Co je čím před rokem 2012 (6)

        Víra.....   Každý člověk má tento pojem spojený s náboženstvím a také s nějakým svým vlastním osobním cílem. Víra má mnoho podob a je jedním z nejčastěji používaných slov. Každý den slyšíme jak někdo říká "já věřím že..". Ale je tomu tak doopravdy? Tady bych mohl provést exkurzi do tajemných zákoutí myšlení, v nichž se naše poznání transformuje do širšího obrazu světa, který je jakousi obdobou onoho světa vnějšího. Dá se to popsat tak, že každý člověk má dvě zeměkoule. Jednu po níž chodí a druhou vymodelovanou ve své hlavě. Vnější svět je ona část, kterou chápeme jako hmotnou a to nejen ve vztahu k hmotě jako takové. Hmotným myslíme určitý stav přítomnosti, který v okamžiku kdy nastává je definitivní. Nelze jej nijak zvrátit. Vnitřní svět je sestaven ze stejných podkladů, ale definuje různě úrovně možností ovlivnit to co nastává. Čím větší počet alternativních budoucností dokážeme sestavit, tím větší máme možnost naleznout cestu, kterou tyto představy realizovat. Jednotlivé pokusy ovlivnit to co nastává se zaznamenávají v našem vědomí jako zkušenost. A zkušenost pokud je ověřená a platná sestupuje do podvědomí, odkud řídí naše chování bez nutnosti si ji neustále uvědomovat.

        A právě tady na cestě mezi vědomím a podvědomím se realizuje naše víra. Víra nám dává možnost přesně definovat kdo jsme, a čeho chceme dosáhnout. Je to onen vnitřní hlas, který nám říká co je nebo není pravda.

        Pokud tedy tvrdíme, že něčemu věříme, nemusí to být vůbec pravda. Může se jednat o pouhou snahu vyniknout, nebo získat určitý prospěch. Víra je to čemu věříte, když  se ráno probudíte a pohlédnete do zrcadla. Je to nálada s níž den co den vyrážíte do práce a která rozhoduje o tom, jestli jste šťastní nebo ne. Víra je to, čeho můžete dosáhnout pomocí vlastní vůle.

       Víra vám neřekne jestli existuje Bůh či nikoliv, ale naprosto přesně vám odpoví na otázku kdo jste. Když tedy Ježíš hovořil o víře, myslel tím pohled do svého nitra. Protože právě  tím co uvnitř sebe sama vidíte, dokážete naleznout cestu v tom co prožíváte.

       Vírou neovlivňujeme svět kolem sebe, ale uvnitř nás samotných. Jistě že zde existuje přímá návaznost, ale teprve tím co utváříme ve svém nitru. Mnozí znají ono prastaré rčení, že víra hory přenáší. Není to pravda. Hory může přenášet vaše vědomí pokud mu věříte.

       Protože všechny tyto články spojuji s tím co nastává, a snažím se lidem ukázat cestu k Bohu, musím říci také proč.

       Pokud chceme pochopit svojí vlastní duchovní podstatu, musíme ji naleznout a proniknout do tajemného světa sil, které nám dávají možnost vidět a vědět. To není nic snadného, ale pro začátek je nutné si uvědomit a přijmout pravdu, kterou nalezneme i v jednom z výroků Ježíše, "všichni jste bohové". Tato pravda nám říká, že všichni jsme stvořeni nejen ze hmoty, ale hlavně z části skrze níž Bůh stvořil duši. Protože právě duše v sobě nese božské vědomí. To je to, co je pro nás naprosto zásadní. Pokud pochopíte tuto prostou pravdu, dveře do duchovního světa se vám otevřou.

       Od pradávna se lidé rodí s určitým nadáním, proniknout do světa jasnozřivých schopností. Dokáží vidět do lidských životů, do budoucnosti i minulosti a vnímat různá poselství od našich duchovních průvodců, stejně tak jako od Boha samotného.

       Svého času se těmto lidem dostalo za jejich schopnosti náležitého uznání a církev pro ně přichystala očistnou kůru složenou z ohně a nepředstavitelného utrpení. Ze stejného důvodu se pak lidem tyto schopnosti zapsali do podvědomí jako cosi nečistého, spojeného s ďáblem a pekelným zápachem.

       Pravdou ovšem je, že tyto bytosti jsou naopak na velmi vysoké duchovní úrovni a přicházejí do tohoto světa s posláním lidem pomáhat a ukazovat jim tu nejlepší cestu. Ostatně to byl také jeden z hlavních důvodů, proč je církev tak pronásledovala. Činila si přeci nárok na jediného skutečného zástupce Boha na zemi. Tak jak by jí v tom mohl někdo podrývat autoritu tvrzením, že Bůh miluje všechny stejnou měrou a po nikom nežádá utrpení, protože tato cesta nikam nevede. A navíc si dovoloval tvrdit, že s Bohem a jeho poslelstvím dokáže rozmlouvat, vidět je a naslouchat jejich radám.

       Pro nás je potom důležité si uvědomit, že cesta vede právě skrze nalezení vlastního božství uvnitř nás samotných. Toto je první a naprosto zásadní krok pro každého z nás. Pokud dokážete přijmout tuto pravdu a uvěřit, že jste jedineční a zasloužíte si být vznešení a moudří, pak jste udělali ten největší krok k nalezení Boha.

       Mnohdy je nám víra v Boha předkládána s jakýmsi pocitem méněcennosti a nutností sám sebe týrat odříkáním za vinu, které se nikdo nedopustil a přesto za ní musí trpět. Dokonce je s touto vinou spojována i jakási oběť Ježíše Krista a nutnost jeho následování. A to i přesto, že Ježíš sám svým učedníkům jasně říká, že cestou kterou jde on jej nikdo následovat nemůže. Přirozeně mluvil o své smrti a utrpení. Chtěl tím říct, že jeho smrt je poselství, které má být touto cestou zvýrazněno. Nikoliv naplněno. Ježíš mohl zemřít přirozenou cestou a díky svému poznání být jedním z těch, kteří dosáhli duchovní plnosti. Jenomže pak by se jeho osud nezapsal do dějin tohoto světa. Právě tím jak se člověk snažil Ježíšovu pravdu umlčet, jí vlastně naplnil do posledního písmene. Nakonec se svým učedníkům ukázal jako znovuzrozený z ducha a Boží pravdy kterou lidem ukazoval. Tedy v oné podobě, kterou Bůh ustanovil jako naši budoucnost.

       Existuje tedy dědičný hřích? Z určitého pohledu ano. Člověk byl připraven o část svých schopností, protože jich zneužíval proti smyslu vlastní existence. Nejednalo se však o trest v pravém slova smyslu. Byl to pouze způsob, jak člověka přinutit postupovat v souladu s principem duchovního růstu. Tedy nesnažit se obejít duchovní růst získáním jakési nesmrtelnosti pomocí genetických a dalších manipulací, ale skutečně svojí duchovní podstatu utvářet na základě dosahovaných schopností a vědomostí.

       Naší smůlou je, že pokud jsme šťastní a spokojení, pozbudeme i touhu o cokoliv usilovat. Soustředíme se na to co je v kontextu naší existence zásadním problémem. Takto člověk i přesto, že byl mnohem více nakloněn Bohu nežli dnes, spatřoval cíl pouze v nesmrtelnosti, aniž by zvažoval samotný smysl této své existence. Bylo tedy naprosto marné člověku říkat, že doposud nedošel k tomu co Ježíš nazval duchovní plnost a musí tedy stále usilovat o hlubší poznání a pochopení. Nakonec pak byl člověk připraven o vědomosti, kvůli nimž nebyl ochoten následovat Boží vůli. Boží vůli ve smyslu utváření sebe sama. A to je také to jediné co od nás Bůh žádá. Pochopit a pracovat na tom kdo jsme. Ve smyslu tohoto hříchu jsme vybízeni k poznání a nikoliv k utrpení. Člověk se rodí jako čistá bytost, nezatížená v očích Stvořitele žádnou vinou. Pokud potom existuje jakákoliv vina, pak pouze jako naše vlastní chyby na cestě k pochopení sebe sama a smyslu tohoto světa. Myslím tím přirozeně karmu.

       Nejde tedy o žádnou potřebu sebetrýzně, ale o cestu lásky a poznání pravdy. Z mého pohledu je opravdu škoda, že ti co si hrají na zástupce Boha na zemi, tuto prostou pravdu lidem nedokáží ukázat. Myslím, že to samo o sobě hovoří za vše. Přesto jim nelze upřít, že i přes veškerá pochybení uchovávají vědomí o Bohu napříč celou novodobou epochou. A tak i jim náleží v naší mysli odpuštění a poděkování, za jejich vytrvalost a ochotu Boha následovat.

      Z řečeného je patrné, že Boha nemůžeme naleznout někde na obloze, nebo ukrytého za hvězdným vesmírem, ale pouze uvnitř sebe samotných tím, že budeme pracovat na svých duchovních schopnostech. A přesně takto se rodí i naše prvotní rozhodnutí. Nikoliv tím, že začneme pokřikovat a oslavovat Boží jméno, ale tím, že přijmeme tuto cestu.

      Člověk byl stvořen do tohoto světa jako svobodná bytost a má ve svých rukou i rozhodnutí kým a proč chce být. Pokud si volíme za základ hmotný svět a jeho hodnoty, řídíme se tím co jsme schopni realizovat na základě hmotných prostředků. Pozorujeme svět kolem sebe, a vymýšlíme různá zařízení a vědomosti, které nám mohou život usnadnit. A také přinést postavení a ocenění našeho společenského přínosu.

      Duchovní svět se z tohoto pohledu zdá být pouze chudým příbuzným, jehož celkový přínos ani zdaleka neodpovídá vložené námaze. Jak už jsem řekl, byl tento nepoměr stanoven jako nutnost pro udržení vývoje. Ovšem je hloupost si myslet, že duchovní není totéž co vzdělaný a tak i přes vnější zdání, jsou to právě naše duchovní schopnosti, které nám dávají vědomosti. Obtížnost jíž dosahujeme poznání je přímo úměrná naší ochotě pracovat na svém duchovním základu. Čím více jej odmítáme a spoléháme se na fyzické vlastnosti, tím obtížnější je i naše získávání vědění.

     Vraťme se však k důvodu tohoto povídání. Základem pro určitý okruh vlastností je naše ochota přijmout a uznat své duchovní bytí. A odtud se také realizuje naše schopnost duchovních vlastností využívat. Každý člověk je má v sobě bez ohledu na to, jestli v Boha věří či nikoliv. Jenže se k nim nikdy nedostane, pokud se jejich existenci nepokusí sám za sebe ověřit. Jistě že to vyžaduje určité úsilí, a chuť se něco o sobě samotném dozvědět. Ale co je v tomto světě zadarmo?

      V nastávajícím čase bude svět lidí zažívat mnoho událostí jejichž následkem se zcela zásadně změní naše hodnoty. Pokud si kdokoliv bude chtít udržet naději v život a smysl existence, bude muset dokázat vidět onen nepatrný zářivý bod na konci cesty.

      Pokud chceme uvěřit v Boha, musíme vždy začít u sebe sama. Musíme naleznout svojí skutečnou hodnotu a přijmout ty vlastnosti, které bránu do duchovního světa otevírají. Jsou to láska, štěstí, radost, odpuštění a vytrvalost.

      Proč zrovna tyto vlastnosti? Protože Bůh nezná ani bolest, ani nenávist, ani pomstychtivost. Jeho záměr je čistý a vede k dokonalosti bytí. Proto nás právě tyto vlastnosti a pocity spojují z božím záměrem a umožňují mu, aby nás vedl k nalezení a pochopení pravdy. Bůh nás nemůže vést, pokud jsme z jeho záměrem v rozporu. Může nám pouze ukazovat ty chyby, které nám v jeho nalezení brání. Člověk potom všechny takovéto události vnímá s nechutí a odmítá duchovní poselství, která mu dle jeho názoru, brání v dosažení jeho materiálních cílů.

      Kam tyto cíle vedou, už jsme si řekli v předcházející části a vidíme to všude kolem sebe. Je jedno, že auta každoročně zabijí stovky lidí, protože mít auto nás naplňuje pocitem štěstí a radosti. Díky autu jsme dokonalí a výjimeční. Čím lepší a dražší auto, tím lepší a nadřazenější člověk. Pokud se nad tím zamyslíte, je to opravdu nářez.

      Žel někteří lidé jsou ve vlastních očích tak bezcenní, že si jakoukoliv lidskou hodnotu bez majetku a postavení nedokáží představit. Nikdy neuznají, že i nejbohatší člověk je ve své podstatě lidská troska, která je plně závislá na materiálních principech tohoto světa. V žádném jiném světě prostě nemohou, ani nedokáží existovat. Je to tragická a smutná volba. Volba která nikam nevede.

      Proto se v těchto článcích snažím ukázat jinou a lepší cestu. Cestu která vede k životu. A to bez ohledu na to, jakou budoucností budeme v následujících letech procházet. Protože jakákoliv vnější událost je z našeho pohledu pouhá zkušenost. Zkušenost v níž můžeme vidět množství různých dějů a východisek. Jestli uvidíme jen zánik tohoto světa, nebo zrození budoucnosti, je jenom naše volba. Nikdo ji za nás nemůže učinit.

      Proto se snažím popsat i princip, jímž se rodí víra. Protože mnoho lidí stále žije v představě, že víra je cosi samostvořitelného. Že jde o úkaz, který na člověka spadne a z ničehož nic se před ním otevřou dveře rovnou k Bohu. Tak to ale není. Víra je na svém počátku pouhá volba a teprve zkušenost a otevírání našich duchovních schopností nás vede k nalezení Boha.

      Vlastně je to docela prosté. Každý se snažíme ve svém životě zodpovědět důležité otázky. Otázky vedoucí k hledání smyslu života. Když naši předkové sestavovali obraz naší existence, vždy reagovali na zcela konkrétní stav společnosti, která žila uvězněna v určitém, ať už náboženském nebo společenském dogmatu.  Takto se v každé epoše víra vždy opírala o jakousi formu společenského uplatnění. Někdo věřil, protože mu to přinášelo osobní prospěch a jiní proto, že jejich život byl díky jejich postavení nesnesitelným. No a  pak jsou zde jistě i ti, kterým život uštědřil lekci, se kterou se pomocí materiálních hodnot nedokázali vyrovnat.

     Víra však není o ničem takovém. Víra je o poznání sebe sama. Utváří a formuje naše vědomí ve smyslu našeho skutečného významu, který je odvozen od svobodné volby. Nemůže nám dát víc, než sami doopravdy jsme. Proto musíme napřed naleznout cestu do svého nitra a tam začít utvářet své vlastní duchovní bytí.

      Na samotném začátku nám Bůh ukazuje směr. Říká nám kudy a kam směřovat své kroky a koho se ptát, chceme-li poznat pravdu. Je to onen svět, kde jsme jedineční, nesmrtelní, a za všech okolností hodni lásky a odpuštění.

      To jediné co musíme udělat, je požádat Boha o vedení. Nezáleží na tom zda jsme nebo nejsme věřící. Bůh slyší každou naší myšlenku a i když jej neslyšíme my, dokáže vnést do našeho života poznání a pochopení. Nikdy nepřichází s trestem, ani s utrpením. Nikoho nezkouší ani neprověřuje. Žádá jen to, aby člověk byl ochoten přijmout poučení, i přesto, že není v souladu s jeho životní zkušeností. Ono totiž nelze přinutit krychli aby se začala kutálet. Stejně tak ani egoista nemůže naleznout svojí duchovní velikost.

      Bůh vnese do vašeho života množství otázek. Vyzve vás k přehodnocení všech vašich názorů a hodnot, které uznáváte a jenž ovládají váš život. Nikoliv tím že vás ožebračí, nebo připraví o výsady vašeho postavení. Pouze vám ukáže, jak hloupé a malicherné je vaše pachtění za oním majetnickým cílem, které vás nutí se vzdát své laskavosti a vznešenosti.

     Jistě, pro mnohé je tento prubířský kámen okamžikem, kdy Boha jednoznačně a definitivně odmítnou. Právě proto, že si uvědomí, že takoví mohou být. Že zde není nic, co by jim bránilo se k lidem chovat s úctou a láskou, která všem živým bytostem náleží. Protože by si museli uvědomit, že nejsou nic víc nežli všichni ostatní, a to jediné co je od nich odlišuje není jejich moudrost nebo ušlechtilost, ale pouze a jen majetek.

     Jenomže právě toto poznání nás uvede do světa, v němž lidé nežijí vedle sebe, ale spolu. Do světa, v němž můžeme zažívat svou existenci v přímém kontaktu s veškerým stvořením a hloubkou citů po nichž tolik toužíme, ale které jsou nám pro velikost našeho ega nedostupné.

     Budoucnost nám všem přinese poznání, že nic z toho čemu mnozí věří není skutečné. Že dům se může zhroutit, peníze ztratit svojí hodnotu, a všechny zbraně světa nikomu nedají ani tolik naděje, aby dokázal ochránit vlastní život. Mnozí v tomto čase pochopí, že pokud se pod vámi proboří led, může vás zachránit pouze pomocná ruka vedená myšlenkou. Tou myšlenkou, která nám dává šanci si uvědomit smysl života a důvody proč ostatním pomáhat. Žádný jiný tvor na této planetě nic takového nedokáže. A žádný jiný tvor nedošel tak daleko ve své bezohlednosti a hlouposti.

      Stále ještě je zde naděje si toto vše uvědomit dobrovolně a nečekat, až nás někdo přijde zachránit. Rozhodnout se vidět kam lidská bytost kráčí a k čemu nám byl dán tento svět i proces jenž chápeme jako vývoj.

      Misch

- pokračování -