Případ Cathy O´Brian (6)

        Přestože jsem FBI referoval, že jsem hypnotizér, věděl jsem, že kdyby FBI a CIA mohly prokázat skrze mé doznání, že jsem používal hypnózu na Cathy, její svědectví u soudu by bylo bezcenné. Hrozba odvety ze CIA byla tedy odvrácena. Ve skutečnosti, skrze můj vlastní intenzivní výzkum hypnoterapie jsem se naučil, jak ovládat Cathyiny stavy tranzu. T bylo vkládáno k jejímu odhypnotizování. Nakonec bych mohl být považován lékaři duševního zdraví jako "expert" v použití tohoto malého klinického nástroje pro znovuzískání paměti.Vedle mé naučené deprogramovací schopnosti, rovnováha vzorce, jež jsem použil sestávala z elementů, které jsou ve skutečnosti pravidly etického vedení terapie. Tato pravidla terapie byla striktně vynucována, Cathy jim rozuměla a odsouhlasila, že aby měla absolutní kontrolu nad svojí myslí, musí ve mně a v režimu terapie mít totální důvěru.

        Udržoval jsem stálou bdělost, aby bylo zajištěno Cathyino fyzické a psychické bezpečí - od všech vnějších vlivů.

        Žádné vzpomínky nemohly být vyjádřeny, dokud je poté sama Cathy nenapsala. Jediné otázky, které jsem mohl tázat, byly historicky orientované a směrované k Cathyině současné osobnosti, které se zotavovala paměť. Otázky mohly pouze tázat kdo, co, kdy, jak, a kde ve vzpomínkách. I kdybych mohl znát odpovědi předem, nemohl bych je uvádět. Naše vnímání by se radikálně lišila a mohla by vytvořit více paměťových bariér mezi fragmenty osobnosti.

        V zásadě jsem vysvětlil Cathy myšlenkovou kontrolu, a ona pak chápala, že  to co se jí stalo, nebyla její chyba. Avšak pochopila, že se stává sama zodpovědná za to, co se děje zde a právě teď. Díky terapii, začala uplatňovat kontrolu nad svou vlastní myslí.

        Věnovali jsme mnoho hodin "intelektuálním diskuzím" o Cathyině naučeném náboženském smýšlení, a oni byli "logicky" odhaleni, právě tak, jako kdybych vysvětloval, jak kouzelnické triky pracují s iluzí, aby zamlžily realitu.

        Během paměťového zotavování a zaznamenávání nebylo Cathy dovoleno vyjádřit žádné emoce. Nikdy jsem se jí neptal: "jaký to u tebe vyvolává pocit?" Pro rychlé znovuzískání vzpomínek je toto stejně tak důležité jako bezpečnostní záležitosti.

       Poskytl jsem Cathy adekvátní jídlo, vitamíny, vodu a spánek k tomu, abych obnovil její chybějící fyzické zdraví.

      Učil jsem Cathy,  jak si prohlížet svoje vzpomínky na "filmovém plátně mysli", spíše než je znova prožívat skrze  mechanismus "virtuální reality" v mysli.

      Instruoval jsem Cathy jak se má zhypnotizovat/dostat do tranzu a ovládat hloubku svého tranzu skrz techniku autohypnózy (někteří považují za rozjímání/meditaci). Toto bylo zcela namístě, aby se vyhnula možné kontaminaci a/nebo zmatení svých vzpomínek, což se mohlo stát, když jsem užíval hypnotickou indukční techniku známou jako řízená obrazotvornost.

      Cathy nebylo povoleno číst knihy, noviny nebo časopisy, dívat se na televizi, nebo diskutovat s Kelly cokoli, co si vybavila. Cathy prožila celoživotní kontrolu informací a proto měla minimálně znečištěnou paměť na to, aby ji opět setřídila. Také Kelly, jejíž vzpomínky se začaly vynořovat, porozuměla tomuto pravidlu, a respektovala jej.

      Veškeré Cathyiny vzory chování a sociální zvyky, jímž byla vystavena, byly přezkoumány skrze logickou diskuzi mezi námi dvěma. Všechny předem ustanovené vzory chování, včetně denního režimu, byly změněny či kompletně zastaveny.

       Požadoval jsem od ní, aby nosila náramkové hodinky dvacet čtyři hodin denně, a varovala mne při jakémkoli pocitu "ztráty času", jež mohla zažít. Ztráta času, bez traumatu, je silným projevem toho, že nastává proměna osobnosti. Zatímco schopnost určovat čas, je indikátorem procesu zotavování.

       Vzpomínky, jež si Cathy vybavovala, byly hrozné, za hranicí toho, co jsem kdy vůbec od někoho slyšel, často jsem se podivoval, jestli jsem se do Cathy nezamiloval, následkem rozvíjení mého psychologického neduhu známého jako Stockholmský syndrom. Tyto myšlenky mne nikdy neobtěžovaly, vědouce, že jsem k lásce ke Cathy dorostl. Slyšel jsem dost hrůzy od Cathy a Kelly, abych věděl, že jsem nyní trpící Posttraumatickou stresovou poruchou  (PTSD). Symptomy této poruchy zůstaly Cathy a Kelly nepovšimnuty, protože byly také takto postiženy, a to po celý jejich život.

       Mé vlastní zdraví se začalo rychle zhoršovat. Moje znovuzískaná tělesná hmotnost začala opět ubývat. Zakoušel jsem neuvěřitelné bolesti žaludku, zvracení a průjem. Doslova řečeno jsem žil ze značkového léku, známému lidem trpícím vředy, jako Maalox. A "bezpečný" telefonický hovor k doktorskému příteli v "nižších 48" vyprodukoval jméno místního interního specialisty, kterému jsem mohl věřit.

       Vědomý mé prekérní situace, můj přítel lékař mým jménem svolal schůzku s tímto doktorem, aby připravil jisté testy. Jeden z testů, používající žaludeční sondu z optického vlákna ukázal, že následkem vodního cizopasníka, byly v mém žaludku díry. Doporučil neodkladný chirurgický zákrok. Já jsem odpověděl: "Ne. Jak dlouho s tím můžu žít bez operace?"

       On řekl, "To závisí jak dobře dokážete následovat mé instrukce", "Žádný problém", odpověděl jsem. Během několika dnů nitrožilní výživy a braní předepsaných léčiv, jsem se začal zotavovat.

       Bylo to během této rekonvalescence, kdy jsem započal své telefonní pátrání po odpovědích vedoucích k urychlení Cathyina zotavovacího procesu. Znova mi bylo mými bývalými "dobře napojenými" styky řečeno, že už to všechno znám. Nepřesvědčilo mne to. Nicméně, má vytrvalost se brzy vyplatila, jako jeden specifický telefonický hovor, jež vyústil v mé příslovečné "mám to".

       Lékařské knihy o utajovaném experimentálním výzkumu o nakládání s disociačními poruchami  mi tajemně přišel "pod ruku" v Eagle River pobočce veřejné knihovny v Anchorage. Byl jsem nenápadně vyzván, abych si ji vyzvedl v určitý den v určitém přesném čase. Čemuž jsem vyhověl.

        Jak jsem opouštěl knihovnu, přistoupila ke mně žena středního věku s pytlem z obchodu s potravinami. Ptala se, zda je knihovna otevřena. Přišlo mi to zvláštní, jelikož jsem právě vycházel z otevřených dveří knihovny. Má zvědavost rázem zmizela, když se mne zeptala:

       "Četl jste v poslední době nějaké dobré knihy od Dr. Miltona Ericksona?"

        Já jsem odpověděl:

        "Ne, ale zkouším jednu od (psychiatra) Dr. Williama S.Krogera s názvem Klinická a experimentální hypnóza"

        "Ó, ano!", odpověděla. "Já jsem skutečný fanoušek Dr. Krogera a on je skutečný fanda Dr. Ericksona, jež jak víte je považován za otce výzkumu (teorie) podprahové myšlenkové kontroly. Začala kráčet pryč, otočila se a s úsměvem řekla: "Užijte si své knihy a použijte tu knihu, Marku."

       Domníval jsem se, že mne oslovuje jménem, zatímco se odkazuje na samotnou knihu.

       Z tohoto komentáře jsem též usoudil, že je zřejmě zodpovědnou osobou za doručování knih do knihovny. Brzy jsem přišel na to, že se odvolávala na záložku umístěnou uvnitř jedné z knih, jež mi poskytla zatraceně potřebný komunikační prostředek. Na záložce byla poznamenaná bezplatná linka 0800? s datem a časem, kdy má být použita. Použil jsem toto 0800... a mnoho jiných podobně mi poskytnutých, jako komunikační prostředek k tajnému přístupu k agentské (špiónské) podzemní informační dálnici. Po další dvě léta mi tato metoda poskytovala telefonické vedení skrz bludiště práce s Cathyinou myslí.

        Když jsem volal záložku číslo  "0800", ohlásil se elektronický hlas, který mimo jiné řekl: "Prosím zadejte vaše evidenční číslo zaměstnance právě teď". Vyhověl jsem, použitím série čísel, které mi byly předtím "přiřazeny" někým, kdo musí zůstat v anonymitě, jelikož jeho identitu neznám.

       Další zvuk, který jsem uslyšel bylo vyzvánění telefonu. Po přesně osmi zazvoněních, mi telefon zvedl, někdo, koho jsem neznal. Zeptal se: "Co máte za problém?" Cítil jsem se jako podomní prodejce vysavačů s nohou ve dveřích, předvádějící univerzální obchodní prezentaci. Začal jsem, nervózně zdůrazňující mou zoufalou potřebu rychlejšího terapeutického režimu pro Cathy.

       Hlas se zeptal: "Četl jste ty knihy?"

       "Ano", odpověděl jsem. "Ale mnohé z těch klinických termínů mi bylo cizí."

       Hlas mne pak instruoval k navrácení se do knihovny a "sesbírání psycho referenčních knih s definicemi termínů". Poté jsem jeho instrukce přerušil s dotazem, zda bych mohl mluvit s někým, kdo by mohl tento deprogramovací proces urychlit. Řekl:

       "Dobře, jsou tu pouze dva deprogramátoři v naší zemi - jeden z Bostonu (Massachusetts) a další v Phoenixu (Arizoně), a ani jeden by nemohl být příliš nápomocný či důvěryhodný - s druhem informací, jež získáváte (od Cathy)."

       Váhal, a pak řekl:

       "Budete potřebovat doporučení, které vám nemohu poskytnout. Ale vy víte, jak to udělat."

       Zeptal jsem se: "Na co doporučení?"

       "Abyste mohl mít šanci mluvit s doktorem, který o tom něco ví a může být nějak hodnotný."

       Řekl mi.

       "OK" říkám, "Kdo je tím doktorem?"

       "Cory Hammond ze Salt Lake City (Utah)."

      "Jémine!", říkám. "To je mormonské velitelství, a to bylo podstatou posledního náboženského traumatu pro Cathy."

       "Ano!" - pokračoval hlas. "Ale můžete tomuto doktorovi důvěřovat, pokud budete opatrný a nevydáte příliš mnoho (informací) o sobě. On je paranoidní jako celý zbytek (kteří vědí o "mind-control" zvěrstvech), ale on by vám mohl být nápomocný. Jo, buďte ve střehu. Každý tohoto chlapíka sleduje, takže cokoli řeknete, budou oni (zlí hoši) vědět."

       "Moc vám děkuji", odpověděl jsem.

       Kdesi v procesu hledání doporučení profesionálně znalého s Dr. Hammondem, jsem telefonoval specialistovi na disociační poruchy Dr. Bennettu Braunovi, dobře známému a publikovanému psychiatrovi z Chicaga, Illinois. Z naší konverzace jsem se dozvěděl, že má celou nemocniční jednotku věnovanou terapii pro lidi jako jsou Cathy a Kelly. V té chvíli jsem byl překvapen, proč mi jeho jméno dříve nebylo poskytnuto pro konzultaci.

       Následkem tohoto krátkého telefonního setkání, jsem se dozvěděl, že Dr. Braun měl řadu pacientů na dlouhém pořadníku, čekajících na "lůžko" uvnitř tohoto zařízení. Doktor mi pak předal jméno a telefonní číslo na "přítele", na kterého se spoléhá - investigativního senior reportéra magazínu People.

       Kontaktování toto People/Time Life magazínového reportéra byla moje jediná největší osudová chyba v honbě za užitečnou informací. Brzy jsem se dozvěděl, že ona byla nepřímo zodpovědná za můj drahý život, a nepřímo to stálo Kelly její šance na "odbornou" terapii..

      Když  jsem poprvé s Civií mluvil, pustila pár důležitých informací, jako javor listy po zmrznutí. Nahrál jsem si na pásku v podstatě všechny konverzace s tímto zdánlivě dobře informovaným zdrojem, poté a v následujících letech mi Civia poprvé poskytla jméno a telefonní číslo Bostonského "deprogramátora", bývalého "Moonie" programátora jménem Steve Hassen.

      Následně poskytla jméno a telefonní číslo k tomu, abych mohl kontaktovat Jolyn "Jolly" West na UCLA. Neochotně mi dala doporučení, které jsem potřeboval pro komunikaci s Dr. Cory Hammondem. Druhý kontakt byl jediný "krátce užitečný", se kterým jsem mohl mluvit.

      Maximalizující můj PTSD zhoršený úsudek, zatelefonoval jsem programátorovi Stevu Hassenovi o radu na to, jak pomoci  (jen) Kelly, jenž vyústil v jeho příchod do našeho domova na Aljašce, očividně, jeho úkolem bylo traumatizovat Cathy použitím známého spouštěcího kódu k tomu, aby běžela jak o život -ode mne. Metoda, kterou on použil mohla být efektivní, ale naštěstí pro Cathy a Kelly bylo jeho robotické dávkování mravně a eticky velmi ubohé. Dozvěděl jsem se, že Hassenova vyjádřená a zaznamenaná profesionální úcta k jeho psychiatrickým přátelům z UCLA - Dr. Westovi a Dr. Margaret Singerové bylo odvozena ze zlověstných důvodů.