Pád Fénixe (3) - Kult Černé Madony, první část

       Podle dlouhodobě tvořených komplexních analýz jsme v současné době schopni rekonstruovat klimatické a geografické podmínky na naší planetě včetně obecné morfologie lidské civilizace v období Zet Tepi (Zlatém Věku) před kataklysmatickou katastrofou.  Díky zcela jiné poloze zemské osy se po celé planetě rozprostírala průměrná teplota, která se pohybovala v rozmezí 23 - 25 stupňů Celsia. Země neznala klasické deště, ale charakteristické bylo noční mrholení, které přineslo dostatek vláhy bohatému rostlinstvu. Z pohledu geomorfologického byl poměr souše k vodním plochám asi 30:70. Z toho je patrné, že moře a oceány výrazně převyšovaly pevninský profil. Pevninu vůbec byla tvořena spíše globální homogenitou ostrovů a ostrůvků. Největší hloubka v oceánech dosahovala nějakých 800 metrů přičemž nejvyšší hory nepřesahovaly o mnoho výšku 1500 metrů. Člověk dnešní doby řekl - Ráj na Zemi.

       Tento profil se stal i určujícím faktorem jakým formálním směrem se ubírala lidská civilizace. Je třeba si uvědomit, že takové klima a zemský profil si v patřičné stabilitě planeta Země před jmenovaným kataklysma udržela minimálně 15 milionů let.  Jak svým výzkumem dokládá známý vědec a badatel dr. Hapgood rozprostíralo se na Zemi uskupení celé řady mořských civilizací a kultur, které mezi sebou čile obchodovaly a spolupracovali. Svůj dlouholetý velmi objektivní výzkum dr. Hapgood završil monumentálním dílem "Mapy  mořských králů", ve kterém prezentuje precizní analýzu několika desítek pravěkých map do kterých patří i známa "Piri Reisova mapa" jež byla několikanásobným přepisem původního pravěkého originálu. Piri Reisova mapa je příkladem zadokumentování právě nově vzniklého kontinentu v souvislosti s kataklysmatickým procesem před 11 000 lety v období pleistocénu. V době kdy silně zdevastovaná společnost byla ještě schopná prakticky užívat znalostí a vědomostí z čerstvě přerušeného období Zet Tepi. Jde o období, kdy tento polární kontinent se ještě nestačil zalednit. K tomu došlo o pár set let později.

       Pro období Zet Tepi (nejsilnější vzpomínky na všech možných úrovních nalézáme v prostředí Starého Egypta) bylo charakteristické uctívání ženské energie, což souviselo hned s několika faktory najednou. Nebudu zde tyto faktory rozebírat jelikož by se tato reportáž měla věnovat podstatně jinému předmětu výkladu ke kterému zamířím hned po tomto úvodu. Uctívání ženské polaritní energie souviselo především s hlubokým a doslova mistrovským chápání těch nejzákladnějších principů tvoření na mnohých úrovních fyzického zjevného i neprojeveného světa. Jinový ekvivalent energie úzce  souvisel a souvisí s hmotou a samotnou planetou Zemí včetně její dominantní role ve vztahu k člověku a dalším projevům života v jejím aurálním obalu. Pod tlakem nejnovějším objevů a zjištění jsem přesvědčen, že v období Zlatého Věku tu vedle sebe koexistovalo poměrně velké množství různých kultur včetně Atlantidy a Lemurie.

       Vraťme se ale k našemu původnímu tématu. Astrologická tradice uctívání Bohyně Matky Stvořitelky v napojení na energetické pole Panny se postupně přenášela do různých pohanských kultur, filozofií a tím pásem i ikonografie. Mohu prokazatelně sdělit, že hned vedle "křížové ikonografie" je ikonografie ženského principu nesmírně zajímavou platformou bádání. Reprezentuje zobrazující a jmenné fragmenty známé jako: Nana, Eva, Maria, Sofia, Ištar, Demeter, Hecate, Themis, hera, Astraea, Diana, Cybele, Isis, Fortuna, Erigone a další. Všimněme si, že u všech těchto artefaktů je na místě primární princip ženské polarity ze které rodí a posléze i vyživuje mužský polaritní princip viz. klasická konfigurace "Panny  - Matky a "Jezulátka" v náruči". Osobně jsem nikde ve světe neviděl "Jezulátko" v podobě děvčátka.  Toto ikonografické vyobrazení ve své podstatě totiž vůbec nesouvisí pouze s Marií a Ježíšem. S touto kompozicí se setkáváme v různých kulturách a v různých časem dlouho před problematickým vstupem Ježíše na světovou scénu.

     Řecká adaptace archetypu Panny se nazývala Demeter. Její dcera byla unesena Plutem - bohem podsvětí. Kore se tak stala "tmavou" pannou - královnou a její jméno už nebylo Kore (dívka), nýbrž Persefona "ta která je obávaná". Alexandrijští Židé, kteří uctívali řeckou bohyni Kore dokázali metamorfovat její pohanské uctívání bohyně do theologické tradice. Ovšem páteřní linií původní tradice navázané na tento prvek je Gnosticismus. Ačkoliv tedy byla uctívána alexandrijskými Židy v termínu "svaté panny" měla zde naprosto odlišnou konotaci ve vztahu k původní tradici - Gnosticismu.

       Další důležitým rysem gnose je tradice "Epifany". Epifanius (305 - 402 n.l.) nám podává detailní popis toho jak alexandrijští gnostici oslavovali Epifanu. Oslava probíhala v útočišti bohyně Kore se kterou spojovali představu o svaté panně. O půlnoci sestoupili za svitu svítilen do krypty chrámu a přinesly dřevěnou sochu Kory. Dívka byla nahá v sedící pozici s křížem mezi obočím. Celý rituál trval sedm hodin, přičemž symbolizoval proces kdy panna Kore iniciovala zrození principu, který vešel ve známost jako "Kristus". V podstatě šlo o proces, kdy ženský typ intuitivní formy Vědomí a nativního principu přivádí na svět spasitelskou sílu individualizované formy Vědomí. Byl bych velmi rád, kdyby se čtenář na tomto místě alespoň trochu pozastavila pořádně procítil o čem je v posledních větách ve skutečnosti řeč. Jde totiž o poměrně zásadní záležitost. 

       Na tomto místě bych také rád zmínil činnost heretika Basilidese jenž byl ve skutečnosti gnostickým Židem z Alexandrie stejně tak jako jeho současník heretik Valentinus.

       S největší pravděpodobností to byla gnostická kultura Alexandrie, která se zasadila o to, aby princip Bohyně - Matky se personifikoval do persona ikony Marie Magdaleny. Každopádně pseudonym Magdalena u této ženy, která sehrála významnou roli po boku Ježíšově má skrytou souvislost s tajným gnostickým zasvěcovacím centrem Magdala, které se nacházelo nedaleko Alexandrie. Badatel Ean Begg k tomu napsal následující:

       "??..mnoho těch nejskrytějších gnostických spisů je aleandrijského původu a nebo přinejmenším jsou ovlivněné alexandrijskou inspirací.. Alexandrie je také hlavním zdrojem, který spojuje Ježíše a Marii Magdalenu dohromady.  Podle této tradice to byla právě Magdalena a nikoliv Petr a nebo jiní vysoce postavení muži v blízkosti Ježíše, kteří mu přinesly tzv. "tajnou doktrínu". Je nepochybné, že se gnostici snažili přemístit centrum původního čistého křesťanství do Egypta a proto spojují jméno Magdalena s tajným centrem Magdolum v Egyptě.  Svým způsobem by bylo možné nalézt i jiné mnohdy velmi překvapující alternativy pro místa jejího původu.  Faktem ovšem je, že v inkriminované době se v Judei žádné místo a město s názvem "Magdala" nenacházelo.  Naopak v Ezechielovi nalézáme zajímavou zmínku o místě v Egyptě s názvem "Migdol". Toto místo mělo být zároveň i prosperující židovskou komunitou, která byla koncentrována ve velkém námořním přístavu nedaleko Alexandrie. Zde jen kypěla kosmopolitní společnost sestávající se z nespočetného množství různých národností a náboženství. Je možné, že právě sem uprchla svatá rodina před drancováním, které prováděli Herodesovi  muži".

        Pátráme-li po místě zvaném Magdala a nebo Migdol musíme zmínit i výrok proroka Jeremiáše, který svého času kárá odpadlické Židy, kteří začali budovat rezidenci Migdol v Egyptě. Otázka zní proč Jeremiáš odpadlíky káral. A nebylo to vůbec kvůli výstavbě svatyně Migdol. Bylo to proto, že tato židovská enkláva prostě a jednoduše uctívala - "Bohyni Matku" a nikoliv "Boha Otce". Znovu upozorňuji čtenáře na jeden podstatný fakt. Tento zdánlivě banální rozpor je ve skutečnosti jádrem ohromujícího konfliktu mezi pohanskou tradicí a ortodoxním křesťanským kultem, který v průběhu mnoha staletí vyústil v galéru milionů obětí na životech v nekonečně vedených válkách. Principální rozpor v archetypálním primariátu mezi "Matkou - Bohyní" a "Bohem - Otcem" je z hlediska esoterického a mnohého jiného základní funkcí k pochopení a tím pádem ozřejmění plejády dalších souvislostí. Vyzývám tedy v tom nejlepším slova smyslu čtenáře k hluboké a poctivé badatelské aktivitě na toto neskonale zajímavé téma.

       Paralelně je zjevné, že uctívání "Matky Bohyně - Panny" pod přídomkem "Isis" se šířilo po celém Egyptě a bylo v podstatě základem mnohé filozofie ve starých zasvěcovacích egyptských školách, především však známé škole "Horova Oka". Kult Isis se postupně rozšířil i do Izraele a dokonce si našel své místo v centrálních oblastech Říše Římské, ale také se s ním můžeme toho času setkat v Sýrii, Fénicii, Palestině, Malé Asii, Kypru, Rhodosu, Krétě a na dalších ostrovech Egejského moře a v pevninských oblastech Korinthie, Argosu, Thessaly, Maltě a nebo Sicílie. Lze bez nadsázky konstatovat, že v období prvního století našeho letopočtu byla Isis jednoznačně nejpopulárnější bohyní od nejzažších hranic Říše Římské včetně Britanie přičemž jediným soupeřem jí byl snad jen "Mithras" - kořenová persona paralelního náboženského směru zvaného "Mithraismus".

      Co k tomu dodat. Snad jen jeden zajímavý postřeh. Je zřejmé, že uctívání "Panny Marie" ve vnitřní enklávě římsko katolické církve společně s celou další plejádou návazných katolických tradic je jedna velká paralela k uctívání Isis v Egyptě. Tak vezměme si k porovnání na přiklad immakulační  (neposkvrněné početí) u Isis, které se jak podle kopíráku opakuje u "Panny Marie", ale ve stejném duchu můžeme hovořit o formě událostí, titulech, symbolech, obřadech a nebo ceremoniálních záležitostech atd.  každému alespoň trochu pozornému studentovi musí být zřejmé, že Marie je věrnou kopií Isis v jiném čase, na jiném místě a za jiných okolností.

       Ovšem velmi důležitou otázkou pro badatele je výzva proč tomu tak je, a co se zatím vlastně skrývá ?

       Velmi zajímavé události se odehrávaly v průběhu křesťanského koncilu v Efesu - rok 431 n.l. Na tomto velkém shromáždění ortodoxní křesťanské víry došlo k deklarování Marie do pozice "Božího Posla - Matky Boha". Co ovšem nebylo dostatečně zodpovězeno se týkalo otázky proč k této deklaraci vlastně došlo, když před tím byl vztah církve k Marii minimálně vlažný. Tento koncil byl vůbec bohatý na radikální události. V průběhu tohoto koncilu byl totiž Nestorius, biskup Konstantinopole deklarován za kacíře a vyhnán. Ptáte se proč? Protože odmítl užívat populárně zavedený titul Marie (Matka Boží). Nestorius apeloval především na lidskou povahu Ježíše. Upozornil také, že Kristus je veskrze síla povahy božské, to ano, ale Marie v žádném případě nemůže být Matkou této síly. Je zajímavé, že v podobném duchu se objevují spisy Ignácia, který byl učedníkem apoštola Jana. Podobně se vyjadřuje i biskup Antioch.

       Nestorius musel svými výroky velmi rozlítit tehdejší mocenskou křesťanskou vládnoucí kliku. Ve své autobiografii trvá na tom, že se snažil rozlišit Ježíše v podobě ryzí lidské bytosti s fyzickým tělem, přičemž trval na tom, že Bůh se v žádném případě nemohl narodit ženě. Apeloval na logický fakt, že rodiče mohou svým životem předcházet své děti, ale nemohou přecházet svým smrtelným tělem Boha. Nestorius byl v podstatě ve své době černou ovcí. Konstantin měl uvnitř církve velmi silnou pozici a nenašel se nikdo další kdo by se odvážil oponovat jeho manipulativní doktríně.

      Dokonce i askeze, která si našla své místo v římském katolicismu má svůj původ v Egyptě a zřejmě budeme muset hledat ještě dál v dobách Atlantidy. Má své spojení s prastarým mystériem poustevnických mnichů. Zmínil jsem události ke kterým došlo v průběhu křesťanského koncilu v Efesu. Ovšem něco podobného se opakovalo již před tím v Nicea. Psal se rok 321 n.l. Zde zase na sebe velmi zajímavým způsobem upozornil Sv. Athanásius (296 - 373 n.l.), který jako biskup Alexandrie statečně bojoval proti arijskému křesťanství, jež prý napadalo podstatu Ježíše Krista.  Tento člověk se také významným způsobem zasloužil o prosazení požadavku celibátu, který by se týkal křesťanských vůdců. Posléze Athanásius cestuje přes celou Evropu a podporuje monasticismus a askezi. Speciálně pak jde o oblast Říma a dnešního Německa.

       Ale to již do hry vstupují pokrevní linie vladařů Merovingian. Tato skupinka vládnoucí kasty v západní Evropě patří mezi, jak bych to řekl - nejtajemnější. Předci Merovingians králů byli Alexandrijští gnostici. Bohužel mnozí z nich konvertovali  k římské katolické církvi, ale na straně druhé mnozí se zase stali zapřísáhlými odpůrci Říma. Mezi rodem Merovingian a Říme mse postupně rozpoutal nesmiřitelný boj. Ve stínu známého filmového snímku "Šifra Mistra Leonarda" jde povědomost o velmi zvláštním uskupení známé jako "Převorství Sion". Převorství je také dáváno velmi často do přímé souvislosti s Merovingians. Je tedy na místě si o Převorství povědět něco více.

       V důkladně pohanském prostředí Alexandrie založil egyptský kněz a esoterik jménem Ormésius klášterní společnost "Ormus". Členové této společnosti byli především gnostici, ale takém esejští z oblasti Kumránu a vůbec příznivci Neo - Platonismu a duchovních nauk legendární Atlantídy. Ormesius se velmi snažil syntézu klasického křesťanství s pohanskými tradicemi, které byli v oblasti Alexandrie té doby velmi rozšířené. V tomto duchu pak založil další společnost, která se v originálním provedení nazývá "Order of the Rosy Cros". V současné době se má za to, že Baron de Westerode - zakladatel Rosekruciánské společnosti byl jedním z vyznavačů filozofie Ormesia.

      Jiné vesměs málo dostupné zdroje hovoří o tom, že Ormesius byl přímo Sv. Marek, který kolem roku 46 n.l. působil v oblasti Alexandrie. Původním klasickým symbolem "Společnosti Ormus" byl červený kříž na bílém pozadí. Samo slovo Ormus je ekvivalentem slova "Světlo". Ukazuje se, že původní zednářská tajemství byla v mnoha případech uchovávána právě uvnitř této společnosti. Jen zajímavou připomínku na okraj slovo "Illuminae"  je opět v podstatě pojem pro "Světlo".

       "Společnost Ormus" se později přemístila do Itálie a v roce 1070 n.l. se přesunula dál do Francie a to na území, které měl ve svém držení Godfroi de Bouilon, jež byl v podstatě také prvním velmistrem Převorství Sion. Na území Francie pak Řád změnil svůj název na "Ordre de Sion" a mniši tohoto uskupení dostali k dispozici půdu, kterou vlastnil Bernard Clairvaux. Sv. Bernard byl další velmi podezřelou figurkou na jevišti dějin. Byl zakladatelem Cisterciánského řeholnického řádu a rovněž napsal  tzv. "Pravidla Templářů".  Faktem je, že tzv. "Převorské Dokumenty" jednoznačně zmiňují, že opatství existovalo již kolem roku 1100 n.l. Je také známo, že dvacet devět let před první křížovou výpravou specifická skupina mnichů z Kalabrie v jižní Itálii přišla na pozemek  Godfroie de Bouilon. Mám za to, že předmětná skupinka mnichů je v podstatě předvoj Společenství Ormus, které jak jsem zmínil před chvíli se stěhuje z Itálie do Francie. A musí mít k tomu asi velmi pádné důvody.  Těm se budeme pochopitelně později věnovat, ale ještě před tím zaměříme pozornost na jiný a velmi důležitý detail.

       Jak mi sdělil Princ Labhran de Saint Germaine, v čele této skupinky stál jedinec, který měl velmi zvláštní jméno. Jmenoval se "Ursus" (Medvěd). Podle Gérad de Sede uvedená skupinky buď byla a nebo vešla do pokrevní příbuznosti s Merovingiánci a to v Orval nedaleko Stenay kde byl zhruba o 500 let dříve zavražděn jeden z nejvýznamnějších merovingiánských vladařů - Dagobert II.  Na tomto místě bylo tedy založeno nové opatství. Skupinka mnichů kolem roku 1108  za velmi podivných okolností mizí pryč a nikdo neví kam. Orval se v rocě 1131 stává jedním z lén, které vlastní již zmíněný Sv. Bernard. Podivná shoda okolností, že? Každopádně důležité indicie máme předestřeny a v příštím díle budeme pokračovat.