TAJNÁ VÁLKA BRITANIE V ANTARKTIDĚ (3)

 General Böhme, německý vrchní velitel v Norsku, 7. května 1945

      Hlavními důvody pro důležitost Norska pro Německo byly: jeho pobřeží bylo vhodné pro ponorkové základny, Němci potřebovali zajistit bezpečný dovoz švédské železné rudy a hydroelektrárna Vermok, která produkovala oxid deuteria (těžká voda), ten byl životně důležitý pro jejich atomový výzkum, v němž v té době měli světový primát. Byly zde však i jiné důvody - důvody, které způsobily, že Hitler změnil svůj názor na zachování norské neutrality.

     Dne14. ledna 1939 Norsko vyslovilo svůj nárok na Zemi královny Maud v Antarktidě. Norsko bylo k tomuto kroku donuceno bezprostředně hrozícími německými objevy. Naneštěstí pro Norsko, jeho pokusy anulovat nároky Německa selhaly, a tak začala politická krize, jež vedla k invazi. Deutsche Antarktische Expedition, používající norských map, si brzy uvědomila, že prohnaní Norové opominuli rozsáhlé, suché oblasti, které znovuobjevila 20. ledna 1939. Norové a také Britové dlouho věděli o oblastech bez ledu, ale úmyslně je nezakreslili do svých map, aby se vyhnuli vzniku dodatečných nároků dalších států a pravděpodobných diplomatických krizí, jež by následovaly.

      Když Němci ohlásili objevy oblastí bez ledu, prohlásili celou oblast za území nacistického Německa. Piloti dostali rozkaz z letadla shodit vlaječky se svastikami na znamení svrchovanosti: toto, doufali nacisté, mělo stačit pro legalizaci jejich nároku. Nacistické Německo a Hitler se málo starali, co si o tom myslí svět: již získali Rakousko a Československo a Antarktida měla být dalším rozšířením Třetí říše. Norsko statečně protestovalo proti německému nároku a přejmenování Země královny Maud na Neuschwabenland, ale díky přípravám Evropy na válku a pozornosti světa upřené na Polsko se na Antarktidu zapomnělo.

     Když v září 1939 válka konečně vypukla, většina nakonec dobytých zemí vyhlásila neutralitu. Norsko nebylo výjimkou. Hitler chtěl, aby Norsko zůstalo neutrální, ale jeho válečný kabinet, jehož mínění věřil, dokud se válečné štěstí neobrátilo k Německu zády, ho přesvědčil o opaku.

     Dne 20. února 1940 Hitler nařídil generálu von Falkenhorstovi, aby vedl expediční sbor do Norska. Hitler prohlásil: "Jsem informován, že Angličané zamýšlejí se tam (v Norsku) vylodit a já tam chci být před nimi."32

     Britský ministerský předseda, Neville Chamberlain, se pověstně chvástal, když oznamoval, že britské síly přistály v Norsku a že Hitler "zmeškal autobus"33. Jeho pošetilost způsobila pád jeho vlády, byl nucen rezignovat a jeho pověst byla zničena. Kromě toho, posláním vojska do Norska, Chamberlain hrál do rukou Hitlera a všem členům jeho válečného kabinetu. Byla však britská mise totálním nezdarem?

    Operaci Weserübung Německo spustilo 9. dubna 1940 a Norsko bylo přepadeno spolu s Dánskem ve stejný den. A přestože britské a spojenecké síly musely být v červnu staženy, zpomalily nezastavitelný Wehrmacht natolik, aby umožnily monarchii, vládě a národnímu pokladu, aby byly evakuovány na palubě britského křižníku HMS Devonshire. Král Haakon VII reprezentoval norskou exilovou vládu a záchrana rozsáhlého bohatství a dokumentů byla užitečná nejen pro záchranu Norska, ale i pro britské zpravodajské služby.

    Hitler zuřil na Vidkuna Quislinga, v nějž vkládal naději, že nacistům pomůže zevrubněji. Quisling neměl žádnou moc a jeho neschopnost zastavit evakuaci momarchie, vlády a v neposlední řadě obrovských pokladů a dokumentů způsobily, že Hitler v něho ztratil důvěru a nazval ho norským zrádcem. Hitler se postaral o to, aby ti, kdo v jeho očích selhali, ztratili své postavení. Avšak Quisling veřejně tvrdil, že mu bylo nabídnuto "bezpečné útočiště". O tom, zda se jednalo o výrok šílence, nebo o čestné přiznání, spekulovali jiní.

    Ačkoli si Hitler pouze přál připravit Brity o Norsko, jeho válečný kabinet věděl, že Norsko bylo životně důležité doslova pro všechny větve němecných ozbrojených sil a pro válečné úsilí bylo prospěšnější než kterrékoli jiné dobité území. Okupace Norska nacistickým Německem měla pro Říši nesmírný užitek. Byly zde tisíce chráněných fjordů pro německé ponorky a byla zde možnost, aby nacisté vyvíjeli tlak na neutrální Švédsko34. Třetí říše nyní měla hranice blíž k Arktidě35, což umožňovalo cvičit vojáky v polárních podmínkách, zvláště po získání Špicberk36, k radosti Himmlera a jeho Ahnenerbe. Nejlepší ze všeho bylo to, že Norsko bylo na dostřel od všech nepřátel Německa. Norsko a jeho přístavy udělaly ze Severního moře a Severného Atlantiku mnohem výnosnější oblast. Tyto výhody, spolu s primárními důvody, dělaly z Norska vysoce ceněnou kořist.

    Avšak německá okupace Norska nebyla bez problémů. Británie silně financovala norské hnutí odporu a to bylo důvodem, proč sabotáže v hydroelektrárně Vermok byly tak úspěšné.

    Informace byly předávány oběma směry a SOE a SIS byly zasvěceny do všech tajemství. Britské zpravodajské služby také měly přístup do všech svazků norské vlády bez ohledu na to, o jak "citlivé" informace se jednalo. Británie byla v té době sama a každá informace, bez ohledu na to, jak triviální, byla nepostradatelná. Mnoho Poláků po začátku německé okupace uprchlo do Spojeného království s informacemi o Němcích, stejně jako s prvními prototypy kódovacího stroje Enigma. Podobně, po invazi do Norska, mnoho uprchlých Norů přineslo do Anglie tajemství Říše.

   Dne 13. ledna 1941 německá komanda pod vedením kapitána Ernsta-Felixe Krudera z "raideru" Pinguin zaútočila a zajala dvě velrybářské lodě. Kdyby se to přihodilo u evropského pobřeží, nebylo by na tom nic záhadného, protože Němci nedovolili nikomu z dobytých území plout příliš daleko od pevniny; ale protože k zajetí došlo v Jižním oceánu nedaleko Neuschwabenlandu, vyvolalo to u britské a norské vlády šok. Záhada se však ještě prohloubila, protože příští noc se německá komanda vynořila znovu a zajala tři další velrybářské lodě a také 11 "catcherů".

    Německá antarktická flotila byla aktivní a vzkvétala - miny, které položila u astralských přístavů, potopily první americkou loď a nepřítel se nezmohl na žádnou akci - ale bylo to antarktické pobřeží a ostrovy, kde se hlavně potloukaly. Atlantis37, Pinguin38, Stier39 a Komet40 byly čtyři dokumentované lodě, které neměly žádný důvod být tak daleko na jihu. Všechny čtyři byly nakonec potopeny britským námořnictvem daleko od Antarktidy v různých částech světa, od Francie po "Ascension Islands"

    Nyní, když byla antarktická fronta skutečně otevřena, Británie zvýšila počet svých základen v Antarktidě a jejich personálu. Avšak nejdůležitější oblast, která potřebovala základnu, byla v Neuschwabenlandu, oficiálně známém jako Země královny Maud. S pomocí informací získaných z norských map Britové vybrali Maudheim jako nejpříhodnější místo pro základnu, protože byla dostatečně blízko, aby mohli tajně sledovat německé aktivity a také byla na dostřel pro vysoce trénovanou a disciplinovanou jednotku. Semena pro tažení do Neuschwabenland byla zaseta.

    Od roku 1941 do začátku britsko-švédsko-norské expedice v letech 1949-52 Británie vyslala nejméně 12 oficiálních expedic do Antarktidy - polovinu z nich mezi koncem války a začátkem operace Highjump, vedené admirálem Byrdem, zahájené v prosinci 1946. Je zajímavé, že od začátku operace Highjump do roku 1948 Británie do Antarktidy nevyslala žádnou expedici, a USA měly Antarktidu celou pro sebe. Nicméně, Británie byla v Antarktidě aktivnější během celých 40. let než kterýkoli jiný národ, přesto se historikové zmiňují jen o výpravách Byrdových. Jeho mise dosud zasťiňuje všechny ostatní mise a je středem zájmu mnoha konspiračních teoretiků. Britské úsilí bylo a dosud je totálně přehlíženo; a šířením dezinformací kolem admirála Byrda je skutečné spiknutí kolem Antarktidy, jako nacistického přístavu, zapomenuto.

    Po kapitulaci Německa bylo potřeba ještě vyčistit Norsko, bylo nutné zjistit možný nacistický exodus a tajemství, která Norsko dosud střežilo, si žádala více prošetřit. Objevy dále potvrdily, že válka skončila právě včas, ale stále se vyskytovala podezření kolem 250.000 pohřešovaného německého personálu - včetně Martina Bormanna a tisíců dalších hledaných nacistických válečných zločinců. Také bylo třeba brát v úvahu záhadu ponorek, o nichž se předpokládalo, že byly využity pro útěk. Avšak i kdyby nějaké procento německých ponorek uprchlo z Norska, znepokojivé bylo, že bylo prokazatelně odhaleno, že Němci udělali velký technický pokrok. V červnu 1945 Washigton Post publikoval článek, v němž se tvrdilo, že RAF nedaleko Osla našlo 40 obřích bombardérů Heinkel - letadel s doletem 7.000 mil. V článku se psalo, že zajatý německý pozemní personál tvrdil, že "letadla byla udržována v pohotovosti pro misi do New Yorku".41

    Na konci války Britové také požadovali několik německých ponorek, včetně nového typu XXI. Kapitán Mervyn Wingfield byl zmocněn vzít těchto 25 zachráněných německých ponorek do Scapa Flow a je zajímavé, že sám se plavil na ponorce typu XXI. Po návratu tvrdil, že "Spojenci vyhráli ponorkovou válku právě včas."42 Toto tvrzení opakovali všichni Spojenci, když mluvili o nových zbraních nacistů.

    Ve Spojeném království britské zpravodajské služby odkryly více norských tajemství, ale zatajily je; Antarktida nebyla výjimkou. Když se norská vláda vrátila do osvobozeného Norska, Antarktida se brzy vrátila do jejich povědomí, ačkoli Norové museli čekat několik let, než se tam mohli vrátit, pro případ, že pověsti o nacistické základně byly pravdivé.

    Na druhé straně, Británie došla k závěru, že nasbírala o Antarktidě dostatek informací, aby mohla zahájit intenzivní vyšetřování - jež mělo rozptýlit všechny obavy a ukrýt všechny důkazy - proto nemohla tolerovat, aby se další technologie nebo personál dostaly do špatných rukou, zejména Sovětského svazu a USA.

     Británie pomohla osvobodit Norsko, a když se rok 1945 chýlil ke konci, bylo již v běhu "osvobozování" Země královny Maud (nový atlas poválečného světa již neuznával název Neuschwabenland). Avšak záhadné expedice z doby války, pořádané všemi válčícími stranami, zvláště Německem, nebyly vpuštěny do knih o dějinách 2. světové války. Došlo k přepisování historie.

Hry poválečných hráčů

     Bezprostředně po skončení 2. světové války se objevila různá podezření a šířily se pověsti a novým nepřítelem - jehož chtěl Hitler vyhladit - byl komunismus. Spojenci se stali nepřáteli, zatímco bývalí nepřátelé se stali spojenci v boji proti komunismu. A když USA poskytovaly obrovskou finanční podporu západním vládám, aby nepropadly komunismu, Británie byla ponechána bez pomoci při snaze vyčistit poslední zbytky nacistických sil.

    Když se německé síly v květnu 1945 vzdaly a měl propuknout mír, svět byl, bohužel,vržen do situace, která byla stejně vrtkavá jako před vypuknutím nejkrvavější války v dějinách lidstva. Rok 1945 byl nejen rokem ukončení 2. světové války, ale také začátkem studené války; a zatímco se SSSR a USA bály záměrů toho druhého, měly také různé názory na to, jak bude spravováno Německo. Problémy začaly na Jaltské konferenci 4.-11. února 1945, ale byly ještě zvýšeny na konci války v Evrope, kdy dezinformace a tajnůstkářství o objevech Spojenců učinily partnerství, jež zničilo nacismus, déle neudržitelným.

    Atmosféra, která obklopovala Německo v květnu 1945 po nacistické kapitulaci, byla dusivá; ale zatímco Západní Spojenci byli unavení válečným úsilím, Stalin se nechtěl vzdát svých územních zisků a byl připraven na válku a skutečně ji očekával. Sověti nedělali nic pro utišení obav, že byl postaven nacistický přístav (v Antarktidě) nebo že Hitler možná nespáchal sebevraždu, ale místo toho uprchl.43

    Těsně předtím než Berlín padl do rukou Sovětů, bylo hlášeno, že Martin Bormann hovořil s admirálem Dönitzem o Tierra del Fuego v Argentině. Tato konverzace, jež vycházela z Hitlerova bunkru v Berlíně, byla jedním z posledních odposlechnutých rozhovorů během války v Evropě. Argentina byla dlouho vnímána jako útočiště pro mnoho uprchlých nacistů, ale tato možnost byla dlouho popírána sympatickým Perónem. Přes neshodu sovětského generála Žukova se Stalinem v tom, zda je Hitler mrtev nebo zda uprchl, mýtus o přežití nacistů nabíral na síle.

    Británie, jež měla jedinečnou pozici proto, že držela strategicky důležité Falklandské ostrovy, byla v měsících bezprostředně po válce jedinou zemí, která zkoumala tvrzení nacistů o přístavu v Antarktidě a vzniku Čtvrté říše v Jižní Americe.

    USA, znepokojené válkou proti Japonsku a chystající se studenou válkou, byly zaskočeny úsilím Británie v Antarktidě a pokořeny jejím agresivním postojem. A tak Američané brzy přijali politiku, kterou si vymysleli během války, jež měla zničit britské imperiální aspirace, zabránit každému pokusu Británie uplatňovat jakýkoli vliv ve světě a udělat z této země "spojence" jen podle jména. Avšak již v roce 1942 trpěla Británile a britská identita globalizační agendou Spojených států. Nesmí být zapomenuto, že Británii bylo odepřeno vlastnit atomovou bombu navzdory fakfu, že tato bomba by nemohla být vyrobena bez britských znalostí. Kromě toho, britský lid musel čelit horšímu přídělovému systému než kterýkoli jiný Západní národ, který trval do 50. let, a Británie byla také tlačena, aby poskytla úplnou nezávislost nebo vlastní vládu většině teritorií svého iméria.

    A tak, zatímco vstoupila do 2. světové války jako supervelmoc, na konci války, díky akcím americké zahraniční politiky, obzvláště operaci Highjump, byla pevně posazena na své místo. Spojené státy se staly jedinou zemí, která mohla úspěšně ovlivňovat Británii - jak prokázala Suezská krize roku 1956. Dokonce i nyní, 60 let po skončení 2. světové války, je britská krev prolévána ve prospěch zahraniční politiky USA.

Průzkum Země královny Maud

     Jak bylo pojednáno v první části, nacistická "Shangri-La" existovala. Byla založena v letech 1938-39 během Deutsche Antarktische Expedition, ale nevíme, jak byla velká. Existence nacistické základny v Antarktidě, ukryté v rozlehlých jeskyních, byla považována Brity za natolik pravděpodobnou, že v odpověď na tuto hrozbu během války vybudovali základny v mnoha částech Antarktidy. A zatímco se oficiálně zaznamenané britské expedice soustřeďovaly kolem Antarktického poloostrova, expedice, jež nebyly oficiálně zaznamenány, se zaměřily na výzkum Země královny Maud - kterou tak před rokem 1939 nazvali norští velrybáři na počest norské královny Maud (1869-1938), manželky krále Haakona VII a bývalé princezny Maud ze Spojeného království, vnučky královny Viktorie.

     Norové začali Zemi královny Maud intenzivně zkoumat ve 30. letech a pro fotografování a mapování oblasti poprvé použili letadel. V letech 1931 a 1936 objevili oblasti s anomáliemi, které by mohly přitáhnout zájem celého světa. 4. února 1936 Lars Christensen ze svého letadla shodil norskou vlajku, čímž na území vznesl neoficiální nárok. Do map vytvořených na základě forografií nebyly zakresleny suché oblasti a jezera, jež byly objeveny, ale tyto objevy vedly k soukromým diskusím mezi norskou vládou a členy královské rodiny o tom, zda by Norsko mělo tuto oblast anektovat.

    Po mnoha úvahách, 14. ledna 1939 - šest dní před prvním přeletem Deutsche Antarktische Expedition nad Zemí královny Maud - norská vláda vydala královský výnos, kterým zabrala oblast mezi zeměmi Enderby a Coates a nazvala ji Zemí královny Maud.

     Objevy Deutsche Antarktische Expedition byly široce publikovány. Kapitán Ritscher se svými létajícími loděmi Dornier Wal (Boreas and Passat) podnikal četné lety nad oblast a pořídil 1500 forografií, které pokrývaly oblast o rozloze 250.000 čtverečních kilometrů. Avšak, podobně jako v podivném případě utajovaných norských map, většina filmů, záznamů a výzkumných materiálů byla během války zničena, ačkoli některé z nich se časem dostaly na povrch. Během války a do konce antarktického léta 1945-46, britská RAF také létala nad Antarktidou , mapovala tuto oblast a hledala vhodné lokality pro postavení základen. Objevila více suchých oblastí a možná získala i další informace, které vyprovokovaly britské tažení do Neuschwabenlandu.

     Britská arogance při nasazování svých vojsk v Antarktidě, nezávisle na Spojených státech, a oslava tohoto činu vydáním série provokativních známek v únoru 1946 nevyhnutelně vedly k tomu, že britský nárok na Antarktidu byl popřen, přestože známky měly spíš připomenout poslední bitvu Británie s nacismem než podpořit nárok Británie na Antarktidu. A přestože Británie veřejně vyjádřila pobouření, když byla spuštěna operace Highjump, bylo jen předstírané: soukromě Británie věděla, že znovunalezený status USA jako supervelmoci znamenal, že Spojené státy jiným národům nedovolí, aby využívaly Antarktidu pro finanční zisk.

     Británie zastavila své lety do Antarktidy a operace v této oblasti na dva roky a dala Spojeným státům v Antarktidě volnou ruku k zahájení operace Highjump. Jelikož byl nacistický přístav zničen, nebyl žádný důvod k britskému návratu: Američané v Antarktidě neobjevili nic, co dosud nebylo objeveno. Nebo snad ano?

    Během dvou let mohli v Antarktidě najít vše, co bylo možné objevit: Američané našli suché oblasti a jezera s horkou vodou, které vyvolaly nesmírný zájem médií, ale operace Highjump, jejíž trvání bylo plánováno na šest měsíců, skončila za pouhých osm týdnů. Obdrželi nepřátelské reakce od ostatních národů, ale teprve po návratu výpravy se začaly šířit pověsti a teorie o záhadě, jež obklopovala Highjump. USA uspořádaly další expedici, operaci Windmill, kterou uskutečnily v antarktickém létě 1947-48 a zmapovaly další oblasti zvláštního významu.

     RAF se vrátila v období 1948-49 a podnikla množství průzkumných letů nad životachopnou základnou v Zemi královny Maud pro norsko-britsko-švédskou expedici (NBSE), která se měla uskutečnit v letech 1949 až 1952, jejímž cílem bylo prozkoumat a prověřit německé objevy z roku 1938.

    Británie a Norsko věděly, že oblast Země královny Maud, kterou nacisté využívali, se bude velmi lišit od té, jež byla zmapována v 30. a na začátku 40. let. Exploze dostatečné velikosti mohla vytvořit teplou frontu. Země se mohla dostatečně ohřát pro vytvoření srážek. S největší pravděpodobností se oblasti, jež po tisíce, možná miliony let neviděly vodu, pokryly sněhem a krajina se významně změnila.

    Když členové týmu NBSE oblast zkoumali, našli největší zemi s výskytem zvířat (tučňáků) na kontinentě. Tento objev byl sám o sobě anomálií. Expedice také v jistých oblastech objevila neobvyklé mechy a lišejníky. Avšak jezera, o nichž se tak často psalo ve zprávách z předchozích expedic, nebyla neobjevena; ani rozsáhlé suché oblasti. Je možné, že jezera zamrzla a že suché oblasti zmizely pod sněhovou pokrývkou?

    Mezitím stále více a více zemí chtělo mít vlastní základny v Antarktidě a brzy začaly šarvátky. V listopadu 1948 byla britská základna Hope (Naděje) na Antarktickém poloostrově za podezřelých okolností zničena ohněm; v roce 1952 argentinské síly střílely na Brity, vracející se ze společné expedice. Podrobnosti o dalších šarvátkách byly bohužel z diplomatických důvodů utajeny.

    Avšak v roce 1982 šla Británie opět do války proti Argentině o Falklandské ostrovy (Malvíny). Porážka argentinských vojsk vedla ke zhroucení fašistické vojenské junty, která několik let vládla v Argentině. Argentina měla také hluboký zájem na Antarktidě, ale z důvodu více než 2000 padlých vojáků v bitvě o Malvíny a protože stála tváří v tvář možnosti bombardování Buenos Aires, Argentina neměla jinou možnost, než přijmout porážku. Přestože Argentina připustila prohranou bitvu, trvala na tom, že válka ještě neskončila. Podle atlasů Jižní Ameriky jsou Malvíny ve vlastnictví Argentiny a kdo říká, že válka jednoho dne nemůže znovu propuknout? Kdyby se tak stalo, Británie by tam opět poslala armádu, protože je jasné, že Falklandské ostrovy jsou stále jednou z nejvíce ceněných britských kolonií a důvod je zcela jednoduchý: jejich blízkost Antarktidy s jejími poklady a záhadami, které jednoho dne budou zpřístupněny a využívány.44

Vojenské zájmy v Antarktidě

     Před podepsáním smlouvy o Antarktidě dne 23. června 1961 Mezinárodní geofyzikální rok (International Geophysical Year, IGY) přilákal v roce 1958 značnou pozornost a otevřel možnost spolupráce při výzkumu zmrzlého kontinentu. Američané se vrátili ve velkém počtu, stejně jako Britové, ale také Sověti zahájili svůj vlastní výzkum.

    Cílem IGY bylo umožnit národům, aby odložily stranou své územní nároky a místo toho sdílely své zdroje a vědecké informace. Úspěch IGY umožnil, aby byla podepsána smlouva o Antarktidě - ale Sovětský svaz prohlásil, že nemá v úmyslu odejít z Antarktidy a že si podrží všechny své základny, až IGY skončí. Avšak všechny smluvní strany se domnívaly, že "Antarktida má být používána pouze pro mírové účely," ačkoli může být využíván také vojenský personál a materiál, ale nikoli z vojenských důvodů.

    V letech před podepsáním smlouvy v červnu 1961 USA, Velká Británie a SSSR využívaly Antarktidu pro vojenské účely a kolovaly pověsti, že všechny tři země na kontinentu zkoušely jaderné zbraně. 27. a 30. srpna a 6. září 1958 byly v Antarktidě odpáleny nejméně tři atomové bomby, údajně Američany. Říkalo se, že k explozím došlo v oblasti Země královny Maud a že byly aktivovány 300 metrů nad zemí s cílem "odkrýt" zmrzlé oblasti. Místa odpálení dalších bomb byla důsledně utajena, ale věří se, že se cílem byly oblasti prozkoumané Němci v letech 1939 a 1940.45

    Jestliže Němci a Američané oficiálně tvrdili, že během svých expedic našli jezera s horkou vodou, bylo pouze otázkou času, než budou nalezena další. Jedním z takových jezer, objeveným Rusy, je jezero Vostok, které leží 4000 mnetů pod povrchem a kupodivu se nachází pod rusou základnou Vostok. Zprávy o tomto objevu byly zveřejněny až v roce 1989. Našli sověti toto podzemní jezero již o řadu let dříve a bylo to hlavním důvodem, proč odmítli opustit svoji základnu? Jezero dosud nebylo prozkoumáno, hlavně ze strachu, co by to způsobilo a aby se vyhnuli kontaminaci jezera, ačkoli byla zjištěna silná magnetická anomálie.46 (Tyto informace obdivuhodným způsobem korspondují s falty uvloněnými ruskou Akademií Bezpečnosti, kde se ale zmiňují další podstatně závažnější zkušenosti o kterých již několikrát byla zde na Matrixu řeč. pozn. J.CH.)

    Vzhledem k tomu, že bylo objeveno tolik jezer a vzhledem k satelitům, dokazujícím, že Antarktida je tvořena obrovským souostrovím pokrytým ledem, je nepředstavitelné věřit v existenci podzemního tunelu, který vede napříč Antarktidou a který je dostatečně široký pro německé ponorky, jak tvrdil spisovatel Christof Friedrich a zobrazovaly mapy Piriho Reise?

    Pokud je pravda, že nacisté vybudovali tajnou základnu v Neuschwabenlandu a že tato základna byla zničena v roce 1945 a přežilo jen několik skupinek Němců, potom všechny důkazy o německé invazi do Antarktidy byly kompletně zničeny jadernými explozemi provedenými USA, SSSR a Velkou Británií. Nicméně, přetrvávají pověsti, že nacisté nebyli totálně zničeni, ale uprchli na tajné základny v Jižní Americe.47

-závěr-

1. Admiral Byrd's press release, 12 November 1946.
2. El Mercurio, 5 March 1947; Admiral Byrd interviewed by Lee van Atta.
3. Former British SAS officer, documenting the 1945-46 Neuschwabenland campaign.
4. Le Monde, 18 July 1945.
5. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, p. 410.
6. ibid., p. 411.
7. Pravda, 16 January 2003, citing a confidential letter from Scheffer to Bernhard. The letter, dated 1 June 1983, was seized by Special Services, whom a German source claims were from the former German Democratic Republic (GDR) and sent at the USSR's behest.
8. The Captain cited by El Mercurio and Der Weg has never been named, nor has the story been given any credence by the British Navy.
9. The Intelligence network performed wonders for the Allies, especially after the capture of an Enigma machine with decoding documents on 9 May 1941; the German U-110 was captured by HMS Bulldog and HMS Aubretia of the 3rd Escort Group. The Germans never discovered the fact that Britain had broken their "unbreakable" codes. However, it was Britain's fortuitous capture which painted the full picture and helped complete the jigsaw puzzle, thus compelling them to take the possibility of a Nazi Antarctic haven seriously before others did.

9. Christof, Friedrich, Germany's Antarctic Claim: Secret Nazi Polar Expeditions, Samisdat Publishers, Toronto, 1979.
10. Hess's insanity is just one aspect of the Hess mystery, and the numerous references to his insanity are too numerous to catalogue. However, it did not prevent him from standing for trial at Nuremberg.
11. Picknett, L., Prior, S. and Prince, C., Double Standards, Little Brown, 2001.
12. Van Paasen, Pierre, Chicago Times, 1941.
13. Britain, France, the USSR and USA took turns to guard war criminals including Hess in Spandau Prison. Hess's suspicious death occurred, so we are led to believe, because the Russians were going to release him when their turn next came around. See Picknett et al., Double Standards, for more detail.
14. Nuremberg Trials (1945-1946).
15. ibid.
16. ibid.
17. This was reported in the German press on 10 April 1939.
18. Officer Naval Directive, 14 February 1944.
19. Speer, A., Spandau: The Secret Diaries, MacMillan, New York, 1976, p. 81.
20. Hitler's final political testament, 29 April 1945.
21. Wilmot, C., The Struggle For Europe, Wordsworth Editions Ltd, Hertfordshire, 1997, p. 617.
22. ibid.
23. Führer Naval Conference, 8 July 1943.
24. Report sent by Goebbels to Dönitz, 6 March 1945.
25. Wilmot, op. cit.
26. Directive to the Wehrmacht, 1 May 1945, reported in The Times, London, 2 May 1945.
27. The Times (London), 2 May 1945.
28. The National Police Gazette, January 1977.
29. The former Kriegsmarine officer was from Dresden and was interviewed in December 2003. I investigated claims that Hitler and Eva Braun's child had been born there in 1942.
30. Officer Naval Directive, 1944.
31. Nuremberg Trials, 1946.

32. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, 1970, p. 411.
33. Neville Chamberlain, Parliamentary Speech, 2 April 1940.
34. A total of 2,140,00 German soldiers and more then 100,000 German military railway carriages crossed Sweden until the traverse was officially suspended on 20 August 1943.
35. The Nazis were fascinated by polar myths, and with the USSR and the USA more accessible via the frozen Arctic Ocean and Murmansk the only port available in Europe for the Soviet Union, the Arctic convoys were constantly harassed, whilst scientific studies increased in the Arctic.
36. Spitzbergen has numerous mysteries surrounding it, from anomalous plant and animal fossils to ancient ruins. Many believed it to be ancient Thule. Also, Spitzbergen cannot be mentioned without the rumour concerning a UFO crash there in the 1950s; British scientists were supposedly involved in the retrieval.
37. Atlantis had a name-change to Tamesis before being sunk by HMS Devonshire near the Ascension Islands on 22 November 1941.
38. The Pinguin was sunk off the Persian Gulf by HMS Cornwall on 8 May 1941.
39. The Stier visited Antarctica and Kerguelen in 1942.
40. The Komet was sunk off Cherbourg in 1942 by a British destroyer.
41. The Washington Post, 29 June 1945.
42. The Times, London, June 1945 (exact date not available).
43. An official Soviet statement released in September 1945 claimed that "mysterious persons were on board the submarine, among them a woman..." With Stalin going on record with his view that Hitler was alive, and contradictions coming from his own generals, the USSR only added to the mystery.
44. A 50-year extension on the mining ban was agreed in 1998; it runs until the year 2048.
45. Stevens, Henry, The Last Battalion and German Arctic, Antarctic, and Andean Bases, The German Research Project, Gorman, California, 1997.
46. Scientists, with NASA's assistance, have drilled to within 500 metres of the lake. Russia recently declared that during the Antarctic 2006-07 summer season it will drill into the lake.
47. Rumours that the Nazis built bases in the Andes and/or the Amazon rainforest go hand in hand with stories that the Nazis were in league with alien races and are definitely TBTBs (Too Bizarre to Believe), yet there may be some truth in the rumours.
48. Halley, Britain's premier Antarctic station, is named after the British astronomer Sir Edmund Halley, who extraordinarily was the first person to state that the Earth is hollow, consisting of four concentric spheres. Another Antarctic enigma?
49. The experiments involved freezing the victim until unconscious, then rapidly plunging the victim into hot water. Other experiments, heinous in their morality and beneficial to the Nazi cause, meant that all the results and documentation detailing the experiments were amongst the information most sought by the Allies. It is well known that without Nazi human experiments, the United States would not have gone to the Moon in 1969.
50. "The Final Surrender: For Lt Onoda, the shooting stops 29 years late", Daily Mirror, UK, 11 March 1974. Lt Onoda killed 39 people between the end of the war and his capture in 1974.
51. In June 1945, a Werewolf bomb exploded in Bremen Police Headquarters, killing five Americans and 39 Germans. The Werewolves were created by Himmler in 1944 and went on to fight against the occupying forces until at least late 1947.
52. "Operation Highjump", typed into Google, produces 46,700 results, far exceeding any other Antarctic mission mentions by thousands!