PŘÍBĚH

       Tato  vzpomínka je věnována všem bytostem.  Zejména  potom těm bytostem, které se stále plahočí  v kruhu samsáry, aby  se ony i jejich  děti  jednou měly lépe.  Jsou  zajisté  dva druhy  blahobytu a dva  druhy  strádání.  Ten první postihuje  naše tělo a ten druhý se týká  naší mysli. A  přece harmonie těch dvou je třeba,  abychom dosáhli  štěstí  a  nesmrtelnosti.  Naše fyzické tělo je pouze medium, vozidlo, které užívá  naše  mysl. A  slova jsou spojovacím článkem jich obou. Rozhlédnete-li se kolem sebe, zjistíte, že  ačkoli všichni hledáme štěstí a dokonalost, způsoby, kterými tak kdokoli z nás činí , jsou zcela  různé.  Žijeme v pestrobarevném světě plném kontrastů a často si klademe otázky typu: Proč?!  Když se sami přestaneme ptát, obvykle nás zpytují ti druzí.  Postačí-li nám jen malé odpovědi, pravděpodobně projdeme tímto světem bez pohromy. Ale ani to není jisté. Hledáme-li  opravdové odpovědi na své otázky,  pochopíme  nakonec, že nekonečno naší duše obsahuje nekonečné množství otázek a odpovědí, zejména pak těch, na něž nedokážeme odpovědět.

     Přesto se stále považujeme za bytosti vědomé, vědoucí, toužící po poznání. Kde jinde by se nacházelo poznání, než v něm, kdo jej hledá?  Jaký smysl by měl náš život, kdybychom nevěřili, že dokážeme napravit své chyby a uskutečnit sny  a fantazie našich představ?  Ptáme se však někdy, kde se berou ty nekonečné sny a  krajiny fantazie? 

     Je mnoho přijímaných  filosofických názorů, k nimž  se utíkají věřící a nevěřící, a  každý z nich jakoby postihoval  jinou  tvář  našeho  života. Theosofové  věří, že pravda  nás stvořila  a  že se jí nemůžeme  dotknout.  Filosofové  věří, že pravdu vytvářejí oni svými úvahami.  Myslí si, že kdyby ji  nestvořili, že by tu pravda  nikdy nebyla.  Pak  jsou tu ti, kdo  věří theosofům a filosofům  a neodvažují se zastávat vlastní  názor.  Obě  názorové poloviny se shodují v tom, že je důležité žít jako slušný a moudrý člověk. Alespoň v něčem se shodují...

     Ptáte-li se po pravdě, mohu vám nabídnout mnoho zaručeně  fungujících a  slušných odpovědí. A vy i já budeme mít pocit, že jsme skutečně chápaví lidé. Můžeme třeba říci, že pravda  je nevyslovitelná, že je více než to či ono, že není vidět  a slyšet a cítit. A budeme mít  pocit, že máme pravdu.  Nebo  můžeme  věřit, že tu  vůbec žádná konkrétní pravda, o kterou se lze opřít , není a že tudíž nestojí za  to ji  hledat.

     Budeme v té chvíli vypadat jako svrchovaní a moudří lidé.

     Pokud  si někdo z nás usmyslí, že pravda je jako nějaký člověk, zvíře nebo květina, nastane dříve nebo později  problém, protože všechny nám známé bytosti tohoto druhu jsou pomíjející . Jen naše očekávání jsou nekonečná.

    Jestliže vám  naznačím, že tu přece jenom nějaká pravda je, budete si možná myslet, že si z vás dělám legraci.  Ale  není tomu tak.

     Hledala jsem velmi dlouho a pečlivě a věřila  všemu, co bylo moudré a  svrchované, abych se pak náhle setkala s pravdou, která zcela přesahovala všechny stávající domněnky a filosofické spekulace. Vlastně byla přesně taková, jaká má pravda být. Vysvětlovala všechno zároveň a smývala hříchy a  nevědomost.  A nepodobala se ničemu, co jsem kdy slyšela, viděla a  považovala za důležité. Pro mě i pro vás bude nová , ale jinak je to jen stará zapomenutá pravda, nejstarší na tomto světě. A není snadné ji pochopit a přijmout. Ptáte-li se, proč si jí nenechám pro sebe, musím dodat, že je také ohromující  a  na určitém stupni našeho vývoje se ji musíme dozvědět, abychom lépe porozuměli tomuto světu i  nám samým. Můžeme žít také bez ní, ale budeme jako děti, které ještě neznají své jméno, jako lidé bez domova, kteří  zapomněli, odkud pochází. Jako ztracená civilizace uprostřed prázdného vesmíru.

     Moje vzpomínka se týká pravdy o nás všech a o tom , proč jsme na Zemi. Nejen jako jednotlivci, ale jako lidstvo. Jaký je jeho smysl a účel. Možná jste se nad tím ještě nestačili zamyslet, ale ujišťuji vás , že najít odpověď není snadné. Přesto bych si upřímně přála, aby každý z vás k pravdě a odpovědi došel, dříve nebo později.

     K této otázce jsem přistupovala nejprve zcela bez předsudků. Ve škole jsme se učili, že člověk se vyvinul z lidoopa. Nemohu říci, že by mě tento názor uspokojil.  Později jsem se smířila s tím, že člověk je výtvorem ducha Stvořitele a  vznikl  neznámo kdy a neznámo jak. Nechci otevřeně polemizovat s tímto názorem, jelikož věřím, že člověk je v zásadě povahy  duchovní.  Několik  let jsem se věnovala buddhistické meditaci v tibetském klášteře , a protože buddhismus na představě vzniku a zániku věcí nijak nelpí, vyhnula jsem se i možným úvahám o tomtéž, prostě jsem je vypustila z hlavy.

     Věnovala jsem se meditaci pozornosti a přímého vhledu do skutečnosti, vnitřnímu ztišení a rozjímání o nekonečných sférách ducha.  Snažila jsem se porozumět hlubinám  starých nauk  a mistrů vědění, místy bezúspěšně. Věřila jsem však, že opravdová  duchovní práce má vždy smysl, je-li prováděna  s čistými  úmysly a  vírou v poznání. Nevěděla  jsem, co mě nakonec čeká a myslím, že ještě nejsem na konci.  Váhala jsem dlouho s tím, zda vůbec má smysl  říkat to, o čem se nemluví, jestli tím nepřekračuji tajemství  a zákony  duchovního světa. Domnívám se však, že jediné, co překračuji, jsou moje vlastní předsudky i předsudky těch druhých. Ona pravda, o níž mluvím, je dosažitelná pouze velikou silou, jasným nazíráním a čistým srdcem. Její povaha však není tajná nebo tajemná, ale překvapivě racionální a konkrétní.  Pokusím se vysvětlit , o čem mluvím.

     Ve skutečnosti se všechno odehrálo v mé mysli během asi čtyř hodin, které bych za běžných okolností prospala. Bylo to mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní  během ceremonie  Mandaly Kálačakry  na nejposvátnějším místě buddhismu v indické Bodhgáji v státě Bihár,  kam se kromě J.S. Dalajlámy  dostavili také  mniši a laici z celého světa, zejména ti, kteří měli s touto naukou co do činění.

     Kálačakra  neboli Kolo času je jednou z nejsložitějších a nejposvátnějších nauk  tibetského tantrického buddhismu. Pochází původně z Indie a také z neznámé země Šambhaly daleko na severu ,kde byla státním náboženstvím. Je to nauka o času, o vnějším času  a jak ovlivňuje dění kolem nás, o vnitřním čase uvnitř nás samých a o transcendentálním čase  vesmíru, nadčasovosti a cestě k trvalému osvobození.  Je to nauka tak mocná, že pouhé jméno Kálačakry je zárukou  vysvobození ze zlých zrodů.  Je však určena do rukou těch, kdo ji chtějí studovat  a rozjímat on ní, aby  poznali neměnné transcendentální jsoucno a stali se útočištěm všech bytostí.  Cesta k  tomuto  cíli je dlouhá,  ale  poznání v sobě skrývá naději.

     Před  námi byla jedna z těch složitých zasvěcovacích ceremonií, které  trvají mnoho dnů . Většina z nás to znala téměř zpaměti , ale všichni se těšili, neboť  toto  místo bylo skutečně výjimečné. Svojí atmosférou, počtem shromážděných  učitelů a přítomností Jeho Svátosti,  který  nakonec musel předčasně odjet.  Nečekala  jsem zázrak, celé 3 roky předtím jsem totiž proseděla v klášteře tváří v tvář veliké Mandale  Kálačakry  na stěně chrámu, byla  mi blízká  a známá, a přece jsem on í věděla jen málo. Nečekala jsem, že se něco zvláštního stane. Ale následující noc měla provždy změnit můj názor na svět  a  duchovní nauky vůbec. 

     Spala  jsem ve sklepě Barmského kláštera, jelikož Bodhgája byla plná lidí, a toto bylo jediné útočiště, které jsem pozdě večer našla. Nebyla jsem tam sama a později se ukázalo, že když davy odjedou, je Barmský klášter  to nejbáječnější místo na světě. Zatím jsme se však museli smířit s podzemím ozářeným jen světlem svíček a dřevěnými postelemi chráněnými moskytiérou, která každému z nás poskytovala alespoň nepatrný pocit soukromí.  Po rušném dni plném tlačenic zavládlo nad Bodhgájou  ticho noci , na tmavomodré obloze zářily jasně miliony hvězd a my jsme usnuli, jako když nás do vody hodí.  

     Probudila jsem se náhle a zjistila, že stojím na pevné zemi. Zprvu jsem myslela, že sním. Ale  náhle jsem před sebou spatřila podivný předmět  jakoby  z jiného světa. Dívala jsem se pozorně a zjistila jsem, že se dívám na obrovskou kosmickou lodˇ.

     Byla částečně ve vzduchu a zároveň seděla  na zemi. Byla větší než celá Bodhgája.

     I já jsem vypadala  jinak. Kolem mě postávali nějací lidé. Divila jsem se, kde jsem a co se děje. Byla jsem plně při vědomí ale na nějakém jiném břehu reality.  Nějaký  prostorem znějící hlas jakoby na omluvu dodal: "Toto je to místo...". Barva nebes se svým šedomodrým leskem podobala soumraku. A pak jsem pochopila, že místo je stejné, jenom doba je jiná, dávno před současností a my jsme právě přistáli na Zemi. V jediném okamžiku jsem pochopila svoji úlohu a to co následovalo, jsem prožívala stejně jako tenkrát, úplně samozřejmě a bez zábran a bez nejasností. Nebyla jsem to já ,jak se znám nyní, nebyla jsem středem svého vesmíru. Byl tu sled dějů, mocný a zcela reálný a já byla pouze součástí a nestranným pozorovatelem, který neměl naštěstí žádné větší problémy.

      Byla jsem jen jedna z desetitisíc stejných bytostí, které před dávnými časy přistály na této planetě, tenkrát ještě bezejmenné a prázdné. Byli jsme si všichni velice podobní, téměř k nerozeznání, alespoň z vnějšího pohledu, ne tak, jako dnes. Neměli jsme mužská a ženská těla a žili jsme jako světelné bytosti stvořené z nějakého druhu matně bílého světla , živého a pevného, které plasticky vytvářelo naší konkrétní podobu. Byli jsme velice krásní a harmoničtí a téměř éterické povahy.

     Pohybovali jsme se lehce a velice pomalu. Na hlavě jsme neměli žádné vlasy a celé tělo bylo jakoby velice hladké, rovné a průzračné s ladnými křivkami a minimem výrůstků jako jsou dnes nos nebo uši, V těch místech jsme měli spíše nějaké křivky , spirály a znaky, které sloužily k přenosu informací . Nutno dodat, že jsme byli nejméně o dvě hlavy větší, než jsme tedˇ. Naše myšlenky plynuly velice pomalu a ve zcela jiné rovině než dnes. Měli jsme dokonalou paměť  své historie sahající až k samým počátkům inteligentního vesmíru. Nedělali jsme chyby a rozhodovali se komplexně podle okolností.

    Naše inteligence přesahovala jiné rozumné formy života ve vesmíru a zcela se nedá srovnat s tím, co nazýváme inteligencí dnes. Naše mysl byla  nikoli jako sbor roztěkaných momentů, ale jako mocné , a neochvějné kontinuum, které nevyžadovalo cizích zásahů a oprav  a navíc se nacházelo na vysoké duchovní úrovni. Naše vědomí bylo plné pokory, úcty k životu,lásky a touhy pomoci těm druhým. Netrpělo ani nepůsobilo utrpení a bolest, stejně jako naše těla bylo proti těmto faktorům zcela imunní.    

     S překvapením jsem  zírala na ohromnou kosmickou loď přede mnou. Byla větší než celé město,zářila světly mnoha barev a vydávala jemný tón.Byla dokonalá v každém detailu a mohla jsem se jí dotknout. Nebylo v ní nic, co by pocházelo z této planety. Podobala se nějaké budově, kopuli z kamene nebo obrovskému chrámu z velkých kostek, ale když jste přišli blíž, zjistili jste, že to, co vypadá jako kámen, je ve skutečnosti nějaký druh tvrzeného kovu, který se kameni jen podobá. Pláty toho kovu byl pokryt celý plášť té lodi ve velké mozaice pečlivě sesazených destiček. Uvědomila jsem si, že obejít celou lodˇ kolem dokola by trvalo příliš dlouho.

     Po obvodu byly ve výšce očí patrné jakési reliéfy jakoby vytepané do ochranných desek jeden vedle druhého,velmi ostře a čitelně, nebylo na nich ani v nejmenším patrné, že mají za sebou dlouhou cestu. Znázorňovaly jako muzeální galerie tváře a znaky představitelů  starodávných ras, našich vesmírných předků, nebyly ani naše ani jsem je neznala, ale věděla jsem, že patří minulosti jako živá vzpomínka nebo snad současnosti, jako důkaz přátelství a vzájemnosti s tím či oním druhem bytostí.

      Celá kopule byla vysoká několik set metrů , a zdaleka jediná pevná struktura v okolní krajině. Skutečně se nedala přehlédnout.

      Kolem mne postávalo několik podobných bytostí, první, co mne zarazilo, byla výrazná odlišnost mého těla od mé nynější podoby a také  jsem si všimla , že těla mých přátel  i moje  jsou  téměř  identická, čili nevykazovala zjevné a patrné rozdíly, které by jim dodávaly nějakou funkční nebo vizuální specifiku, neměli jsme k sobě tudíž k sobě  zvláštní pozice nadřazenosti nebo podřízení  a  neměli jsme ani vyhraněný  pocit  vlastního  ega, neboť  kolektivní vědomí  vyššího principu samozřejmě obsahovalo a  řídilo nás všechny. 

     Naše těla byla nejméně  o hlavu větší než je tomu dnes, ale byla mnohem lehčí, neboť je v zásadě tvořilo vlnění živého světla, které se plasticky zaokrouhlovalo do tvarů a  křivek  pravidelně vykreslujících  ozdoby , spirály a znaky  na  ničím nezatížených paprscích živého proudění světla. Neměli jsme vlasy ani žádné výrůstky , a tam, kde jsou dnes např. nos a uši, byly  přesně dimenzované kresby, které v podstatě odpovídají přijímací funkci těch či oněch smyslových čidel. Naše oči byly větší a pokryté ochrannou clonou, ale tvarem se podobaly těm, které máme dnes. Myslím, že nic jako jsou zuby jsme neměli. Naše smysly fungovaly o mnoho lépe než dnes a byly schopné zaregistrovat detailně změny na vzdálenost několika kilometrů. Komunikovali jsme spolu nonverbálně, protože naše mysli byly průzračně jasné a otevřené a myšlenky se přenášely jako vlnění v otevřeném prostoru. Pohybovali jsme se velice pomalu, jelikož  jsme zjevně prožívali čas mnohem  pomaleji  než je tomu dnes. 

     Někdo mi tiše sdělil, že jsme právě přistáli, a že jsme tu poprvé. Pochopila jsem pouze, že se účastním nějaké dávné vzpomínky  na  počátek  našeho zdejšího času.

     Ve srovnání  se současností byly okolnosti našeho příchodu na zem velmi odlišné.

     Měli jsme k dispozici nejmodernější technologie schopné cestovat nezávisle na prostoru  a čase možná miliony let, zatímco my sami jsme stále byli ve velmi dobré kondici. Přesto se náhle vyskytly neočekávané okolnosti technického charakteru, které nás donutily k nouzovému přistání. Jelikož  řídící  a navigační systém lodi byl úplně automatický a nevyžadoval  spolupráci nikoho z nás, spoléhali jsme plně na  jeho odpovědnost.

      Z našeho hlediska byl  systém, který  dokázal  na tak velkou vzdálenost přenášet  kolem 10 000 jedinců příliš  složitý a náročný, než aby bylo lze jej svěřit odpovědnosti jednotlivce nebo i skupiny živých bytostí.  Byl  proto  koncipován jako dokonalý uzavřený systém, který  si dokáže poradit  s maximálním množstvím situací a ignoruje ty, s nimiž si poradit  nedokáže. Nevyžadoval  ani kontroly, opravy  nebo  doplňování paliva během letu, čímž se  jasně lišil od ostatních přístrojů své generace.Jeho samořízení  vylučovalo prakticky možnost, že do něj během cesty bude kdokoli  zasahovat, a také  zaručovalo, že nás  doveze přesně tam, kam máme namířeno a zase zpátky.

     Což vysvětluje, proč jsme plně důvěřovali jeho rozhodnutí  a nemohli jsme je měnit, a proč nebylo lze celý systém po přistání opravit. Ve skutečnosti  byl vyroben na místě velmi vzdáleném odsud, tam, odkud pocházíme , a jeho konstrukce i tam trvala  velmi dlouho. Navíc  bychom zde neměli k dispozici žádnou z těch  pokročilých výrobních technologií  ani dostupné  materiály, které byly při práci použity.  Jedinou  nadějí  zůstalo, že  se po neurčitě dlouhé době  systém opraví  sám, nebo že k nám dorazí  pomoc.  Bohužel  byly obě tyto možnosti  příliš  vágní,  jelikož  náš  domov byl v tomto okamžiku tak daleko v prostoru i v čase, že jsme neměli ani dostatek energie na to, abychom vyslali zprávu o tom , kde se nacházíme.  Nebylo tedy lze doufat v nějakou konkrétní  věc.

     Přestože nám tato planeta byla na první pohled  zcela cizí,  byla pravděpodobně  vybrána  tak, abychom na ní dokázali  alespoň přežít. Připomínala  nám pustý ostrov uprostřed vesmíru  a  my  jsme nedokázali odhadnout, jak dlouho tu budeme muset  zůstat.  Kromě nás tu nebyly  žádné  živé  bytosti, kromě  pár stromů , trav  a bylin, které jsme zjevně mezi bytosti nepočítali.  Nenarazili  jsme ani na zvířata, hmyz a podobně, z čehož  vyplývá, že i tito tvorové sem museli být zavlečeni později z nějakého jiného konce vesmíru. 

     Nepovažovali jsme zdejší rostlinstvo za vhodné k jídlu, neboť se strukturou odlišovalo od nás natolik, že jsme nebyli schopní ho strávit. Také  místní  voda nám  nebyla  téměř k ničemu, díky svým anorganickým vazbám ji naše tělo okamžitě eliminovalo. Teprve postupem času jsme se zřejmě byli nuceni zhmotnit do úrovně odpovídající zdejší gravitaci a  přežívat  za  cenu  degradace na nižší  evoluční  úroveň.

     Poté, co jsem při základně lodi objevila jedny z mnoha dveří, které vedly do nitra, použila jsem nějaký druh  ovladače  a dveře se tiše otevřely a zase zavřely, jako by nevážily  nic ze své skutečné hmotnosti a já jsem  musela v duchu konstatovat, že  naši předchůdci na tom byli technicky nekonečně lépe, než si dnes vůbec dokážeme představit. Prošla jsem ztemnělým vnitřkem lodi, skrze několik oddělení, úzkými chodbami až do prostoru, kde se nacházely naše vlastní kajuty. V lodi se nacházelo  kolem 10 000 bytostí a všechny  byly během letu ubytovány individuálně v malých kajutách, kde nebylo o mnoho více místa  než pro jediné lehátko a trochu prostoru kolem.

     Celá  ubytovací  sekce připomínala tak trochu plástve včelího úlu , propojené dohromady tenkou sítí z mikrovláken, která zabezpečovala klimatizaci a individuální potřeby každého z nás a navíc přenášela potřebné údaje a informace, kterými jsme měli být během letu vybaveni. Uvnitř jsem se zcela ztotožnila se svými vzpomínkami na dobu kolem přistání. Uvědomila jsem si též, že náš let trval z hlediska pozemského času  mnoho tisíc let, a my jsme celou tu dobu trávili  bezpečně a blaženě v řízeném polospánku, z něhož  jsme se probouzeli pouze jednou za čas podle svých individuálních potřeb , abychom byli nakonec probuzeni společně v místě přistání.

     Podvědomě jsme předpokládali, že se vracíme zpět domů, neboť  účel naší cesty byl již naplněn. Matně vzpomínám, že jsme putovali k  velmi vzdálené  civilizaci, jíž jsme měli předat  nějaké důležité materiály a vyměnit si navzájem informace a snad i několik členů jejich a naší  příslušnosti.

     Vraceli jsme se proto s pocitem uspokojení a únavy, která nutně ovlivňovala naši bdělost. Přesto jsme věděli, že se neočekávaně a  překotně  blížíme k přistání , které proběhlo příliš rychle a víceméně se podobalo havárii. Místní gravitace působila destruktivně nejen na citlivou mechaniku řízení lodi, ale dále ho ještě poškodila během přistání. Pamatuji, že jsme museli čekat velmi dlouho, než se vůbec otevřely dveře. Jelikož čas uvnitř byl  nastaven podle našich vlastních parametrů, zcela neodpovídal  místnímu planetárnímu času, takže hodiny, které ubíhaly vevnitř, představovaly venku několik desítek let uplývajících stejnou rychlostí.

     Z nějakých důvodů se dveře všech kajut neotvíraly najednou, ale postupně , v různých etapách, a důsledkem bylo, že někteří  vyšli ven poměrně brzo, zatímco jiní ještě čekali  vevnitř.  Pamatuji se, jak jsem nedočkavě hleděla na zavřené dveře své kajuty. A když se konečně otevřely, měla jsem pocit, že jsem tam zůstala skoro poslední. Venku už postávaly hloučky ostatních, vyšla jsem ven a společně jsme se dívali po okolní krajině docela jinýma očima, než je tomu  dnes.  Ani trochu nám nepřipomínala domov. Zdejší  povrch , atmosféra, kameny i rostliny byly  jakoby  bez tvaru  a upravenosti, na kterou jsme byli zvyklí.  Neměly  skutečně harmonickou strukturu  a  působily hrubým a chaotickým dojmem. Nebe bylo plné mraků a  Slunce nebylo v dohledu, nad zemí se proháněl  vítr a  honil oblaka prachu sem a tam.

     Byli jsme zklamaní, že se zde nemůžeme seznámit s žádnými jinými živými tvory, byla to tehdy velice pustá, prázdná a opuštěná planeta.

     Byli jsme tu cizí a nic tu nebylo naše, jenom lodˇ , v níž jsme přistáli, a ta byla prozatím k ničemu. 

     Až po chvíli  jsem se všimla, co se přihodilo. Byla to skutečná  katastrofa, první a jediná takového rozměru v historii naší civilizace. Přestože jsme mohli dýchat zdejší vzduch,  místní gravitace byla  příliš těžká pro naše lehká jemnohmotná těla, která se začala postupně hroutit  atmosférickým tlakem k zemi a nabývala docela jiné podoby.

     Zejména ti, kdo vyšli  jako první a nebyli nijak adaptováni na zdejší prostředí, utrpěli okamžitou deformaci své tělesné schránky. Záření, které vysílala naše mateřská lodˇ, odpovídalo stavu havárie a  spolu s gravitací působilo  nenapravitelné poškození a extrémní utrpení těch, kdo do něj vstoupili. Ze vznešených a nadčasových bytostí zbývaly jenom  naříkající trosky, zvráštěné do miniaturních  podob, neschopné si  ani uvědomit, co se doopravdy stalo. Vše se odehrávalo tak rychle a nečekaně, že většina z nich  byla ve stavu šoku,  vzdálenost mezi jejich původní existencí a  bolestí,kterou nyní prožívali, byla skutečně  radikální.

    Musím znovu zdůraznit, že naše existence, tak, jak jsme ji znali, neobsahovala pojmy jako smrt a znovuzrození nebo nevyléčitelná  nemoc. Byli jsme tak staří, jako náš  vlastní vesmír a neumírali jsme ani se nerodili. Naše mysl se pohybovala v nadčasové dimenzi stejně jednoduše jako bezchybně, netrpěli jsme ani ztrátami paměti, výpadky vědomí  nebo  citovým strádáním. Požívali jsme velice suverénní vědomí  eticky, filosoficky a  inteligenčně mnohonásobně vyspělejší, než jakýkoli jedinec může vědomě dosáhnout v lidské podobě. Měli jsme též vytříbený smysl pro krásu a  harmonii všech věcí  a  naše technické a  náboženské myšlení bylo zcela v jednotě. Nevznikaly proto uvnitř nás samých  kontroverze a  pochybnosti o tom, co je správné a co nikoli,  naopak jsme se automaticky řídili  vědomím  jednoznačnosti všech věcí.  Naše společenství vytvářelo  harmonický celek, bez neshod a svárů , a přesto jsme velmi milovali jeden druhého.  Pro ostatní bytosti ve vesmíru jsme byli posly míru  a  nositeli nejvyššího vědomí, nikoli  pány nebo  bohy, pouze bytostmi, jako jsou i oni, jen jsme se s nimi mohli podělit o  mnoho vědomostí, které jsme nastřádaly během dlouhých věků  naší  existence. 

     Nepotřebovali jsme vnější řeč ke komunikaci, naše vlastní mysl byla obdařena schopností  komunikovat svým bližním myšlenky, pocity a dojmy které jsme sdíleli, vědomí já nebylo důležité. Neměli jsme nějaká osobní jména , ani jsme si neříkali lidé. Teprve ti, jejichž vědomí se oddělilo od původního celku a nabylo tím pádem zcela jiné podoby, se začali ztotožňovat s rasou této země a nazvali sami sebe lidmi. Zatímco zcela zapomněli na svůj původ, domov a vše , co se stalo, zamítli hluboko ve svém podvědomí.  Začali se považovat za autonomní druh bytostí , které patří k této zemi a  začali si vymýšlet svá vlastní náboženství, legendy a okolnosti, které se nikdy nestaly, aby zaplnili prázdné místo v svojí paměti. Pletli pravdu s výmysly tak zručně, až mnozí z nich se stali  mluvčími a  proroky nových kultů.

    Začali hlásat posvátnost Země jako prapůvodního místa ve vesmíru a sebe sama jako první z božích výtvorů. Mluvili o nebesích jako kdyby byla plání nedotknutelného a  vševědoucího prasmyslu , mluvili o  bozích a divech, které  z něho  vzešly. Využili chaosu  a zapomnění, aby  přemostili svůj strach  lží.

     Ti z nás, kteří jsme přežili, jsme se na to dívali s velkou lítostí a roztrpčením. Propast, která vznikla mezi vědomím a nevědomím , byla náhle příliš veliká. Snažili jsme se pomoci trpícím a mírnit jejich bolest. Neměli jsme však k dispozici ani léky ani zařízení pro tak velké množství  lidí  a tak  vážnou situaci.  Těm, kdo trpěli, jsme dávali do úst listy a kůru místních stromů a doufali jsme, že to pomůže jejich adaptaci na místní prostředí. Mnozí zranění velmi naříkali a nemohli si vzpomenout, co se vlastně stalo. I když jsme se pokoušeli jim připomenout běh událostí, byli velmi nedůvěřiví a zmatení.

     My ostatní jsme se ubezpečili o tom, že zde musíme zůstat na neznámo dlouhou dobu  a postupně jsme se rozešli do všech stran.

    Jednolitá a dosud neoddělitelná podstata našeho bytí utrpěla nenapravitelnou ztrátu části svého kontinua. Původní archetypální nerozlišená dimenze zůstala naštěstí zachována, ale ne celá. Část její energetické struktury, fyzické a  zároveň duchovní, byla nucena podlehnout novému druhu  organizace časoprostoru.

     Prapůvodní živé kontinuum organizované na vyšší úrovni a zcela odlišné frekvenci světelného zdroje se v okamžiku rozptýlilo ve shluky částic a molekul, které se jaly spoluvytvářet nový druh živé hmoty. Takto vzniklý organismus nebyl schopen fungovat jako dříve. Přestože vznikající živá hmota respektovala přirozeně záměr původního typu existence, její mikrostruktura byla náhle složená  z bodů  vědomé existence na přímce prázdného vědomí.

     Tato prázdnota začala zaujímat hlavní a důležité postavení mezi ostatními faktory našeho vnímání, myšlení a jednání. Nebylo lze ji trvale zaplnit vědomím, pokud se sama a dobrovolně dokonale nepřipoutala k prapůvodní sféře vědomí a nezanechala veškeré aktivity určující koloběh  země. Stala se platnou součástí našich úvah, výpočtů a představ a vše, co jsme od té doby byli schopni pochopit, byla existence závislá na chybách a neschopnosti najít řešení.

     Ztratili jsme tím původní nerozlišené kontinuum  těla i duše, abychom našli koloběh umírání a znovuzrození. Mezi myšlenkou a) a b) se objevila mezera. Mezi všemi aktivitami naší bytosti se objevilo nekonečné množství mezer, které spoluurčovaly pohyb shlukujících se částic, jejich rychlost,  váhu, tvar a životnost. Z homogenního světla vzniklo nehomogenní světlo, které rychle ztrácelo schopnost přenášet informace z jedné částice na druhou. Začal velký proces strukturalizace hmoty, v níž  element harmonie a disharmonie  soupeří o prvenství. Vše, co později vzniklo, byla pouze tragické zpodobení původního člověka. Začali jsme ztrácet kontakt mezi původní a  proměněnou rovinou.

      Všechny věrouky vznikly až poté, co vznikl  koloběh utrpení. Jeho příčinou byla nešťastná náhoda, nikdo z nás nebyl na vině tomu, co se stalo. Nebyl to zásah shůry ani nutné zlo, ani trest za hříchy, nic podobného. Byli jsme posvátnými formami života ve vesmíru starším ,než je tento. Nikdo a nic nás neovládalo a nenutilo k poslušnosti. Neznali jsme pojmy jako je zlo, smrt, hřích a utrpení. Nebyli jsme podrobováni zátěžovým zkouškám, které by nám mohly ublížit.

     Tam, odkud pocházíme, neexistovalo nic z toho, co známe nyní. Pouze jsme plnili své zájmy a pracovali pro dobro vesmíru. Byli jsme tak dokonale zabezpečeni, že jsme nevyžadovali nikdy žádnou satisfakci za své činy. Oproti ostatním bytostem ve vesmíru jsme byli daleko napřed svými vědomostmi, technickou i morální vyspělostí a schopností odstraňovat překážky všeho druhu. Když jsme se sami ocitli v nouzi, situace byla bohužel tak kritická, že se nám nikdo neodvážil přijít na pomoc.

     Obávám se, že jsme příliš dlouhou dobu vyčkávali sami v tomto osamělém koutu vesmíru.  Od okamžiku, kdy jsme přistáli, uplynulo nejméně 80 milionů let. Neodvažuji se popisovat, jaké útrapy potkaly tu část naší  civilizace, která se proměnila v lidské tvory. Obávám se navzdory všem předsudkům, že její vývoj probíhal ve skutečnosti velice pomalu,takže ani dnes a tom není o moc lépe, než na samém počátku. Z počátku jsme nebyli nuceni k převratným úvahám a boji o přežití, neboť naše těla byla mnohem odolnější vůči klimatickým podmínkám a  nevyžadovala stálý přísun potravy.

     Obrovský gravitační přetlak pravděpodobně způsobil  později výron plodivé energie , která  klesala k zemi. Na našich tělech se objevily známky této energie  jako rozmnožovací ústrojí a nebyli jsme schopni zadržet další pokles živé energie do hmotné sféry. Tím se otevřel koloběh vyčerpávající kvality původních organismů, které byly dále nuceny začít doplňovat svou sílu z místních nekvalitních zdrojů. Jejich resistence vůči prostředí dále klesala a přestože se pokoušeli čerpat ze zdrojů své mateřské inteligence, ani ta nebyla z to další vývoj příliš ovlivnit, jestliže sama nechtěla obětovat další díly prázdnotě.

     Bariera mezi oběma říšemi vytvářela zároveň nerozlučné pouto mezi pravdou a lží a vývoj civilizace se vždy dařilo pouze ovlivňovat, nikoli zvrátit. Obávám se, že za dobu svého trvání stála mnohokrát na okraji vlastního zániku, aby nakonec povstala z popela znovu a znovu.

     Netroufám si odhadnout, jak dlouho zde budeme muset zůstat  a jaké prostředky budeme muset vynaložit, abychom se jednou byli schopní vrátit domů. Jedinou útěchou zůstává, že naše pojetí času přesahuje místní počet řádově o spoustu nul.

     Společné vědomí lidstva uchovává tyto důležité informace o své záchraně a nevydá je dříve, než budeme v zásadě všichni připraveni. Naše nekonečné pokusy o hromadění síly nejsou, domnívám se, ničím jiným, než pokusem najít dostatečné množství energie, které by nás přenesla velmi daleko. Ve skutečnosti jsou však naše technologie dosud příliš primitivní, než abychom si mohli takový pokus dovolit.

     Výsledkem jsou katastrofy a neuvážené zacházení s materiály a látkami všeho druhu. Je úctyhodné, že jsme neztratili své etické a morální povědomí jakožto i původní vzpomínku na dobu, kdy jsme všichni žili jako svobodné, smysluplné a životem obdařené bytosti, které nevyžadovaly nic víc, než co jim přináleželo a které se o sebe dokázaly za všech okolností postarat. V náboženství a mýtech lidí na celé zemi se pouze odráží vzpomínka na tuto skutečnost a čas od času v nás všech uzraje touha tuto skutečnost plně poznat. Naše odvaha postavit se tváří v tvář reálné vnitřní skutečnosti je slabá a náš zrak ji proto nedokáže přečíst a uvidět.

     Lidé hledají spasení jeden v druhém.  Padají na zem, znovu a znovu. Modlí se a myslí na rodinu. Na své učitele, na svou zemi. Na pravdy Buddhovy. Buddha ovšem říkal, že nemá žádné učitele, žádnou zemi, žádné obětiny, říkal, že Buddhové nemají žádné pravdy.

     Nevím, kdo byl odpovědný za mojí návštěvu této původní nerozlišené inteligentní sféry, která převyšovala svými kvalitami vše, co bych si byla schopná představit. Ani já nemohu pochopit přesně, jaké zákony vládnou na hranicích našeho způsobu existence. Procházela jsem se mnoho hodin reálného času krajinou snů , nebo jsem byla vyvržena do jiné fáze reality?  Blízko svému původnímu zdroji jsem vnímala všechny detaily jasně a srozumitelně. Vnímala jsem ohromnou hloubku našeho původního vědomí, ostří rozumu a nekonečnou  bolest, která postihla některé z nás a která nás poprvé v historii našeho bytí přiměla poznat pláč a pocit  úplné bezmoci.

     Společné láskyplné vědomí prosté utrpení a osobního zaujetí  se nijak neslučovalo s pojmy já a moje a ohraničeností našeho běžného světa. Překvapivě nefantastické a zbavené iluzorního snění vyznačovalo se toto vědomí reálnou identitou ,kterou známe i dnes a praktickou otevřeností vůči všem sférám inteligence.

      Nebylo nadpozemské a abstraktní, ale nepozemské a velmi konkrétní a vybavené informacemi všeho druhu. Stydím se přiznat, že z těchto informací si pamatujeme všichni jen velmi malou axiomatickou část, kterou nyní považujeme za vrcholnou fázi svého rozumu. Pamatuji též, jak vřelý vztah jsme měli k svému domovu a k mateřské lodi, která nás přinesla. Tato lodˇ měla vznešené jméno, které znělo tak trochu jako Nebeský Klenot.

     Myslím, že učení o mandalách, např. Šrí Kálačakra , jsou odrazem naší touhy uchovat alespoň střípek vesmírné paměti našich předků, abychom se k nim dříve nebo později mohli vrátit. Potřeba rekonstruovat naše vesmírné plavidlo vedla pravděpodobně skupinu  rozumných bytostí ke snaze oživit vnitřní složitý mechanismus lodi originálním způsobem, který dosud nenašel své řešení. Vzhledem k tomu, že se jednou za  čas práce zastaví a automatizuje, zachována jest pouze její symbolická  podoba náboženského rituálu. Kdyby snad byl vytvořen originální symbol odpovídající prapůvodní struktuře inteligence  a oživen ve funkční mechanismus, jsem přesvědčená, že by nastartovalo řízení Kola času . Jestli se tak stane, záleží pouze na nás.

     Přestože  jsem se dlouho procházela krajinou dávno zapomenuté reality a  zapomněla, že mám ještě nějakou jinou formu existence , jednou za čas se ve mně ozvalo podivné tušení, že nejsem úplně na svém místě. Neviditelná clona energie mne však chránila před okamžitým úprkem zpět do naší reality.

     Energie lodi, místa a času přistání byla ve skutečnosti mnohem silnější než dnes a vykazovala zajisté vyšší frekvenci a vibrační rychlost každého z nás i celé roviny. Je možné, že jsou dnes její zbytky volně rozptýleny v atmosféře, respektive ve vysokých vrstvách atmosféry, kde vytvářejíce jednolitý ochranný obal kolem země jsou více méně  nepřístupné nám samým. Je možné, že část této energie je pohřbena hluboko pod zemí v místě přistání. A  zbytek samozřejmě udržuje svébytné kolektivní podvědomí lidstva, které funguje jako živý organismus , komplex obdařený  schopností vlastní regulace a  autonomní myšlenkové funkce.

     Sféru, kterou pro nás představuje, označujeme také  jako místo zrodu veškeré příčinnosti jevů a  zásobárnu kosmické paměti.  Většinou považujeme za dostačující, pokud jsme schopni si uvědomit existenci této sféry a individuální úlohu každého z nás. Málokdy však postihujeme účel tohoto celku jako spojité nádoby našich duší. Proto  se její vývoj odehrává na její vlastní rovině pomalu uplývajícího času , pro nějž naše maličkost nemá pražádné pochopení. A přece její touha je touhou všech našich duší  a  její  úvahy se promítají do srdcí nás všech, abychom plnili společně veliký úkol bytí, vědomí  a inteligentního řešení problému naší existence.

      Když jsem v jisté chvíli rozpoznala povahu této skutečnosti, automaticky jsem se rozhodla pro návrat. Mé vědomí  začalo ohromnou rychlostí prolétat tunelem času, záblesky  tohoto vědomí následovaly jeden druhý, až se zcela citelně ocitlo zpět a vklouzlo do místa v srdci . V té chvíli jsem si uvědomila mé fyzické tělo, které mezitím nehybně odpočívalo na  posteli v temnotě podzemí.  Zdálo se mi tak cizí a vzdálené, že  jsem se divila, co s ním mám vlastně společného. Mé duchovní aspirace náhle našly svůj skrytý smysl. A úsilí ztratilo smysl a  moje mysl  náhle přebývala v uvolněném spočinutí a tiché radosti. Mé vědomí předešlých dějů se neztratilo, ale bylo jasné a zářivé.  Ve tmě byla ještě chvíli slyšet  ozvěna  z druhé strany. Zdálo se mi, že tma bliká silnými světly  a tiše  jsem se začala modlit, i když jsem věděla, že nemohu nic změnit.

     Veliká a silná vlna energie se začala náhle pohybovat směrem vzhůru až zmizela docela. Odvážila jsem se pomalu pohnout svým tělem a  rozhlédla se kolem. Všichni ostatní pravděpodobně tvrdě spali.  Neměla jsem hodinky na ruce , ale zdálo se mi že je kolem čtvrté ráno. Naštěstí se za chvíli ozval klášterní kohout a potvrdil  mi  situaci. Čekala jsem, až přijde ráno a usnula jsem znovu.  Pomyslela jsem si též, že chodit po takovém zážitku na další duchovní akci je vlastně zbytečné.

     Přesto jsme se všichni sešli na velikém Kálačakrovém poli zasvěcení. Shodou okolností Jeho Svátost onemocněl a přišel se nám omluvit, že se nebude dít toho roku vůbec nic. Aniž bych chápala souvislost  událostí, zdálo se mi, že není zcela náhodná. Bylo by však příliš pošetilé pouštět se do dalekosáhlých úvah.  Nakonec jsme dříve nebo později všichni opustili posvátné místo a rozešli se do všech stran.

    Můj neobyčejný sen měl zůstat jako živá vzpomínka navždy zapsán v mém srdci a přála jsem si vroucně, aby tato průzračná skutečnost nezůstala mým osobním majetkem.