidět absolutní počátek vesmíru. , neboť teoretikové rozpínání vesmíru z tohoto výchozího atomu ponechávají stranou problém jeho původu. Pokud jde o vznik naši sluneční soustavy, jsou hypotézy stejně mlhavé.

        Hörbiger však tvrdí, že ví, jak se to událo. Vlastní definitivní výklad. Hörbiger tvrdí, že ho tento výklad udeřil do očí již v mládí. " Měl jsem zjevení , když jsem jako mladý inženýr pozoroval jednoho dne, jak se roztavená ocel rozlévá po vlhké zemi pokryté sněhem. Země vybuchla s jistým zpožděním a nesmírně prudce." Od té doby se začne Hörbigerova doktrína zvedat a bujet. Je to jeho Newtonovo jablko.

        Na nebi bylo obrovské těleso vysoké teploty. Toto těleso se srazilo s obrovským seskupením kosmického ledu. Hmota ledu pronikla do hluboko do tohoto nadslunce. Po statisíce let se nic nedělo, potom však kupící se vodní pára přivedla všechno k výbuchu. Zlomky nadslunce byly vrženy do mrazivého prostoru.

        Celý vesmír, i planety naši sluneční soustavy, jsou poslušny dvou sil:

-         první síly výbuchu, která vše vzdaluje

-         síly gravitace, která vše přitahuje k nejmocnější hmotě nacházející se v jejich blízkosti.

        Tyto dvě síly nejsou stejné. Síla prvopočáteční exploze se stále zmenšuje, zatímco síla gravitace zůstává stále stejná. Proto se planety nepatrně přibližují ke slunci a navzájem k sobě. A tak dřív nebo později spadne každá planeta na planetu nejbližší a celá soustava nakonec spadne v podobě ledu do slunce. A nastane nový výbuch a nový počátek.

         Led a oheň, odpuzování a přitahování bojují věčně ve vesmíru. Tento boj určuje život , smrt a věčné znovu obrozování vesmíru.

         Podle Hörbigera je Měsíc , který vidíme, čtvrtým ze satelitů zajatých zemí. Naše zeměkoule za dobu své existence přitáhla již tři. Tři tělesa bloudící vesmírem se již přiblížila k naší Zemi a stala se její oběžnicí. Je určitá dlouhá doba, kdy se zdá, že vzdálenost měsíce je stálá. Ale pak, se měsíc začne pohybovat ve spirále a v průběhu věků se značně přiblíží k Zemi. Gravitační síla , kterou působí na Zemi, se bude zvyšovat. Tehdy se vody našich oceánů shromáždí do trvalého příboje a budou stoupat, pokrývat země, zaplavovat obratníky, až nakonec obklíčí nejvyšší hory. Živé bytosti shledají, že jejich váhy postupně ubývá a začnou dosahovat větších rozměrů. Země ztratí magnetické pole a kosmické paprsky se stanou silnějšími, budou působit na geny a chromozómy a způsobovat mutace. Uvidíme, jak se objevují nová plemena, zvířata, rostliny a obří lidé.

       Náš dnešní měsíc se také zřítí na Zem. Ale tentokrát to bude horší katastrofa, neboť tento poslední měsíc je větší než předchozí. Celá historie naší zeměkoule se dá vysvětlit tímto sledem měsíců na našem nebi.

       Byla čtyři geologická období, neboť byly čtyři měsíce. Žijeme ve čtvrtohorách. Když každý měsíc padá , roztrhne se nejdříve, a jak krouží stále rychleji, promění se v prstenec skal a ledu. A tento prstenec postupně dopadá na Zem , pokrývá v kruhu zemskou kůru a vše co se nachází pod ním proměňuje na kámen. V normální době pohřbené organismy většinou nezkamení, ale pouze jen shnijí. Pouze v okamžiku dopadu prstence z rozpadlého měsíce, se zkameněliny objevují ve větším množství. Proto můžeme počítat období prvohorní, druhohorní a třetihorní. Proto nám zkameněliny poskytují pouze zlomková svědectví o historii života na Zemi. V době klidu se mohly zrodit jiné živočišné a rostlinné druhy a opět zmizet v průběhu věků, aniž po nich zůstaly stopy v geologických vrstvách.

       V období kdy se satelit blíží nastává okamžik několika deseti tisíců let, kdy měsíc obíhá kolem Země, takříkajíc na dosah ruky.  Gravitace se tehdy značně zmenšuje. A právě nižší gravitace dodává bytostem jejich velikost. Rostou jen úměrně váze, kterou mohou unést. Proto , ve chvíli, kdy je satelit blízko, dochází k období gigantického vzrůstu živých organismů.

       Na konci prvohor se objevují obrovské rostliny, obrovitý hmyz. Na konci druhohor diplodocus, iguanodonti, zvířata dlouhá třicet metrů. Dochází k náhlým mutacím, neboť kosmické paprsky jsou mocnější. . Bytosti nadlehčené ve své váze se vztyčují, lebeční dutiny se zvětšují, zvířata začínají létat. Snad na konci druhohor se objevili první savci, a snad i první lidé vytvoření mutací. Vznik těchto prvních obřích lidí je třeba umístit do chvíle, kdy obíhá druhý měsíc v blízkosti zeměkoule.

      V noci věků nekonečně temnějších, než jsme si mysleli, se tedy objevuje pod odlišným měsícem , ve světě podivných tvorů, onen první obří člověk. Člověk, který se nám těžko podobá a jehož inteligence se značně liší od naši. První člověk a snad první lidský pár, dvojčata vypuzená ze zvířecí dělohy zázrakem mutací, kterých přibývá, když kosmické záření dosahuje gigantických rozměrů. Geneze nám vypráví, že potomci těchto předků, žili 500 až 900 let. Nadlehčení váhy totiž zmenšuje opotřebení organismu a způsobuje prodloužení života.

      Tento druhý měsíc se ještě více přiblíží, rozpukne se v prstenec a dopadne na Zemi, jež prožije nové a dlouhé období bez satelitu. Poté se k Zemi přiblíží a připojí na oběžnou dráhu další útvar, nový Měsíc. Ale v období, kdy žádný velký kotouč nezáří nad hlavami, přežijí jen některé druhy mutací, které se udály na konci druhohor a jež přetrvají zmenšujíce své rozměry. Když se objeví třetihorní měsíc, jsou vytvořeni už obyčejní lidé, menší, méně inteligentní, naši skuteční předkové. Ale obři vzešlí z druhohor, kteří prošli kosmickou katastrofou, ještě existují a ti zcivilizují malé lidi.

       Myšlenka, že lidé vzešli ze zvířecího stavu a pozvolna se povznesli až k civilizaci, je myšlenka nedávná. Je to židokřesťanský mýtus, vnucený do vědomí lidí, aby zapudil mýtus mocnější a více zjevující. V době kdy lidstvo bylo blíže minulosti, kdy jim chytře spředená spiknutí ještě nepokřivila paměť, lidstvo vědělo, že pochází z obrů, obřích králů, kteří je všemu naučili. Lidstvo vzpomínalo na zlatý věk, kdy nadřazené bytosti zrozené před ním, je učily zemědělství, zpracování kovů, uměním, vědám a zacházení s duší. Řekové si připomínali věk Saturnův a vděčnost, kterou jejich předkové projevovali Heraklovi. Egypťané a obyvatelé Mezopotámie udržovali legendy o obřích králích zasvětitelích. Nárůdky, kterým dnes říkáme "primitivní" , například domorodci z Tichého oceánu, mísí do svého zvrhlého náboženství kult dobrých obrů z počátků světa.

       Z Řecka až do Polynésie, od Egypta po Mexiko a Skandinávii všechny tradice vypravují, že lidé byli zasvěceni obry. Je to zlatý věk třetihorní doby, který trvá několik miliónů let a během něhož mravní a duchovní civilizace dosahuje svého vrcholu na naši planetě.

       Třetihorní měsíc, jehož spirála se zužuje, se blíží k Zemi. Vody stoupají přisávány gravitací satelitu a lidé, šplhají na nejvyšší horské vrcholy i s obry, svými králi. Ne těchto vrcholcích nad vzdutými oceány , lidé a jejich vládci zbudují světovou námořní civilizaci, kterou lidstvo ve své paměti, uchovává, jako Atlantidu.

       V Andách ve velkých výškách se táhnou v rozsáhlé šíři mořské usazeniny. Vody na sklonku třetihor vystoupily až tam a jedno z civilizovaných středisek toho období bylo snad Tiahuanaco poblíž jezera Titicaca. Zříceniny Tiahuanaca podávají svědectví o statisícileté civilizaci, jež se v ničem nepodobá civilizacím pozdějším. Stopy obrů jsou tam podle hörbigerovců viditelné stejně, jako jejich nevysvětlitelné obří stavby. Stavby s obřími dveřními otvory, jejíž stěny jsou tvořeny , až 100 tunovými balvany. Uprostřed těchto bájných trosek se tyčí obrovité sochy, z nichž jediná byla svezena do údolí a umístěna v zahradě muzea La Paz. Je osm metrů vysoká a váží dvacet tun. Z rysů její tváře přichází do našich očí, ba až do našeho srdce výraz svrchované dobroty.. Harmonie celé bytosti vyzařuje z celku kolosu, jehož ruce a tělo, krajně stylizované, jsou podány v rovnováze, která má mravní kvalitu. Klid a mír sálají ze zázračného monolitu, který zobrazuje vládce obra.

       Mezi těmito sochami se objevují stylizace zvířete todoxona, jehož kosti jsou nalezeny v ruinách Tiahuanaca. My však víme, že todoxon mohl žít jen v třetihorní době. Konečně se v těchto ruinách , které  předcházejí o sto tisíc let konec třetihorní doby, nachází desetitunová brána zapadlá do vyschlého bahna. Jde prý o kalendář provedený podle pozorování hvězdářů třetihorní doby.

       Tiuhuanaco, leží v Andách ve výšce nad 4000 metrů, bylo jedním z pěti velkých měst námořní civilizace na sklonku třetihor, postavených obry, kteří vedli lidstvo. Odtud vyplouvaly koráby, aby obeplouvaly svět po vlnách oceánů a umožňovaly styk s dalšími čtyřmi velkými středisky.: Novou Guinejí, Mexikem, Habeší a Tibetem. Tak se tato civilizace šířila po celé zeměkouli a to vysvětluje podobnosti mezi nejstaršími zaznamenanými tradicemi lidstva.

       Sjednoceni na nejvyšší míru ve svém zjemnělém vědění a prostředcích, věděli tito lidé a jejich obří králové, že se spirála tohoto třetihorního měsíce zužuje a že družice nakonec spadne, ale měli vědomí o v vztazích všeho ve vesmíru, o magickém spojení bytostí s kosmem a snad uváděli v činnost určité síly,, určité individuální a sociální, technické a spirituální energie, aby zpomalili blížící se katastrofu a prodloužili tento věk Atlantovců, jejichž nejasná památka přetrvá tisíciletí.

       Až dopadne třetihorní měsíc, vody prudce opadnou a předchozí katastrofy těžce poškodí tuto civilizaci. Když oceány klesnou, pět velkých měst a mezi nimi tato Atlantida v Andách zmizí ve své odloučenosti zahubena odpadnutím vod. Stopy této dávné civilizace jsou nejjasnější v Tiahuanacu, ale jsou k nalezení i jinde. V Mexiku zanechali Toltekové posvátné texty, které popisují historii Země v souladu s Hörbigerovou tezí. Na Nové Guineji vztyčují domorodci kmene Malekula, aniž vědí co dělají, obrovské otesané kameny, vyšší než deset metrů. Kameny představující obrovitého předka, a jejich ústní podání, jež činí z měsíce tvůrce lidského rodu, ohlašuje pád naši družice. Z habešské náhorní roviny prý sestoupili středomořští obři po světové potopě a tradice činí z této roviny kolébku židovského národa a vlast královny ze Sáby, jež ovládala dávné věky. A konečně víme, že Tibet je zásobárnou velmi starých mýtických znalostí, založených na psychismu.

        Archeolog Bellamy nachází kolem Titicata stopy katastrof, jež předcházely pádu třetihorního měsíce: vulkanický popel, usazeniny pocházející z náhlých záplav. Pocházejí, z doby kdy se družice měla roztrhnout v prstenec a vířit šíleně v zcela malé vzdálenosti od Země před svým dopadem. Kolem Tiuhuanaca připomínají ruiny náhle opuštěné loděnice s rozházenými nástroji. Vysoká civilizace Atlantovců prožívají po několik tisíciletí nápory živlů a pozvolna se opotřebovává. Pak, asi před 150 tisíci lety, dojde k velké katastrofě, měsíc spadne a strašlivé bombardování zasáhne Zemi. Přitažlivost měsíce ustane, vzduté oceány naráz poklesnou. Vrcholky, jež byly velkými mořskými přístavy, se octnou osamocené v nekonečnu bažin. Vzduch v těchto výškách zřídne, počasí se značně ochladí. Největší civilizace jsou pohlceny v jediném okamžiku, aniž po nich něco zůstane. Střediska a spoje psychické energie, jež byla základem třetihorní civilizace, vyletěla naráz do povětří, zatímco pustiny bahna obklopily ony vrcholky. Nyní již vychladlé a s řídkým téměř nedýchatelným vzduchem. Mořská civilizace se svými nadřazenými tvory, koráby i obchodem zahynula ve světové katastrofě.

        Ti,.kdož přežili, musí sestoupit na bažinaté pláně, které odhalilo moře. Na obrovská rašeliniště, na nové pevniny, kde se ještě neuchytilo rostlinstvo. Obří králové ukončili svou nadvládu, z lidí se opět stali divoši a propadají se svými posledními bohy do hloubek nocí bez měsíčního svitu.

        Obři, kteří po milióny let obývali tento svět podobni bohům, kteří mnohem později zabydlí naše legendy, ztratili svou civilizaci. Lidé, nad nimiž vládli, se změnili opět v divoké tvory. Pokleslé lidstvo sleduje své bezmocné pány a rozptýlí se v horách po bahnitých pustinách. Tento pád se udál před 150 tisíci lety a Hörbiger vypočítává, že naše zeměkoule zůstává bez měsíční družice po sto třicet osm tisíc let. Během tohoto období se znovu rodí civilizace vedené posledními obřími králi. Usazují se na náhorních rovinách mezi čtyřicátým a šedesátým stupněm severní šířky, zatímco na pěti vysokých vrcholcích z třetihorní doby zůstává něco z dávného zlatého věku. Pak ovšem byly snad dvě Atlantidy, jedna v Andách, jež vyzařovala na celý svět se svými čtyřmi dalšími opěrnými body. A druhá v severním Atlantském oceáně, mnohem skromnější, založena dlouho po katastrofě potomky obrů. Tato teze o dvou Atlantidách umožňuje , spojit dohromady všechny tradice a dávná líčení. O této druhé Atlantidě pak mluví Platon.

       Před dvanácti tisíci lety zachytí Země svou čtvrtou družici, náš dnešní Měsíc. Dojde k nové katastrofě. Naše země nabude dnešní podoby. Severní a jižní moře se převalí ke středu Země a započnou doby ledové. Druhá civilizace Atlantů, nižší než předchozí, zmizí v jediné noci, pohlcena vodami. To je ta potopa, na niž zachovává bible vzpomínku. To je Pád, na který si vzpomínají lidé vyhnání z pozemského ráje - tropů. Báje o Genezi a o Potopě jsou vzpomínkami i proroctvími, protože kosmické události se budou opakovat.

       V tomto novém období vysokého měsíce degenerují žijící obři. Všechna bájesloví jsou plná bojů mezi lidmi a obry. Ti, kdož byli králi a bohy , jsou drceni tíží nebes a vyčerpáni. Stávají se příšerami, které je nutno zahnat. Klesnou o to hlouběji, oč výše vystoupili. Jsou to obři legend. Uranos a Saturnus pohlcují svoje děti. David zabíjí Goliáše.

        Měsíc, který osvětluje naše noci, byl zajat Zemí a obíhá kolem ní. Už dvanáct tisíc let ho uctíváme neurčitým kultem, na němž lpí neuvědomělé vzpomínky, věnujeme mu neklidnou pozornost, jejíž smysl dobře nechápeme. Když na něj pohlížíme, pociťujeme neustále, jako by se v naší paměti hýbalo něco mohutnějšího, než jsme my sami. Staré čínské kresby zobrazují měsíčního draka, jak ohrožuje Zemi. Ve čtvrté knize Mojžíšově čteme (XIII,33): "Také jsme tam viděli obry, syny Enaka, kteříž pocházejí z obrů, a zdálo se nám, že jsme proti nim jako kobylky. A takoví jsme se jim i zdáli."

       Jeden svět byl pohlcen, jeden svět zmizel, dávní obyvatelé Země vyhynuli a my začínáme svůj život pouhých lidí, malých opuštěných lidí , v očekávání proměn, zázraků a budoucích katastrof. A to pod novou družicí, jež k nám přichází z prostorů, kde neustále trvá boj mezi ledem a ohněm.

       Téměř všude napodobují lidé jako slepci činy vyhynulých civilizací, vztyčují, aniž vědí proč, obrovité památníky, opakují ve svém úpadku práce dávných pánů: Jsou to obrovské megality na Malekule, keltské menhýry, sochy na Velikonočním ostrově. Nárůdky, jimž dnes říkáme "primitivní" , jsou snad jen degenerované zbytky zmizelých říší a opakují, aniž je chápou a ve zvrhlé podobě, činy dříve řízené rozumnými státními správami.

       Na některých místech, v Egyptě, v Číně , mnohem později v Řecku, se rozvinou velké lidské civilizace, jež však zachovávají vzpomínku na zmizelé Vyšší bytosti, na zasvětitelské obří krále. Po čtyřech tisících letech své kultury tvrdí Evropané doby Herodotovy a Platónovy nadále, že velikost dávných předků pochází z toho, že se učili svým uměním a vědám přímo od bohů.

       Po mnohanásobných úpadcích se zrodí jiná civilizace na západě. Civilizace lidí odtržených od jejich bájné minulosti, omezujících se v čase a prostoru, omezených na sebe a hledajících útěchu v mýtech, vyhnanců z původních zemí, kteří si neuvědomují nesmírnost osudu živoucích věcí, jenž je spjat s širými kosmickými pochody. Civilizace lidská, humanistická, civilizace židokřesťanská, je nepatrná. Jedná se jen o pozůstatek dávných vědění. A přece tento zbytek velké duše minulosti má neomezené možnosti bolesti a pochopení. A to vytváří zázrak této civilizace, která se chýlí ke svému konci. Blížíme se k jinému věku, k dalším proměnám. Budoucnost podá znovu ruku nejvzdálenější minulosti, Země opět spatří obry. Dojde k dalším potopám, k jiným apokalypsám a vládnout budou jiné rasy.

        Nyní se nacházíme ve čtvrtém cyklu. Život na Zemi prošel třemi vrcholy, za tří období nízkých měsíců s náhlými mutacemi a s objevením obrovitých bytostí. Za tisíciletí, kdy nebylo Měsíce, se vyskytovali bezvýznamné trpasličí rasy a zvířata, která se plazí jako had připomínající pád. V období, kdy byl Měsíc vysoko, se objevily rasy střední, bezpochyby i obyčejní lidé z počátku třetihor, naši předkové. Je nutno si ještě uvědomit, že Měsíce, než se zřítí, působí v kruhu kolem Země a vytváří odlišné podmínky v těch částech zeměkoule, jež jsou pod tímto pásem. Takže po několika cyklech skýtá Země velmi rozmanitou podívanou: rasy upadající, plemena na vzestupu, bytosti stojící uprostřed, bytost degenerované a učedníci budoucna, ohlašovatelé příštích mutací a otroci včerejška, trpaslíci dávných nocí a Pánové zítřka. V tom ještě musíme vyčlenit cesty slunce okem, stejně nelítostným, jako je nelítostný zákon hvězd.

       Co se děje na nebesích, určuje to co se děje na Zemi, je tu vzájemnost. Jako tajemství a řád vesmíru sídlí v nejmenším zrnku písku, tak je pohyb tisíciletí v jistém smyslu obsažen v krátkém období našeho,pobytu na této planetě a my musíme ve své duši individuální jako v duši kolektivní opakovat minulé pády a vzestupy a připravovat budoucí apokalypsy a povznášení. Víme, že celé dějiny kosmu jsou obsaženy v boji mezi ledem a ohněm a že tento boj se zde dole mocně odráží. V rovině lidské, v rovině duchů a srdcí, přichází led, není-li oheň udržován. Víme to pro sebe a také pro lidstvo, jež se věčně nachází před volbou mezi potopou a epopejí.

Matrix-2001.cz