Pravda o projektu Montauk (4)

      U východního konce ostrova Long Island se nachází velmi důležitý energetický bod, který se nazývá Montauk. Pro okolní obyvatelstvo je toto místo známé malebnou přírodou a vysokým majákem, který jako opuštěné torzo připomíná přítomnost starobylé pevnosti a opuštěné letecké základny. I když tato základna byla oficiálně vojenským letectvem opuštěná v roce 1969 byla opětovně za prapodivných okolností znovu otevřená a byla provozována bez vědomí veřejnosti a mnohých oficiálních míst. Financování této základny zůstává doposud obestřeno silným závojem dohadů a domněnek. Mnozí vládní úředníci hledali odpověď bez úspěchu. Kruh jistých zasvěcenců je pevně přesvědčen, že Montauk je spojen s kulminací jistého fenoménu, který se počal odvíjet na palubě U.S.S. Eldridge v roce 1943. Jmenovaný fenomén je široké veřejnosti znám jako "Filadelfský experiment". Podle jistých faktografických materiálů katastrofou Eldridge experimenty neskončili, ale naopak vstoupily do další fáze, která trvala prakticky 30 let. Experimenty byly sousředěné do tří hlavních oblastí: řízená manipulace prostoročasu, navázání spojení s mimozemskou formou inteligence a mentální inženýrství zaměřené na manipulaci s lidským vědomím. Extrapolace toho výzkumu spadá do roku 1983, který v systému dilatace času tvoří druhou stranu časové trhliny jejiž ústí se nachází v roce 1943. Vážení příznivci Matrixu-2001.cz v tomto seriálu se vydáte na dobrodružnou cestu přímo do nitra laboratoří Montauk. Dozvíte se informace takové rozsahu, že jsou dodnes oficiálně opatřeny nálepkou "Top Secret". Průvodcem Vám bude bývalý vědecký pracovník, který se účastnil Projektu Montauk, vynálezce a inženýr elektrotechniky Preston Nichols. Člověk, který byl několikrát na pokraji smrti "jen proto", že veřejnosti odhalil fakta, který měla navždy zůstat pohřebená v nevědomí. Vítejte před otevřenou bránou do podsvětí?.. Vítejte v Montauk?..

       Postupně jsem oblast Montauk navštívil mnohokrát s různými lidmi, kteří byli do celé problematiky nějak zapojeni. Malá skupinka nás si začala postupně uvědomovat, že jsme narazili na jeden z nejvíce utajovaných projektů v naší zemi. Pochopili jsme také, že by bylo velmi dobré s naším uvědoměním začít něco dělat. Zároveň jsme pochopili, že pokud bychom tak neučinili mohli bychom v krátké či delší době skončit jako mrtvoly.

      Jako skupina jsme se rozhodli, že musíme zrealizovat nějakou akci. Jenže jsme vůbec nevěděli co a jak máme zorganizovat. A tak jsme se scházeli a diskutovali o tomto tématu. Co by bylo nejlepší učinit? Zveřejnit to? Co nejdříve, ale jak? Velmi intenzivně jsme tento problém rozebírali. V červenci roku 1986 jsme se dohodli na tom, že bych měl navštívit "United States Psychotronics Association" (USPA) v Chicago a o celé záležitosti si s kompetentními lidmi promluvit. Bohužel to byla chyba. Náš společný příběh vzbudil ohromný zájem a poprask. Celá záležitost se velmi rychle dostala i k těm, kteří nechtěli aby záležitosti kolem Montauk byly odhaleny. By jsem doslova přinucen zrealizovat celou řadu přednášek a informace se tak dostali k tisícům lidí. Vše byla zatím záležitost veřejného fóra a svobody projevu.

      Věci došly velmi daleko a nešlo to už vzít zpátky. Věděli jsme, že ať chceme a nebo nechceme musíme jít dopředu. Rozhodli jsme se tedy stěžejní informace poskytnout federální vládě. Jeden člověk z naší skupiny měl synovce (budeme ho nazývat Lenny), který pracoval pro jistého senátora na jihozápadě. Okruh strategicky důležitých skutečností jsme tedy předali Lennymu a on je předal senátorovi.

      Ten na základě našeho materiálu provedl vlastní šetření a zjistil, že v jisté době byla po II. světové válce opuštěná základna skutečně pronajatá armádou. V roce 1969 byla základna rozebrána a opuštěná. Nakonec projevilo torzo základny zájem letectvo, které na její rekonstrukci a vybavení investovalo poměrně velké finanční prostředky. Předmětným šetřením vyšlo oficiálně najevo mnoho z toho co my jsme pouze tušili. Nyní byla zcela jasné, že základna byla aktivní. Potvrdilo se, že "Fort Hero" - originální název z II. světové války pro lokalitu, která obklopuje Montauk v držení amerického letectva a Montauk byly skutečně opuštěné a jednoduše vedené od roku 1970 jako majetek v držení "General Services Administration" .

       Senátor byl ve věci velmi aktivní a mnohokrát navštívil "Long Island"  aby zjistil základně leteckých sil Monatuk co se dalo. Mnoho osob kolem něho z toho nebylo vůbec nadšených a odmítali spolupráci přestože se senátor mohl těšit velmi působivému osobnímu kreditu. Nakonec mne navštívil a sdělil mi, že situace dalším aktivitám není nakloněna a že by další šetření ve věci mohlo jemu i mne spíše uškodit než pomoci. To byl také důvod proč jsem celou záležitost držel jak se říká "u ledu" až do současné doby (začátek devadesátých let, pozn. J.CH.).

      Když tedy senátor dokončil vyšetřování nemohl najít žádný konkrétní důkaz v tom, že byl Montauk financován z vládních zdrojů, žádné vyhrazené platby, žádné účty atd. Tento muž nakonec z úřadu senátora ohledně pokročilému věku odešel do penze. Pan Lenny mne však ubezpečil, že nevidí žádný problém v tom, abych se s bývalým senátorem vídával s tím, že je stále ještě ve hře a vyšetřování bude zřejmě znovu otevřeno.

"Projekt Moonbeam" (Měsíční paprsek)

       Zatímco senátor pátral po dokumentaci, která by alespoň částečně odhalila tajemství Montauk, věděl jsem, že tato jeho aktivita zcela určitě nevyřeší záhady spojené s mou osobností ani o kousek. Byl jsem poznáván lidmi, které jsem vůbec neznal. Bylo mi jasné, že se v mé paměti nachází silné bloky. Nejhorší ovšem bylo, že jsem přitom disponoval zcela normální pamětí bez jakéhokoliv přerušení a nebo vakua, takže jsem v kterékoliv části svého osobní života si dokázal uvědomit co jsem dělal a kde jsem se nacházel.

     Jak jsem již naznačil dřív od doby kdy jsem začal spolupracovat s Duncanem jsem si začal uvědomovat spoustu věcí. Pochopil jsem, že zřejmě žiji ve dvou rozdílných a nezávislých časových stopách. I když to zní velmi podivně bylo to jediné rozumné vysvětlení toho co se mi dělo.

      Vzhledem k tomu, že čistý projev mé paměti byl ještě velmi slabý v podstatě existovaly tři cesty jak se dostat k činiteli mých problémů:

1)      Snažit se vybavit si onu jinou paralelní časovou osu či dráhu pomocí hypnózy a nebo skrze regresivní metody vědomí. Jak jsem ale zjistil, šlo by o poměrně komplikované procedury s velmi nejistým výsledkem

2)      Mohl jsem hledat záchytné body a rady v mé jakoby normální časové dráze

3)      Mohl jsem se pokusit najít odpovědi prostřednictvím technologie. To by znamenalo seskupit teorie o tom jak může být paralelní časová osa  pro vědomí vytvořena a jak jsem se do této situace dostal

         Třetí možnost se mi zdála nejvhodnější. Byl jsem poměrně slušně obeznámen s Filadelfským experimentem a fyziky ani podstaty elektromagnetismu jsem se nebál.  Konečně i druhá možnost se ukázala také jako extrémně nápomocná, ale záchytné body zde bylo velmi těžké získat.

     Nadešel rok 1989. Stále jsem pracoval u BJM. Mohl bych zavést tématické diskuse s jinými lidmi a snažit se vyhrabat nějaké informace, ale vypadalo by to asi velmi podezřele. Jistým klíčovým faktorem byla má pracovní pozice u BMJ a tak nějak jsem cítil, že odtud bych mohl také začít. Často jsem se přistihl, že chodím po chodbách a jen tak instinktivně vyciťuji různé vnitřní reakce na místa kudy jsem procházel. Všiml jsem si, že obzvlášť podrážděný jsem byl vždy když jsem se přiblížil k jedné místnosti. Velmi silně jsem si uvědomoval jak mne tento prostor vnitřně ruší. Rozhodl jsem se to tedy prozkoumat. Snažil jsem se do tohoto prostoru dostat, ale neměl jsem šanci. Šlo o vysoce zabezpečenou oblast kam mělo údajně přístup pouze deset osob.

     Snažil jsem se tedy o této místnosti dozvědět něco bližšího od jiných zaměstnanců, ale nikdo mi nedokázal sdělit žádnou konkrétní informaci. Nakonec jsem se přece jen setkal s dvěmi osobami, které měli možnost se do tohoto prostoru dostat, ale i oni mi nemohli nic říci. Nakonec mě musel někdo z těchto osob udat jelikož jsem začal mít problémy s odborem vnitřní bezpečnosti.

       Po roku marného hledání pravdy se situace radikálně změnila. Bylo evidentní, že daná místnost již přestala plnit roli, kterou doposud plnila. Dokonce se stávalo, že dveře zůstávaly volně otevřené. Neváhal jsem tedy a v příhodné chvíli jsem vstoupil dovnitř. Hned na první pohled jsem zjistil, že místnost musela být zaplněná různými přístroji. Absence nečistoty na zemi ukazovala na to, že zde musely být čtyři kulaté předměty, které byly zabudovány do podlahy. Také jsem objevil stopy po existenci jakési konzoli a přívodu velmi vysokého napětí.

      Vzadu v místnosti jsem objevil výtah. V podstatě v něm byly dvě tlačítka. Jedno do přízemí a druhé do suterénu. Stiskl jsem tlačítko do suterénu, ale výtah se ani nehnul. Za chvíli jsem uslyšel hlas, který mně vyzval k tomu, abych použil osobní bezpečnostní kód. Ten jsem pochopitelně neměl a tak byla vnitřní  bezpečnostní služba opět varována. Musel jsem velmi dlouho vysvětlovat z jakého důvodu jsem se ocitl v onom výtahu.

     Stále častěji a intenzivněji se objevovali paralelní vzpomínky. Byly to vzpomínky na jisté okamžiky či významné události, které tak jak se náhle objevili zase zmizely. Nedokázal jsem si s tím poradit a tak jsem si je alespoň poznamenával. Jednoho dne mne začala z ničeho nic bolet ruka a vnímal jsem, že je poraněná. Už jsem chtěl běžet na ošetřovnu, když jsem si uvědomil, že jde pouze o fantomové symptomy, které nejsou v mé realitě vědomí skutečností. Jindy jsem zase viděl, zcela podrobné plánky různý zařízení včetně jejich fyzikální instalace.

      Velmi významné mentální oscilace se vztahovaly k roku 1978. Jednou jsem si vzpomenul, že jsem seděl u svého pracovního stolu. Najednou se něco přihodilo a cítil jsem vůni hořících transformátorů. Byl to štiplavý zápach dehtové spáleniny. Stalo se to v 09.00 hod ráno. Pak celý den probíhal normálně, ale v 16.00 hodin se celá vize zase vrátila. Tyto vize se stávaly stále častější. Do toho jsem potkával stále nové a nové lidi, kteří mne znali, ale já jsem si nemohl vzpomenout, že bych někdy v minulosti s nimi přišel do kontaktu.

      Nakonec jsem začal dostávat poštu, která mi vůbec nepatřila. Ve skutečnosti byla adresována viceprezidentovi společnosti. Tak například jsem byl vyslán na konferenci týkající se patentů. Vůbec jsem nechápal co se na této akci probíralo. Byl jsem pozýván k mnoha různým schůzkám, které byly tématicky na hony vzdálené mé odbornosti a profesi. Na těchto schůzkách jsem se nejčastěji setkával s jedním tématem a jím byl jakýsi "Projekt Moonbeam". Mnozí se mne ohledně tohoto tématu dotazovali na různé věci a já jsem nevěděl co jím mám říci. Vůbec jsem totiž neměl ani zrnko povědomí o tom, čeho se tento projekt týká.

      Jednoho dne jsem měl intenzivní nutkání se nějakým způsobem dostat do suterénu budovy BMJ. V té chvíli jsem si vzpomněl na příhodu s výtahem kde mne také cosi "táhlo" do přízemí. Suterén budovy firmy BMJ spadal do kategorie té nepřísnější bezpečnosti. Vstup měli povolný pracovníci pouze se speciálním odznakem. Já jsem neměl žádné povolení ke vstupu do této bezpečnostní zóny. Nevím co mne to napadlo, že jsem velmi rozhodným způsobem do této oblasti vstoupil. Na kraji zóny jsem pochopitelně narazil na pracovníky bezpečnosti. Jako kdyby se nic nedělo dal jsem jim svůj odznak s oblasti o daleko nižší bezpečnosti a stalo se něco s čím jsem vůbec nepočítal.  Pracovník bezpečnosti si odznak vzal a zase mi ho vrátil a?. vpustil mne dál jako kdyby se nic nestalo.

     V této chvíli jsem se zcela podřídil intuici a šel jsem tam kam mne to nejvíce táhlo. Otevřel jsem tedy dveře jedné místnosti. A začaly se dít věci??    Uprostřed místnosti stál velký dřevený stůl s firemním štítkem na kterém stálo napsáno: "Preston B. Nichols, projektový asistent ředitele". Toto byl v podstatě první hmatatelný důkaz, který začal podporovat mé dlouhodobé tušení. Sedl jsem si za stůl a začal se probírat velkým množstvím přísně tajného materiálu. V místnosti jsem zůstal skoro šest hodin a za tu dobu jsem se snažil uložit do paměti co největší množství informací. Nakonec jsem se rozhodl vrátit ke své práci a místnost opustil. Bez problému jsem se dostal i z bezpečnostní zóny.

      Uteklo několik dní než jsem se odvážil se do místnosti opět vrátit. Zkusil jsem stejný postup ale tentokrát to bohužel neprošlo. Pracovník bezpečnosti mne dál nepustil a sdělil mi, že na mne čeká pan Robert (fiktivní jméno). Když jsem vstoupil do jeho kanceláře spatřil jsem pana Robertse sedět za stolem na jehož desce stála vizitka s nápisem "ředitel projektu". Osopil se na mne proč se hrabu v jeho stole. Já jsem odpověděl, že jsem byl ve vedlejší místnosti ve svém stole. On se na mne významně podíval a vypravil se mnou za roh chodby do druhé místnosti. Jaké bylo mém překvapení, když jsem zjistil, že stůl se v místnosti nenachází. Ihned mi došlo, že se museli nějakým způsobem dozvědět o mé návštěvě a odstranili všechny důkazy. Následovala velmi nepříjemná výměna názorů a mne bylo jasné, že žiji jakési dvě paralelní existence ve kterých vykonávám dvě profese. Zní zcela nepochopitelně, ale jiné vysvětlení mne nenapadlo. V podstatě šlo o pracovní aktivity na Mountauk projektu a zároveň u firmy BMJ ve dvou synchronních prostoročasových větvích.

      Velký průlom v této záhadě přišel v roce 1990. Na střeše své laboratoře jsem začal budovat "Delta T anténu". Jednoho dne jsem seděl na střeše a pájel kontakty do reléových panelů, které přenášely signály dolů do mé laboratoře.

      (Nejmodernějším výzkumem se zjistilo že tzv. "Delta T" anténa dokáže posouvat časová pásma. Jinými slovy dokáže modulovat časové kontinuum. Index "Delta T" se váže na změny v časovém poli, pozn. Preston Nichols).

     Ve chvíli kdy se mi podařilo zprovoznit toto zařízení. Došlo u mne k neobvyklému mentálnímu jevu. Doslova v několika vteřinách se odfoukla opona, která do té doby clonila přítoku informací z oné paralelní reality. Doslova v několika vteřinách došlo k rozhodujícímu průlomu v mé paměti. Byl to neuvěřitelný zážitek. A tak průběžně o června roku 1990 se mi do paměti vracely všechny klíčové sekvence událostí, který měly navždy zůstat zablokovány před mým fyzickým vědomím. Následující měsíc - v červenci 1990 jsem byl z BMJ propuštěn. Stalo se co se mělo stát. A já stál před rozhodujícím zvratem událostí v mém životě. V následujících částech mého vyprávění se Vás budu snažit podrobně seznámit se všemi důležitými technologickými prvky "Projektu Montauk". Budu přitom využívat potenciál odblokovaných částí mé paměti a také informace od mých kolegů, kteří se mnou na tomto projektu spolupracovali a rozhodli se mi v mé práci pomoci.

-pokračování-