Ztráta paměti lidstva

       My, lidské bytosti, máme zvláštní vlastnost. Mnohem raději přijmeme méně pravděpodobné vysvětlení neobvyklé (katastrofické) události, pokud toto vysvětlení více méně garantuje, že se v budoucnu nestane nic podobného, co by nás mohlo ohrozit. Máme také schopnost traumatizující události bagatelizovat, popisovat v alegoriích a záměrně a vědomě zapomínat. Příkladem mohou být např. oběti únosů, válek či znásilnění, které tento zážitek pohřbívají v nejzazší části paměti. Kolektivní ztrátou paměti se většinu svého života zabýval "světoobčan" Immanuel Velikovsky. Jelikož mnoho let praktikoval psychoanalýzu, do lidského vědomí viděl opravdu hluboko a pro své odvážné teorie získal mnoho důkazů. Přemýšleli jste někdy o tom, jak se katastrofy, které lidstvo postihly, mohly podepsat či nějakým způsobem utkvět v podvědomí potomků přímých účastníků těchto událostí? Nebo nemohly? Tímto tématem, tedy kolektivními traumaty, se v průběhu celého života také zabýval Immanuel Velikovsky.

       Opakované destrukce světa, které se dály od dob, kam až lidská paměť sahá, zapůsobily na paměť různých lidí po celém světě nesmazatelným způsobem. Studiem lidského odkazu, zachovaném v kulturním dědictví všech starých civilizací, dospěl Velikovsky k závěru, že všechny vyprávějí různými způsoby stejný příběh - starověcí předkové se snažili svým následovníkům předat svědectví o událostech, které v nich zanechaly hlubokou stopu. Popisem pro lidstvo traumatizujících skutečností se Velikovsky zabýval v knize Světy v kolizi, která vyšla také česky. Dávné texty popisují hrůzostrašné divadlo přírodních zvratů děsících tehdejší obyvatele Země, a nám dávají falešný pocit jistoty, že už se nic takového stát nemůže. Naše planeta opravdu prošla haváriemi. Délka roku, měsíce ani dne nebyla od počátku neměnná - opakovaně se měnila.

       Důkazy o tom se objevují v různých rukopisech, hlavně v klínovém písmu. Existují také např. hodiny, které jsou nyní nefunkční kvůli změnám v oblastech, které měly měřit. Dalším důkazem přírodních katastrof jsou změny na zemi a mořském dně. V arktických oblastech se v minulosti tvořilo uhlí a rostly korály, nacházíme zde také velké množství koster nosorožců, mamutů a bizonů, hluboko za polárním kruhem. Hnědé uhlí obsahuje stejné formy hmyzu i rostlin v tak vzdálených oblastech jako je Norsko, Madagaskar či Brazílie.

      Podle Velikovského v počátečních stádiích druhového vývoje existuje kolektivní mysl. Vývoj od nižších forem k vyšším je doprovázen individualizací, přesto není u člověka kolektivní vědomí nikdy zcela vymazáno - do popředí se dostává obzvláště ve stavu zjitřené mysli nebo u davu zmítaného emocemi. Čím je druh vyvinutější, tím víc je jednotlivý tvor oddělen jako myslící ego od okolního světa. Pochopení kolektivního nevědomí může vysvětlit řadu jevů, které můžeme pozorovat u sociálních živo-čichů, jako jsou mravenci nebo včely, když pracují podle společného plánu. Podobně tomu je u hejna ryb, složeného z tisíců členů, simultánně měnících směr pohybu. Nejde jen o mimikry - daleko přijatelnější vysvětlení je to, že se ryby takto chovají na základě impulsů společné mysli, kolektivního vědomí davu, jehož každý člen reaguje na daný impuls identicky. Je tedy kolektivní mysl produktem nějakého procesu podobného telepatii? Může spojovat i po sobě následující generace?

      Podívejme se nyní pozorněji zpět do historie, jak se která doba a její osobnosti vypořádávaly s dávnými katastrofami.

      Snahy o racionalizaci

      Jedním z mechanismů zahlazení skutečnosti je tzv. racionalizace, neboli substituce něčeho výjimečného něčím méně neobvyklým. Jak Velikovsky odvodil z mnoha různých zdrojů z různých částí světa, poslední obrovská katastrofa se odehrála 23. března 687 před počátkem Juliánského kalendáře. Hérodotos navštívil asi 250 let poté Egypt a zapsal zde vyprávění egyptských mnichů a průvodců. V době poslední velké katastrofy táhl král Sutech se slabou armádou do Palestiny utkat se s Asyřany a jejich králem Sancheríbem. Velké množství polních myší však v onu noc ke konci března napadlo tábory Asyřanů a přehryzalo tětivy jejich luků, takže bezbranná armáda prchla. Podle Písma byla Sancheríbova armáda zničena "jediným úderem".

       Podle Velikovského byla tato událost způsobena přiblížením planety Mars, která byla odkloněna ze své oběžné dráhy Venuší, která se připojovala k družině ostatních planet. Podrob-nější záznamy Písma a Midraše (hebrejské studium, výklad - pozn. red.) mluví o ohnivé vlně, která zadusila dech válečníků, ale jejich oděv zanechala nedotčený. Čínské záznamy z noci 23. 3. roku 687 př. n. l. hovoří o hvězdě padající v dešti planoucích hvězd. Velikovsky poskytuje své vysvětlení popsaného jevu - pokud by z nějakého důvodu náboj ionosféry (svrchní elektricky nabité vrstvy atmosféry) dostatečně vzrostl, mezi vrchní částí atmosféry a povrchem by došlo k výboji a z čistého nebe by udeřil blesk.

       Taková událost ovšem v tradičním uvažování není přípustná a proto se o ní nesmí mluvit. Ovšem její vysvětlení hordou polních myší, které přehryzají tětivy? A tak byly v pozdějších popisech oné události myši nahrazeny krysami a Sancheríbova armáda zemřela na dýmějový mor, který přenášejí. Myši se objevují také v příběhu Indiánů kmene Menominíů z Algonkinu, ve kterém myš osvobozuje Slunce chycené do smyčky, která zastavila jeho chod. V Hérodotově Historii je přímo za pasáží o prohře Sancheríbovy armády výčet narušení sluneční dráhy - Slunce se podle slunečních hodin odchýlilo z dráhy o deset stupňů. Souvisejí spolu tyto události? Měla vesmírná kolize planet vliv na naší pozici a změnila se tím poloha Slunce? Došlo k záměrnému překroucení minulosti, aby nedošlo k narušení souladu a stability věcí, které by měly být neporušitelné?

      Aristoteles

      Jádrem a rámcem Aristotelova systému je jeho kosmologie (nauka o světě, zabývá se vesmírem jako celkem - pozn. red.). Avšak celý jeho systém je zkonstruován tak, aby vyloučil jakoukoli možnost střetu světů. Jeho kosmologické ideje byly jen zřídka založeny na pozorování a přímé zkušenosti, jeho myšlenky vzešly z jeho vlastní představivosti. Aristotelův případ je skvělou možností použití a ilustrace Velikovského konceptu potlačených kolektivních vzpomínek na celosvětovou katastrofu a možnost meziplanetární srážky a také způsobu, kterým se tyto vzpomínky projevují. Všechny hlavní a charakteristické rysy Aristotelova systému sloužily k ukolébání jeho hluboce zakořeněného strachu z planetární katastrofy.

      Aristotelova Země je nehybným středem sférického vesmíru. Pozemská a sublunární sféra prochází neustálou změnou, ale všechny tyto procesy jsou pouze cyklické. Na nebi je 55 do sebe zapadajících sfér soustředěných kolem Země. Tyto neviditelné a matematicky přesné koule jsou nenarušitelné a ne-měnné, jedinou aktivitou, kterou smějí vykonávat, je rotace, žádná jiná změna není v nebeské oblasti povolena. Každá ze sedmi planet (Saturn, Jupiter, Mars, Merkur, Venuše, Slunce, Měsíc) je "připevněna" na rovníku jedné ze sfér. Všechny sféry planet jsou uzavřeny mezi vrstvami sfér bez planet. Tak se k sobě planety nemohou přiblížit.

      Protože se planety nepohybují samy od sebe ale jsou neseny sférami, které mají také své hybatele, "inteligenci", jakéhosi strážného anděla, který zajišťuje, že se budou s neměnnou rychlostí otáčet po celou věčnost, zajistil tak Aristoteles nebeskému pohybu jistou rozumnost.

     Koperník

     Od Aristotelových dob uplynulo osmnáct století, přes třináct století uplynulo od dob Claudia Ptolemaia, a jejich učení o sférách, kroužících kolem Země jako centra vesmíru, zůstalo nezměněno. Středověké univerzity a církev na těchto doktrínách dogmaticky trvaly. Počátkem 16. století však začíná Koperník pracovat na svém díle O obězích sfér nebeských. Říká, že středem vesmíru není Země, ale Slunce, a dokazuje, že se Země otáčí s jednodenní periodou a obíhá jednou za rok. Nerozloučil se s představou uniformního vesmíru a hvězdy považuje za světla, upevněná na obrovské kouli, tvořící hranice vesmíru. Vydání své knihy oddaluje Koperník jak se dá a první výtisk dostane 24. května 1543, několik hodin před svou smrtí.

     V předmluvě své knihy píše:

     Umím si snadno představit ? že jakmile někteří lidé zjistí, že v této knize píšu o obězích nebeských těles a připisuji takovéto pohyby také Zemi, začnou křičet, že já i moje kniha máme být odmítnuti. Když jsem začal uvažovat o tom, jak absurdně musí takový výklad působit na toho, kdo ví, že soud mnoha staletí utvrdil názor, že Země spočívá nehybně uprostřed nebes, a měl by naopak připustit, že se pohybuje - když jsem tedy toto pečlivě uvážil, pak opovržení, kterého se bojím pro neotřelost a zjevnou absurditu mého pohledu, mne téměř přimělo zanechat započaté práce. Jak to, že jsem se pustil do podniku, který odporuje nejenom přijímanému názoru matematiků, ale téměř i zdravému rozumu, a který formuluje pojetí jakýchkoli pohybů Země?

      Co tedy bylo na heliocentrickém systému tak nepřijatelného? Důvodem je lidská potřeba bezpečí, založená pravděpodobně na skrytém pocitu nejistoty. A tak je otáčející se Země méně jistým místem k životu než Země nehybná. Navíc nový systém upřel ústřední postavení ve vesmíru člověku, což zranilo jeho ego. A pak také - copak by Ježíš sestoupil jen na jednu z mnoha planet?

      Nejpodstatnějším důvodem odmítnutí Koperníkovy teorie je probuzená nejistota. Vychýlení planety z její cesty zapustilo do lidské duše hluboký strach a pokud jsou u jedince hluboká traumata odsouzena k zapomínání, platí to samé i pro celé lidstvo.

     Galileo

     Když Galileo Galilei přijal Koperníkovo učení za své, nerozešel se tak s Písmem, ale s Aristotelem. Byl vyslýchán inkvizicí pro své odmítnutí dogmatu o Zemi jako ústředním tělese, kolem kterého krouží Slunce a ostatní planety, což je učení Aristotelovo, nikoli učení Písma. Pouze v úvodní kapitole Starého Zákona se říká, že Slunce slouží osvětlování Země pro lidský prospěch. Zbytek Starého Zákona opakovaně hovoří o takových událostech, jako je převrácení Země či o jejím vychýlení, což jsou u Aristotela představy nemyslitelné. Galileo, sám zbožný katolík, si dovolil tuto ojedinělou odchylku od Aristotela - v podstatě odchylku Koperníka, jehož práce vyšla devadesát let před tím, než byl Galileo postaven před inkvizici. Galileo se neopovážil zajít tak daleko, jako jeho současník, protestant Johanes Kepler, který odmítl i kruhové dráhy planet a nastolil oběžné dráhy elipsovité. Byl však za svůj přestupek odsouzen k osmnácti dnům ve vězení inkvizice a k doživotnímu domácímu vězení.

     Nicolas-Antoine Boulanger

     Toto jméno se nenajde ve všech encyklopediích. Byl to současník Jeana-Jacquese Rousseaua, Voltaira a Diderota. V jistých aspektech byl Freudovým, Jungovým i Velikovského předchůdcem. Pochopil, že většina lidského chování i dědictví náboženských rituálů a politická struktura jeho doby i dob minulých byla zapříčiněna katastrofickou zkušeností z minulosti, od Potopy (či potop, kterých mohlo být více).

     Jako stavebního inženýra ho objevy v údolí Marny přiměly k načrtnutí závěrů, které našel doložené v existující folklórní literatuře a v posvátných textech. Došel k přesvědčení, že Potopa byla celosvětovou záležitostí. Ve svých knihách občas odkazoval na Potopu jako na ojedinělou událost, jindy hovořil o více potopách. Neměl žádnou zvláštní představu o tom, odkud by se mohla vzít voda k celosvětové záplavě a neuvědomoval si ani možnost nějakého mimozemského vlivu. Prohlásil, že od doby, kdy byl nastolen v přírodě pořádek, uplynuly pouze tři tisíce let. Lidské pokolení muselo tedy tyto zmatky zažít. Celé lidstvo tak utrpělo jednu nebo více otřesných zkušeností, jejichž následky si s sebou od té doby stále neseme. Boulangerův význam tedy spočívá v jeho úvaze, jaké důsledky má taková pohroma pro lidstvo.

     Darwin

     Jako mladý přírodovědec navštívil Charles Darwin Jižní Ameriku. Byla to jedna z mnoha zastávek na jeho cestě kolem světa, konané na lodi Beagle. Ve svém deníku, který si pečlivě vedl, napsal:

     Většina, ne-li všechny formy těchto vyhynulých čtyřnožců, žily v pozdním období a byly současníky existujících mořských mlžů. Dokud žili, na souši nemohlo docházet k žádným velkým změnám. Co tedy potom vyhladilo celé druhy, nebo dokonce celé živočišné rody? První nám asi přijde na mysl nějaká obrovská katastrofa; jenže abychom vyhladili všechno živočišstvo, malé i velké, od jižní Patagonie, v Brazílii, přes Kordiléry v Peru, v severní Americe až po Behringovu úžinu, museli bychom otřást celým globálním rámcem. ... Těžko to mohla být změna teploty, která by přibližně ve stejnou chvíli zničila obyvatele tropických, mírných i arktických pásem na obou polokoulích. ? Bezpochyby není žádná skutečnost v dlouhé historii naší planety tak hrozivá, jako obecné opakované vyhubení naprosté většiny všech jejích obyvatel.

      Po tom, co spatřil v Jižní Americe, nemohl Darwin než přijmout katastrofismus. A přesto o dvě desetiletí později předkládá nelogicky úvahu, ve které se všechny změny v živočišné říši připisují velmi pomalému vývoji za přispění soupeření. Rozvláčným dokazováním se snaží přesvědčit, že Země prochází stabilním vývojem po stabilní dráze nepřerušeného kroužení, protože představa globálního otřesu byla nad jeho možnosti. Přitom viděl všechna ta zvířata a jejich kosti roztříštěné a na-hromaděné v podivných kombinacích - obří medvědi a mastodonti spolu s ptáky a myšmi. Vytvořil teorii poklidné Země, obydlené různými druhy, soupeřícími o přežití a využívajícími náhodných variací, které se všechny vyvinuly z jednobuněčných organismů, a tak pouhý výběr (přežití nejvhodnějšího) mohl z jednoho předka vyvinout okřídleného ptáka, svíjejícího se hada, hmyz s mnoha končetinami nebo člověka.

      Křesťanská církev říká, že zvířata nemají duši a že mezi říší člověka a zvířat zeje nepřekročitelná propast. Když Darwin narušil tento pocit naprosté oddělenosti člověka a zvířete, podvrátil i přesvědčení o tom, že duše je oddělená od těla a že ho přežívá. Darwin tak snížil lidskou pýchu na svůj ojedinělý původ. Jeho učení však mělo jeden aspekt, bez kterého by opozice proti němu byla daleko trvalejší a silnější. Byl to pocit jistoty, plynoucí z poklidné historie naší planety, bydliště člověka. Žádné katastrofické byl člověk ochoten se vzdát myšlenky na svoji jedinečnost a souhlasit s tím, že bude počítán mezi členy živočišné říše. Darwinovo dílo O původu druhů prostřednictvím přírodního výběru se okamžitě po svém vydání v listopadu 1859, stalo bestsellerem.

      Ačkoliv jediným titulem, který měl, byl bakalář teologie, ačkoliv v jeho díle chyběly odkazy na literaturu, takže bylo téměř nemožné si cokoli ověřit, ačkoliv Darwin ignoroval důvěryhodné nálezy doposud mladých vědních oborů geologie a paleontologie a opominul i práci svého současníka Gregora Mendla, který vyslovil základní zákony dědičnosti, stal se Darwin nejvyšší autoritou, symbolem řešitele veškerých otázek. Darwinův úspěch, rychlost přijetí jeho teorií akademickou obcí a proniknutí této teorie do všech světských i duchovních záležitostí posledních sta let bylo umožněno jen díky tomu, že nás ujistil o tom, že uspořádání této planety se nikdy neotřáslo.

      Kobylky se vracejí jedou za sedmnáct let. Co přiměje po tak dlouhé době tento hmyz uspořádat se do hejna a plenit, co mu přijde do cesty? Kdybychom prozkoumali velké války minulých několika staletí, objevili bychom jistou periodickou pravidelnost v jejich návratu a to asi 52 let. Dvě mimořádné přírodní katastrofy se odehrály před třiceti čtyřmi stoletími také v rozmezí 52 let.

      Poskytli jsme vám další podnět k tomu, nebýt lhostejní, přemýšlet. Je jen na vás, jak tento úhel pohledu přijmete a jak s ním naložíte.

Immanuel Velikovsky,

současník Einsteina či Freuda, se narodil roku 1859 v Rusku. Studoval přírodní vědy na univerzitě v Edinburghu, historii, filosofii a medicínu v Moskvě, biologii v Berlíně, mozkovou činnost v Curychu a psychoanalýzu ve Vídni. Založil a vedl "Scripta Universitatis", kolektivní dílo, ze kterého vzešla Hebrejská univerzita v Jeruzalémě.

Dr. Velikovsky praktikoval více než 10 let psychoanalýzu, nejdříve v Palestině, později v New Yorku, kam přijel v r. 1939. Roku 1952 se přestěhoval do Princetonu, kde žil až do své smrti v r. 1979. Kromě knihy Ztráta paměti lidstva, kterou tvořil v průběhu celého života, je autorem dalších šesti knih - Světy v kolizi, Země v otřesu, Věky v chaosu, Oidipus a Achnaton, Mořské národy, Ramesse II a jeho doba.