Co je čím před rokem 2012 (1)

         Tyto řádky píši proto, aby každý mohl vidět, že Boha miluji z celého srdce, a též proto, aby každý zauvažoval nad tím co nastává. V následujících řádcích se přenesu od bádání v dávné minulosti, k tomu co považuji za důležité a o čem by každý měl vědět. V minulém životě jsem byl údajně světově známým fyzikem a matematikem. Proto prý i v tomto životě tíhnu k těmto oborům. Přesto mi bylo dáno, že jsem po celý současný život hledal Boha, a stopy jenž zanechal v čase jako důkaz svého jedinečného díla. Našel si mne už jako malého kluka a ukazoval mi jedinečnost a nádheru života ve spojení s tvořivou schopností. A já, ačkoliv bych mohl snad být opět slavným a uznávaným, jsem mu za tuto cestu vděčný. Cením si každé myšlenky i okamžiku, kdy mi bylo dovoleno spočívat v jeho přítomnosti a sledovat jak se rodí jedinečnost myšlenky nesoucí poznání. Ano, člověk se dokáže naučit bezpočtu vědomostí a pamatovat si celé encyklopedie, ale nic z toho se nevyrovná okamžiku zrození. Onoho okamžiku v němž se z pouhého slova zrodí život. Je to tu s námi stále. Blížící se rok 2012 v nás evokuje množství rozporuplných pocitů a vede k množství nevyřčených otázek, jenž mimo jiné povzbuzují prastará proroctví. A nejen to. Při svých rozhovorech s lidmi, jenž dokáží v budoucnosti vidět zlomky odpovědí na své otázky, se dozvídám podivné informace o lidech a osudech jenž říkají, že ten či onen dotazovaný už za tuto magickou hranici nevkročí, nebo se musí změnit a naleznout v sobě cestu k Bohu.

        Je pravdou, že osudy se mění a co je skutečností dnes, může se zítra stát pochmurnou vzpomínkou. Lidé jenž jako já vstupují do světa prozářeného Božím vědomím vědí, že otázky spojené s tímto datem směřují často do prázdnoty. Jako by tato událost byla obestřena nejen tajemstvím, ale zároveň spojena s doposud nevyřčeným rozhodnutím. A i zde se chtě nechtě rodí otázka, jaká je vlastně vůle Boha? Chce trestat, poučovat, nebo jen oddělit zrno od plev jak pravil Ježíš?

        Víme jen málo o tom kdo a co je Bůh. Nevíme ani přesně na co se vlastně ptát. To jediné co dokážeme pochopit je život a touha jej uchovat i přes všechna protivenství. Jedni v rozumné touze pomáhat ostatním, a jiní ve snaze urvat pro sebe co největší díl. I na to Ježíš pamatoval slovy: "kdo by chtěl ochránit svůj život, ztratí jej". Mluvil však i on o roce jenž zamýšlíme? Možná. A patrně nám tu zanechal mnohem více stop, než jsme doposud schopni pochopit.

        Proč jsem se rozhodl psát o tomto roce? Posuďte toto. Když jsem kladl otázku k čemu směřují všechny ty hromadící se katastrofy a projevy, jenž mnozí považují za hněv samotné planety, bylo mi dáno zvážit tuto odpověď:

        "Současné lidstvo utváří velmi materialistické formy kolektivního vědomí. Z těchto forem pak čerpá naše mysl při utváření vlastního názoru na skutečnou podstatu světa. Lidé sice okrajově přijímají teze o Bohu a duchovním životě, ale pouze jako alternativu, jenž zodpovídá určitý okruh otázek. Tedy neurčují způsob ani samotný smysl života. Proto nemůžeme naleznout cestu z bludného kruhu nekonečného pachtění za majetkem a taktéž zla vyvolaného chamtivostí a bezohledností. Každá katastrofická událost pak vede k zhroucení vazeb na tu část kolektivního vědomí, budovanou z čistě materialistických pohnutek a přesměruje naší mysl do duchovní oblasti, v níž naše duše ze své přirozenosti očekává spásu. Nebo chcete-li Stvořitelovu pomoc. Intenzita a množství těchto událostí pak bude odpovídat nutnosti spojené s lidskou tvrdohlavostí. Čím více budeme spoléhat na materiální pomoc, a čím těžší pro nás bude se obrátit k duchovní oblasti, tím horší následky budou mít nastávají katastrofy."

        Z tohoto důvodu je každá mysl, jenž se dobrovolně přihlásí ke své přirozenosti, neobyčejným darem pro celé lidstvo, neboť nám všem ulehčuje od pravděpodobných strastí spojených s potřebou člověku ukázat pravdu o tom kým je. Protože jak se stále více ukazuje, je právě tato pravda oním klíčem, vedoucím do blížící se budoucnosti.

        Když jsem poprvé kladl Bohu tuto otázku, bylo mi ukázáno, že v nastávajícím čase se budu muset zabývat otázkou vývoje a celkovým pojetím minulosti. Protože jsem nikdy nepatřil k materialisticky smýšlejícím lidem, vrtalo mi v hlavě, k čemu mi evoluční teorie má vlastně posloužit.  Protože pokud má paměť sahá, sloužila právě evoluce k základním pilířům materialismu. Tedy do argumentačního rejstříku těch, jenž Bohem pohrdají.

        Přesto jsem nemohl učinit nic jiného než konat podle této vůle. A jako vždy se krok za krokem odkrývala pozoruhodná a neočekávaná pravda.

       Člověk nemusí znát všechna historická období a bezpočet událostí jenž v minulosti pohnuli lidskou společností v určitém směru vývoje, aby spatřil to co je ve smyslu budoucnosti důležité. Tak jako staří alchymisté a také množství kultur jejichž paměť přesahuje současné pojetí neexistující minulosti, nalezneme čtyři základní epochy vývoje, jimiž lidstvo prošlo a jenž lze chápat jako definitivní. Tyto čtyři epochy vychází ze samotné podstaty myšlení, jenž postupuje od prvotní příčiny k tvořivému aktu. Myšlenka neboli proces postupného utváření, jsou součást hlubší proměny duše, jenž vede od schopnosti přijímat a růst ve světle, k schopnosti dávat a utvářet vlastní smyslové projevy.

       Člověk, nebo jen lidská duše se pro tuto zkušenost sama rozhodla. Rozhodla se přijmout všechna omezení a utrpení jenž tělesná existence přináší, aby mohla zažít to, čím byla obdařena v Boží přítomnosti. Tedy úplnou láskou. V přeneseném smyslu se rozhodla zažít to co znamená nejen žít ve světle a přijímat jej, ale sama od sebe světlo utvářet a dávat. Takto je utvářena i tato realita, jejíž jednotlivé prameny vedou k sestavení tvořivé schopnosti.

       Pro Boha neexistuje nic, co by považoval za potřebné. Jeho vůle následuje nutnost spojenou se zvoleným cílem. A protože se člověk rozhodl dosáhnout tohoto cíle, Bůh jej vede právě k této bráně.

        Hovořím o tom, protože je dobré si uvědomit, že naše každodenní úsilí se může s tímto primárním cílem rozcházet a tak vlastně nevědomky vyvoláváme rozpor nikoliv s Bohem, ale s určením této reality. Takové protichůdné smýšlení může vést až hlubokým depresím, jenž vyvolává zdánlivá marnost vynaloženého úsilí k dosažení konkrétního cíle. A co víc. Primární cíl je brána vedoucí ven z této reality a návratu k přirozenosti naší existence. Proto i Ježíš hovoří o utrpení a bolesti těch, jenž zůstanou před branou následkem vlastní hlouposti.

       Ano, jistě by bylo možné po Bohu žádat, aby nás vedl a ukazoval kudy je nutné kráčet, aby člověk nesešel z cesty. Jenže je zde ona důležitá potřeba samostatného úsudku a volby, která určuje následky tvořivého aktu. Člověk se musí samostatně rozhodnout a zvážit, k čemu jeho vlastní jednání vede. Pokud to nedokáže, je jeho život neustálým opakováním stejných zkušeností, až do okamžiku, kdy v nich nalezne pochopení.

       Tyto řádky nejsou ničím jiným nežli opakováním různých náboženských tezí, ale pro jejich potvrzení se musíte rozhodnout přijmout tuto zkušenost. K tomu můžete dojít buď vlastním rozhodnutím, nebo v okamžiku, kdy vám nezbývá nic jiného, nežli žádat Boha o pomoc jako poslední možnost. Je mnoho těch, kteří tuto extrémní zkušenost zažijí. Ať už následkem katastrofy, nebo jen souhry okolností, při nehodách a nemocech. Jenže toto jednání pod tlakem, nemá z hlediska naší existence žádný dopad. Jde o formu poučení, skrze níž je nám pouze ukázána cesta. Pokud chceme překročit bludný kruh následků a příčin, musí naše rozhodnutí přicházet z vlastní vůle, tedy i v okamžicích, kdy pod žádným tlakem nejsme. 

       Stejně se rodí i naše karma. Mnozí ji považují za chybné pochopení určité události ve vztahu k následku a pro nápravu používají hypnotickou regresi. Tedy ono známé vedení do minulých životů. Je to jen další chyba pramenící z nepochopení. Naše zážitky nejsou následkem událostí, ale myšlení. Není vůbec důležité v jakých souvislostech poznání dosáhneme, ale jestli se k němu rozhodujeme dobrovolně. Tím, že odstraníme onen psychický následek události, vyvoláme reflexi v budoucnosti, která povede k zopakování příčiny. Dotyčnému sice zpříjemníme život, ale nikoliv budoucnost. Ježíš to říká jasně: "blaze těm, kteří neviděli, neslyšeli a uvěřili". Správně postupující terapeut zjistí příčinu a vede dotyčného k nalezení cesty v přítomnosti, bez seznamování s minulostí.

      Tedy pouze naznačí kudy vede cesta a pomůže s jejím počátkem. To znamená, správnou volbu cesty ducha. Současné přenášení východní nauky do naší společnosti není ničím dobrým, protože sice přejímá techniky, ale naprosto ignoruje duchovní praxi. Současní "duchovní mistři" tak lidem velmi škodí, protože nenavazují a ani nemohou na prastaré východní tradice. Proto je pro mnoho lidí nejlepší počít svoji cestu u poznání pramenící z naší tradice vztahující se ke Kristu. Jde sice zpočátku o cestu méně intenzivního duchovního prožitku, ovšem o to více je tato cesta ceněnou a odměňovanou.  

      Čtvrtá epocha naší civilizace se blíží do svého finále a žádná další nám už nebude dána. Naše cesta vede do další úrovně existence v níž se mění nejen podstata, ale i kvalita života. Ubude sice vnějších podnětu tvořících existenční nutnost, ovšem o to více se člověk bude muset rozhodovat pro určitou formu existence, jenž bude dávat smysl a přinášet užitek.

       Ovšem naše rozhodnutí následovat Boha a projít branou se musí zrodit zde v tomto životě a v této přítomnosti. Ti, kdož budou čekat až přijde poučení, mají před sebou čas zbytečného a především dobrovolného utrpení. Je to jejich vlastní volba a je dobré si uvědomit, že tento čas není určen všem. Proto není dobré za každou cenu hledět do budoucnosti a nechávat se strhávat ke strachu a beznaději. Mnohem lépe je oddávat se meditaci a modlitbě, při níž nejen rosteme, ale zároveň kráčíme k pochopení, které nám umožní překonávat bolestné okamžiky posledního dějství.

       Ježíš nás upozornil, že v jednom domě mohou žít jak ti, jenž nesou v srdci Boha, tak ti, kteří budou pro svoji zatvrzelost ponecháni do úplného konce. Hovořil o tom, že zde ztratíme své blízké a máme se na to připravit. O něčem podobném jsem hovořil hned v úvodu. Někteří vizionáři už dnes poznají ty, jenž za bránu neprojdou. Poznají je podle jejich duše, která je zmítána bolestným strachem, a cítí jak se blíží okamžik soudu. Je to těžké, když člověk nechce slyšet co mu je v dobré vůli dáváno ku zvážení. Jako u všech ostatních, mají i tito lidé právo na svobodnou volbu. Tedy je nechme ať se rozhodnou. Ovšem nesdílejme jejich strach, a neživme se zápornými pocity. K tomu co nastává kráčíme od prvního okamžiku zrození člověka. Taková byla a je naše volba. Bez zvoleného cíle by naše existence zde postrádala jakýkoliv smysl.

       Ve světě Boha nám nebylo dáno pochopit, proč On miluje všechny bytosti jimž dává život. Žili jsme obklopeni láskou a světlem aniž jsme chápali, co je to milovat. Milovat bez očekávání a touhy. Milovat jen pro onu krásu zrozeného okamžiku. Stejně tak člověk nepochopil, že bezpočet tvorů a rostlin v tomto světě neobdržel do soukromého užívání, ale aby se naučil milovat bez ohledu na odlišnost. Aby se naučil ctít pravidla jedinečnosti a práva na sebeurčení. Škoda, že to až na několik výjimek nedokázal. Ochudil tím sám sebe a připravil se o jedinečná poznání. Ze všech příležitostí jenž byli vloženy do tohoto světa, mu zůstala jen úporná snaha o prosté přežití. I pro ty jenž projdou branou, to bude žalostné zúčtování.

       No, ale vraťme se k roku 2012. Počátkem přechodových událostí je rok jedna, tedy 2008. Mnozí už vědí o elektrické tmě jenž povede k prvnímu zhroucení celkové koncepce systému. Od této události už nic nebude jako dřív. Cesty lidí se rozejdou a dopad událostí už neponese globální aspekt. Bude skutečně zasahovat ty, jimž jsou tyto události určeny. Proto na to pamatujte a nenechte se strhnout ke strachu a panice.

      Jsou zde dvě skupiny lidí. Ti jedni kráčí po duchovní stezce a obrací svoji mysl k Bohu ze své přirozenosti. Pak jsou zde ti, jimž se materiální svět stal modlou a jsou ochotni pro něj obětovat veškerý život. Nastávající události však nejsou určeny ani jedné z těchto skupin. Jsou určeny těm, kteří ještě tápou a nejsou schopni se rozhodnout. Těch je kupodivu naprostá většina. A právě tato část lidí se rozdělí a bude následovat hlas svého srdce. Pro ty, jenž už nyní stojí oběma nohama za branou to znamená, být připraven těm kteří se rozhodnou vyhledat jiskru Boží myšlenky podat pomocnou ruku a uchovat si pevnou víru a jistotu v Boží vůli. On nikoho nezklame ani neopustí. Naopak. Právě tyto události otevřou cestu k vyšším znalostem a schopnostem ducha, o nichž se nám v tento okamžik ani nesní.

      Ano, o tomto procesu jsem hovořil v souvislosti s Atlantis a ztrátou schopností následkem jejich zneužití. A právě rok 2008 je počátkem jejich návratu. Nyní ještě můžete o tom co zde popisuji pochybovat, ale brzo budete poučeni. Pak uvěříte.

      Jistě že existuje bezpočet otázek jenž se rodí z naší nevědomosti a pochybností. Stále si totiž myslíme, že to právě lidé musí nějak zařídit, protože jsou za budoucnost zodpovědní. Není to však pravda. Každý se rozhoduje sám za sebe. Dokonce i malé děti jsou součástí tohoto plánu. Nejsou, jak mnozí tvrdí nevědomé a zranitelné. Do tohoto věku se rodí s plným vědomím nastávajících událostí. Jedny jsou již plně připraveny přejít na druhou stranu, a ty zhusta nechápou co se to vlastně kolem nich děje. A jiné přišli si dožít poslední dějství tohoto světa jako zatvrzelé a nenapravitelné.

      Kdysi jsme se všichni bez rozdílu rozhodli vstoupit do tohoto světa a zažít jej. Nikoliv jako nezbytnou nutnost, ale protože jsme chtěli dosáhnout poznání a skrze něj bezpočtu prožitků vlastní existence. Ano, ve své podstatě je to pouhá hra. Ale hra jejíž pravidla jsou skutečná, aby v ně duše dokázala uvěřit. Právě duše by totiž odhalila jakýkoliv podvod ze strany Boha. A proto i Bůh utvořil tento svět skutečným. Život je v tomto světě stejně skutečný jako smrt. A to co prožíváme je opravdové.

      Jenže duše by nikdy nemohla existovat bez Boha a tváří tvář této skutečnosti by propadla smrti. Proto je i v tomto světě Bůh přítomen skrze víru a lásku. Je vždy v srdci těch, kteří se k němu obrací a hledají nejmocnější světlo stvoření. I vy si proto vzpomeňte, že jsme na počátku byli všichni stejní a žili ve vzájemné lásce a porozumění. Někteří však uvěřili iluzi této reality natolik, že se jí začali řídit jako zákonem. Nežádají Boha o poznání a odvrhují duchovní cestu. Jenže to neznamená, že ztrácejí právo na život. Oni pouze nemohou vstoupit do budoucího světa. Nikoliv jako duše, ale jako lidské bytosti.

      Proto není dobré je soudit, natož toužit po jejich smrti či věčném zatracení. Nikdo z nás neví, kolikrát musel touto cesto projít, než-li se před ním brána otevřela. Možná jednou a možná milionkrát. Každý by pak chtěl, aby k němu byl Bůh milosrdný a dal mu další šanci dosáhnout svého cíle. Proto žádejte pro ty, kteří sešli z cesty vždy jen lásku a odpuštění. Pamatujte že zlo v srdci probouzí zlo i v tomto hmotném světě.

      Jistě že součástí nastávajících událostí je i nutnost ochránit život pro ty, kteří mají projít branou a zabránit snaze některých jej nesmyslně vyhladit. To co dělají je opravdové šílenství a způsobuje jej právě duše jenž vidí co nastává a tak je zaplavována bytostným a zoufalým strachem. Snaží se přimět všechny ostatní, aby šli tam, kam půjde ona, aby nezůstala opuštěná a neztratila život. Jistě že je to jen chybná víra v realitu tohoto světa, přesto jde o víru smrtící. Následky tohoto počínání vidíme všude kolem sebe. Neustále jsme zaplavování bezpočtem informací o tom, co je hezké, co je důležité, co je správné, co potřebujeme a čím máme opovrhovat. Pokud tento vyšší princip nepřijmeme, jsme zesměšňováni a je námi opovrhováno. Nu což, když už jsem to vydržel čtyřicet let, tak těch pět vydržím taky.

      Chci aby si každý kdo čte tyto řádky mohl uvědomit skutečnost. Čistou a průzračnou, tak jak byla od počátku věků určena.

      Když kdysi dávno člověk věděl, že skrze víru je mu umožněno dosáhnout mimořádných duševních schopností, považoval Boha za samozřejmost. Dokonce tak moc, že necítil žádnou potřebu ctít svobodu a život ostatních bytostí. Zneužíval svého postavení nejen vůči ostatním bytostem, ale vůči příslušníkům vlastního druhu. Jeho mysl produkovala takové zrůdnosti, že mu bylo odepřeno Boha vidět i slyšet. To jediné co zůstalo byla víra vedoucí naše kroky k pochopení a uctění principů lásky. V oné hluboké temnotě dozrávala naše mysl, a čistila se od hlouposti a nevědomosti. Naše cesta se zrodila ze slov a pocitů. A  především z víry, že se jednoho dne dokážeme vrátit a stvořit bytost hodnou vstoupit do další epochy své existence.

     Někteří to dokázali a jiní ponesou tíhu svého rozhodnutí až do hořkého konce. Tento svět je ovládl a také si je vezme sebou do krajiny zapomnění.

     Až se naše cesty rozejdou a každý se vydá k bráně jíž si zvolil, bude velmi těžké přejít na druhou stranu. To smutné na tom je, že mnozí tak činí jenom skrze tvrzení těch jimž uvěřili. Následují je aniž vědí. Jenže i v tom je obsažena svoboda rozhodnutí. V nastávajícím čase Bůh ukáže pravdu všem, kteří budou chtít jí uvidět. Ti kteří ji zapřou, odmítnou spolu s ní i vlastní budoucnost, neboť i ta náleží Bohu jenž ji stvořil.

Misch