Případ Cathy O´Brian (2)

        V roce 1971 přinesl deník the New York Times reportáž o Ústřední zpravodajské službě (CIA - Central Intelligence Agency) a výzkumu v oblasti okultních věd - podklady byly získány ze souboru dokumentů vydaných americkým Vládním úřadem pro tisk na základě Zákona o svobodě infomací. Byla to zpráva určená Kongresu a jasně ukazovala, že se CIA zajímala o vědecké závěry týkající se účinků okultních náboženských praktik na jednotlivce provozující Černou Magii a/nebo na mysl pozorovatele. Mimořádný zájem věnovala CIA zvýšené úrovni sugestibility (ovlivnitelnosti) vyvolané v myslích praktikujících jistými okultními rituály. Kanibalismus a krvavé rituály zaujímaly v rámci výzkumu nejvyšší příčku na žebříčku důležitosti. Behaviorální psychologie nás učí, že ovládání lidské sugestibility je považováno za základní stavební kámen pro ovládání mysli zvenčí. Už jen tento činitel sugestibility sám o sobě potenciálně vytváří právní problém v oblasti základních lidských práv, když vezmeme v úvahu sestavování zákonů k ochraně lidí před otevřenými či skrytými praktikami ovládání mysli. Braní zřetele na faktor lidské sugestibility by mohlo vést k tomu, že různé druhy služeb zaměřených na zákazníka a/nebo propagace výrobků, by se mohly stát nezákonnými.

        Propagace a marketing služeb a/nebo výrobků prostřednictvím masmédií mohou být oprávněně definovány jako druh psychologické manipulace - nepřítomnost reformy a/nebo manipulace mysli mají za následek  pozměněné chování. Přítel, patriot, Steven Jacobson, vydal svou knihu nazvanou Ovládání mysli v Americe (Mind control in America)  v roce 1985 a výmluvně odhalil umění manipulace mysli prostřednictvím reklamy. Základem úspěšného upravení lidského chování jsou techniky manipulace s myslí - když jsou tyto obratně aplikovány skrze reklamní média, stávají se jednou z forem "měkkého" ("soft") ovládání mysli.

       Využívání faktoru sugestibility - díky citlivosti smyslů, jenž jsou "Achillovou patou" lidské rasy, činí z kohokoli zranitelného do jisté míry oběť měkkého ovládání mysli.

       Spor o to, co je a co není ovládáním mysli, zuří mezi vzdělanci na školách v oborech práva, základních lidských práv a duševního zdraví. Tento stav zmatení po celou dobu nahrává těm, kteří ovládání mysli založené na bázi traumatu - tedy jediném známém absolutním způsobu lidského dálkového ovládání, praktikují a poskytuje jim formu právní ochrany. Všechny způsoby ovládání mysli, včetně chemických a elektronických manipulací, jsou odborníky na ovládání mysli považovány za dočasné.

       Existují zákony, které chrání práva amerických občanů vyznávat náboženské víry a uplatňovat svobodu slova. Neexistují žádné zákony chránící výslovně vůdce zhoubných sekt a/nebo ty, kdož provozují ovládání mysli založené na traumatu. Avšak, vzhledem k tomu, že americká vláda využívá ovládání mysli a také s přihlédnutím k velké rozmanitost právního názoru ohledně oficiálních hranic svobodného projevu a náboženských praktik, skuliny v zákonech zůstávají otevřené zločincům využívajícím techniky ovládání mysli k vlastnímu obohacení na svých "ovečkách". Každý problém má své řešení.

       Recept na vyřešení problému je pevně uložen v kvalitě informací podpůrného výzkumu týkajících se podstaty problému. Vydání zákonů zaměřených přímo na ochranu lidí před zneužíváním ovládání mysli by bylo marné. Ve skutečnosti každá existující kulturní společnost má nějaký zákon a/nebo skupinu zákonů, které by měly chránit lidi a trestat praktikující ovládání mysli. Zákony jsou uplatňovány v závislosti na zákonodárcích, kteří se zabývají výklady specifického právnického jazyka. Nedostatečné vymáhání zákonů již vydaných, které by nás mohly chránit před zneužitím ovládání mysli, je zakořeněno v aplikaci právních výkladů a v maskování svědectví přeživších Ústřední zpravodajskou službou (CIA - Central Intelligence Agency) a Národní bezpečnostní agenturou (NSA - National Security Agency) Z Důvodu Národní Bezpečnosti.

       Zvěrstva ovládání mysli jsou v případě, že jsou spáchána někým, kdo by mohl být napojen na programy financované vládou, zpravidla přecházena a utajena. Přístup přeživších bojovníků k soudu je tudíž zdržován vládou placenými, takzvanými právními odborníky, kteří obdrží své příkazy od Národní bezpečnostní agentury.

       Přesné vymezení pojmu "ovládání mysli" (mind control) je podobné definici limitů Zákona o národní bezpečnosti z roku 1947. Základ pro vyřešení sporu ohledně Národní Bezpečnosti je jednoduchý. Je znám jako: Pravda aplikovaná logicky.

       Je očividnou pravdou, že Zákon o národní bezpečnosti nebyl interpretován tak, aby střežil neporušenost vojenských tajemství, nýbrž aby kryl zločineckou činnost na rozkaz z nejvyšších míst.

       Zrušení tohoto Zákona a jeho nahrazení uznávanými pravidly vojenského řízení Národní Bezpečnosti, které by nezasahovalo do ústavních práv amerických občanů nebo práv jejich Spojenců by vedlo ke sladění s Ústavou.

OBCHODNÍ CESTUJÍCÍ, MUŽ NA INZERÁT, INTELEKTUÁL, PATRIOT - MŮJ OSOBNÍ VÝVOJ

       "Každá revoluce, ať už krvavá či nenásilná, má dvě fáze. První je boj za Svobodu; druhou je boj o moc. Fáze boje za Svobodu je úchvatná. Kdo se jí kdy zúčastnil, bez výjimky pocítí, a to doslova fyzicky, že se jeho nejlepší a nejvzácnější vnitřní já vynořilo na povrch. Víme, že být věrný PRAVDĚ stojí výše než naše vlastní účast na vládnutí zemi - a to je důvod, proč nesmíme mít společnost, která by ve jménu politických přeludů odmítla přijmout etické normy."3

       Jak jsem říkal své babičce, Mamaleen Johnsonové: "Můj život se změnil v noční můru a já jsem zcela bdělý," slzy se řinuly dolů po mé tváři a z mojí brady pak odkapávaly na její lakýrky. Láskyplně mě plácala po rameni, zatímco poslouchala.

       Slova, která jsme si vyměnili, tapety a zařízení pokoje, má milovaná babička Mamaleen, a dokonce i chuť mých slz smíšená s pocitem nesmírného zármutku - to je bolest, jenž se tehdy vryla do mé paměti.

       Bylo to v létě roku 1950 před mým nástupem do druhé třídy základní školy. První rok zůstává zastřený touto příhodou.

       Život se pro mne i mou rodinu během předešlého roku dramaticky změnil. Změna to byla tak radikální, že mi trvalo téměř rok uvědomit si, že život se nám nadále nebude žít o moc snadněji. Moje zadrhávání se zhoršovalo. Vzácné okamžiky, kdy jsem byl schopen mluvit souvisle se omezovaly na krátké věty bez výskytu slova "ty" ("you"), a to ještě pouze s mojí matkou nebo babičkou. Čas od času, když jsem se rozčílil, jsem dokázal mluvit jasně, nebo když jsem sám v lese mluvil se stromy nebo jim zpíval.

       Trauma, které jsem předchozího roku prožil, očividně zesílilo můj pocit frustrace z mluvení - zapříčiněný koktáním. V té době jsem neměl ani ponětí o tom, jak tento duševní otřes pozitivně i negativně poznamená nejen mou budoucnost, ale i životy ostatních lidí, které jsem znal, na zbytek mého života.

       Jednoho lepkavě parného červencového dne roku 1949 v Tennessee, vysadil můj otec nejprve mou matku a potom mě do sedla našeho čtyřletého rozverného darovaného koně Wojace. Měla to být má první jízda na hřbetu zvířete. Vzrušení té chvíle společně s mým koktáním způsobilo, že jsem doslova oněměl. Jak si vzpomínám a také podle fotografíí z té doby - měl jsem na sobě propocené, vybledlé, žluté bavlněné tílko, tmavě hnědé šortky, hnědé ponožky a špinavé tenisky. Na šestiletého jsem byl velmi hubený a ani jsem nezaplnil zbylé místo na sedle za mou matkou.

´      Má matka s otěžemi v rukou, kůň zareagoval na její jemný povel: "Do toho, Wojaci. Hije." Dal se pomalu do pohybu a kráčel naší příjezdovou cestou na úzkou kamenitou cestu, která vedla podél našich pozemků. Po dosažení štěrkové cesty zahnul nebo byl veden vlevo, což mě chvilkově zklamalo, neboť jsem věděl, že jedeme jen na krátkou projížďku. Bylo to asi jen čtvrt míle k rušné, dlážděné křižovatce, kterou by bylo nebezpečné přecházet. (Kdyby se moje matka bývala rozhodla jet opačným směrem, mohli bychom bývali jet několik mil, než bychom narazili na automobilový provoz.)

       Hned jakmile kůň udělal odbočku z naší příjezdové cesty na cestu venkovskou, moje matka šťouchla podpatky koně do slabin. S dalším pokynem "jedem" sebou kůň mírně trhnul a dal se do rychlého klusu prostředkem cesty.

       Viděno zpětně, jízda byla příliš rychlá na bezpečnou cestu po štěrku - což jsem tehdy nevěděl a nebál jsem se, dokud jsem před sebou nespatřil nebezpečně se přibližující křižovatku a slyším sám sebe, jak téměř křičím: "BBBude LLLLepší ZZZZpomalit. MMMMohlo BBBy JJJet AAAAuto". Než se mi podařilo vyslovit poslední slova, matka začala pomalu sklouzávat ze sedla do strany. Neviděl jsem její obličej, jak zmizela pod koněm, a otěže zmizely s ní. Kůň vystřelil plnou parou vpřed. V mžiku mě zaplavilo zjištění, že jsem sám v sedle bez jakékoli možnosti ovládat koně.

        Rychle jsem ho zatahal za hřívu, marně. V tom momentě jsem si uvědomil, že splašený kůň se před křižovatkou nezastaví. Skočil jsem. Jak si vzpomínám, pád byl rychlý a mé prudké přistání na ostrých kamenech nebylo bolestivé, ačkoli se mi zdálo, že se moje tělo nikdy nepřestane kutálet. Vyděšený, a s pomalu se usazujícím prachem, jsem se posadil, zamrkal, abych setřásl lepkavou krev z očí a rozhlížel se po matce. Ležela podivně zhroucená u cesty. Běžel jsem k ní.

       První vnitřní dojem, který jsem pociťoval byl, že je jen omráčená po pádu - s očima široce otevřenýma. Pak jsem si všiml, že její oči nemrkají a kolem její hlavy je obrovská kaluž krve. Nechtěl jsem ji nechat ležet na cestě, aby ji někdo nepřejel, ale zároveň jsem nebyl dost silný, abych ji zvedl, a tak jsem začal křičet směrem k našemu domu, v naději, že mne otec uslyší.Téměř okamžitě přišla odezva v podobě otce řítícího se směrem k nám zatímco volal: "Co se stalo? Co se stalo?".

       Ani pro "všechen život, který ve mně ještě zbýval", nedokázal jsem se zodpovídat - jako obvykle, neřekl jsem ani slovo. Jak si klekal, aby promluvil na mou matku, zarazil se otec uprostřed věty - zjevně, když spatřil nehybný pohled a všiml si, že zadní část její lebky je zamáčknutá směrem dovnitř. Bleskově ji zvedl a když jsme běželi zpátky k domu, zavelel mojí jedenáctileté sestře, aby zavolala sanitku. Do dnešního dne si nedokážu vybavit, jak jsme se dostali do nemocnice.

       Strašlivé scény této tragédie nebyly mou noční můrou. Nepřehrávaly se mi stále znovu a znovu v mé mysli, protože jsem se od nich odloučil. Ze své vlastní vůle jsem si autogenně vytvořil paměťovou blokádu tohoto nervového šoku. To je běžná lidská reakce. Kdybych byl po traumatu mučen, nebyl bych schopen vybavit si ani nehodu ani mučení. To je tedy základ pro tuto knihu.

       Noční můra se zrodila během následujícího roku zotavování, když jsem pochopil, že matka už nikdy nebude sama sebou. Ztratila více než čtvrtinu svého mozku, když kůň šlápl do její lebky. Navždy ztraceny byly její schopnosti čichu, chuti a sluchu na jedno ucho. To byla fyzická postižení, k nimž došlo. Její emocionální stav, který z toho pramenil, jsem si uvědomil až o mnoho let později. Jako na dítě na mě, ve srovnání se strachem z otcova notorického alkoholismu, ve kterém jsem nepřetržitě žil, nemělo nové vědomí matčina stavu téměř žádný dopad. Po letech šla má sestra v jeho stopách, až svůj boj s lahví prohrála. Já jsem byl mimo nebezpečí, po alkoholu jsem koktal.

       Poté, co mi bylo během mých vývojových let nesčetněkrát řečeno, že stav mé matky lze přičíst poškození jejího mozku a že moje zadrhávání bylo zapříčiněno tím, že můj mozek nefungoval správně, napadlo mě zjistit něco o mozku. Roky po matčině nehodě jsem náhodou zaslechl rozhovor dospělých o mozku mé matky. Moje zvědavost týkající se mozku a z něj vyplývající neviditelné mysli, dosáhla vrcholu a určila směr mého celoživotního zájmu.

       Někdy v tomto období jsem snil o tom, že se toho naučím o mysli a o mozku dost na to, abych pomohl své matce i sobě.