Necronomicon - kniha mrtvých jmen

        Mrtvých jmen soupis - Necro_nomi_con - spis na nějž se hromadně odvolávají šílení domorodí blikači TV obrazovek a výrobci hororů a jenž se původně jmenoval "Al Azif" (Hmyzí bzikání), pochází podle romantických nadšenců z dob omajidského chalifátu. Autorem má být údajně pomatený arabský básník Abdul Alhazred, žijící v jemenském městě Saná. Dílo, o němž je právě řeč, vytvořil básník a možný satanista, až v Damašku, kde se usadil krátce před svojí smrtí. Abdul Alhazred byl přesvědčen, že tenkrát, ve zříceninách pouštního města, prožil setkání s prastarou entitou. Zřejmě velmi upovídanou, neboť mu sdělila své strašlivé arkánum - nesdělitelná tajemství. Tajemná mysteria entity, jež zdávna opanovala Zemi a přilehlý vesmír. Prastarých bytostí z první generace bohů, mnohem starších než samy vzpomínky lidstva. Se vší pravděpodobností mohou být tyto bytosti, velmi podobné "hadím šedivcům", které staří Římané kdysi nazývali "Incubus a Sucubus", rovněž totožné s démony Asury ze starohinduistických eposů.

 

       Právě těch, kteří prý v současné době, za asistence páté kolony, v zákrytné podobě Bedroom Vistors, dokonce okupují naší planetu. Nekronomicon vypráví celé zkazky o těchto bytostech, prastarých bozích chaldejských čarodějů (starého Sumeru), jež v prastarých časech, kdy se teprve tvořila naše sluneční soustava (viz epos Enúma Eliš) přišli z planetárního systému jedné z hvězd v souhvězdí Orionu. Z míst odkud sestoupil i staroslovjěnský (velkomoravský) svarožic Koleda - česky Koloděj.

      Necro_nomi_con, prý nejstarší kniha světa, hovoří zejména o dobách, kdy se tyto podivné bytosti začaly usazovat se dnech mělkých moří a oceánských šelfech, aby později budovaly svá shromáždiště v podzemních jeskyních, ale i v nehostinných pustinách zemských pólů. Spis basníka a šíleného učně chaldejských čarodějů byl kolem roku 950 n. l. přeložen do řečtiny, po roce 1228, krátce po latinském překladu Theodora Piláta vešla do všeobecného povědomí romantických satanistů a čarodějů pod Necronomicon. Součástí spisu mají být i magické formulky umožňující prastarým bytostem z dávno zaniklých vesmírů přicházet do našeho časoprostoru.

       Po roku 1228, krátce po latinském vydání díla, papež Řehoř IX. spis zatratil a postavil mimo zákon. Originály jsou ztraceny, když dnes mohou být nahrazeny čímkoli, co se zavedenému systému a šíleným blikalům z post_apokalypticky motivovaného filmového průmyslu právě hodí... Zasvěcující rituály černé magie umožňující prostup dávných entit do našeho časového systému? Nic není tak málo šílené, aby to nemohla být alespoň TV virtuální realita. Připomeňme si však nesporný fakt, že to byl právě papež Řehoř IX., jenž prakticky odstartoval Velký hon na čarodějnice. Byla to právě bula papeže Řehoře IX., ze dne 13. června 1233, kterou je hledána jakási satanská bytost, drze a bez povolení Svaté Inkvizice obcující s prostým i neprostým lidem.

       Zcela vychrtlá až bezmasá bytost, s charakteristicky šedou chladnou pokožkou, zjevující se v intenzivní záři, vycházející z horní poloviny těla pradávné bytosti. Neobvykle velké černé a kupodivu svítící oči s telepatickými schopnostmi, vznášející se hravě v prostoru a procházející libovolně silnou zdí, či sebemenším komínem! Bula papeže Řehoře IX. byla, a dodnes vlastně je, nejen původním metodickým listem Svatého Otce, a zároveň je i jakýmsi středověkým zatykačem Svaté Inkvizice typu "Wanted Live or Death " (Hledán živý nebo mrtvý)!

       V těch pradavných dobách planety, pronikali Prastaří a Pradávní, nikoli nepodobni útočícímu hmyzu, branami nebytí, do časů, kdy nahoře nebesa ještě nebyla pojmenována a Ki (Země) dole jménem ještě nemohla být nikým nazvána. Jakkoliv kosmický praoceán Absú (stvořitel velkých bohů) a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva, již dávno smísili své vody dohromady, žádný z bohů se na úsvitě všeho pozemského dění ještě neobjevil, aniž jménem mohl být nazván a osud žádného nebyl nikým určen. A s Pradávnými vystoupili z hlubin zapomnění, i Alalu. Entita krvežiznivých bytostí se psí tváří.

 

       Parafráze na I. Tabulku eposu Enúma Eliš (Babylónský epos o stvoření světa). (Mýty staré Mezopotámie).

       Již přicházejí z dávno minulých vesmírů, když dlouhý čas beznadějně přežívali u neprůchozích bran černé říše Gin zir, aby jednou a pak tisíckrát pronikli branami meziprostoru. Stalo se tak na úsvitu planety, aby tak bez potíží opanovali počátek časů. Neboť nebylo tehdy nikoho, kdo by se jim postavil jako rovnocenný. Stalo se tak za časů, kdy se naše Sluneční planetární soustava teprve tvořila a žádný z bohů ještě nebyl stvořen. Žádný nebyl pojmenován. Ze svých shromaždišť a dávných pevností pak pronikali Pradávní a Prastaří, děti nejhlubších temnot, později i skrze vyvolené "zasvěcence", do hloubi našich duší, aby v nadcházejícím období vždy stáli za vším zlým, co tuto planetu a její lid postihlo:

       Přicházejí děti podsvětí zrozené v dobách Anuova stvoření, prastaří andělé temnot. Hlasitě dnes řvoucí v ulicích i na výsostech. Z nebeských výšin přinášejí zničení. Démoni a zplozenci temnot přicházejí a prostupují i těmi nejsilnějšími zdmi. Žijí v opuštěných pustinách, podzemních prostorách Země i hluboko při dnech Oceánů. Podivné bytosti přicházejí, neznají potravu, neznají nápoje, nejedí odsypanou mouku, nepijí ulitou vodu, nepřijímají příjemné dary! Vegetují a přežívají i v těžko přístupném mimoprostoru hlubokých nebes. Plíží se zákeřně skrze soustavy jeskyň, jejich shromaždiště leží v opuštěných pustinách Země. Nemají žádného jména, ani nebesích, ani na Zemi.

       Vládnou skrze "svobodně volené" i vyvolené! Jsou Prastaří a Pradávní! Vždy najdou ty, které hledají. Přicházející z dávno zaniklých vesmírů a nikdo je nezná. Oděni do hrůz a utrpení parazitují na lidském strachu! Číhají a pozorují naše domovy, spadají z nebes, jak shnilé podzimní listí! Oddělují ženy od mužů, matky od dětí, děti od rodičů! Virtuální realitou utloukají pravdu k smrti. Nic je nezastaví! Jsou to andělé temnot! Přicházejí neslyšně v podobě nedýchatelného vzduchu, rezaté mlhy, prší jako bariový déšť z uměle vytvořených mraků! Přicházejí z mimoprostor nebytí, brány podsvětí. Stávají se bohy bohatých hlupců. Vzýváni tajnými spolky seskupují síly. Přistupují k nám bystře skrze své domorodé žoldáky!

        Jsou svatými otci zákeřně zinscenovaného teroru, lží, zloby a uměle vybuzených nemocí. Skrze uměle vyvolané stresy napadají naše těla, prostupují skrze krev nevinných obětí. Jejich moc se upevnila dnes i včera, i mnohem dříve, než byl ustaven samotný základ Nebes a Země - Brána bohů, když ještě nebyl položen základní kámen obranných věží pevnosti Babylónu!

       Stalo se tak v šeru tajemného času, kam lidská paměť nedosahuje. V dobách, kdy ještě nebyl postaven základní kámen Nebes a Země - E_Temen_an_ Ki , když ani Šu_Ana (Babylon) ještě neexistoval. Za časů pána chaldejských čarodějů Enkiho, mocného draka, jenž v Eridu stojí, jehož stín pokrývá nebe i zemi. Enkiho vládce Anunnaki(ů). Tehdy prý strašná válka bohů zasáhla Zemi.

       Vystupují z hlubin oceánu. Přicházejí i z rozlehlosti nebes. Nejsou ani muž, ani žena. Neplodí děti. neznají potravu, neznají nápoje, nejedí odsypanou mouku, nepřijímají příjemné dary Je jim cizí dobročinní. Posilují se našimi obtížemi. Svou sílu čerpají ze Zla. Stresy, zločiny a zvrhlosti jsou jejich radostí. Jejich jména nebudou v knize života nikdy nalezena

       Přicházejí, neboť pronikli kdysi skrze sedm bran Gin_Zir do reálné skutečnosti naší planety. Přicházeli a odcházeli v dobách, kdy ještě nebyly položeny základy Babylonu, odtud pak do dávné minulosti, přítomnosti a budoucnosti planety. Pronikli, aby ovládli skrze prodejné vládce nás i naší mysl. Jejich frakce a satanistické sekty buší, skrze své prospektory a politruky, do všeho, co se jim zamane. Ničí, kradou a trvale lžou. Uměle vybuzené katastrofy přicházejí skrze Umrlčí hlavu a zkřížené hnáty. Zabíjení dětí bude jejich poznávacím znamením. Satanova sběř přichází a peklo s nimi. Podvody a zločin jsou jejich potravou, když státní terorizmus, kamerizace a čipizace již vztekle poskakují nedaleko. Přichází a řvou v rytmu návykových drog a zářivě běsnících obrazovek. A hovoří o naších nezadatelných právech a svobodách. Aby však ovládli vše! Snad i Boha samého!

       Pokud si dobře vzpomínám, tak vetřelci typu Asura, tvrdili našim mezopotamským předkům, že jejich rod, respektive planetu, postihlo nesmírné planetární neštěstí (později, po 4000 letech, prý přijuchali s jinou variantou. Neštěstí postihlo prý "bratry" v Orionu. Potřebují tedy naše enzýmy, krev a množství genetického materiálu). Jedině možná záchrana tehdy prý byla skrze pozemské zlato, pomocí něhož vybudují kolem své domovské planety ochrannou barieru.

       Což není až tak hloupý nápad. Možná směřující k eliminaci dálkových detekcí, respektive odklonění, či částečné pohlcení detekčních signálů zrcadly na bázi zlata či naopak stříbra. Planetární zásoby stříbra (ale i drahých kamenů) nakonec vybledly rovněž. V dolování pozemského zlata nastal velký boom. Skrz na skrz časem. K otrocké práci jsou nutné pracovní síly, takže otrokářské svazy pracují na plné obrátky.

       Avšak kupodivu nikdo, mimo spiklenců, žádné mimozemce s přízemními tužbami domorodých bankéřských konglomerátů, nikdy nespatřil ani koutkem oka. Přesto Sumer téměř navždy beze stop mizí. Přinejmenším na více než 4000 let. Po Sumeru je na řadě Egypt. Čeká jej však stejný osud. Egypt se posléze stává ubohou provincií starého Říma.

       Nastává období starého Říma, z něhož pocházejí pouze dílčí informace o fenoménu sukubi a inkubi. Časů, kdy křesťané byli ještě neznámou budoucností a nezvaní démonští návštěvníci římských ložnic, pracovali kupodivu podle stejně ďábelského scénáře, jako bedroom vizitors dvacátého století.

       Nezávisle na vůli a vědomí svých obětí, s nimi zcela netradičním způsobem "souložili" již před více než třemi tisíci léty.

       Termín sucubi a incubi překvapivě není církevním vynálezem, jakkoliv v inkvizičním slovníku Svaté inkvizice rychle zdomácněl.

       Po Římu, jenž je navždy zničen germánskými barbary, přichází do úvahy Vatikán:

       Při pravidelné generální audienci na Svatopetrském náměstí, kterou oficiálně pořádá úřadující Papež, oznámil Jan Pavel II. (polský rodák Karol Wojtyla) potvrzení církevního dogmatu o existenci neviditelných nebeských bytostí.

       Existence andělů byla účelově popírána již od dob saduceů (konzervativní křídlo vyšších židovských kněží pracujících jako protějšek farizeů).

       Ve středu 9. července 1986 cítil Pontifex Maximus opětovně závěry 1. vatikánského koncilu potvrdit. Andělé jsou nesmrtelné duchovní inteligentní bytosti se svobodnou vůlí. Jsou to neviditelné bytosti provázející nás všemi našimi lidskými touhami a nadějemi.

      Odvážné vyhlášení, jež se musí opírat o důkazní materiál!

      Připomeňme si pro úplnost, že existují i padlí andělé, někdejší strážci nebes, o nichž hovoří nejen Platon v úryvku "Kritias", ale i apokryfní Enochova kniha.

      Ve sklepních prostorách Vatikánu (v místech někdejšího močálu), respektive v klenutých prostorách pod vatikánskou knihovnou, v udusané půdě (kam lidská noha nevkročila prý již pět set let), byly údajně nalezeny ostatky (lebky) bytostí, lišící se od zavedeného typu člověka. Papež Jan Pavel II. vydal, prý zřejmě na popud světových bezpečnostních složek, okamžitý přísný příkaz mlčení. Jan Pavel II. (polský rodák Karol Vojtyla) nález údajně komentoval slovy: "Ať již je to cokoliv, předkové měli dobrý důvod "To" tam pochovat a zapomenout".

      Možná proto, že se jednalo o druhou, přesněji - opačnou (zlejší) skupinu adělských návštěvníků, kteří kdysi padli do tenat Svaté Inkvizice.

      Připomeňme si, že před 500 lety (cca 1506 n. l.) byl Vatikán nejmocnější světovou institucí. Z tohoto faktu vyplývá další varianta: EBEové - vyslanci a zároveň vazalové mimozemců typu Asura navštěvují pouze mocná uskupení, skrze která lze mnohem snadněji praktikovat své agresivní choutky a nepozorovaně implantovat zánik lidstva do celého světa. Pokud se v souvislosti s nálezem jedním dechem připomíná někdejší močál, jenž tu kdysi býval, pak lze odvozeně uvažovat možnost, že zmiňovaných pět set let je zavadějící informace. Uložení mimozemských ostatků lze tedy klást mezi roky cca 300 až 1506 n. l. Tedy do období, kdy se křesťané definitivně zmocnili Říma a potažmo i celé Evropy. Nyní je již jen na naší odvaze zkoumat, zda-li se v uvedeném časovém intervalu skutečně nepřihodilo cosi podivného a nepřirozeného!

 

      Dne 13. března 1233

      V papežské Bule Řehoře IX. vydané tohto roku se hovoří o bytosti, jež se zjevuje jako šedý muž, s výraznýma a velkýma očima, hubený až vychrtlý, tělo prakticky bezmasé a chladné pokožky. V mnohých případech jeho horní polovina září a to tak intenzivně, že osvití celou okolní prostoru. Ona bytost, nazývaná "průvodce" posléze mizí a stává se neviditelnou. Zcela evidentně se jedná o démonskou, či ďábelskou bytost, která může měnit dle libosti těla, mizet, překonávat obrovské vzdálenosti nezávisle na čase, číst myšlenky lidí a přemisťovat jejich těla na libovolné místo. Mimo jiné byla tato bytost v průběhu času obviněna, že plodí s pozemskými ženami lidem nepodobné nestvůry.

      Roku 1484 vydal papež Innocenc VIII. (Neposkvrněný VIII,) bulu Summis desiderantes affectbus, obsahující teze boje proti herezi a čarodějnictví.

      Již o tři roky později (1487 n. l.) tyto teze dva německo katoličtí mniši (Jacob Sprenger a Kramer) pečlivě rozpracovali. A to do nejmenších detailů a se vší germánskou důkladností! Světlo světa tak spatřil nebývale "pokrokový" návod, "jak nenápadně sledovat, stíhat a následně eliminovat všechny vytypované možná možné nepřátelské osoby, dodatečně podezřelé ze zlých úmyslů, čarodějnictví, magie a spolupráce se Satanem".

       Tento zcela vyjímečně hanebný spis se stal výchozím materiálem nejen Velkých i malých svatých inkvizitorů při následném běsnění. Ale mnohem později i k odhalení třídního nepřítele, či možná možného teroristy. Aniž podezřelý vůbec, kdy tušil, že cosi podobného vůbec existuje. Miliony čarodějnic, heretiků a nevinných osob bylo vyhlazeno z tohoto světa. A to s příslovečnou krutostí. Pocházející prý z čistého milosrdenství Svatých Otců". "Očistným" plamenům slavnostního autodafé pak vždy předcházelo nemilosrdné mučení inspirované Svatou Inkvizicí. Tak kruté, že mnohdy přítomní přísedící omdlévali hrůzou. Pokud mučitelé naopak neřičeli ničemnou slastí! Jakoby zlé síly opustily samo peklo a Satan sám konvertoval ke katolické církvi, aby se stal Velkým Inkvizitorem. Zůstala pouze nezměnitelná jistota: Děti upálených i děti jejich dětí se již nikdy nenarodily.  

       A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

       Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů. Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.

       Co víme bezpečně je, že dnešní podoba naší Sluneční soustavy ani zdaleka neodpovídá někdejšímu vzhledu. Mám na mysli samý počátek jejího vzniku. O to překvapivěji může znít chaldejský (sumerský) epos Enúma Eliš.

       Pokusíme se nyní, prostřednictvím sumerského eposu Enúma Eliš, vytvořit si další alternativní představu o planetárním uskupení našeho slunečního systému, jenž nemusel být nutně totožný s tím, co jsem popisoval kdysi, či je k vidění na nebeské obloze dnes. Ačkoliv je nejisté, od koho vlastně Sumerové informace o zásadních změnách naší sluneční soustavy získali, je naopak téměř jisté, že popisované změny probíhaly v daleké minulosti, která je nejen Sumerům - vědecky "přísně zakázaná". Zopakujme si ještě jednou příběh z počátků časů první generace chaldejských bohů (zástupně planet), neboť je to čas, kdy do naší právě tvořící se Sluneční planety pronikli "Prastaří nebes". Entita, jež postupně v čase kolonizuje planetu Zemi. Zlo, jež se vynořilo z Temné země nebytí.

      "Na počátku věků, když nahoře nebesa nebyla pojmenována a dole Země nebyla zvána, tu prastarý Apsú a jejich životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísily dohromady."

      Na počátku věků, kdy nebesa nebyla pojmenovaná a Země (Ki) nebyla zvána, tu prastarý vesmírný oceán Apsú ( též Abzú) - mezihvězdný plyn obsahující převážně molekuly vodíku se smísil s životadárnou Tiámat, zhuštěným hvězdným prachem, obsahujícím všechny životadárné stavební prvky (uhlík, vápník, dusík atd.) Ještě zdaleka se nemohly objevit pastviny a rákosiny u říčních toků, Vždyť se ještě neobjevili ani Bohové (zástupně planety). Rotující hvězdný prach obsahující všechny stavební prvky promísený mezihvězdným plynem, obsahujícím mimo jiné i molekulární vodík se pozvolna smršťuje a gravitační síly jej rozdělují na obálky prvních planet, jež nabalují další stavební materiál.

      Neuvažujeme-li již připravený hmotný objekt, jenž jednou zazáří jako životodárná hvězda Šamaš (též Utu - Slunce). Gravitační síly a smršťování hmoty musí nejdříve dosáhnout v jádru budoucí hvězdy několika milionů stupňů celsia, aby mohlo Slunce vzplanout a spalovat vodík (získaný z praoceánu Apsú) na helium. Nicméně, až se tak stane bude, podle jiných kosmologických legend, stvořen i bájný Světlonoš (Lucifer, Lucifug), první a nejkrásnější z božích bytostí.

      Tato zásadní informace, z úvodní části babylonského eposu Enúma Eliš tvrdí, že pochází z dávných dob, kdy nebylo nikoho, kdo by pojmenoval nejen Zemi, ale i okolní vesmírné prostory.

      Vše bylo pusté a bez života. Což je velmi pozoruhodné tvrzení, jež není v rozporu se žádnou doktrínou, či učením. Uvážíme-li neprůchodnost informací v současných mediálních systémech, či naopak plíživou cenzuru celé škály nátlakových uskupení, pak jsou zcela namístě pochyby i o možnostech dávných "bohů" obelstít informační šum a přes propasti času zaslat tyto zcela zásadní informace nejistotě budoucího věku. Zejména proto, že dávní "bohové" patří, i dle vědců, pouze do folklorní mystiky. Nicméně připusťme pro tuto krátkou chvíli, že naší sluneční soustavu, obklopenou vesmírným praoceánem Apsú, tvořila na počátku věků pouze Tiámat, budoucí roditelka života.

      Hovoříme o dobách, kdy nebylo žádné rozumné bytosti schopné zaznamenat cokoli. Planeta, či zárodečná obálka Tiámat, tvořena zhuštěným prachem prý původně obíhala kolem ústřední hvězdy "Šamaše" (o němž epos sice tajuplně, nicméně v souladu s přírodními zákony mlčí) a její těžiště se pohybovalo po témže orbitu, kde se dnes nalézá pásmo asteroidů. Dnes bychom ji ve zmíněné oblasti těžko hledali, neboť byla později zničena v planetárním kataklyzmatu. Respektive roztržena ve dví. Jedna její polovina snad dodnes obíhá v podobě meteorických rojů a miniplanetek, když druhá byla "odtažena" blíže ke Slunci, "aniž by se vylily oceány do prostoru". Dříve, než se vše právě popisované uskuteční, vytvořily gravitační síly naší sluneční soustavy dvě zbrusu nové planety:

 

      "Když se Lachmu (Mars) a Lachamu (Venuše) objevily a jménem nazvány byly..."

      Z dávného textu jasně vyplývá, že Mars a Venuše vznikly až v dobách, kdy mohly být pojmenovány rozumnými bytostmi.

      Jakými? Vzápětí (v procesu trvajícím pravděpodobně relativně krátce) se objevily další dvě planety: Anšar (Saturn) a Kišar (Jupiter), jejichž spojené gravitační síly se staly rodiči další planety Anu (Uran ). Není jistě bez zajímavosti, že Saturn a Jupiter, podobně jako Uran a později i Neptun, patří do téže skupiny "obřích" planet (V porovnání se zbývajícími planetami). Navíc Saturn, Jupiter a Uran mají jako jediné planety prstenec. Dalším podezřelým fenoménem eposu Enúma Eliš je skutečnost, že logicky popisuje vznik planet postupující od centra gravitačních sil. Tedy od pomyslného středu naši planetární soustavy. Tam, kde tušíme Slunce (Šamaš - později však řadili Sumerové planety od vnějšího kruhu).

      Dříve než se mohl stát Anu (Uran) dominantním bohem v naší sluneční soustavě, Anuem navýšené gravitační síly umožnily vytvoření Neptuna (Ea). Merkur je kapitola sama pro sebe. Jakkoliv hovoříme o planetě, svoji velikost i krátery zbrázděný povrch připomíná spíše Měsíc. Původně objekt náhodně přilétající do vznikající planetární soustavy, aby se načas usadil blízko trajektorie bájné Tiámat. Zde při planetárním kataklyzmatu zřejmě přišel ke své zjizvené tváři. Nakonec byl gravitačními silami Neptuna zbaven božské záře a pásu, zbaven koruny, aby nakonec skončil jako první planeta nedaleko Slunce. Jeho září se naopak oděl Ea (Neptun) Ať již tomu bylo jakkoliv, je Anu (Uran) považován chaldejskými eposy za otce Enlila (Neptuna). Zbytky zárodečné obálky Tiamát byly roztrženy sítí gravitačních sil ve dví. Přičemž z jedné části, v době vrcholícího kataklyzmatu, mohlo být vytvořeno pásmo planetek. Druhá část, zavlečená blíže Slunci, se mohla stát planetou Ki (Zemí) a Kingu (někdejší planetka), jejím Měsícem.

       A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.

      Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů. Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.

---

Převzato: http://smit.wz.cz/zrcadlo