Černé Slunce - U234, U235 a případ chybějícího uranu, část druhá

       Pro spojence byla tato ofenzíva potvrzením jejich nejhorších obav: nacisté byli velmi blízko k zisku oné bomby a touto ofenzívou se nejspíše snažili získat ještě trošku více tolik drahocenného času. Nejrůznější spojenečtí vědci a inženýři si nejspíš začali myslet, že i přes tu spoustu úspěchů spojenecké armády by Němci přece jen získat atomovou bombu jako první. A kdyby byli schopni vyrobit dostatečné množství této strašné zbraně a použít ji na jakéhokoliv západního spojence, o výsledku války by se dalo ještě hodně polemizovat. Kdyby například Němci použili tuto zbraň proti francouzským a anglickým městům, je velice nepravděpodobné, že by Churchill byl schopen pokračovat v bojích. Podobný výsledek by se jistě odehrál i ve Francii. A bez francouzských a britských základen by se pozice americké armády v Evropě stala neudržitelnou, ne-li dokonce přímo katastrofální. V každém případě těžkosti Manhattanského projektu již začaly prosakovat i do Washington DC.

       Senátor James F. Byrnes napsal presidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, že Manhattanský projekt je na pokraji zkázy a selhání.

      TAJNÉ 3. března 1945

      DOPIS PREZIDENTOVI

      OD: JAMES F. BYRNES

       Vím, že výdaje s Manhattanským projektem se již blíží ke dvěma miliardám dolarů bez jakékoliv známky produkce. Byli jsme schopni vyjednat podporu parlamentních výborů během tajných jednání. Možná v tom můžeme pokračovat ještě v průběhu války. Nicméně, pokud tento projekt prokáže známku neúspěchu, bude vystaven velmi neúprosné kritice.4

      4. Memorandum of US Senator James F. Byrnes to President Frankliin D. Roosevelt, 3.března, 1945, cited in Harald Fath, Geheime Kommandosache -S III Jonastal und die Siegeswaffenproduktion: Weitere spurensuche nach Thuringens Manhattan Project (Schleusingen: Amun Verlag, 2000), strana. 41.

       Tento dopis pouze zdůrazňuje skutečné problémy v Manhattanském projektu, skutečný vojenský stav spojenců koncem roku 1944 a na začátku 1945: navzdory obrovským úspěchům spojenecké armády proti Třetí říši by Rusko a západní spojenci mohli stále ještě být zatlačeni do remízového kouta, kdyby se nacistům podařilo rozmístit atomové bomby a použít je v dostatečném množství, aby ještě včas dokázaly ovlivnit politickou situaci západních spojenců.

Byrnesův dopis prezidentu Rooseveltovi z 3. března 1945

       S velice mizivými zásobami uranu vyčerpanými na vývoj plutoniové bomby se objevil celý projekt na obranu. A nejen na obranu ke konci roku 1944 a začátku roku 1945, ale na velmi potupnou obranu a obrovské krveprolití.

      5 Hydrick, op. cit, strana 13.

      Ale je zde jeden problém. Jestli byly v té době spojenecké zásoby uranu tak mizivé (asi tak polovina potřebná do atomové bomby po dvou letech výzkumu a produkce), pak vznikají další otázky:

1)      Jak se v tom případě do Manhattanského projektu dostalo dostatečné množství uranu k sestrojení atomové bomby, která byla svržena na Hirošimu a to v řádu pouhopouhých pěti měsíců?

2)      Jak je možné, že se zde objevil tak vysoký výkon - po dvou letech měli pouze polovinu potřebného množství a teď během pěti měsíců dokázali vytvořit ještě větší množství uranu než za ty dva roky?

3)      Odkud se vzal onen uran?

4)      A jak se vyřešily problémy s atomovou bombou, v níž bylo použito plutonium?

       Samozřejmě, že odpovědí by mohlo být, že Manhattanský projekt, neschopný vytvořit dostatek obohaceného uranu během dvou let, byl zásobován nějakými externími zdroji. A v té době existovalo jen jedno místo, které by bylo schopno dosáhnout tohoto množství uranu v řádu měsíců - nacistické Německo, o němž a o jehož schopnostech jsme se bavili v předchozí kapitole. Ale Manhattanský projekt není jediným projektem, ve kterém se objevují problémy spojené s chybějícím uranem.

       Zdá se, že i v Německu se jaksi objevil tento druh problému ve finální fázi ke konci války. Ale v případě Německa se nejednalo pouze o pár desítek kilogramů. Jednalo se o několik stovek, dokonce i tisíců tun. V tomto spojení je dobré si na chvíli udělat pauzu a citovat do hloubky Carter Hydrickův výzkum, abychom se mohli podívat na všechny větve tohoto problému:

       Od června roku 1940 do konce války stihlo Německo získat 3500 tun uranové hmoty z Belgie - což je asi tak přibližně třikrát větší množství než to, co si koupil Groves - a "schovalo" ji do solného dolu v Strassfurtu v Německu. Groves se 17. dubna 1945 chlubil, že zadržel asi 1100 tun uranové rudy v Strassurtu a dodatečných 31 tun v Toulouse ve Francii?A prohlašoval, že to bylo v té době vše, co Německo mělo a ještě ke všemu tvrdil, že nikdy nemělo dostatek syrové rudy na to, aby dokázalo vytvořit dostatek uranu pro funkční plutoniový reaktor či pro magnetické odlučovací metody. 

       Je zřejmé, že když se ve Strassfurtu na začátku nacházelo skoro 3500 tun uranové rudy a pokud bylo zveřejněno, že bylo nalezeno pouze 1100 tun této hmoty, nějakých 2370 tun, což byl mimochodem stejně dvojnásobek množství než to, které se nacházelo v Manhattanském projektu, uranové rudy chybí? Tento objem rudy se zřejmě v ten den nějak "náhodně" zapomněl započítat?

       V létě roku 1941, podle dějepisce Margareta Gowinga, Německo mělo již 600 tun uranu v jeho oxidové podobě, což byla forma uranu, která byla nezbytná pro ionizování materiálu do plynu, ze kterého se pak mohly být vytvořeny uranové izotopy magnetickou či termální cestou, nebo tento oxid mohl být zredukován na kov, který se poté použije do reaktoru. Vskutku, profesor Dr. Riehl, který byl v té době zodpovědný za veškerý uran v Německu, tvrdí, že množství uranové rudy bylo v té době mnohem, ale mnohem vyšší než to, které bylo uveřejněno?

       K vytvoření buď uranové či plutoniové bomby je potřeba zredukovat uran na kov. V případě plutoniové bomby by musel být na kov zredukovánU238 a v případě uranové bomby by bylo potřeba na kov zredukovat U235. Kvůli zajímavému chování a vlastnostem uranu jsou i metalurgické procesy s ním spojené tak trošku klamavé. Spojené státy americké s tímto problémem bojovaly až do roku 1942. Prostě nebyly schopny v této době zredukovat uran na kov ve větším množství. Němečtí technici však měli už 280.6 kilogramů koncem roku 1940, což je více než čtvrt tuny? 6

6. Hydrick, op. cit., strana. 23, emphasis added.

      Tato tvrzení vyžadují nějaký dodatečný komentář.

      Za prvé bychom měli přeci jen ještě jednou říci, že v Německu se najednou ztratily daleko více než dva tisíce tun uranové rudy. Kam se však tato ruda poděla, kam zmizela a co se s ní stalo?

      Za druhé ještě dodejme, že Německo obohacovalo uran v obrovském měřítku, což také dosvědčuje fakt, že měli 600 tun oxidu uranu koncem roku 1940. Tohle množství vyžadovalo obrovské, ale také velmi oddané úsilí a obrovskou továrnu či spoustu menších továren na dokončení obohacení. To, co jsme zmínili v několika předešlých odstavcích jen podepírá domněnku z předešlé kapitoly, že ona Bunová továrna postavená firmou I. G. Farben v Auschwitzu vlastně ani továrnou na bunu nebyla. Nicméně Bunová továrna nezačala fungovat dříve než v roce 1942. Takže to znamená, že někde muselo existovat nějaké zařízení, které by takové obrovské množství bylo schopno zvládnout.

      A nakonec by se člověku také mohlo zdát, že Německo vlastnilo nějaký celkem dost velký sklad kovového uranu. Ale vyvstává zde jedna otázka a to: Co bylo izotopem? Byl to U238 nebo snad U235, bylo plánováno použít ho do reaktoru nebo už to byl U235, který se používal do bomby? Když si vzpomeneme na japonské vojenské attaché ve Stockholmu z minulé kapitoly o tom, že Němci použili atomovou či jinou zbraň hromadného ničení na východní frontě někdy v letech 1942 - 1943, a na Zinserrovo přísežné prohlášení z první kapitoly o testu atomové zbraně v říjnu roku 1944, nemůžeme s plnou platností popřít, že některý z těchto skladů nebyl skladem U235, prvku nezbytného pro výrobu atomové bomby.

      V každém případě úsudky a fakta zmíněná v několika předchozích odstavcích jasně a zřetelně ukazují, že Německo bylo ve vývoji této zbraně daleko, ale hodně daleko před spojeneckými výzkumníky. Ale tohle samo o sobě vytváří další celkem znepokojivou otázku: Kam se onen uran "ztratil"?

      Jednu odpověď bychom mohli nalézt v záhadě ponorky, U234, která byla zajata Američany v roce 1945.

      Případ U234 je velmi známý v literatuře o nacistické atomové bombě a samozřejmě, že spojenecká legenda tvrdí, že žádný materiál z paluby této ponorky nebyl použit ve spojeneckém programu. 

      Nic z toho už nemůže být tolik vzdáleno od pravdy?