HORIZONT UDÁLOSTÍ (6) - tak jste se někteří dočkali :-))

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

07.06.2006 Exkluzivně

       V roce 1938 vyslalo nacistické Německo do oblasti Antarktidy speciální expedici, která měla za úkol provést komplexní průzkum mnoha lokalit za účelem vybudování tajného vojenského, řídící a alternativního environmentálního komplexu, který by se stal v jistém slova smyslu jakýmsi strategickým esem "Třetí Říše". Součástí přípravy na tuto expedici byla přednáška  známého polárního badatele a cestovatele Richarda E. Byrda, jež byl za tímto účelem pozván do Německa.  A tak zhruba po roce co byla v Evropě odstartován nejděsivější vojenský konflikt moderní doby se Němci vrátili k svému projektu - vybudování masivního podzemního komplexu v oblasti Neuschwabenland, který neměl v podmínkách tehdejšího světa obdoby. O devět let později ten samý Richard E. Byrd (který se mezitím stal admirálem amerického námořnictva) na pokyn z vyšších míst byl vyslán do oblasti Antarktidy s největší seskupením, které se kdy shromáždilo v rámci polární mise. Tato velmi podivná mise dostala pracovní název "High Jump".  Její vědecké poslání bylo pouze chytrým krytím pro veřejnost zahalující jednoznačně vojenský účel. Podle tvrzení samotného admirála šlo o likvidaci tajné nacistické základny v oblasti "Země královny Maud", kterou Němci pro své potřeby přejmenovali na "Neuschwabenland". Jsou k dispozici útržkovité podklady o tom, jak Byrd popisoval německé letouny jako neuvěřitelně rychle se pohybující objekty s operačním rozsahem doslova od pólu k pólu. Tato aktivita byla zaznamenána nejen těsně před válkou, v průběhu války, ale i těsně po jejím konci. Je zřejmé, že mnoho tzv. UFOs objektů registrovaných především na Jižní, Střední a Severní Amerikou byla operační německá technologie dislokovaná na základně Neschwabenland. Soubor událostí a okolností týkající se německých aktivit v Antartidě je jeden velký bizarní příběh. Příběh, který měl zůstat vždy utajen před zraky veřejnosti. Mnohé z toho bylo ale již prozrazeno a sděleno, opona tajemství padla. Chce se mi říci - skutečně? Mám k té otázce důvod. Velmi praktický důvod. V roce 2002 obranný satelitní systém americké a ruské armády zaregistroval doslova z minuty na minutu něco zcela fantastického. V oblasti Antarktidy?.. Na jednom prozatím nejmenovaném místě?..  Něco co spojuje minulost - přítomnost - blízkou budoucnost v jeden homogenní celek. COSI SE STALO! Když mne jeden z mých velmi důvěryhodných zahraničních informátorů seznámil s rozsahem a dosahem velmi citlivých informací týkající se události z onoho roku 2002, když jsem měl možnost je velmi detailně prostudovat, když jsem učinil brainstorming s významnými autoritami styčných oblastí - otevřela se "pandořina skřínka": Atlantis a Antarktida - Tajná mystéria předávaná z generace na generaci o původu lidské bytosti - Nacisté a jejich zájem o okultismus - Nacisté a Antarktida - Skryté technologie Třetí Říše, Ruska a USA - Hurikány devastující pyramidální pole v Mexiku a ropná pole v USA - Světelné jevy na obloze a zemi  - Mutace Slunce -Probuzení ENIGMY v roce 2002 v oblasti Antarktidy - Faktor 2012  a Ti co se blíží?.. z kosmického prostoru?.. jejich cílem - Země ?.. ti co vyslali impuls k probuzení ENIGMY. TO VŠE SPOLU SOUVISÍ !!!!  VŠE ABSOLUTNĚ ZAPADÁ!!! TOTÁLNĚ VÝBUŠNÁ KOMBINACE FAKTŮ ODHALENÉHO RUBIKONU NEJBLIŽŠÍCH UDÁLOSTÍ!!!!  Chcete vědět VÍC? Jinak, chcete vědět všechno podstatné o tom, co se za těmito řetězovými indiciemi  skrývá??  Chcete vědět pravdu? Pak sledujte tento seriál. NA JEHO KONCI NALEZNETE DALŠÍ POTŘEBNÉ NAVIGAČNÍ INFORMACE VEDOUCÍ K FINÁLNÍMU ODHALENÍ !!!

 

       Bude dál pokračovat Horizont událostí? Pane Chvátale snad jste nestopl ten seriál Horizont událostí ! Už se nemůžeme dočkat dalšího dílu Horizontu můžete nám podat informaci, kdy se dočkáme dalšího dílu? A tak stále dokola. Musím se přiznat, že jsem V žádném případě neočekával jakou lavinu zájmu spustí Horizont událostí. V posledních  měsících jsem byl doslova zavalen množstvím Vašich dopisů z nich některé uvádím zde úvodu. Ale pěkně postupně. Jak se stalo již zvykem povím něco o tom co se od posledního dílu Horizontu událostí v zákulisí tvorby udalo. A bylo toho požehnaně.

      Tak především intenzivně pracuji na prvním díle. Jak víte mám v plánu napsat celkem sedm dílu a těch sedm dílů bych rád stihl do roku 2012. V každém z nich hrdina je vtažen do událostí, které souvisí s extrémně důležitými souvislostmi toho všeho co je lidstvu utajeno a odepřeno vědět. V každé díle náš hrdina velmi originálním způsobem hledání, zkoumání, pátrání a bádání odhalí čtenáři zcela zásadní vědomostní artefakty, které v sedminásobném pojetí vytváří monadický celek povahy Situace ve které se v současné době všichni nacházíme, jaké je její řešení a povaha kořenů, jež jsou posazené hluboko do prehistorického období této planety. Nad ráme jednotlivých dílů se pak jako červená nit linou základní principiální paradigma, která jsou, dovoluji si tvrdit, nejpřesněji střeženým materiálem této planety. Na pozadí beletristického děje je čtenář postupně v jistém logickém procesu zasvěcen do zcela reálných a konkrétních faktografických reálií, jejichž povaha a cennost by měla být pro každého hledající velmi, velmi podstatná.

      Zvláštní pozornost musím věnovat otázce frekvenčního a energetického mechanismu, který je zcela zásadním a naprosto neodmyslitelným nástrojem strukturalizace textu v Horizontu událost. Jistá slova a jisté věty včetně kompaktních dějových prvků, jež budou prezentovány v jednotlivých dílech (a částečně tomu tak je již i v této elektronické podobě) by měly vytvářet přijatelný a vysoce pozitivní evokační proces ve vysokofrekvenčním módu myšlení a cítění čtenáře, který je spojen s buňkovým mechanismem těla a kořenovou strukturou paměti.

      Někteří z vás jste se ptali, zda materiál, který prezentuji na stránkách bude totožný z knižní verzi. V ucelené podobě nikoliv. Na internet dávám pouze fragmenty, které jsou beztak ještě vytržené z kontextu. Říkám si však alespoň něco než nic. Knižní verze je proti internetové v poměru jako Slunce ke svíčce?. Bohužel budu vázán smluvními povinnostmi ke svým vydavatelům a to jak tuzemskému tak i zahraničním a jinak to opravdu nejde. Tak a dostal jsem se k dalšímu důvodu proč ona internetová pauza. Jednoduše vstupuji do jednání s knižními vydavateli, editory a literárními agenty. Dává se dohromady poměrně slušná realizační skupina, která jak pevně doufám dotáhne naší společnou věc do zdárného konce. Držte mi prosím palce, aby se to uskutečnilo v dohledné době.

    Nyní je myslím čas na zveřejnění některých dopisů od Vás, tedy od čtenářů internetové verze Horizontu událostí. mám z nich ohromnou radost. Pravdou je, že jsou ještě z konce minulého roku, ale mám za to, že na aktuálnosti určitě neztratily?..


Zdravím Vás pane Chvátale,

teď jsem si přečetl začátek Horizontu událostí a nedá mi to než reagovat a přidat se k názorům.

Ještě v době, kdy jste provozoval "starý" web matrix-2001, kde jste měl právě několikadílný seriál o německém působení v Antarktidě, tak Vám musím říct , že snad nikdy jsem nic "nehltal víc". Můžu to číst pořád dokola - je to fantastické.

Když jste začal s Horizontem událostí, tak to bylo jako živá voda - to je skutečná pecka, která se čte sama. Zjistil jsem, že nejde o ledajaký text. Já v průběhu dne, kdy pracuji i 16 - 18 hodin na svých shopech, tak se dostávám k velkému množství různých informací, které dokáži číst tak říkajíc v letu. Dokáži je velmi rychle číst, třídit atd. atd.

Horizont událostí je něco diametrálně odlišného - nedovolí mě to přeletět text. Jakoby on sám nedovolil přiblížit se jinak, než s uklidněným vědomým, soustředěným jenom na text. Opravdu to tak je. Nebo, si to namlouvám  a mám vnitřně v sobě takovou úctu k tomu textu, že si ho nechávám až na velmi pozdní noční hodiny, většinou hluboko po půlnoci, kdy mě nikdo neruší, všichni lidé spí a všechno je zklidněné, není zde žádný "šum", Země je jakoby klidnější, vibrace jsou vláčnější atd. Prostě musím počkat na naprosté zklidnění. Poté text čtu a je to úžasný zážitek.  Opravdu žasnu, jak dokážete neco takovým způsobem napsat.

Zdravím Vás a přeji abyste i nadále nás žíznivé napájel takovými skvosty :-)   díky moc

Miroslav

 

 

Dobrý den,
mám jeden dotaz...

"Na obloze vzplanulo slunce. Během několika desetin vteřiny se hmota Vetřelce zcela rozpadla v neškodné elementární záření, které způsobilo v rozsáhlých oblastech světélkující nebeské fenomény. "Roj" vyhodnotil situaci. Jeho čtvrtý segment instalovaný v oblasti Sibiře zafungoval bezchybně. Byl spokojený. Během několika následujících hodin převede svou kapacitu do stavu aktivního spánku. Znamená to, že se bude moc opět soustředit na řešení "základního problému" - bylo jim lidstvo a rok 2012.

Ve stejné chvíli?. na jiném místě planety se cosi pohnulo. Jemná energetická vlna se vzedmula aby opět utichla. V neutěšených ledových končinách Antarktidy?.. dva kilometry pod jezerem Vostok se Cosi ještě nemělo probudit. Ještě ne. Na chronometru kauzálních hodin zbývalo celých 94 let !!!!! 

      Ve stejné chvíli?.. mnoho stovek miliard kilometrů od Modré planety, pod klenbou hvězdné oblohy v jemném tichu vrnění cizorodé techniky se setkali dva páry velkých očí. V aktivním toku telepatického přenosu informací by lidské vědomí zachytilo krátkou, prostou ale velmi osudovou větu: Funguje. "


...ono pomyslné "funguje" se vztahuje tedy k zařízení na Sibiři (a jiných místech), nebo k Antarktidě? k Antarktidě že? ...domýšlím si souvislosti, i když je mi jasné, že na pravdu si budu muset ještě nějakou dobu počkat. Ono Cosi je v opozici k zařízení na Sibiři, chápu to dobře?

Děkuji za odpověď.

 

      No to je právě to co Vám nyní nemohu sdělit. Proto je to koncepčně tak stylizované, aby si čtenář kladl otázky, aby čtenář byl držen v napětí, aby byl inspirován k přemýšlení a vnímání na trochu jiné "vlně než je zvyklý". Takže, moje odpověď Vás asi neuspokojí, ale je přísně logická: "Vydržte, a budete jistě překvapen. Stojí to za to?.".

J.CH.

 

 

Ahoj Jaroušku,
moc díky za ten nový seriál Horizon událostí. Původně jsem tedy čekal na další pokračování k seriálu Mysteriu Tunguzské katastrofy, ale jak jsem teď zjistil, Mysteriu tunguzské katastrofy tvoří část příběhu seriálu Horizon událostí. Jsou to opravdu informace velmi zásadního charakteru, jenom jsem se chtěl zeptat, zda jsem některé věci správně pochopil. Jak píšeš v úvodu: Faktor 2012 a Ti co se blíží ... z kosmického prostoru...jejich cílem - Země...ti co vyslali impuls k probuzení Enigmy. Tak těmi, co se blíží, se myslí Annunaki? A Enigma je to zařízení v Antartidě, jak jsi o něm mluvil na modrém světle. Že tam před 2 lety šla výprava z USA a letos se tam chystají z Austrálie? Takže Enigma je tedy asi zařízení, které zde zanechali Annunaki? A jak ve druhé části seriálu píšeš o tunguzské katastrofě, tak na konci je zmínka, jak "nějací mimozemšťané" konstatují, že "funguje". To měli na mysli Finální obranný prstenec Země, který zničil ten meteor a nebo Enigmu? A kdo vlastně byli ti mimozemšťané?

Pokud jsem správně pochopil, tak ta šestice vysokých hubených mužů, o které se mluví v prvním díle seriálu a která o sobě říká, že jsou něco jako poradci našich vědeckých poradců, tak to jsou naši potomci z Guardian Alliance?

No koukám, že jsem to asi s těm otázkama přehnal, ale mám takový pocit, že to, co je před námi (rok 2012 a dál) je pro lidskou civilizaci naprosto podstatné a času na učení už není tolik a tak Tě takhle združuji se svými otázkami. Moc se omlouvám, ale já už asi jiný nebudu. Také jsem konečně přečetl knížku Galaktický transformace 2012 a musím říct, že pro někoho, kdo nemá skoro žádné znalosti z astrologie, to byl docela oříšek, ale myslím, že ti tak to stálo za to. A jak je vidět, nejen naší potomci z Guardia Alliance, ale i naši předkové nám mají stále co říct, jde jen o to, naučit se poslouchat.

Měj se moc krásně
Honza

      Tak Honzo těch otázek je skutečně velké množství. Mohu ti prozradit je tolik, že "Sovy" nemají z Guardian Aliancí nic společného. Zde jsi střelil vedle, ale to nevadí. Důležité je že hledáš a snažíš se nacházet odpovědi, i když by možná pro tebe bylo jistě jednodušší, kdybych ti odpověď poskytl sám. Ale jak chápeš v mnoha případech to prostě neudělám. Bohužel ani s těmi Annunaki jsi se nestrefil do černého. Ale jak tě znám (s panem Honzou se znám osobně) budeš hledat dál a jistě je jen otázkou času kdy přijde ta správná trefa. Jistě ti k tomu dopomůžou další díly "Horizontu událostí" v elektronické verzy.

J.CH.

 

 

Ahoj Jardo,

k Horizontu událostí (2), když čtu část:

 "... v jemném tichu vrnění cizorodé techniky se setkali dva páry velkých očí. V aktivním toku telepatického přenosu informací by lidské vědomí zachytilo krátkou ...."

Když to čtu vidím tři velké oči vedle sebe, dívají se na mě. Ne pár. A mám husí kůži.

To vysílání je zvláštní, svůj pocit neumím popsat, jako kdyby se to skládalo z mnoha sdělení, tak uvidíme.

Ahoj Víťa

 

      Musím se smát Víťo, když jsem totiž tu pasáž psal, tak jsem měl husí kůži také. To mi tedy věř?..

     J.CH.

 

 

Ahoj Jardo,

Taky se musím přidat ke komentářům na  seriál Horizont událostí.

Chci jen napsat - cítím to, jsem sjednocen s těmito informacemi, vím o čem píšeš, jen nevím odkud to vím?

Je to šílené a krásně tajuplné - je to jako dotek samé podstaty bytí, dotek tvůrců nás nositelů duší?

S úctou a láskou

Pavel

 

      Tak to je nádherné Pavle?. Mohu tě, ovšem zcela uklidnit. Já také nevím odkud to vím !!!!! Tedy, alespoň u beletristické kompozice. Prostě mi to chodí do hlavy a přenáším to na papír resp. do počítače a pak na papír. Na druhé straně, ale musím jednoznačně prohlásit, že u faktografické části zase naopak vím zcela přesně odkud dané informace jsou, prostě to vědět musím, jelikož si nemohu dovolit ignorovat zdroje.  To už je nutná realita. Prostě ke každé kapitole od prvního dílu počínaje musím nastudovat poměrně neuvěřitelná kvanta konkrétního faktografického materiálu k událostem a prostředí ve kterých se náš virtuální hrdina pohybuje. Nakonec to dopadlo tak, že jeden člověk z realizačního týmu "Horizontu událostí" nedělá prakticky nic jiného než podle požadavků seskupuje a předkládá permanentně data k prostudování, které potřebuji ke knize. Na hledání těchto skutečností a pátrání po zdrojích již jednoduše nemám čas.

J.CH.

 

       Nyní ale přišel čas znovu otevřít onu nekonečnou "Pandořinu Skřínku"?  Pojďme se společně přesunou velmi, velmi daleko do "království zimy a věčného ledu". Tak nějak cítím, že nás čeká velmi nevšední dobrodružství ???..  Vlastně nezačneme hned v zajetí ledu, ale zcela někde jinde.

     (Následující text určený pro internetovou verzi neprošel korekční gramatickou úpravou. děkujeme za pochopení).


      K vysokému oplocení s osamělým zděným domkem se rychle blížil vůz. Řidič jel poměrně jistě, jako kdyby touto asfaltovou cestou  projížděl již mnohokrát. I v té rychlosti se šikovně vyhýbal všem nástrahám, které taková na první pohled nevinná silnice může nabízet. Vůz se skřípěním brzd zastavil u závor. Vypadaly rovněž nevinně, až na to, že v sobě, konečně tak jako vše okolo, skrývaly důmyslný elektronický systém. Ano, nevinnost a jakási fádnost, tak by nic neříkající okolí včetně malého domku ohodnotil netušící příchozí. Po nezbytných formalitách vůz pokračoval dál k svému infinitnímu cíly jízdy.

      Muž sedící na sedadle vedle řidiče  se rozmrzele zavrtěl. Z pootevřeného okna vyhodil nedopalek cigarety, vyfoukl kouř a upřeně se svýma pronikavýma zelenomodrýma očima zahleděl na řidiče. To snad není možné, dvě hodiny v autě a ten chlap ještě nepromluvil ani slovo. Po kolikáté se ho za tu dobu snažil přimět k rozhovoru. Vůz projel prudkou zatáčkou a mířil nahoru někam k vrcholu zalesněného kopce. Nad smrkovým lesem na chvíli vykouklo slunce a oslnilo spolujezdce, který bolestně přivřel oči. "Sakra?!", procedil skrze zuby a vytáhl z kapsy saka sluneční brýle.

     "Ty jsi na tom dobře?", pomyslel si a znovu se koukl na řidiče, "ten si ty černé brýle nesundal od té doby co jsem se potkaly na letišti".

     Tak nějak mu přišlo na rozum, zda si tenhle typ lidí takové věci jako tmavé brýle vůbec někdy z obličeje dávají dolů. Pousmál se té možnosti a odhodlal se k dalšímu pokusu.

      "Podívejte, když jste se už rozhodl nemluvit, tak alespoň přemýšlejte  a zkuste se vžít do mé situace. Na letišti jsem čekal vysvětlení a k ničemu nedošlo. Budiš. Už přes dvě hodiny sedíme v tomhle zatraceném autě, vezete mne někam, bůh ví kam a nepromluvíte ani slovo. A mne se tohle ale vůbec nelíbí, vy pane Tajemnej?.", provokoval a chtěl v této taktice pokračovat do té doby dokud ho nepřinutí promluvit, alespoň jednu větu.

     Jenže se stalo něco co vůbec neočekával. Řidič dupl na brzdy a smykem zastavil u krajnice. Ve vozidle začalo vrůstat napětí a do hrobového ticha se řidič naklonil k svému nervóznímu spolujezdci, sundal brýle a své tmavé oči zaryl do tváře souseda.

      "Vážený, máme před sebou na dalších deseti kilometrech ještě čtyři kontroly".

      "Tady to všude", a rozmáchl se rukou po kopcích a lesích kolem dokola, "tady to všude v okruhu nějakých padesáti mil je zatraceně vysoce etablovaný státní podnik, kde na vaše pitomé řeči není čas. Podívejte se, zmírnil hlas, já vás chápu, ale vy zase pochopte mne. Ručím za vaší bezpečnost a vy si ani náznakem neuvědomujete v jaké momentálně jste situaci. Takže klidně seďte a vydržte ještě 20 minut. Pak se vše dozvíte. Jasné ?!"

     "Jasné?.,"  odtušil spolujezdec a zadíval se dopředu na zalesněný kopec. Pochopil, že jakákoliv konverzace nemá smysl.

       Skutečně se asi po dvaceti minutách na horizontu objevila ohromná skleněná budova. Vozidlo zastavilo u malého proskleného tunelu, který byl propojen se zděnou věží, která připomínala hlásku, ale evidentně sloužila ke zcela jinému účelu. Prakticky okamžitě k autu přistoupili dva po zuby ozbrojení vojáci. Spolujezdec vystoupil a s vděčností se nadýchl svěžího vzduchu, který voněl pryskyřicí a ještě něčím co nedokázal identifikovat, ale přišlo mu to nějaké známé. Roztáhl ruce a nahlas si ulevil. Dolehla na něho únava. Podíval se na hodinky bylo 10. 10 hodin 19. března 2006. Posledních dvacet čtyři hodin nezamhouřil oči. Ještě netušil, že se právě v těchto chvílích láme celý jeho život, že jeho osud vzal směr po zcela jiné koleji a začal nabírat takových rozměrů, které nemohl tušit ani v těch nejdivočejších snech.

    "Dobrý den. Vy jste pan?.", voják znejistěl a podíval se do papírů. Muž, který právě vystoupil z vozidla se usmál.

     Ale prakticky ihned zvážněl a využil situace:

    "Jsem profesor Alex Collins. Je mi 39 let, jsem svobodný a bezdětný. Podle posledního měření a vážení, které jsem učinil před několika týdny v mém oblíbeném fit centru v místě momentálního bydliště v Praze měřím 198 cm a vážím 91 kilogramů. Dosud netrestán?.., ale pokud mi okamžitě neřeknete, kde jsem a proč jste si mne sem unesly, tak za sebe neručím?!!!", vyhrkl napůl ironicky a napůl naštvaně muž a svraštil mírně prošedivělé obočí.

     Vojáci se na sebe podívali a pak se ozval druhý z nich. Velmi mírným až chlácholivým tónem sdělil:

    "Pane profesore, chápeme Vaší situaci. Všechny vaše otázky budou zodpovězeny a to velmi brzo. Věřte mi. Podívejte, tato budova je přijímací hala, kde projdete nezbytnou vstupní procedurou. Poté se Vás ujmou kompetentní lidé. Věřte, že se nemáte vůbec čeho obávat. Během několika následujících hodin budete moudřejší. Můžete nás následovat dovnitř", voják ukázal na budovu napravo od nich. Alex se uklidnil a podvolil přání těch dvou. Vlastně mu ani nic jiného nezbývalo.

    Trojice se vydala k nízkému stavení, které působilo velmi moderním stylem. Budova vypadala na první pohled jednoduše. Horní část byla prosklená a zdi byly z nějakého leštěného světlého kamene. Jakmile vstoupili dovnitř octli se v krátké chodbě. Zavanul přejemný chlad. Alex znovu ucítil onu záhadnou vůni. Připomínala cypřiš, ale nebylo to ono. Odkud jí jen znal? Z rozjímání ho vytrhlo kručení v břiše.

     Měl hlad.

     Po několika metrech jeden z dvojice vojáků přistoupil k masivním kovovým dveřím. Zvláštní bylo, že nepůsobily vůbec stroze, určitě to bylo jejich designem. Zvedl prvou ruku a dlaň přiložil k malému obdelníkovému výstupku. S neznatelným zasyčením se otevřely a trojice vstoupila do místnosti, která Alexe překvapila. Světle modrý koberec nádherně ladil s modrou oblohou, jež byla vidět skrze skleněný strop. Velké květiny s dužnatými listy lemovaly zdi jejichž barva měla jemně tyrkysový odstín.. Uprostřed byl kulatý stůl a na něm talíře s jídlem a skelněný džbán s pitím.

     "Pane profesore, buďte tak laskav a posnídejte. Budete  mít  před sebou velmi náročný den."

      Alex Collins přistoupil ke stolu a vzal do rukou housku. Vajíčka se slaninou, krájený kedlub, ředkvičky a jahody, makové housky a pomerančový džus. Vždyť to je jeho neoblíbenější snídaně? Tázavě se podíval na vojáky, kteří stáli opodál?

      "Ale vždyť to je?.".

      "Pane Collinsi už žádné otázky. Udělejte si pohodlí a odpočiňte si. A v té krabici tam na kraji je vaše oblíbená značka doutníků. Kouříte přece doutníky? O zavadla se vám postaráme."

       Mezi dveřmi se jeden z dvojice ještě na chvíli zastavil. Obrátil se na Alexe, který stále s úžasem civěl na skvělou snídani a dodal:

     "Profesore?"

      Alex, ale nereagoval.

      "Profesore !!"

      Ještě jednou s větším důrazem zahalekal voják ve dveřích. Collins stále s houskou v ruce se otočil za mužem. Ten se usmál a řekl:

     "Na tu vaší první otázku? Pamatujete přece? Na to, jak jste se ptal  kde jste?. Tak na ní můžete dostat odpověď už nyní" a ukázal rukou k jedné z prosklených stěn naproti.

     Alex Collins, profesor religionistiky a behaviorálních věd, laureát Nobelovy ceny se narovnal v celé své výšce, vytřeštil očí a zakuckal se. "Můj Bože!!", vykřikl. Přímo před ním na mramorovém podkladu velkými zlatými písmeny stálo napsáno:

 

    NASA - Goddardovo centrum kosmických letů, Greenbelt, Maryland, USA

    Solární a heliosferická observatoř


      Vzduch ztěžkl ještě více. Sova se zrakem fixovala asi deset centimetrů nad temeno mrtvoly. A já jsem upadal do bezvědomí. Poslední myšlenky patřily tomu stále se otáčejícímu symbolu. Byl jsem zoufalý? Tak blízko vedle nás?.. Každý den jsme to měli před sebou a nikdo?..  Přece nemůže být tak pozdě?..

      Tělo se kácelo bezvládně k zemi. Stav bezvědomí skutečně nastoupil, byl osvobozující a logicky předpověditelný.

     Velitel, který stál vedle první "sovy" zařval: "Ježiši Kriste !!! Vezměte ho někdo a hoďte do sněhu ať se vzpamatuje! Teď nemáme čas na projevy slabosti!" Křik mne trochu probral, ale to už jsem cítil jak mne ostatní vlečou ven ze sněžného traktoru, a pak jsem už jen vnímal ledový sníh. Zcela všude?..

     "Tak jak?" Obrátil se major na první "sovu". Ta se dívala dlouze a nehybně do zdi naproti. Chvíli trvalo než odpověděla. Bylo to zvláštní. Jako kdyby si rovnala myšlenky v hlavě, ale možná, že tím chtěla říci ještě něco jiného a nebo váhala zda říci zcela všechno?

     Nakonec pohnula hlavou a tiše odpověděla: "Podle předpokladu." Jeho vědomí bylo v kontaktu s jinou prostoročasovou vlnou. Došlo k tomu asi před 52 až 60 hodinami.

      "A jaká byla hladina?", dělal si důstojník zápisky.

      "Co myslíte důstojníku?", protáhla své obočí. Napětí se dalo uvnitř vozidla doslova krájet. "+ 67 let, pane. To znamená - rok 2012". Důstojník ztěžka polkl a z jeho tváře čišel stejný chlad jako z ledové pláně venku.  Otočil se k svému kolegovi.

      "Kapitáne, musíme to tu srovnat se zemí". Nesmí nic zůstat. Rozumíte. Máme na to pouhých 15 minut. Pak musíme dál. Musíme tu zatracenou práci dodělat!!"

       V tomto okamžiku si nikdo nevšiml jedné nepatrné, ale zcela klíčové maličkosti. A to byla osudová chyba??


      Roj nepřestával vyhodnocovat jednotlivé časové matrixy. Jistě ten nejdůležitější se vázal na hladině 2012, ale byly tu i další. Správně jim neměl věnovat pozornost, ale něco se mu nelíbilo. Něco bylo jinak. Ale co? Jeho jednotlivé komponenty pracovaly perfektně a neomylně. Po jak dlouhou dobu už?? Ale to Roj nevnímal. Jeho jediným úkolem bylo to pro co byl stvořen.

      Bylo úžasné cítit sebe sama a přitom nezávisle na sobě v těchto časových vlnách. Tok času. Vnímal ho a přesto na něm nebyl závislý. Znovu se vrátil do roku 1908 a vyhodnotil všechny dostupné informace. Hledal vodítko k svému vnitřnímu pocitu. Pokolikáté již procházel těmito daty s nadějí?, která nedošla svého očekávání. Onen pocit byl zvláštní, ojedinělý a to znepokojovalo. Za celou dobu své existence mnoha se tisíců let nic podobného neregistroval.

      Roj byl důmyslný systém. Vrchol technologie, která dokázala bez jakéhokoliv zásahu plně automatizovaně pracovat prakticky neomezeně dlouho. Její vnitřní senzorické a palivové energetické spojení s planetou bylo unikátním výtvorem planetárního inženýrství. Lidská bytost o ničem nevěděla, a také jak by mohla. Bylo tak lepší. Za této situace Roj mohl tyto tvory lépe chránit.

     Zhruba v polovině roku 1988 Roj zúžil heuristickou analýzu vnějších vjemů na období mezi roky 1908 - 2000. Velmi intenzivně a neúnavně hledal příčinu svého podivného pocitu. Cosi mu uniklo a to "cosi" muselo být tím pádem velmi chytré. Věděl, že hraje o čas. Vždy hrál o čas??

     V průběhu měsíce listopadu 1989 pochopil, že do analýzy musí zařadit i lidský faktor a tak se soustředil na nejsilnější energetický rámec lidské bytosti a tím byl citově emoční  typ energie. Věděl, že svým způsobem blafuje ale mělo to svou logiku. Ještě zintensivnil rychlost analýz. Jeho pro lidský mozek nepochopitelný výkonný systém, který měl velmi, ale velmi daleko do klasické pozemské elektroniky byl nyní zatížen na 114%. Znamenalo to jediné. V každé vteřině času provedl Roj na 74 triliónů logický operací v rámci spuštěné dlouhodobé heuristické analýzy problému. Planetární jádro Země bylo nuceno ve zvýšené míře Roj energeticky dotovat, ale byla to pro planetu stále velmi výhodná pozice. Tato symbióza fungovala vynikajícím způsobem.

      V březnu roku 1993 se globální systém Roje vzedmul pod energií vzrušení. Konečně!!! Snad nyní již opravdu zachytil jeden z uzlových příčinných momentů, který ho dovede k cíli problému. Zachytil prudké vzplanutí lidské citově emoční energie o velmi zajímavém průběhu. Následnou prostoročasovou lokalizací zjistil, že jde o lidského jedince v roce 1944, který se nachází v oblasti Antarktidy, konkrétně na území Země Královny Maud.

     V následující vteřině přesunul svou koncentraci do tohoto roku a v dalších vteřinách zaktivoval šestou část z osmi sebe sama. Tu která se nacházela nejblíže klíčovému člověku. V následující vteřině zúžil analytickou proceduru do tohoto klíčového prostoročasového bodu.

     Náhlý přesun energie do jiné prostoročasové hladiny Země zákonitě narušil environmentální  systém planety. To se projevilo nebývalým suchem na území Evropy a naopak silnými dešti v regionu jihozápadní Austrálie a částečně Oceánie. Ale byla to nutná daň za ochranu lidské bytosti.

     Neviditelné oči Roje pročítaly příčinné záznamy jeden po druhém?? věděl, že se přiblížil k cíly svého mnohaletého snažení. Měl ohromnou radost.

     Enigma se musela opět vzbudit na vnitřním chronometru se vlastní podstaty velmi rychle zjistila, že stále ještě nenadešel její čas. Ovšem v té samé vteřině pochopila co se děje. Velmi rychle se ztotožnila s tím, že nadešel konec první fáze. Pro ní to znamená také konec do těchto chvil trvajícího "spánku"???

      Roj v následujících týdnech pochopil celý sled událostí. Teprve nyní zjistil jak málo stačilo k hrozivé katastrofě. Musel se rozhodnout? Po několika tisících letech se musel opět propojit za energetickou oblast planety Země? Tato operace si vyžádal několik měsíců, ale byla nevyhnutelná.


      Alex, stále ještě s houskou v ruce, zíral na jasně svítící písmena, která četl stále dokola. Pak se posadil a napůl nepřítomen duchem se pustil do snídaně. Tak to se tedy povedlo, pomyslel si a odmítavě zakroutil hlavu. Pak prudce vstal, odsud zbytek snídaně a začal nervózně chodit se a tam po místnosti.

     Bože !!! 

     Vybuchl a zase se posadil. Pak nahlas zakřičel:

     "Může mi tu prosím někdo povědět, co já Alex Collins dělám v centru NASA !?"

      Rukou si přejel po vlasech a již o poznání tišeji dodal:

     "Vždyť já nerozpoznám pomalu ani Saturn od Venuše".

     Usmál se, když zjistil jakou blbost právě řekl. Cítil jak je každým okamžikem klidnější. Pochopil, že musí vyčkat. Ať se stane cokoliv jistě se brzy dozví o co tu jde. Z jakého důvodu ho potřebují tady ve vědeckém středisku NASA uprostřed americké divočiny. Zavřel oči, zapálil si doutník a ?. čekal.

     Jenže Alex nepatřil mezi ty, kteří dokáží nečinně lelkovat a jen tak se opravdu fantastickým způsobem nudit. Snažil se uspořádat si sled událostí za posledních dvacet čtyři hodiny. Snažil se sám přijít na kloub tomu všemu. Tomu čemu absolutně nerozuměl. Se zavřenýma očima stále intenzivněji vnímal vůni doutníkové dýmu. Monotónní ševelení klimatizace uvádělo jeho vědomí do stavu alfa. A on se tomu nebránil. Bylo to příjemné, velmi příjemné. Alex netušil, že jeho mozek patří mezi nejvýkonnějších pět mozků na celém světě. Byly ještě čtyři lidé se stejným darem, každý z nich žil svůj život na svém kontinentu této planety. Nikdo z nich se navzájem neznal a přesto bude muset Alex Collins tyto čtyři postupně poznat a navštívit. A nejenom to?

     "Pane Collinsi !!  Halo! Slyšíte mne? Vzbuďte se!!" 

     Alex otevřel oči a nad sebou uviděl tvář rejska. Ano, mužíček který se ho snažil vzbudit byl ztělesněným archetypem tohoto polního zvířete. Krátký špičatý nos, malé šedé těkavé oči vyzařovali jakýsi nedefinovatelný druh potměšilosti. Mužík kroužil po místnosti.I když byl malé, až titěrné postavy bylo ho všude doslova a do písmene plno.

     "Pane, mám za úkol Vás dovést k soukromého vozidlu pana ředitele. Omlouvám se, že jsem se tak vpadl ale zřejmě jste usnul a byl jsem důrazně upozorněn na to, že se nemáme ničím zdržovat."

     Collins ztěžka vstal a protřel si oči. Tvář příchozího mu byla vyloženě nesympatická.

     "Takže zase někam pojedeme?" 

     Podíval se ostrým pohledem na mužíčka. Ten chápavě několikrát pokýval hlavou.

     "Chápu, že už toho musíte mít plné zuby pane, ale buďte  prosím trpělivý. Jste u cíle. Pojedete jen kousek na protější kopec".

     Mužík se díval stále někam neurčitě do prostoru, jen ne do očí Alexe. Ten to ihned postřehl a zeptal se:

    "Jak se jmenujete?"

    "Jimmy", hlesl rejsek.

     "Jsem osobním asistentem pana ředitele".

     Collins se usmál oné jisté těžko maskované dávce hrdosti, která byla v odpovědi cítit. Mužík ale pokračoval. "kdysi dávno tam nechal náš šéf vybudovat "trucovnu". Je to v podstatě takový velmi útulný a účelně zařízený srub. Oba vyšli na chodbu. Alex si cestu dobře pamatoval, takže za chvíli stáli na sluncem zalitém parkovišti na kterém zhruba před hodinou vystupoval z auta.

      "Pojďte tamhle kousek za roh. Zavezu Vás k řediteli osobně".

      Rychlou chůzi přešli asi třicet metrů dlouhé parkovitě a okolo jehličnatých keřů zahnuli do stínu. Po pravé straně se zvedal zalesněný kopec. Ten byl od zdí budovy oddělen asfaltovou silnicí po které zřejmě pojedou, pomyslel si Alex. U boční zdi střediska uviděl stát pohodlnou Audi 6. Když se posadili do vozidla a rozjeli asistent ředitele pokračoval v konverzaci.

       "Hmm, kde jsem to skončil? Jo, už vím. Víte, vědci jsou podivná stvoření. Velmi náladová a svým způsobem nikdy nevíte co od nich můžete čekat a s čím zase přijdou v těch svých sofistikovaných rozmarech."

      Alex se od srdce zasmál.

      "Tak to se vám opravdu povedlo člověče", poplácal rejska po zádech tak div mu nerazil dech.

     "Máte štěstí, že nejsem vztahovačný člověk. A co Vám na tuto Vaši hypotézu říkají Vaší vědci tady v ústavu?"

     Mužík neurčitě pokrčil rameny. "Já se s nimi moc nebavím".

      Mezitím auto vjelo na mýtinu na jejímž konci stál velmi vkusně a prostě upravený jednopatrový dřevěný srub. Auto obloučkem zastavilo před stavením. Na zápraží chaty stál muž. Přistoupil k vozidlu a pozdravil se s přicházím.

      "Dobrý den pane profesore. Jmenuji se Tyrell. George Tyrrel a jak vám jistě tento muž", přičemž ukázal na Jimmyho, "prozradil jsem ředitelem observatoře, kterou jste měl čest navštívit. No, tedy kdyby bylo po mém tak bych Vám zprostředkoval exkurzy se vším všudy. Tak to bylo také původně plánováno?.".

      Alex byl očividně nesvůj. Muž, který stál před ním na svůj věk rozhodně nevypadal jako nějaký stařec. Vysoká svalnatá postava měřila bezmála dva metry. Z velkých tmavých inteligentních očí vyzařovala energie, ale zároveň klid až bohorovnost. Husté bílé vlasy byly sestříhané na praktického ježka. Alex pochopil, že má před sebou velmi schopného člověka. Známého vědce, ale i perfektního manažera, který dokáže nejen motivovat, ale být i skutečným otcem pro jakýkoliv kolektiv. Vnímal ho v přímém protikladu k onomu titěrnému "nasládlému" mužíčkovi, v podobě jeho asistenta. Sám si pro sebe řekl, že se při vhodné chvíli bude muset na tento rozpor zeptat.

    "Pane Alexi pojďte dál nebudeme stát přece venku", usmál se.

    "A vy Jimmy si budete muset udělat nazpět procházku na čerstvém vzduchu", pokynul směrem ke svému asistentovi. Ten zareagoval zcela neutrálně. Neprotestoval, ale nevypadal ani nijak nadšeně. Jako kdyby již dávno smířil s rolí asistenta, kterou bude vykonávat zřejmě navěky. A to v mnohdy v těch nejkrkolomnějších pozicích.

     "Takže auto zůstává tady pane?"

     "Ano, budeme ho potřebovat", odvětil Tyrell.

     V této chvíli ovšem nikdo nevěděl kolik věcí se změní?. Za velmi krátkou dobu?.. Již brzy.

     Oba muži vstoupili do přízemi chaty. To bylo tvořeno prakticky jednou velkou obývací místností s malou kuchyňskou, sociálním zařízením a velmi velkým krbem ve kterém praskal oheň.

     "Posaďte se", pokynul na velké pohodlné křeslo hostitel.

     Alex zaváhal chtěl něco říci, ale pak si to rozmyslel a posadil se. George Tyrell pokračoval:

     "Víte já Vás plně chápu a vím co všechno se ve vás nyní zmítá. Ještě včera jste byl v Praze a užíval si klidného života vědce na zkušené a nyní?..".

     Alex nadechl s vůlí konečně tomu člověku před sebou říci vše co si o tom všem myslí, ale ten ho nenechal promluvit.

     "Co si dáte k pití. Máme tu od všeho něco. Docela slušný výběr".

      Ředitel stál u velkého baru se sklenicí v ruce a smál se. V tu chvíli si Alex uvědomil, že to všechno je pouze póza. Že  někde v hloubce nitra tohoto muže se zračí něco zcela odlišného, něco velmi bolestného a také to co Alexe tak velmi vyděsilo?. nepřekonatelný strach.

      "Dám si pomerančový džus s vodkou pane řediteli". "Říkejte mi Georgi", sedl si do křesla vedle Alexe a podal mu sklenici s pitím.

     Alex cítil cosi co už kdysi dávno jednou zažil, ale ať namáhal paměť jakkoliv nemohl si vzpomenout. Bylo to stejné. Prostor jakoby se počal energetizovat. Napětí všude kolem počalo narůstat. K čemusi se schylovalo, a to teď a tady na tomto místě. V tomto srubu. Alex se zachvěl a ostražitě rozhlédl kolem dokola. Nemohl tušit, že se právě v těchto chvílích láme jeho život do zcela jiné kvalitativní osy, kterou ještě neměl možnost pocítit. Pakliže se má něco stát stane se to právě v těchto okamžicích.

     George Tyrell, ředitel solární a helisferické observatoře NASA, největší tohoto druhu na světě se zhluboka nadechl. Podíval se z okna jako kdyby tam někde venku hledal nějaký záchytný bod, nějakou oporu k tomu o čem bude muset nyní hovořit. Pak se dlouze podíval na Alexe a otevřel zapečetěnou obálku, kterou vytáhl z tašky položenou vedle křesla.

     Pak se podíval na hodinky a sdělil:

     "Příteli, máme zhruba dvě hodiny času. Během této doby vám budu muset vysvětlit proč to všechno. Proč jste byl prakticky unesen právě do těchto míst. A nejenom to. Budu vám muset vysvětlit mnohem více. Proto vás prosím velmi pozorně mne naslouchejte. Už nikdy totiž se mnou nebudete moci se mnou hovořit".

    Oči obou mužů se významně střetli. Ticho, které náhle zavládlo přerušoval pouze tichý praskot ohně.

      "Ještě než začneme hovořit, ukáži vám Alexi pár fotografií. Jsem totiž přesvědčen, že vám to pomůže rychleji chápat následující skutečnosti a souvislosti které budu sdělovat. Tyto fotografie byly pořízené speciálním astronomickým zařízením zhruba před dvěma měsíci, tedy na začátku letošního roku (rok 2006). Musím ale hned dodat, že podobného materiálu vlastní elitní vojenská tajná služba Spojených Států (útvar "EMSO") již několik tisícovek. První z nich se podařilo satelitním systémem pořídit již v polovině roku 1995".

     Alex se napil džusu a vzal do rukou úzký svazek barevných fotografií. Jeho pohled se zběžně dotkl prvního snímku. V tu chvíli vědec vyprskl a začal se dusit. Chytil se za hrdlo a chraptivým hlasem zachrčel:

     "Toto není možné!!  To musí být nějaký vtip! Bože!! To ne?..". Vždyť to je Slunce a to?, to tam?!!!, s vytřeštěnýma očima a třesoucí se rukou ukazoval na jistý artefakt na snímku

     "Už chápete Collinsi", zašeptal mu do ucha ředitel.

     "Už chápete proč jsme vás jako momentálně nejlepšího světového odborníka a vědce na problematiku religionistiky a behaviorálních věd přinutili přijít sem do astronomické observatoře?

    Collins stále nevěřícně zírající na snímek jen přikývl hlavou.

     "Výborně!

     "Takže můžeme začít." A Georg Tyrell ještě jednou šáhl do kožené aktovky a vytáhl tlustý fascikl písemností. Alex Collin ani náznakem nemohl tušit, že právě v této chvíli překročil bod návratu. Stal se součástí unikátního proudu událostí...


      Od této chvíle se počíná odvíjet drama nezávisle na čase a prostoru. Následující události byliy pečlivě zachycené a zadokumentované. Staly se nejpřísněji střeženým materiálem této planety. Klíčem k pochopení stovek jevů a globálních souvislostí v minulosti, přítomnosti i budoucnosti - podle toho kde se na ose času právě nacházíte. Obdržely krycí název: HORIZONT UDÁLOSTÍ .


(c) 2006 Jaroslav Chvátal   Všechna práva vyhrazena

Šření pouze se souhlasem autora textu.

 

 

Další díly