Černé Slunce (1) - Špatně sepsaný závěr druhé světové války, část první

       Zatímco americká sedmá a francouzská první armáda v jižním Německu hladce postupovala k takzvané "Národní pevnůstce"? Třetí americká armáda se zastavila v Československu, kde do 6.května dobyla Plzeň, Karlovy Vary a vydala se na Prahu.

       Vážení přátelé, jmenuji se Josef Farrel a v následujícíh měsících se budeme každou středu společně setkávat. Mám pro vás nachystané nejdeno skutečné překvapení. Tedy pro všechny z vás, kteří jste ve skrytu své vlastní Duše přesvědčeni o klamavém podání jistých nesmírně důležitých a veskrze podstatných skutečnostech, jež mají své vlastní kořeny v prostředí nechvalně známé II. světové války. Pokud máte velkého Ducha a najdete způsob jak přijmout skutečnosti a informace zcela nekonformní a fascinující povahy týkající se mysteria "Třetí Říše" s překvapujícím rozuzlením v dnešních časech, můžete se se mnou vydat na jeden velmi neobyčejný výlet. Na cestu nám bude svítit samo "Černé Slunce"....

       Způsob, jakým je konec druhé světové války popisován v učebnicích, se podobá špatně napsanému konci některé z Wagnerových dramatických oper. Byla říjnová noc roku 1944 a německý pilot a raketový expert Hans Zinsser letěl se svým dvoumotorovým bombardérem typu Hienkel 111 nad severním Německem blízko pobřeží Baltského moře v Mecklenburgské provincii. Letěl za šera, aby se snáze vyhnul spojenecké letce, která v té době absolutně ovládala celou oblohu Německa. Věděl, že to ,co viděl, tu noc bude ještě několik desetiletí pečlivě utajováno vládou Spojených států amerických.  Určitě si tehdy nebyl vědom, že jeho svědectví bude zveřejněno až koncem 20.století, že to, co viděl, přepíše historii druhé světové války a nebo že jeho svědectví bude několikrát přezkoumáno. Jeho pozorování té noci náhle vyřešilo několik svět tlačících otázek a záhad týkajících se konce druhé světové. Ve stejném duchu, to, co viděl, vytváří ještě více otázek a záhad. Jeho svědectví nám umožňuje letmé avšak děsivé poodhalení některých německých tajných zbraní. Jeho pozorování otevírají skutečnou Pandořinu skříňku děsivého výzkumu zbraní Třetí říše, který se spojoval s vynalézáním strašné a hrozivé atomové bomby.  Důležitější je však důvod, proč spojenecké vlády, zvláště vláda americká, tak dlouho zatajovaly Zinsserovo svědectví.  Ale co jsme doopravdy získali zpět od nacistů na konci druhé světové války? Co je přesně to špatně napsané finále?

      Abychom mohli doopravdy zhodnotit jak špatný je popis konce druhé světové, musíme začít na logickém místě: v Berlíně hluboko pod zemí během posledních týdnů světové války. Tam, v abnormálním světě Fuhrerbunkeru (vůdcovského bunkru), se megalomanský německý diktátor shluknul se svými generály, daleko z dosahu deště spojeneckých a sovětských bomb, které pomalu ale jistě srovnávaly tak krásné město, jako je Berlín, se zemí.

      Adolf Hitler, kancléř a vůdce neupadající Velké německé říši je zde také. Jeho levá paže se nekontrolovatelně třese a čas od času musí přestat s proslovem, aby si očistil sliny, které občas prosáknou z jeho úst. Jeho pokožka je šedě bledá, jeho zdraví trpí drogami, které mu podali doktoři. Brýle se mu pohupují na nose, jak se dívá na mapu před ním.

     Heinrych, velitel armádní skupiny Vistula, která stojí proti masivním a mnohem početnějším armádám maršála Žukova položených asi tak 60 mil od Berlína, prosí o více bojových jednotek. Generál se ptá na dispozice sil, které vidí rozmístěné na válečné mapě. Je mu jasné, že některé z německých nejlepších jednotek,které zbývají, jsou příliš na jihu a navíc bojují proti válečným jednotkám maršála Konjevského ve Slezsku. Tyto síly byly nerozumně rozmístěny tak, aby vytvořily pevnou obranu Bruselu a Prahy, nikoli však Berlínu. Diktátor prosí Hitlera, aby některé z těchto jednotek přemístil na posílení severu.

      "Praha", odpvídá vůdce tvrdohlavě, "je klíč k vítězství". Heinrychovy těžce přetížené jednotky se budou muset obejít bez posil ze Slezska.

      Heinrych a další shromáždění generálové vidí na bojové mapě žalostně umístěné tisíce německých jednotek v Norsku, kde nemají žádný strategický význam pro obranu Třetí říše. Ale z jakého důvodu přemístil Hitler tolik německých jednotek do Norska ke konci války?

      Toto paradoxní rozmístění německých jednotek je první záhadou špatně napsaného konce druhé světové války. Kdyby o tom jak spojenecký, tak německý generál uvažoval po válce, označil by to za šílenství. Tato interpretace dává smysl, pokud uvážíme, že Hitler mohl mít záchvat vzácné duševní nemoci, když nařizoval toto rozmístění jednotek. O čem mohl přemýšlet? Praha, Norsko? Nebyly tam žádné konvenční vojenské důvody k rozmístění. Jinak řečeno, toto rozmístění samo o sobě dokládalo Hitlerův kompletní nedostatek zkušeností z vojenské praxe. Proto musel být šílený.

      Ale jeho klamná šílenost zde zřejmě nekončí. Více než jedenkrát se na těchto konferencích ke konci války s jeho generály ve Fuhrerbunkeru chlubil, že Německo bude brzy vlastnit zbraně, které mu pomohou vyrvat vítězství z čelistí spojeneckých armád přímo za pět minut dvanáct. Celý Wermacht však musel ještě chvilku vydržet a hlavně musel udržet Prahu a dolní Slezsko.

      Samozřejmě, že normální dějepisná vysvětlení a podobná vyjádření nacistických vůdců ke konci druhé světové války vedly ke spekulacím, že se jedná o vylepšené verze V-1 a V-2, jiné zdroje uvádějí mezikontinentální rakety A9/10, stíhačky, protiletecké teplem naváděné řízené střely atd. Sir Roy Fedden, jeden z britských specialistů vyslaný do Německa, aby pátral po výzkumu německých zbraní, nezanechal žádné pochybnosti o vynálezu smrtelných zbraní:

      Němci úplně nelhali. V posledních dvou navštíveních Německa, jako vedoucí technické mise ministerstva pro leteckou produkci, jsem viděl dostatek německých nerealizovaných plánů, abych pochopil, že kdyby se Hitlerovi podařilo prodloužit válku o několik měsíců, tak by spojenecká a sovětská armáda byla proti a novým a zcela zničujícím zbraním v leteckém válečnictví naprosto bezmocná. 

     Další standardní dějepisná interpretace vysvětluje tyto znaky nacistického vůdcovství jako projev šíleného zoufalce, snažícího se prodloužit válku, aby zachránil svůj život tím, že upevní defenzívu velmi unavenými německými armádami. Například, aby tuto šílenost udělal pro veřejnost zajímavou, tak Hitlerův patolízal a ministr propagandy Dr. Josef Gobbels v té době prohlašoval, že viděl tak strašné a děsivé zbraně, které by mohly rozhodnout válku - další klamná blouznění nacistického šílence.

      Avšak na straně spojenecké legendy jsou tyto události rovnocenně mimořádné. V březnu a dubnu roku 1945, třetí armáda amerického generála George S. Pattona doslova probíhá přes jižní Bavorsko, tak rychle jak jen je to z válečných důvodů možné, aby se co nejrychleji dostala k:

1) obrovské výzbroji Škodovky v Plzni, která byla kompletně srovnána se zemí spojeneckými bombardéry.

2) Praze

3) oblasti Harzského pohoří v Thuringii, pro Němce známé jako Trojúhelníky či Tři rohy, do oblasti obklopené středověkými městy a vesnicemi, jako jsou Arnstadt, Jonastal, Wechmar nebo Ohrdruf.

      Člověk je nespočetnými dějepisnými knihami informován, že o tomto manévru si přední velitelství spojenecké armády (SHEAF) myslelo, že je nezbytný, kvůli zprávám, že Němci plánovali naposledy se zastavit v oblasti známé jako Alpská národnostní pevnůstka, což byla síť opevněných hor táhnoucích se z Alp až k Harzskému pohoří. Pohyby třetí armády, byly naplánovány tak, aby odřízly Němce prchající z Berlína před krveprolitím. Některé mapy ve starších knihách jsou doprovázené Němci odtajněnými plány operací, datované od Weimarské republiky. Problém je vyřešen.

      Jakkoliv, je zde problém ve vysvětlení. Spojenecká průzkumná anténa zjistila, že v Národnostní pevnůstce je stále ještě pár velmi dobře opevněných bodů. Ve skutečnosti by jim to řeklo, že tato "pevnůstka" už vlastně pevnůstkou nebyla. Generálovi Pattonovi a jeho divizním velitelům by jistě některé z těchto informací byly utajeny. Tak proč postupoval se svou armádou tak rychle a nedbale. Poválečná spojenecká legenda se nám snažila vnutit přesvědčení, že chtěl odříznout cestu Němcům prchajícím z Berlína do pevnosti, která však již neexistovala. Záhada se prohlubuje.

      Pak za velmi podivných okolností umírá americký nejvíce oslavovaný generál Patton na následky zranění, která utrpěl při autonehodě brzy po konci války a začátku spojenecké okupace. Pro mnoho lidí je Pattonova smrt velmi podezřelá.

      Jaké jsou však vysvětlení lidí, kteří si myslí, že Pattonova smrt nebyla náhoda? Někteří navrhují, že byl "vyřazen" kvůli jeho poznámkám o Němcích, kteří vedli spojeneckou invazi Ruska. Jiní věří, že byl vyřazen kvůli tomu, že věděl o sovětské exekuci britských, amerických a francouzských vězňů, avšak obával se to zveřejnit. V každém případě Pattonův nabroušený jazyk a jeho velmi dobře známé příležitostné výbuchy citů, jeho smysl pro vojenskou službu a jeho zavázanost byly velmi na vysoké úrovni. Tyto teorie jsou nejlépe popisovány na internetu či ve videích. Avšak tohle se nezdá být  dostačujícím motivem pro jeho vraždu. Ale pak, když byl zavražděn, co bylo motivem?

      Zde také osamělý německý pilot Hans Zinsser a jeho pozorování poskytují zajímavý klíč k této prapodivné události (jestli byl generál Patton zavražděn či proč musel být umlčen). Přesuňme se na chvíli k méně zveřejňovanému vysvětlení pro jeho bleskové stávkování na jihu středního Německa a v Čechách:

      Ve vysoce utajovaných dokumenetch, Ralph Ingersoll, americká spojka SHAEF, dává verzi, která je v souladu spíše s německou verzí:

       (Generál Omar) Bradley byl hlavním pánem tehdejší situace... v plném rozkazu tří armád, které překonaly obranu Rýna a byly volné, aby oslavily vítězství. Když Bradley analyzoval celou situaci, dospěl k názoru, že dobytí polorozpadlého Berlína by bylo pouze mrhání časem... Hlavní část Německého válečného oddělení se totiž už dávno přemístila do Thuringijského lesa.

      Ale co doopravdy Pattonovy divize objevily v Plzni a Thuringijských lesích? Pouze díky znovusjednocení Německa a odtajnění tajných dokumentů jeho východní části, některých amerických a britských dokumentů můžeme znovu vytvořit fantastický příběh a zodpovědět nezodpovězené

       Technický pokrok Třetí říši doslova vysával a úsilí stále vynalézat něco nového přineslo největší technologický přenos v celé historii. I v této již velmi pokročilé fázi války, když se spojenecká armáda přesouvala přes západní Evropu, tak měla spojenecká vojska strach před atomovou bombou, k jejímuž objevení prý byli již Němci nebezpečně blízko a taky se báli, že by ji Němci mohli použít na Londýn či jiné spojenecké cíle. Přidejme snad už jen proslovy Dr. Gobbelse o těch nejstrašnějších zbraních a již teď je nám jasné, že tyto proslovy obavu vojsk nijak zvlášť nezmírnily.

       Je zde záhada týkající se spojenecké legendy a ta se jen prohloubila. Tento špatně napsaný konec by byl opravdu komický, kdyby se nejednalo o obrovské lidské utrpení a kdyby je někdo nezávisle prozkoumal. Vskutku člověk se musí obávat , jestli jsme nebyli podmíněni přemýšlet o způsobu, jakým spojenecké armády postupovaly hlouběji a hlouběji do Říše, slavní němečtí vědci a inženýři byli zajati. Okolo nich byli prvotřídní fyzikové, mnoho z nich držiteli Nobelovy ceny. Spousta z nich byla jistě zahrnuta ve vývoji atomovky.

      Mezi těmito vědci byli Werner Heisenberg, jeden z objevitelů kvantové fyziky, Kurt Diebner, nukleární fyzik, Paul Hartek, nukleární chemik, sám Otto Hahn, vědec, který objevil jadernou fúzi a překvapivě Walter Gerlach, jehož specializace nebyla nukleární ale gravitační.

       Gerlach napsal skripta jen pro zasvěcené na tak těžko pochopitelná témata jako vířivá fyzika nebo rotační polarizace, což byly těžko základy nukleární fyziky a určitě to nebyla práce vědce, který by pracoval na vývoji atomové bomby.

      Mnohem více ke spojenecké rozpačitosti, vedly kruté pokusy Heisenberga sestrojit fungující atomový reaktor, pokusy, které byly absolutně neúspěšné a skoro neuvěřitekně hloupé. Tato německá hloupost v základní fyzice bomby se staly a stále zůstávají hlavní částí spojenecké legendy. A tahle fakta vyvolávají zase další záhadu špatně sepsaného konce druhé světové války.

     Tým Německých vědců - Werner Heisenberg,  Pavel Hartek, Kurt Deibner, Erich Bagge, Otto Hahn, Carl Friedrich von Weizsacker, Karl Wirtz, Horst Korsching a Walter Gerlach - byli v Anglii, kde byli drženi v izolaci a jejich konverzace zaznamenávána. Přepisy byly zpřístupněny pouze pro Britskou vládu v roce 1992! Jestliže Němci byli tak daleko a tak nezpůsobilí, proč to bylo tajeno tak dlouho? Byrokratické přehlédnutí a setrvačnost? Nebo obsahovaly věci spojenců nepřejících si být známí dokonce v poválečné době?

      Čtení přepisů pouze značně prohlubuje tuto záhadu. Později se objevily spekulace, že Heisenbergovy poznámky a plány byly použity při výrobě bomby, která dopadla na Hiroshimu.

      Ale to není vše.

      Heisenberg a jeho společnost, kteří během celých šesti let války "poznamenáni" nevysvětlitelnou matematickou a vědeckou dyslexií, ten samý Heisenberg a společnost, kteří nebyli ani schopní sestrojit funkční atomový reaktor, aby vytvořili dostatek plutonia pro atomovku, se po válce náhle stali držiteli Nobelovy ceny a předními světovými vědci. Sám Heisenberg podává přednášku o základním principu atomové bomby někdy okolo doby, kdy byla svržena na Hiroshimu.

      V této přednášce brání svůj první odhad, že atomová bomba bude velikosti ananasu a ne dvoutunové monstrum, které bude udržovat po většinu války. Mohli bychom v těch opisech najít, že nukleární chemik Paul Hertek je blízko, nebezpečně blízko, k objevení kritické hmotnosti uranu požadovanou pro sestrojení atomovky.

      Tato prokazatelná matematická obratnost vytváří další otázku konfrontující spojeneckou legendu. Pro některé verze této legendy by to znamenalo, že Němci nikdy agresivně nesledovali vývoj bomby - přes Heisenberga - přecenili kritickou hmotnost pořadím několika velikostí, což znemožnilo celý projekt. Hertek předtím vše jasně spočítal, a tak Heisenbergovy odhady jistě nebyly jedinými výpočty, které Němci měli k dispozici. A s malou kritickou hmotností přichází praktická proveditelnost atomovky.

      Během jeho přednášky 14.října 1945 v hale plné shromážděných fyziků, Heisenberg, vzhledem k Paulu Lawrenci Rose, použil tón a fráze, že právě teď porozuměl řešení k malé kritické hmotnosti pro bombu, od doby, kdy ostatní zveřejnili kritickou hmotnost okolo 4 kilogramů. Tohle však také pouze prohlubuje tu záhadu. 

- pokračování -