Kelly a fyzika kmitání

     1. Oblast vakua = jednotka vědomí 

    V poslední kapitole jsme ukázali, jak se univerzální energie (dále UE) může přímo projevit na fyzické úrovni skrz prostor nazývaný oblast vakua (VD). Obvykle zujímá tvar v podobě zářící, rotující koule s dírou procházející středem, díky níž vypadá jako jablko nebo oloupaný pomeranč.

    Odborně se tento útvar nazývá "kulovité tělo" (spherical torus).

    Jakmile je jednou vytvořena VD, může vytvářet antigravitační efekty, stejně tak jako volnou energii. VD otevírá bránu přetlakované UE k proudění do fyzického světa stejně jako to umožňuje díra vodě v boku nádrže. Gravitační síly ,které normálně směřují do středu Země, jsou absorbovány a přeměňovány v elektromagnetické síly a viditelné světlo uvnitř těchto objektů. Četná pozorování takovýchto abnormálních jevů v litosféře, atmosféře a ionosféře Země stejně jako snímky z vesmírné stanice NASA, potvrzují existenci VD jako nezpochybnitelné reality.

    Profesor John Searl využil těchto principů k tomu, aby vymyslel fungující antigravitační přístroj. Jeho pohonný systém byl založen na řadě rotujících magnetů. Později na Searla navázali ruští vědci Roschin a Godin a nezávisle na sobě změřili teplotu kapek a atmosférách v koulích magnetické energie, které od začátku obklopovaly přístroje.

    Pro naše úmysly nahradíme v této a dalších kapitolách obecnějším a obsáhlejším pojmem jednotkou vědomí (dále CU). Jak se budeme hlouběji a hlouběji zabývat problematikou volné energie a antigravitačními stroji, budeme stále více potřebovat potvrzení, že Universum je v rámci textu inteligentní energie. Jestliže nebudeme CU vnímat jako systém se všemi složkami života, vědomí a Ducha v sobě samém, potom nebudeme dostatečně připraveni na další kapitoly. 

     2. Keely byl první 

    Jak pokračujeme ve zkoumání těchto teorií, mělo by pro nás být stále zajímavějším odhalením, že dlouho před Schappellerem, Pardonem, Searlem, Caglem, Nordbergem či Dmitrijevem pracoval jiný fyzik s pojmy VD i CU, jako kulovitými útvary energie s udivujícím úspěchem, jestliže se můžeme opřít o výpovědi očitých svědků. Jméno vědce Johna Keelyho a jeho objevy se teď mohou těšit mimořádné pozornosti díky znovuobjevení a jeho jméno se dostalo do popředí web-článků o alternativní energii, éterických vědách a antigravitačním výzkumu. Kromě toho se Keely ve své době neobával vyslovit ani teorii o základním bytí a propagování filosofie lásky a světla jako sjednocující síly vesmíru - později přejmenováno na teorii UE.

    John Ernst Worrell Keely se narodil 1837 a zemře 1898. V této době se jako jediný správný model bral model Universa jako pozůstatek Michelsonova-Morleyova experimentu, který definitivně upadl ve 20. století. S vědomím dobového klimatu nám musí být evidentně jasné, že každý vědec je tímto modelem přitahován, jako neochvějnou pravdou. Některé modely byly chybné, jelikož většina vědců věřila, že tento Středobod je jakousi formou fyzické hmoty, což ovšem není. Celkově byly tyto teorie nazývány "teoriemi hmotného středu" a z podstaty byly chybné.Pro ilustraci proudnice magnetické síly nejsou formou hmoty (fyzické), ale navíc se chovají více jako pole energie než ideální tekutina v pohybu zhmotněnou magnetickou tekutinu, kterou budeme moci nalít do sklenice. Energie je všude kolem nás a magnety ji pouze usměrňují do jednoho směru. Jakmile se do popředí ve 20. století dostala kvantová mechanika  a relativita hlavní vědecký proud zavrhl teorie Univerza úplně, i když měly dobrý základ. 

     3. Tři základní síly Universa: tlak, tah a stabilita

    Keely nejvíce rozpracoval teorii univerza po stránce vytvoření a udržení CU. Prvním principem je fakt, že uvnitř každého CU, zářící koule či, jestli chcete, Univerza jsou tři základní síly - gravitace (působící dolů), síla odstředivá (působící ven od středu) a stabilizační síla, která předchozí dvě vyrovnává. K tomuto závěru jsme dospěli prostým pozorováním a zkoumáním chování vlnění. Takže, jestliže nakreslíme sférický balón, který je stále napouštěn vzduchem a zároveň vypouštěn, můžeme pozorovat následující děje :

1.    Každé smrštění balónu může představovat "tažnou sílu", která se velmi podobá síle gravitační. Tlak vnějšího vzduchu stlačuje balón ke středu.

2.   Každé rozšíření může pak zastupovat "tlakovou sílu", která působí od středu ven proti okolnímu tlaku vzduchu, je podobna odstředivé antigravitační síle.

3.   Stabilizační síla nepůsobí na povrch balónu jako takový, ale vyrovnává a vyvažuje odchylky mezi prvními dvěma silami. Dá se považovat za sílu dominantní. 

     3.1 Předefinování gravitační síly jako výslednice dvou sil

    Zde je pro nás velmi důležité si zapamatovat, že na Zemi jsou doopravdy dvě různé síly spolupracující na efektu nazývaném jako gravitace. Laicky řečeno, gravitace nesměřuje pouze dolů, jedná se o výsledek působení dvou sil směřujících nahoru a dolu.

    Řečeno Keelyho slovy se zde vyskytuje síla působící směrem k jádru a druhá, působící opačným směrem. Proto je to, co interpretujeme jako gravitaci zbytkem z rozdílu dvou sil působících opačnými směry a momenty sil se navzájem vykrátí. Tento bod byl Keelym nazván jako "bod dominantní rovnováhy".

    Tento jev si jednoduše můžeme představit na základě hry "na přetahovanou", kde dvě rovnocenné skupiny lidí součastně maximálně zatáhnou za provaz. Uprostřed je přivázaný barevný šátek. Úkolem skupin je přetáhnou šátek za čáru na své straně, a tak rozhodnou o silnějším týmu. Týmy můžeme přirovnat ke gravitační a odstředivé síle, ale s tím rozdílem, že "týmy" tlačí proti sobě. Gravitace za normálních podmínek na Zemi vždy vyhraje nad odstředivou silou o set, který je roven naší gravitační konstantě. 

    3.2 Zjištěný důkaz dostředivě-odstředivých efektů gravitace

    Většinu lidí ani nenapadne, že souhra mezi gravitační  a odstředivou silou je prokazovaná každý den. Přemýšlejme o konvenčních schopnostech gravitace: její přisuzována síla způsobující, že se dva objekty navzájem přitahují. Jestliže je to jediná síla na Zemi, potom můžeme předpokládat, že jestliže se dva předměty dostanou k sobě tak blízko, že vznikne vzájemné gravitační přitažlivost, pak se doslova srazí. Avšak jediné co potřebujete, je podívat se na Měsíc kteroukoliv noc a uvidíte důkaz toho, že mezi Měsícem a Zemí musejí působit i další síly. Měsíc působí dostatečnou gravitační silou, aby způsobil pohyb oceánů ve formě přílivu a odlivu. Přesto jsou tato tělesa od sebe dostatečně vzdálená, aby se nesrazila. Kdyby však nedocházelo k neustálé přeměně mezi přitažlivými silami a odpudivými silami, dávno by se srazila.

    Dalším, často přehlíženým, důkazem jsou satelity okolo Země. Putují  v prostoru, kde mohou předměty plout do nekonečna. Jejich vzdálenost zůstává po celou dobu stejná. Jelikož jsou v tomto pásmu umístěny všechny naše satelity, a proto potřebují jen opravdu minimální pohon k lehkým úpravám drah. Toto pole by však neexistovalo, kdyby byla gravitace jednosměrnou silou. Problém však  nastává v otázce vesmírného odpadu, který sem by uměle donesen a představuje potenciální nebezpečí srážky pro všechny naše objekty, protože se nikdy nedostanou pryč. Z tohoto důvodu jsou vysílány objekty, která vesmírný odpad lokalizují a podle možnosti odstraňují. Tento problém začíná být veřejně známí a jeho vyřešením se budeme muset již velmi brzy zabývat.

    Vědci díky nedávnému pokroku v teorii Velkého třesku dospěli k názoru, že gravitace působí mezi tělesy jako velké vesmírné váhy, a proto se tělesa pohybují volně bez kolize. Názory se sice mění, ale žádný z nich nedosáhl našich výsledků a názorů na Zemskou přitažlivost.

      Jako další důkaz použijeme citaci z díla Richardse Pasichnyka, z jeho internetových stránek (www.livingcosmos.com/earth.htm), strana 12 Žijící vesmír:

    Směrem ke středu Země postupně mizí gravitace a sestup je doprovázen protigradující změnou na hodnotu gravitace 0 v centru Země. Normální gravitační síla směřuje přímo do centra je přemístěna ze středu nahoru do hloubky 2700 km (1678 mil), která by mohla centrum gravitace přitlačit rovnou k zemské kůře. K tomto tvrzení jsme dospěli díky novému zjištění, že kůra sama o sobě má mnohem vyšší teplotu, než se předpokládalo. Takto navíc můžeme zdůvodnit, proč se výsledky gravitačních měření v povrchových dolech liší od výsledků z vrtů. Ve skutečnosti člověk v hlubinném vrtu váží míň než ten, kdo je na vrcholku hory. Mimoto si tyto vědecké studie vyžadovaly nový model Země, ale dlouho uznávané teorie nelze jen tak zrušit. Výsledkem je ignorace tohoto jevu. 

       4. Vstřebávání gravitace bez vstřebávání odstředivé síly

      Jestliže můžeme říct, že hra na přetahovanou mezi gravitací a odstředivostí probíhá bez přestávky, pak gravitace na povrchu Země vždy mírně vítězí. Nicméně, protože jsou tyto síly neuvěřitelně podobné, mohou se navzájem vykrátit. Jestliže však vstřebáme gravitační sílu působící na nás, potom převáží odstředivá síla a ta nás potom odtáhne od Země. Tak by byl vytvořen stav bez tíže.

      Absorpce pouze jedné síly se může zdát prakticky nemožnou. Nicméně v modelu Dmitrijeva a kol. nalezneme oblast vakua neboli CU, jak aktivně vstřebává gravitační energii a přeměňuje ji na elektromagnetickou energii a dále na světlo, jelikož tyto pole jsou jen jiné formy Universa v pohybu. Ve stejném díle je také řečeno, že CU má určitý polarizační směr vlastních gravitačních efektů. Tunelem uprostřed procházejí na začátku se zvýšením hmotnosti a potom opětovným snížením na druhém konci. Toto není způsob, jakým funguje gravitace na Zemi zejména proto, že Země má magnetické pole ve tvaru kulovitého torusu, ale gravitace se pohybuje jednotně všude kůrou, nic se nemůže objevit těžší na severním pólu než na jižním a na zbytku Země. Nicméně když si představíme oblast vakua tak, jak je definována Dmitrijevem a kol., dostaneme oblast, kde elektromagnetické a gravitační pohyby existují dohromady.  To se hodně liší od reálu, kdy se na planetách tvoří severní a jižní pól. V praktickém každodenním vědeckém zkoumání je gravitace mnohem slabší, než elektromagnetismus v rozsahu asi 40 magnitud, ale uvnitř VD se všechna pravidla mění. A síla absorbování a/nebo odražení těchto energetických změn se dramaticky mění. Pro nás budou tyto polarizované útvary nazvané jako "polarizovaná CU", protože ostatní CU, jako ty obklopující planety, nemají tyto jedinečné vlastnosti.

      Jestliže si ve skutečnosti přidáme tuto gravitační energii, nastane rovnováha mezi dvěma silami a potom bychom měli být schopni velmi dobře vstřebat mnohem více energie gravitační než odstředivé nebo naopak. Druh síly, která bude absorbována, určí směr rotace CU (viz další kapitoly). V případě, že je těžké si to představit si tento jev můžeme demonstrovat na odtékající vody do výlevky. Jestliže je proud v polarizaci CU, pak se bude zcela přirozeně pohybovat rotací od severního k jižnímu pólu a bude tak vstřebávat mnohem více dolů tekoucí energie, přímo měnící se na elektromagnetickou energii a viditelné světlo. Na jižním pólu bude další odpust, která zároveň  odtlačuje nahoru směřující odstředivou sílu. Díky tomuto závěru můžeme sestrojit antigravitačním stroj.

     Můžete však váhat, protože nemusí být jasné, jak dostaneme tuto obrovskou výpust, která se bude pohybovat skrz pevný stroj? Neměla by snad být uprostřed jakási díra, aby naše sférické energetické pole mohlo volně protékat přístrojem? A nemělo by snad vznášedlo vypadat jako ořech? Jak by mohla sférická energie proudit skrz jiný tvar?

    Všechny tyto otázky nám zodpoví seznam devíti vlastností vakua od Dmitrijeva a kol. Jestliže si pamatujete, že základní vlastností vakua je úplný průnik hmotou. Toto tvrzení platí jak v případě kulatého tvaru, tak i v případě létajícího disku. Nemusíte budovat uprostřed díru, energie bude proudit tělesem automaticky. Tyto síly nejsou brzděny v pohybu přítomností hmoty, ale protékají přes nijak se gravitace pohybuje skrz planetu Zemi.

    Takže když střed torusu prochází hmotným centrem, celý torus se převrací vnitřní stranou ven jako kouřový kroužek ve kontinuálním pohybu. Může víří pouze v jednom ze dvou směrů - každý rotuje dolů přes svoje centrum od severního pólu k jižnímu, jako voda vtékající do výlevky, nebo nahoru přes svoje centrum od jižního pólu k severnímu pólu, stejně jako voda tryskající z kašny. Směr víření záleží na počátečním zformování CU, takže 2 různé stroje mohou být postaveny na dva různé směry. Pro shrnutí můžeme říct:

    Úplná rovnováha mezi silou gravitace o odstředivosti působících na zpolarizovaném CU se zvýší či sníží v závislosti na směru rotace energie nahoru nebo dolů.

    Vysvětlíme tento jev tak, abychom ho objasnili všem, které zajímá. Nejprve nezapomeňme, že vnější povrch tunelu se velikostně rozšiřuje a zužuje. Jestliže na nafouknutý balón nakreslíme dvě tečky a změříme jejich vzájemnou vzdálenost a následně ho vyfoukneme, pak zjistíme že v druhém případě bude vzdálenost přirozeně mnohem menší. Podobně je energie na vnější straně koule rozprostřená, zatímco jakmile projde středem sféry, stane se nahuštěnější a tím víc energická. To znamená, že největší sílu a nejrychlejší pohyb je ve zúženém středu tělesa. Jev není odlišný od zemské oběžné dráhy okolo Slunce. Když je Země v nejvzdálenějším bodě (Aféliu), pohybuje se relativně pomalu. Jestliže se však začne přibližovat k bodu nejmenší vzdálenosti od Slunce (Perihéliu), rychlost se radikálně zvýší. Toto zrychlení je často používaným efektem ke zrychlování satelitů a to tak, že se přiblíží k planetě či měsíci. Vědecká scéna tento jev klasifikuje jako " efekt malého výstřelu". Potvrzuje to dramatický snímek amerického vědce A.C.Clarka naloděného s týmem amerických a ruských vědců na lodi Leonov.

    Nejlepší příklad polarizovaného CU, který máme přirozeně na Zemi k dispozici, jsou tornáda. Střed cirkulujícího mračna připomíná zuřivý vír, protože energetický povrch CU je stlačen v okamžiku, kdy prochází úžinou.Vnější většinou neviditelná oblast se pohybuje mnohem pomaleji, protože její povrch je úplně napnutý. Tento model se nijak neliší od víru, který se vytvoří ve výpusti umyvadla, dokonce má i podobné části. [ Známky stejného jevu můžeme pozorovat v aktivitě slunečného magnetického pole, známého jako Heliosféra. Díky výzkumům provedeným sondou z NASA je jasné, že energie se pohybuje mnohem rychleji nad severním a jižním pólem než v přilehlých oblastech.]

      V případě tornáda většinou vidíme jak se nálevkovité mračno dotýká země z oblohy. To znamená, že otáčivé pohyby směřují v středu dolů a po  okrajích nahoru v oblastech kombinovaných energetických polí, které jsou tvořeny okolo a nejsou vidět. Takže smět energetického toku v torusu směřuje dolů do centra, dolů působící gravitační síla bude chycen a přesměrována  v energii a světlo podle rovnice Dmitrijeva a kol. a Keeliho výzkumu.

      Pak v tomto bodě směřujícím nahoru působící odstředivá síla ze Země může odstranit sílu gravitační a předměty na Zemi jsou odtaženy ze zemského povrchu nahoru do tornáda. Uvnitř tornáda samotného není potřeba vakua jako takového, jak bylo dokázáno výzkumem v roce 1951, Texas - jedná s o energetický proces. Odstředivá síla tornáda nemá nic společného s tlakem vzduchu nebo sací silou. Objev Dr. Dmitrijeva popíšeme v následující kapitole jen proto, aby byla tato problematika více srozumitelná.

    Jestliže otočíme tento proces tak, aby pole kulového torusu proudilo středem nahoru, potom nasaje víc odstředivé síly do svého nitra a to způsobí, že dolů směřující gravitace bude mnohem efektivněji působit na předměty a způsobí přírůstek na jejich hmotnosti. Pochopit směr rotace, který způsobuje antigravitačním efekty bude důležité zejména pro ty, kteří chtějí takovýto antigravitační přístroj sestrojit ve funkční model. 

     5. Nulový spin přenosové energie

    Dalším důležitým pozorováním Dr. Richarda LeForse Clarka je, že ve středu jakéhokoliv magnetického pole si nachází nulový spin přenosové energie. Za účelem roztočit celý vnějšek pole musíme změnit směr ve středu. Takže by to mohlo znamenat, že v případě rotace po směru hodinových ručiček na severním pólu bude rotace na jižním pólu opačná. Uprostřed bude rotace nulová. Tato oblast nulového spinu přenosové energie je také popisována jako Blocková zeď a Dr. LeFors Clark ji spojil s antigravitačním efekty. To můžeme vidět na následujících diagramech, spoluvytvořených Dr. LeForsem Clarkem , který ukazuje, jak se rotační změny dějí uvnitř magnetické tyče. Zde bychom si mohli pouze zapamatovat, že nám diagram neukazuje pole klasického sférického objektu, který obklopuje magnetickou tyč, ale pouze určuje rotaci uvnitř magnetu.

     Díky pochopení principu jsme lépe vybaveni ke spatření důležitosti přesného centra jakéhokoliv daného CU, polarizovaného či jiného. Je to místo, kde nejsou rotační pohyby a ohromná energie. Tento jev spatřil i Keely a nazval ho neutrálním středem. 

     6. Neutrální centrum: území nikoho

    Druhý nejzákladnější princip  Keeliho modelu je neutrální střed. Toto místo bude vždy v přesném středobodu kteréhokoliv CU nebo harmonického obalu Universa. Zamysleme se znovu nad pozorováním z roku 1951 o zářící hmotě ve středu tornádového sloupce pro pochopení důležitosti přesného středu CU. Keely velmi výmluvně napsal, jak je pravý obal neutrálního obalu v podstatě malý, ale stále slouží jako jednotný základní střed Univerzálních proudících sil. Každé rozdělení Universa jako v případě zemské gravitace se shlukne v neutrálním středu, kde nastane nepředstavitelný tlak. Nicméně, ve stejném místě může být celková gravitační síla velmi malá, protože tady nebude prostor pro dvě opačné síly, aby se z úplné rovnováhy znovu rozkolísaly. Mysleme si tedy, že je tlak velmi vysoký a energetické síly jsou výsledně naprosto neutrální, od tohoto okamžiku se toto nazývá Neutrální centrum.

     V Keeliho modelu může tento střed představovat jediného boha, spojnici všech světových vibrací. Každé CU všude v celém vesmíru (včetně hierarchie lidských duchovních těl) je spojeno se všemi ostatními právě tímto středem, ve kterém není ani prostor a čas, ale pouze jednota. Na metafyzické a duchovní úrovni žádáme o spatření veškeré hmoty, celého Universa, lásky, života, bodu energie, který může být zván Bohem či Jediným. Navíc prostor je iluze vytvořená při tom, jak universální energie plyne do a z centra, kdy v reále tento střed je všude a nikde zároveň v jednom čase.

    Vyčerpávající, že? Některé tyto pojmy vyžadují velkou myšlenkovou přizpůsobivost. Ačkoliv toto není nejjednodušší věc na představu, můžeme to udělat mírně jednodušší. Představte si, že celý viditelný vesmír je uspořádán na obalu balónu a pak vysajete všechen vzduch, který balón obsahuje. Když už je vzduch pryč, řekneme, že celý obal se smrskl do maličkého bodu. Takže jestliže všechno na vrchní kůře balónu zůstalo nějak existovat, co jste potom nechali v tom bodě? - Celý vesmír existuje v jednom bodovém centru, pouze teď je vše nějak složeno dohromady. Když balón znovu nafoukneme, celý vesmír se rozloží z jednoho bodu a vytvoří iluzi času a prostoru.

    Na jedné úrovni to může znít nesmyslně, ale příčiny jako Sethovi Materiály trvají na tom, že toto je přesný způsob fungování našeho mnohodimenzního vesmíru. Nicméně, pro naše účely energie stále obíhá dovnitř a ven centrem tak rychle, že bychom nikdy nemohli určit čas, kdy je veškerá energie vesmíru soustředěna v centru a všechny vibrace existují zároveň. Někteří lidé prožili zážitek nazývaný RA (Royal Academy) jako cesta do inteligentního nekonečna. Je vždy spatřováno jako bílé světlo a pocit obrovské nepopsatelné radosti. Každý, kdo toto prožil okamžitě poznal svůj prapůvodní základní Domov a v mnoha případech bylo těžké ho opustit a vrátit se do naší reality na Zem.

    Teď znovu, kdykoliv se pole sférické energie nadechne a vydechne ze společného středu dostaneme CU. Jak budeme pokračovat, vysvětlíme si, že nic jiného, ale pouze CU existuje. V různých úrovních od podatomární úrovně až po celý vesmír. Kromě toho energie všech CU v celém vesmíru je neustále stlačována a vytlačována z a do jediného bodu jednoty rychlostí mnohem vyšší než jsou naše fyzická těla schopny zaznamenat. Ve středovém bodu není čas, prostor, pohyb. Takže  jak energie nateče do kulatého CU jako v případu tornáda nebo kulového blesku stejně tak je vyzářena ve ze středu. Je to jako nepřetržitý dýchací pohyb. Kdybychom mohli vidět pulsy energie vynořující se z centra, tekoucí dolů tunelem ven k jižnímu pólu, stáčející se přes dno a pak vnějškem obalu přes povrch a znovu dolů k severnímu pólu tunelu za účelem neabsorbování do Středu. Jak uvidíme dále i povrch slunce vykazuje nevyvratitelné svědectví o zdvihovém momentu, kde se jeho povrch zvedá a vyfukuje se s periodou 160/minuta. 

     7. Shrnutí tažné , tlačné a určující síly

    Shrňme si tedy toto téma a sjednoťme jej s Keeliho 3 základními silami. Můžeme tedy říct, že:

1.   Energetické síly jsou jako gravitace. Proudí do předmětů jako tažné síly a potvrzují jejich molekulovou strukturu jak jimi prochází.

2.   Jakmile se energetické síly dostanou do neutrálního středu, splynou s Jednotou a přemění se.

3.   Pole energie odejde ze středu v opačném směru.To je princip produkce tlačné odstředivé síly. Jev je taktéž potřebný pro vyživení a zaopatření molekulární struktury energií.

4.   Potom jsou dvě síly přirozeně vyrovnávány v určující či stabilizující síle. Takto tedy můžeme popsat koloběh tvorby hmoty neboli zrození života. 

    Nezapomeňme na fakt, že Keely používal sférického torusu jako základního modelu universální energie, jako jsme to demonstrovali v poslední kapitole. Opět tady máme příklad objevení tajemství vesmíru spoutání a to pouze proto, aby mohl být opět ztracen a jiní jej musí objevit později znovu. Opravdu, po jeho smrti v roce 1898 stoupenec Keeliho právem řekl, že by to zabralo dalších 100 let, než by někdo byl schopen co Keely udělat. 

      8. Použití zvuku pro přeměnu vlastností hmoty

      Keely mohl jasně vidět, že chvění je skrytý klíč k celé fyzické hmotě. Uvědomil si, že kmitání se odehrává ve formě energie, kterou fyzicky nemůžeme vidět, ale stále ji můžeme změřit. Keely však objevil něco tak absurdně jednoduchého, že nás překvapuje, že jsme to sami nevymysleli. Bez používání složitých magnetických kruhů a válců Dr. Scarla byl Keely schopen vytvořit energetické CU okolo předmětů se z zvukovými vibracemi. Zde vysvětleme, jak to funguje:

1.   Základem je samozřejmě hmotný předmět vytvořený z toku Universa.

2.   Rozkmitáním předmětu velmi čistou zvukovou frekvencí se přes předmět rozkmitá celé Universum tvořící objekt.

3.   Jakmile způsobíme vibraci Universa, můžeme jej zaměřit a směřovat  jako to udělal Dr. DePalma a Dr. Scarle díky magnetismu a rotaci. Princip je stejný - zapřičiňuje tok Universa zvláštním směrem, který je odlišný od přirozeného rovnovážného stavu.

4.   Soustřeďováním zvukových impulzů přímo do středu předmětu se šum a vlnění vytváří v samotném předmětu a Universu, kde je předmět tvořen.

5.   Když toto chvění dosáhne středu, srazí se samo se sebou a následně je přinuceno se šířit pryč z centra ve formě "tlačných" vln.

6.   Jakmile tato předem určená cesta ze středu začne, brána se zformuje tam, kde se bude vyskytovat největší tlak proudu energie z Universa do fyzickém formy jak již bylo popsáno.

7.   Tento proud vytvoří VD (oblast vakua) či to co teď nazýváme CU, které bude mít všechny vlastnosti ze seznamu Dr. Dmitrijeva  a jeho kolegů o antigravitačních elektromagnetických polích.

8.   Tak tedy dostaneme energii ze zvuku, který vytvoří jakýsi most umožňující mase energie se dostat do fyzické reality (a pamatujme si, že objem jedné malé žárovky je dostatečný, aby ohřál světové oceány). 

    Keely věděl, že gravitace je jednoduchý vyvažovaný tlako-tahový pohyb Universa, a že hmota je také tvořena z Universa, který přirozeně kmitá s určitou frekvencí. Kdyby mohl použít velmi čistou rezonanci, aby způsobil vibraci objektu v perfektní harmonii, potom by byl schopen způsobit, že proud Kosmické energie bude téct okolo předmětu, který by mohl umožnit regulaci toku a tím i působení gravitace.

    Někdo však může namítnou, že  gravitace není síla, kterou by bylo potřeba regulovat, protože je vysávána veškerou existující hmotou jen proto, aby tato hmota sama přežila. Takže pak logicky dospějeme k tomu, že pozastavením proudění energie by se veškerá hmota mohla rozpadnout či dokonce by mohla explodovat! V určitých případech by k tomuto mohlo jistě dojí, ale jestliže navrhnete antigravitační stroj dobře, tak je to jednoznačně vyloučeno. Tady je vysvětlení:

1.   Uvnitř kulatého pole se hmota určitě nezhroutí, i když je odříznuta od normálního toku gravitační energie Země, který ji zvenčí obklopuje.

2.   Pamatujme na to, že podle definice Dr. Dmitrijeva si polarizované CU vytváří  vlastní gravitační pole a vdechuje a vydechuje ze středového bodu podle vlastních pravidel, podobně jako je tomu se Zem a jejím gravitačním polem.

3.   Díky tomu hmota uvnitř pole sférické CU je podpírána a doplňována samotnou sférou, ne energií z vnějšku.

4.   Z toho důvodu uvnitř pole sférické energie jsme postihováni přirozenou gravitací a setrvačností CU samotného. To znamená, že se snadno můžeme pohybovat prostorem vysokou rychlostí a prudce měnit směr bez toho, abychom se sami zranili. 

      Kromě toho, jak jsme již vysvětlili, Keely mohl použít stejný princip polarizovaného CU, aby zvětšil hmotnost  díky putování směrem nahoru a tím absorbování odstředivé síly. Abychom se dostali přímo k věci, Keeliho nejvyšší dosažený vrchol v této problematice byla produkce létajícího vznášedla s použitím těchto principů. Toto je popsáno na KeelyNet Danem Davidsonem. Článek je výňatek z knihy "Prolomení k novým zdrojům energie".   

    , John W. Keely , objevitel sympatické fyziky vibrací, popřel gravitační efekt stejně tak, jako rozpracoval způsob pohonu antigravitačního vznášedla.

       V letech 1888-1893 pracoval na systému vzdušné navigace. První úspěšný test proběhl v roce 1893 a řídil cestu zkonstruovaného vzdušného vznášedla.

       V roce 1896 natolik vylepšil tento navigační systém, že mu bylo umožněno předvést vznášedlo Ministerstvu obrany USA. Této přehlídky se zúčastnilo i mnoho zástupců tisku.

       Vznášelo bylo popsáno jako kulaté pódium o průměru asi 6 stop ( 1.83 metru). Na této platformě byla přidělaná sedací souprava s klávesnicí. Klávesnice byla připevněna k mnoha seřízeným rezonančním talířům  a vibračnímu mechanizmu. [Pozn. domníváme se, že Keely vynalezl nějaký mechanický proces (možná elektrický), který sloužil pro udržení přístroje v chodu. Jedná se o to co indikuje polarizované pole v dalším odstavci.]

       Keely vysvětlil, že tyto talíře jsou to, co zapříčiňuje vznesení a plutí vznášedla nad zemí, když jsou vystaveny polarizovanému poli, které je schopné vytvořit negativní přitažlivost. V okamžiku, kdy jsou tyto efekty produkovány, vznášedlo by se mohlo dostat do vlivu "éterického polárního proudu" (jak to nazval Keely).

       Kontrolní mechanizmus se skládal z řady 100 vibračních tyčí reprezentující harmonizační  a diatonické váhy. V okamžiku, kdy bude polovina tyčí chlazena, bude se vznášedlo schopno pohybovat rychlostí 500 mil (804,67 km) za hodinu. Když budou chlazeny všechny, gravitace získá kontrolu a vznášedlo přistane na zem. [Pozn. tyto tyče zřejmě nejsou hlavním generátorem zvuku a vibrací, pouze součástí. Jejich rezonování probíhá skrz přes přístroj. Chlazením tyčí mohl Keely ovlivňovat mírně směr toku CU, které obklopovalo vznášedlo, a tak měnit putování vznášedla zemským gravitačním polem.]

       V pohonném úseku lodi nebyly pohyblivé části. [Pozn. nicméně i přes to stále produkovala polarizované pole, nějak produkoval vibrace, které lodi umožnily vznášení. Bylo tedy nepoškoditelné povětrnostními faktory a schopné dostat se nad jakoukoliv bouřku. Nástroje pro řízení vzducholodi byly zřetelně odlišné od pohonné sekce. Tlumením několika speciálních tónů mohl Keely způsobit akceleraci stroje a dosáhnout tak jakékoliv požadované rychlosti. Experiment byl proveden v oblasti otevřeného pole určeného pro výzkum Ministerstva obrany a médií. O stroji bylo napsáno, že má zrychlení z 0 na 500 mil/hodina v několika vteřinách.

       Nejvíce ohromující byl zřejmý úplný nedostatek zrychlujících efektů pro pana Keelyho, jak řekl na pódiu před klávesnicí ovládající vznášedlo. Třebaže vládní úředníci byli ohromeni, prohlásili, že nevidí použití pro takto kompletní přístroj a tak neusilovali o další spolupráci. (Pamatujme na to, že bratři Wrightové nepředstavili své vznášedlo v Kittyhawku, NC do 17.prosince 1903 - o sedm let později.' 

       Když vidíme, že Keely, který řídil stroj, zůstal neovlivněný setrvačnou "g-sílou" v době  letu, měli bychom si okamžitě uvědomit, proč se to tak stalo. Prostor okolo vznášedla nezasáhla síla Universa tak, jak by se to stalo v případě obyčejného předmětu. A také jak vznášedlo svištělo vzduchem, produkovalo svoje vlastní energetické pole, které působilo proti přirozenému tlaku Universa okolo vznášedla. Keely necítil žádné zrychlení jen díky  tomu, že byl unášen v obrovské bublině, která zabránila změně vnitřní univerzální energie. Podobně mnoho lidí, kteří spatřili UFO podalo výpověď o tom, že se směr letu měnil v 90° úhlu, což by muselo tělo jakéhokoliv pilota za normálních podmínek úplně zničit.

     Ve zbytku kapitoly se pokusíme popsat další příklady zvukem vyvolaných levitací, které nám pomohou myšlenku tohoto jevu přiblížit víc, na místo toho, aby byla moc dobrá na skutečný děj. Pro ty, kteří jsou touto myšlenkou přímo zaujati je přímo určena kniha "Láska Fyzika" (Physic of Love) od Dalea Ponda. Jedná se o obsáhlý úvod do Keelyho práce a harmonické fyziky zvuku, světla a geometrie, která s ní souvisí. 

     9. Tibetská zvuková levitace

    Podobným způsobem je využíváno kmitání i v dnes již téměř neznámém příběhu o tibetské levitaci zvukem. Různé útržky příběhu se opakovaně objevily v různých diskuzích a článcích o volné energii a UFO, i na stránkách. Nicméně nejlepší zpracování, které jsme našli bylo ve článku Bruce Cathieho v knize "Antigravitace a souřadnice světa". Začátek je přepsán z německého časopisu a začíná tam, kde začínala i publikace z německého časopisu.

       , Víme od duchovních ze vzdáleného východu, že byli schopni zvedat těžké balvany vysoko do hor pomocí zvuků..... znalost různých vibrací zvukové škály ukazuje fyzikům, že kmitání a zhuštění zvukového pole může anulovat sílu gravitace. Švédský inženýr Olaf Alexanderson napsal o tomto jevu publikace "Implosion číslo 13".

       Následující zpráva je založena na základě výzkumů, které proběhly před 20 lety  v Tibetu. Zprávu jsem dostal od mého kamaráda, stavebního inženýra a palubního konstruktéra Henryho Kjelsona. Později tuto reportáž použil ve své knize "Ztracené techniky". Tady je.

       , Švédský Dr. Jarl, Kjelsonův kamarád, studoval Oxfordskou Univerzitu. Zde se spřátelil s mladým tibetským studentem. Po několika letech (1939) Dr. Jarl podnikl cestu do Egypta pro Anglickou vědeckou společnost. Tady byl náhodou spatřen spojkou s tibetským studentem a okamžitě byl pozván do Tibetu, do vysoké Lamy.

       Poté, co Dr. Jarl odjel, následoval spojovatele a přes pouť na yacích se dostal do chrámu, kde starý Láma a v té době vysoce postavený spolužák žili.

       Dr. Jarl v Tibetu po nějaký čas zůstal a díky přátelství s Tibeťany se naučil spoustu věcí, které ostatní cizinci neměli šanci vůbec objevit, natož tak poznat.

       Jeden den ho přítel vzal na místo v sousedství kláštera a ukázal mu klesající louku obklopenou na SZ straně vysokými skalnatými stěnami. V jedné skále ve výšce asi okolo 250 m byla velká díra, která vypadala jako vstup do jeskyně. Před touto dírou byla plošina na kterou mniši stavěli kamennou stěnu. Jediný přístup k plošině byl z hora skály a mniši se museli spouštět dolů za pomocí lan. Ve středu louky asi  250 metrů od skály byla vyleštěná deska z kamene s miskovitou prohlubní uprostřed. [Pozn. toto je část o zaměření zvukové rezonance na předmět.] Mísa měla průměr 1 metr a byla hluboká 15 centimetrů. Do této prohlubně se zasazoval blok kamene pomocí yaků. Blok byl 1 metr široký a 1,5 metů dlouhý. Potom se mniši z 19 hudebními nástroji rozmístili do prostoru výseče úhlu 90° ve vzdálenosti 63 metrů od kamenné desky. Poloměr 63 m byl přesně změřen. Soubor hudebních nástrojů se skládal u 13 bubnů a 6 trumpet. [Pozn. v tomto místě jsou uvedeny přesné rozměry hudebních nástrojů, které jsme v našem případě vynechali, protože jsou uváděny znovu o něco dále v další kapitole.]

       Všechny bubny byly na jednom konci otevřené, zatímco na druhé straně je přikrývalo kovové dno, na které mniši bili velkými koženými palicemi. Za každým nástrojem byla řada mnichů. Situace je zachycena na obrázku.

       Jakmile byl kámen na svém místě, mniši za malými bubny dali signál pro začátek koncertu. Malé bubny měly velmi ostrý zvuk a mohly být slyšet a byly slyšet i když ostatní nástroje dělaly otřesný rámus. Všichni mniši zpívali a odříkávali motlitby s pomalu se zvyšujícím tempem tohoto neuvěřitelného zvuku. Během prvních 4 minut se nic nestalo, potom, jak rychlost bubnování a tempo zvuku rostlo, se velký kamenný blok začal houpat a kývat a pak z ničeho nic naráz vzletěl a se vzrůstající rychlostí se přesunoval letem k plošině 250 m vysoko. Po 3 minutách vyletěl do výšky 250 metrů. [Pozn. pozor na dráhu a čas - nemůžeme tedy hovořit o efektu dělové koule. Pomalu odstředivá síla převážila nad gravitační a kámen se líně vznesl do vzduchu.]

       Jako pokračování své práce přivlekli mniši pomocí yaků další blok a postavili jej do obří misky a dále jej přemisťovali. Tento celý proces se opakoval 5x - 6x za hodinu. Dráha letu měla tvar paraboly a byla dlouhá přibližně 500 metrů s převýšením asi 250 metrů. Čas od času kámen praskl a mniši jej odstranili. Nepředstavitelná dřina.

       Dr. Jarl znal vrhání kamenů. Tibetští experti jako Linaver, Spalding nebo Huc o tomto procesu mluvili, ale nikdy jej neviděli. Tím pádem byl Dr. Jarl prvním cizincem, který měl možnost spatřit tuto pozoruhodnou podívanou. Protože měl ze začátku pocit, že je oběť davové psychózy, natočil o procesu 2 dokumentární filmy. Ty však ukázaly to samé, čeho byl svědkem.

       Anglická společnost, pro kterou Dr. Jarl pracoval mu zabavila tyto filmy a označila je jako přísně tajné. Nebyly pochopeny do roku 1990. Takovéto chování je těžké vysvětlit či pochopit. '[Pozn. v těchto místech končí překlad.]

      Komentář Cathieho:

       "Fakt, že filmy byly okamžitě utajeny není moc těžké pochopit, jakmile byly uvedené údaje převedeny do jejich číselných ekvivalentů. Bylo potom evidentní, že tibetští mniši jsou zvyklí ovládat strukturu hmoty, což se novodobí vědci západního světa snaží zoufale vysvětlit. Z výpočtů bylo prokázáno, že obsah modliteb nemá přesnou souvislost s tím, že kameny levitovaly ze zemského povrchu. Reakce hmoty nebyla vyvolána náboženskou vroucností skupiny, ale vynikající odbornou znalostí duchovních kněží. Tajemství tkví v geometrickém umístění nástrojů vůči zvedanému kameni a souhře bubnů a trubek. V kombinaci s hlasem knězů používaném v záměrné výšce a rytmu s největší pravděpodobností přidala celému efektu, ale s hmotným podmětem ke zpěvu, doufáme, nesouvisí.'"

      Cathieho práce velmi dobře korespondovala s jeho vlastními objevy harmonii planety Země a celá jeho práce byla zahrnuta do naší knihy "Posun časem". Cathieho objevy nás přímo navedli na myšlenku, že vibrace Universa v harmonické rezonanci a chvění může být změřeno velmi precizně a zaznamenáno v číslech. Teď bychom si měli uvědomit, že děj levitace není výplod fantazie - veškeré uspořádání bylo pečlivě prozkoumáno, změřeno a ano, pro dokumentace i zfilmováno. Vystoupání kamene trvalo 3 minuty, takže se rozhodně nemohlo jednat o náhlý efekt, ale musel to být úmyslný pohyb. 

     9.1 Vědecké analýza tibetské zvukové levitace

     Pro zaujaté nám článek Dana Davidsona pomůže určit správné vědecké označení dějů. Kompletní článek je umístěn na http://ascension2000.com/ConvergenceIII/www.keelynet.com/davidson/npap1.htm  . V případě, že vás tyto přesné určování odborného názvosloví obtěžuje, jednoduše tuto kapitolu přeskočte a pokračujte v další.

        ,Mniši s 19 nástroji, zahrnující 13 bubnů a 6 trubek, byli uspořádáni v kruhové výseči o velikosti 90° před kamenným blokem. Nástroje měly následující rozměry:

?         8 bubnů mělo 1 metr v průměru, bylo 1,5 metru hlubokých, na povrchu byl plát plecho o šířce 3mm a vážily 150 kg

?         4 bubny měly průměr 70 cm a  hloubku 1 metr

?         1 bubínek měl v průměru 20 cm a byl hluboký 30 cm

?         všechny trubky byly dlouhé 3,12 metru 

       Propočty odhalily, že objem velkých bubnů je velmi podobný objemu kamene. Objem středního bubnu v porovnání s objemem největšího byl 1:3, objem malého ku objemu velkého byl 1:41 a poměr velkého bubnu s nejmenším byl 1:125. Objem kamene není znám, ale celkový objem všech bubnů byl roven asi 1,5 m³.

     Dalším zajímavým aspektem této levitační ukázky je malé množství použité dynamické prudké síly potřebné k vznesení balvanu.Nejhlasitější zvuk, který člověk snese je roven 240 decibelů/cm²,  což je asi 0,000 094 wattů/cm².

     Předpokládejme, že každý mnich vyprodukoval polovinu této zvukové energie (což je vysoce nepravděpodobné) a udělejme hrubý předpoklad, že toto je množství, které zvedne balvan (intenzita zvuku se snižuje se vzdáleností od zdroje). Takto dostaneme částku 0,04 wattu ((19 nástrojů + 19*4 mniši)*0,000094), která naráží do obrovského balvanu. Je to neuvěřitelně malé množství na to, aby v balvanu 1,5 m³ vytvořilo tak obrovský efekt.

     Zvednout kámen 250 metrů spotřebuje neuvěřitelné množství energie. Skály z granitu či vápence mají průměrnou hustotu 150 až 170 liber/stopa³.

     Předpokládáme-li nominální hodnotu 160 liber/stopa³, potom 1,5 m³ bude mít asi 8 475 liber = 3 844,19 kg. Pro zvednutí této zátěže do požadované výšky by bylo za potřebí 7 000 000 stopa-liber (8475 liber*250m/0,30408m/stopa= 6 968 035).

     Jestliže tento úkon provedeme v čase 3 minuty, potom je vyprodukováno okolo 70 koňských sil (7 * 106stop-liber/180s/550 koň. silami/stopová libra/s=70,384). To je rovno 52 kW (70,384 * * 0,74570 kW/s= 52,5). Over unity faktor je roven 5 250 000 jednotek (52 500W/0,01W).

     Mniši zřejmě využili velké množství volné energie na zvednutí velkých kamenných bloků, nebo gravitace potřebuje jen velmi malé množství síly k převrácení vlastních principů.'   

     Davidson ve své analýze opomenul fakt, že síla odstředivá a síla gravitační je téměř stejně velká, takže převrácení poměru nevyčerpá tak velké množství energie.

    Je zřejmé, že celé postavení souboru bylo přesně nachystáno k přemisťování kamenných bloků pomocí vibrací, které rozvibrují kámen tak, aby úplně absorbovala či odrazila gravitační sílu. Jestliže se blíže podíváme na zastoupení mnichů s trumpetami, potom zjistíme, že tvoří přesně jednu čtvrtinu oblouku, přičemž celý jejich zvukový tlak je namířen na miskovitou prohlubeň, do které se umisťoval kámen. Brána a průchod pro energii se otevřela právě tehdy, když zvuk byl tak jasný, že mohl rezonovat sám v sobě. Právě v ten okamžik se gravitace jako ve vodním víru lehce vsákla do kamene bez toho, aby ho přitlačovala k zemi. V ten samý okamžik by vyhrála odstředivá síla a stala se příčinou pozvolného vzestupu kamene. Jestliže jste někdy viděli vzduchové bubliny pomalu, pomaličku stoupat hustou tekutinou, můžete tuto událost k tomu přirovnat.

    Kromě toho Cathie neuvažoval o tom, že  povídání si či koncentrace mohou mít nějaký vliv na finální efekt. Nicméně práce nadaných fyziků, jako je Nina Kulagina, nám pomůže spatřit, že vědomé, soustředěné mluvení může být levitací požadováno. Je možné, že bez speciálního startéru v podobě meditace a přidání vědomé soustředěné energie ke smíchání toho,  co už bylo původně připraveno by tento pokus nemohl být uskutečněn. Toto dramatické odhalení nám do všeho zavedlo řád v době, kdy jsme uvažovali o tom, že Tibeťané jsou majiteli pradávné ztracené vědy Universa zděděné po zaniklé vyspělé civilizaci. Toto téma je dále rozpracováno v knize "Posun věků". 

     10. Keelyho levitační čtyřtunová koule

     Keely také objevil, že má nástroj k propojení akustické či elektromagnetické rezonance s jeho vlastním vědomím k produkci žádoucích efektů Universa na fyzické hmotě, pomocí usměrnění směru toku v CU vědomou myšlenkou samotné energie. Výňatek, také z Davidsonova článku na KeelyNet, který jsme právě citovali, dává přímý obraz toho, co bylo viděno svědky.

    ,Keelyho 4 tunová levitační koule:

     Po Keelyho předčasném úmrtí v roce 1898, několik badatelů a zaměstnanců amerického vědeckého časopis proniklo do Keelyho laboratoře hledajíc záznamy k podložení domněnky, že Keely je podvodník.

    Mysleli, že našli,co hledali v okamžiku nadzvednutí prken v zadní části laboratoře, pod kterými našli velkou licí kulovitou formu, ze které  vyčnívaly kusy železného potrubí, ale ty nebyly ničím spojeny. Váha koule by odhadnuta na 6 625 liber (3 005,05 kg) a měla detonační sílu 28 000 liber (12 700,58 kg).

    Tento fakt jen podpořil možnost toho, že Keely použil stlačený vzduch a vykonal tak nemožné. Kdyby tato teorie byla pravdivá, přineslo by to     jmění z vynálezu stlačeného vzduchu.

     Díky výzkumu, který pořádal jeden můj známý, byl objeven novinový článek z doby Keelyho života , který hovoří o železné kouli užijící pod podlahu. Vypadá to, že publicista, který ho napsal, chtěl Keelyho jen vidět, protože pro něj představoval zajímavý námět pro reportáž. Našel tedy vynálezce nad prolomenou dírou v podlaze. Keely reportéra pozdravil, ale nebyl zrovna nejvýřečnější, jelikož byl zrovna velmi zaneprázdněn výzkumem.

     Po zvětšení trhliny v podlaze si Keely připevnil podivný pás s několika přístroji ke svému pásku. Nakonec přidal Elami tenký drát, který kouli, stojící v rohu laboratoře, a opasek propojoval.

     Po několika minutách intenzivního Keelyho soustředění se těžký glób zvedl několik palců nad podlahu. Poté Keely tuto kouli přepravil nad díru v podlaze a umístil ohromnou masu pod úrovní podlahy. Po několika přednastavení opasku upadl Keely do hluboké koncentrace. Tentokrát se koule pomalu, ale neúprosně zavrtávala do země, posilována silou opačnou síle odstředivé - supergravitací.

     Keely evidentně způsobil zmenšení hmotného objemu koule a zostření jejího tvaru, takže  pro ni bylo ponoření do tvrdé země stejně snadné jako potopení do bláta. Vynálezce řekl reportérovi, že uklízí laboratoř od zastaralého vybavení.

     Domníváme se, že opasek, který si Keely během procesu oblékl, měnil strukturu atomů železa, takže všechny atomy byly synchronizovány a síla Universa přes kouli mohla posilovat levitaci či gravitaci.' 

    Opět můžeme vidět, že vědomí působí jako přímý faktor při ovlivňování odstředivé či gravitační síly, jak tomu mohlo být i  v případě Tibeťanů. Ačkoliv majoritní podíl na způsobeném efektu měla s největší pravděpodobností určitá forma rezonance elektromagnetické energie, rozhodně to vypadá, že Keelyho koncentrace nesla nezanedbatelný podíl v určování směru pohybu energie. Možná nebo možné ne, Keely mohl ovlivňovat směr pohybu rukama, aby ji dostal na místo, ale článek pouze říká, že ji tam přenesl. Nejzajímavější aspekt je, že celý děj byl viděn někým dalším a z toho důvodu mohl být jen dost těžko pověstí. 

     11. Světelné vyzařování zvuku

     Keelyho práce byla rovněž propojena s myšlenkou, že při vibraci vody v určité frekvenci se světlo objeví uvnitř. Toto tvrzení bylo sladěno s tvrzením o vlastnostech zvuku svázanými pravidly Universa. Tento jev opsali v experimentu jako světelné vyzařování zvuku. V experimentu je kulatá baňka naplněná vodou rozvibrována v určité frekvenci nízké výškou, ale s velkou silou. Na dolním obrázku můžeme vidět sférickou baňku přichycenou ve svěráku, kolem které jsou z boku přidělány dva vysoko intenzivní reproduktory připevněné červeným silným drátem.

     V okamžiku spuštění reproduktorů toto uspořádání způsobí, že zvukové síly jsou směřovány do přesného středu koule, která tvoří baňku. Potom musí vědci umístit vzduchovou bublinu do vody a opatrně s ní manipulovat tak, aby se dostala do středu, kam se tlačí zvukové síly. Jakmile je bublina umístěna v centru, zvukové síly ji zde podrží a začnou se dít neuvěřitelné věci - bublina vyzařuje světlo.

     Ze začátku vědci věřili, že je světlo stálé, ale přesným měřením se ukázalo, že pulzuje s velkou rychlostí. Na dalším obrázku vidíme mnohem víc z technického vybavení, takže vyplyne, že je baňka umístěna uvnitř speciální aparatury, která ovšem zároveň zastiňuje pohled na baňku.

     Neexistuje konvenční vysvětlení toho, jak to, že je tento jev možný. Mnoho vědců se však o konvenční vysvětlení pokusilo. Nejpopulárnější myšlenka zastává , že extrémní síla zvuku vytvoří jadernou fůzi a toto vede ke směšnému názvu "hvězda v baňce". Nicméně je dokázáno, že čím víc vody je ochlazeno a použito, tím více světla dostaneme. Ochlazováním vody se molekulové vibrace uvnitř baňky sníží, a to umožní čistší rezonanci zvuku.

     Ostatní vysvětlení jsou naprosto absurdní. S jistotou ale víme, že se bublina smrští při každém impulzu světla a celý tento proces se odehrává za extrémní rychlosti proudu. Domníváme se,n že při každém takovém kolapsu se uvolní neuvěřitelné množství energie, jejíž zdroj je pro vědce záhadou.

     Třebaže John Keely zmínil tento jev ve vlastní práci, hlavní zásluha je přikládána H. Frenzelovi a H. Schultesovi z Kolína nad Rýnem, kteří podle všeho tento jev roku 1934 objevili. Použili velmi silná elektrozvuková pole ve vodě jako součást válečného výzkumu ponorkových akustických radarů.  Ačkoliv takové výsledky neočekávali ani nehledali, ke svému překvapení zjistili, že mračna nevyzpytatelných a nesynchronizovaných blýskajících  se bublin světlaje zformovala ve vodě. Tento jev je popsán jako "multibublinové světelné zvukové vyzařování"(MBSL). Jako pokračování této studie roku 1988 D. Felipe Gaitan byl schopen zachytit jedinou bublinu ve středu baňky, která vibrovala na své vlastní úrovni a vydávala vlastní zvukový obraz.

     Jakmile Gaitan dosáhl tohoto efektu, přestal se zajímat o problematiku a Dr. S. Putterman a kol., potom na UCLA v Kalifornii výsledky jeho zkoumání vyzdvihly. Putterman však objevil že při smrštění koule dojde k jejímu zmenšení objemu na jednu stotisícinu své původní velikosti. To je uváděno vzhledem k tlaku vzduchu. Záblesk je kratší než 100 pikosekund a chvění se odehrává s mimořádnou pravidelností každou 100 000 000 sekundy. Puttermanovy studiose nakonec do čísla "Amerických vědců" 2/1995 což dramaticky zvedlo povědomí lidí a jejich zájem o tento jev.

      Reportér z Wall street journal  15.10.1991 pomohl pravdivě pochopit, jak je důležitý.

     , Foton modrého světla vyzářený jediným  atomem nese energii 3,5 elektrovoltu. To je trilionkrát víc, než by jakýkoliv atom mohl získat v maličkých bublinách ze zvukových vln. Putterman  spekuloval o tom, že každá bublina se stlačí na  stotisícinu svého původního rozměru energie a atomy v bublině jsou koncentrovány v maličkém bodě. Blýskání proběhne v okamžiku, kdy se miliony atomů zbaví koncentrované energie současně s vydáním fotonu modrého světla.'

      Můžeme tedy prohlásit, že jakmile získáme miliardkrát více energie než existuje ve vlnách jako takových, pak poměrně nepředstavitelné množství energie přichází z prázdna. Je to typické pro fůzi. Nicméně jak už jsme řekli, koncentrací těchto vln můžeme otevřít bránu  z přepěchovaného prostoru univerzální energie, aby mohla proudit do fyzického světa  a měnit se na světlo, teplo a energii.

      Kulovitý tvar je zde důležitý ve všech případech, neboť pomáhá centralizovat vibrace. Tibetští mniši byl uspořádáni v kruhové výseči 90°, což je čtvrtina kruhu. Zvukové vlny rezonovaly vnější stranou do určitého kulového pole, které absorbovalo dolů směřující gravitační sílu, a protože veškerý zvukový tlak přicházel z jedné strany, mohlo to usnadňovat odstředivé síle vztlak kamene v opačném směru než gravitace.

      Stejné logické závěry můžeme učinit i u světelné zvukové rezonance. Článek od Williama Andrea Steera , pracující ve vysokoškolské laboratoři Fyzikálního oddělení Londýnské univerzity napsal, že:

      , Kulatý tvar blesku je mimořádně důležitý. Jestliže by se rovníkový průměr lišil od polárního jen třeba o milimetr, potom by byla síla unylá a méně silná a spotřebovalo by se mnohem více energie pro vytvoření stejných blesků.'

     12. Shrnutí

    Vzpomeňme si, že kapitolu jsme začali rozmluvou o "zářícím magnetismu" a "teorii světla". Znovu jsme se vrátili ke kouli a její harmonické struktuře. Teď bychom měli být schopni vidět značnou podobnost mezi kulovým rozdělením, které Schappeller použil k zaměření elektromagnetické energie do zářícího magnetismu a kulového blýskání, které zostřuje zvukové vlny k produkci svítivosti zvuku, které se může zdát stejným. Oboje nám ukazuje, že  CU i VD mohou být viditelné skrz pokusy, a že elektromagnetismus a světelná energie není potřebná k vytvoření tohoto efektu. Téměř všechny objevy spojené s volnou energií prokázaly, že se jedná o energii univerza v pozadí, která je  v reakcích používána.

    Tato kapitola byla přímo zaměřena na uvažování. Normálně mimo fyzikální pohled je naše realita složena z univerzálního čistého světla, které automaticky přijímá kulatý tvar. Když se forma mění, stane se pro nás viditelná ve formě fotonu, ale v případě, že zůstane na místě jako stálá vlna, pak může  utvořit části hmoty, světélkující balóny či stejně tak mnohem větší energetická těla. Schappeller i Nordberg věřili, že hmota, která tvoří náš fyzický vesmír má počátky jako rozžhavený magnetismus, a že většina hmoty viditelné ve vesmíru (jmenovitě hvězdy, galaxie, kvasary atd.) stále existují v tomto stavu na okraji vesmíru. Pravděpodobně to co vidíme okolo nás jako fyzickou hmotu, je víc ochlazená forma původní rozžhaveného magnetismu, který je pro nás stále viditelný kdykoliv vyjdeme ven a vidíme hvězdy, galaxie a hmotná tělesa na noční obloze.

1.  Pro naše záměry v této a dalších kapitolách, přeměníme neuchopitelně znějící pojem "oblast vakua" za jednodušší a obecnější pojem "jednotka vědomí".  Tento termín respektuje fakt, že energie vesmíru zobrazuje kvality inteligentního základu na úrovni vibrací.

2.  Předtím, než učiníme všechny další diskuze o volné energii, musíme připomenout, že John Ernst Worrell Keely, který uskutečnil ohromující pokus, který ukázal, že existuje spojitost mezi vibracemi Univerza  a zvukem. Měl dostatek odvahy propojit tuto teorii s myšlenkou jednoty bytí a filosofií lásky a světla jako jednotící síly vesmíru.

3.  Keely prokázal, že působí jedna síla nahoru, druhá dolu a třetí vše stabilizuje. Nazval je silou tlačnou, tažnou a sílou dominance.

3.1.Keely interpretoval gravitaci jako zbytkovou sílou od síly působící nahoru a dolu. Tento stav nazval stavem dominance.

3.2.Existuje pádný důvod se domnívat, že Keelyho model gravitace je pravdivý. Kdyby se síly mezi Měsícem a Zemí stále nevyrovnávaly, dávno by do sebe narazily. Totéž platí o Sluneční soustavě, kde Slunce tvoří 99.86% celkové hmotnosti,  a dosud do sebe nevtáhlo planety.  Uvnitř Země působí směrem dolů gravitační síla, která je přemístěna anulováním do hloubky 2700 kilometrů.

4.  Jestliže jsme schopni absorbovat gravitační sílu aniž bychom absorbovali sílu odstředivou, odstředivá síla nás odtáhne z povrchu pryč a vytvoří tak antigravitační sílu. Bez toho co nazýváme polarizovaným CU, by směr, který směřuje ven z torusu byl determinován a síla mnohem více absorbována.

5.  Dva spirálovité pohyby v polarizovaném CU vykážou rotační pohyb s určitým počtem rotací, jako požadavek vnějšku na jednotvárný pohyb. Takže přesné centrum CU  je potom v místě s nulovým spinem, kde je  nulový počet rotací po i proti směru hodinových ručiček. Diagram Dr. Richardse LeForse Clarka nám ukazuje příklad tohoto na magnetické tyči, v jejímž prostředku se nachází "Blochova stěna".

6.  John Keely tuto oblast nazval neutrálním středem a přidal ji k metafyzickému návrhu. Věřil, že veškerá hmota, Universum, Život, veškeré vesmírné sálání z tohoto jediného bodu energie, kterého může být zván Bohem nebo Jediným. Keely tímto středem mohl téže manipulovat v předmětu a vytvářet antigravitaci či jiné efekty jako výsledek.

7.  Zde jsme shrnuly efekry tažné, tlačné a dominantní síly, zahrnující myšlenku, že jak tažná síla a tlačící síla balancují v stabilizující síle tvoří uzavřené cykly hmoty brané jako "dech života".

8.  Směřování zvukových pulzů do střede objektu šum a vlny vibrací se tvoří v samotném předmětu stejně jako v Universu samotném. Takto se může zformovat kulatý válec energie, který jsme podrobně popsali, jako možnost vytvoření antigravitačního pole bez přímého použití elektromagnetické oblast. Toto Keely demonstroval  před  zástupci Ministerstva vnitra USA, 1896.

9.  Dr. Jarl ze Švédska se stal prvním cizincem, který zdokumentoval pradávné tibetské metody zvukové levitace. Přes relativně jednoduché vybavení, zahrnující trumpety a bubny, byl způsoben přesun  obrovitých kamenů na skalní převis. Tohoto efektu je možno dosáhnout díky procesům již popsaným, a měření Dr. Jarla ukázalo, že bubny i trumpety byly zkonstruovány pouze za tímto účelem. Dr.Jarl pro důkaz aktu samotného natočil dva filmy, které mu anglická společnost, pro kterou Jarl pracoval, zabavily a označila jako přísně tajné dokumenty.

9.1.Dan Davidson výpočty prokázal, že na přenos bylo použito 5 250 000krát  více energie, než hudební nástroje mohly vyprodukovat. Bruce Cathie se domnívá, že to nemá nic společného se soustředěním, ale že velkou úlohu hrálo vybavení, jak je nám známo z výzkumu Niny Kulaginy a kol.

10.   Myšlenkou postavení základů levitačního procesu na soustředění se zabýval Keely s přemisťováním 4 tunové koule. Novinář, který přišel do jeho domu se stal svědkem toho, jak si Keely oblék pásek se zařízením, ze kterého vycházel kovový drátek, který navazoval na kouli. Přednastavením pásku a vlastní koncentrací Keely dosáhl vznešení koule, jejího přesunu přes pokoj a zavrtáním do země s evidentním posílením  gravitační síly.

11.   Jev svítivosti zvuku je schopen dostat trilionkrát více energie než je běžně dosahováno v laboratorních podmínkách. Bublina je umístěna do  baňky, kde je přidržována pomocí intenzivních vibrací zvuku. Jakmile je bublina umístěn UCLA Dr. S. Puttermana způsobí její kontrakce na stotisícinu její původní velikosti pomocí tlaku zvuku, během kterých je produkováno světlo.Záblesk světla je kratší než 1 pikosekunda v době trvání, vibruje s extrémní pravidelností stomilionkrát za vteřinu. Puttermanovi úvahy a teorie se dostali do únorového vydání Amerického vědce, 1995.      

     Použité zkratky:

     CU       consciousness unit             jednotka vědomí

     VD       vakuum domain                    oblast vakua

     ST       spherical torus                       kulatý válec