Na sovětském kosmodromu Bajkonur ráno 5. dubna 1975 bylo rušno. Dva kosmonauté, Vasilij Lazarev - lékař a zároveň důstojník vojenského letectví - a Oleg Makarov - konstrukční inženýr, specialista na havarijní situace - byli již připraveni ke startu kosmické rakety Sojuz. Oba již jednou uskutečnili společný let lodí Sojuz-12, kdy se testoval zdokonalený systém zajištění a ochrany života v mimozemském prostoru a také nové skafandry. Přestože o Makarovovi kolovaly poznámky, že přináší smůlu, šlo o člověka s klidnou myslí, který nikdy nepropadal panice, přestože v kosmickém prostoru již zažil nejednu těžkou chvíli, ale vždy - i z těch nejnebezpečnějších situací - dokázal najít nejoptimálnější řešení. V 10,30 hod. místního času byli už oba piloti v kosmické lodi na svém místě a začalo odpočítávání před startem. Vasilij Lazarev popisuje, jak si oddechl, když - podle něho - nejnáročnější část letu tj. start, už měli za sebou. Nyní již naslouchali hlasu operátora, který je informoval o průběhu času po startu a technických datech v raketě, které byly normální. Ve chvíli, kdy hlas operátora spojení oznamoval: "Všechno v?" nastala nějaká porucha, jakoby někdo napodoboval a opakoval hlas operátora.
Znělo to příliš uměle, jako hlas z počítače nebo robota, který jim chtěl něco sdělit. Bohužel, kosmonauti ničemu z těchto hlasů nerozuměli. Vše trvalo jen několik sekund, když se náhle kabinou rozezněla siréna a zablikalo červené světlo s nápisem "havárie nosné rakety". Čas ukazoval 270 sekundu letu a k dosažení oběžné dráhy zbývaly ještě čtyři a půl minuty. Alarm oznamoval, že loď nemůže dosáhnout oběžné dráhy a proto se havarijní systém s kabinou s lidskou posádkou oddělí od nosné rakety a bude klesat zpět k Zemi.
V tu chvíli dva kosmonauti namísto hlášení s centra letové kontroly, opět uslyšeli podivné zvuky připomínající napodobeninu lidského hlasu. Nemohli pochopit, jak se na tento přísně chráněný komunikační kanál může napojit někdo cizí. Nyní byli oba dva pod vlivem silného přetížení, které - jak již to znali z předchozích zkoušek - mohlo vést i ke krvácení po celém těle. Jakmile se dostali do hustých vrstev atmosféry, viděli kolem sebe ohnivé peklo, na skle se usadily žluté saze a nejdříve slyšeli šum, přecházející v ostrý hvizd, až nakonec nastal obrovský rámus. Otřesy se pozvolna zpomalovaly, ale kosmonauti se stejně nemohli vůbec pohnout, když pod vlivem přetížení byli na svých místech jako přikováni. Po několika dalších sekundách se otevřel padák zpomalující přistání a nastalo ticho.
V centru kosmických letů již věděli, že došlo k havarijní situaci, ale jakmile po chvíli uslyšeli hlas Lazareva, okamžitě zaměřili pozici části rakety Sojuz s posádkou. Ta se právě nacházela nad horami Altaje, poblíž hranice s Čínou. Od Bajkonuru to byly dva tisíce kilometrů. Odtamtud již vyslali skupinu záchranářů a do mikrofonu upozorňovali kosmonauty na vysoké hory, které jsou nyní pod nimi.
Lazarev a Makarov byli v tu chvíli nad pásem Altajských hor ve Střední Asii, táhnoucím se na jihovýchod od Sibiře až do pouště Gobi. Dobře věděli, co taková varování z centra znamenají: nedostupné štíty hor, dosahující výše nad tři tisíce metrů, skalní útesy, rozsedliny a propasti, čili krajina pro člověka téměř nedostupná. Pomalu se přibližovali k zemi, neměli však žádnou možnost k uskutečnění nějakého manévru. Nezbývalo jim nic jiného, než se oddat do rukou osudu.
Náhlý otřes signalizoval, že se konečně nacházejí na pevné zemi. Nyní bylo zapotřebí provést manévr k odpojení padáku, aby nemohlo dojít k dalšímu vzlétnutí, což by mohlo být velice nebezpečné. Oba kosmonauti však byli příliš vyčerpaní, aby cokoliv učinili. Přesto kabina zůstala ve své stabilní svislé pozici. Jakmile se po určité době Lazarev a Makarov dostali z kabiny ven, s hrůzou zjistili, že díky padáku "zaparkovali" na úbočí hory zaklíněni mezi keři na skalním výstupku. Od propasti je dělilo jen několik metrů. Vše pokrývala vrstva čerstvého sněhu, sahající mužům až po pás. Než nastalo setmění, podařilo se kosmonautům rozdělat oheň a po nějaké chvíli - už za tmy - se na nebi objevila světla, signalizujíce "ztroskotancům", že už byli objeveni.
Ještě předtím, jak seděli u ohně, bylo nad nimi jasné nebe a kolem naprosté ticho. V tu chvíli uslyšeli ve vzduchu zesilující hvizd, až oba najednou na obloze spatřili nějaký objekt, jenž nad nimi zůstal bez pohybu stát. Nebylo možné určit jeho tvar ani výšku, zřejmé bylo pouze vyzařování jemné fialkové záře. Asi po půl minutě podivný objekt velice rychle zmizel, stejně rychle, jako se předtím objevil.
Vasilij Lazarev při svém soukromém pobytu v Londýně v roce 1996 několika západoevropským novinářům řekl: "Nemám pochybnosti o tom, že jsme na vlastní oči viděli UFO. Rovněž jsem přesvědčen, že tento objekt usiloval navázat s námi radiový kontakt. Jsem si jist, že díky tomuto UFO jsme přistáli bez úhony v této měsíční krajině Altajských hor." Na otázku, proč on nebo Oleg Makarov se už tenkrát v Bajkonuru nezmínili o záhadném létajícím objektu, Lazarev odpověděl, že v té době ti piloti a kosmonauti, kteří tvrdili, že viděli neidentifikovatelné objekty, nebo projevy tzv. nadpřirozených sil, byli okamžitě ze svého postavení odsunuti. Lazarev ještě poznamenal, že nahrávka s podivným hlasem byla předána k podrobnému výzkumu. Ovšem z neznámých důvodů se pak ztratila a více se již nikdo k tomuto tématu nevrátil.
partner Matrix 2001
