GLOBÁLNÍ VÁLKA A SVĚTOVÝ ŘÁD (1)
Tato analýza od skupiny Wildcat z Německa je součástí série článků, které budeme přinášet na téma NATO, dnešních světových válek (či války?), jejich ideologií, příčin a následků i úlohy, kterou v nich hraje světová dělnická třída. To vše v tématické souvislosti s listopadovým summitem Severoatlantické aliance v Praze. Tento text se zaměřuje především na rozbor sociální přeměny probíhající v Afghánistánu a ve střední Asii na pozadí globálního kapitalismu, stejně jako hledá odpovědi na otázky související s rolí ropy v dnešním kapitalistickém systému. Za útoky z 11. září se neskrývají zbídačení a vykořisťovaní lidé tohoto světa a bombardování Afghánistánu není namířeno proti domnělým původcům těchto útoků. Obě tyto události jsou součástí strategie celosvětové kontroly pracovní síly a zajištění globálního zhodnocování kapitálu. Nejde tedy jednoduše pouze o zisk v ekonomickém smyslu, nýbrž o zabezpečení a prosazení kapitalistických vztahů, tzn. specifických třídních vztahů. Tyto třídní vztahy, tvořící historické jádro této společnosti, se nacházejí v krizi a jejich existence dnes musí být obhajována válkou.
V debatách minulých týdnů se sešla celá řada názorů o pozadí jak samotných útoků, tak války v Afghánistánu. Brány samy o sobě jsou všechny správné, ale přesto je nutné tyto události pojímat jako výsledky globálního třídního boje: role ropy v Kaspickém moři a s tím souvisejících ropovodů, geopolitické třenice o středoasijský prostor, nestabilita režimů na Blízkém východě, náboženské a etické rozštěpení společností, mezinárodní migrace, dramatická krize kapitalistické světové ekonomiky, krizové fenomény v samotných průmyslových zemích, světový obchod s drogami, rozpory takzvané globalizace, nová orientace USA i válečné politiky NATO, transformace demokracií v policejní státy... Avšak i přes provázanost všech těchto jednotlivých aspektů s kapitalistickým charakterem dnešního světa a přesto, že se v nich odkrývá antagonistická forma soudobých sociálních vztahů, jsou v diskusích tyto aspekty izolovaně stavěny proti sobě navzájem - a tak ve skutečnosti více mystifikují, než vysvětlují.
V první části tohoto článku rozebereme charakter a sociální obsah dvacetileté války v Afghánistánu. Objasníme také význam středoasijského regionu z hlediska významu ropy v třídních vztazích v kapitalistickém průmyslu i na příkladu politických dilemat ropných režimů na Blízkém východě, z nichž se také zrodily útoky provedené 11. září. V druhé části [bude zveřejněna krátce po této první - pozn. red. Alarmu] chceme rozebrat význam Talibanu, to, co vedlo k vojenským útokům na Afghánistán, i konkrétní průběh bombardování, abychom následně tuto "válku" zasadili do vojenských, politických a hospodářských perspektiv dnešního světového řádu.
Část I.
Proletarizace světa, ropa a kapitál
Když byl v polovině prosince 2001 zveřejněn počet obětí z 11. září, který se ustálil na čísle 2 922, představil neznámý profesor z univerzity v New Hampshir pečlivě vypracovaný výzkum o počtu civilních obětí v Afghánistánu, o který však nikdo neprojevil zájem. Za osm a půl týdne bombardování zemřelo více než 3 767 lidí. V tomto čísle nejsou započítáni všichni ti, kteří podlehli svým zraněním později nebo zemřeli na jiné důsledky války.(1) Neexistují žádné srovnatelné odhady počtu mrtvých vojáků a vězňů; hovoří se přibližně o čísle 10 tisíc.
Mnozí se nad tímto vysokým počtem civilních obětí rozhořčují, vyčítají Spojeným státům rozpoutání "nelidské války" nebo varují před používáním určitých zbraní, jako jsou například nechvalně proslulé tříštivé bomby. Přesto - nebo lépe řečeno právě prostřednictvím takovýchto apelů je udržována představa, že válka je jediný prostředek k dosažení určitých politických cílů: svržení režimu Talibanu, eliminace teroristů z Al-Kajdá, ale také dosažení přístupu k ropě nebo realizace geostrategických záměrů.
Válka jako sociální politika
Válka nikdy nebyla a není pouhým prostředkem k dosažení nějakých jiných cílů. Sama o sobě je totiž určitým sociálním vztahem, který extrémním způsobem vyjadřuje, co má být rolí proletáře: má být bezmocným objektem, vláčeným děním probíhajícím okolo něj. Ve Washington Post z 16. prosince 2001 vyšly vojensko-psychologické úvahy o úloze opakovaného masivního bombardování ze vzduchu, a to na základě zkušeností z války v Perském zálivu v roce 1991, z bombardování Jugoslávie roku 1999, ale rovněž i na základě poznatků z 2. světové války (2): nejedná se zde o pouhou fyzickou destrukci, ale i o celkovou demoralizaci napadených. Obzvláštního účinku dosahovalo pro tento účel bombardování z takové výšky, že samotné letadlo vlastně nikdy ani nemohlo být zahlédnuto. Takovéto bomby, jejichž obětem se zdá, že přicházejí "odnikud", a proti kterým není ochrany ani možnosti se bránit, vytvářejí nejen pocit strachu, ale i totální ztráty smyslů a bezmoci; nepříteli jsou tak připisovány nadlidské schopnosti. Tyto pocity jsou ještě zesíleny izolovaností a nedostatkem vody a jídla. (Můžeme dodat, že rovněž útočníci z 11. září mohli disponovat těmito poznatky: jejich "bomby" také přišli odnikud a nebylo před nimi žádné ochrany; jejich domnělí původci byli také vybaveni nadlidskými schopnostmi, protože při takovémto útoku nemají oběti žádnou jinou možnost, nežli se podřídit vyšší moci.)
Marc Herold nepřipisuje vysoký počet civilních obětí na vrub nepřesnosti či selhání zbrojních systémů, nýbrž samotnému způsobu vedení války. Stejně jako ve válce v Zálivu a v Kosovu je nejvyšší maximou válečné strategie zabránit vlastním ztrátám. Proto je bombardování prováděno z velkých výšek, které navíc v Afghánistánu představují záruku nedosažitelnosti pro ruční rakety Stinger. (3) Pouhou pohádkou jsou také vysoce inteligentní zbraně, které zasahují pouze "zlé hochy"; a to nejen kvůli tomu, že se až příliš často míjejí cíle, ale také kvůli tomu, že pro vysoké pořizovací náklady tvoří jen malou část munice použité při bombardování. Jedna střela s plochou dráhou letu totiž stojí od 1 do 1,5 miliónu dolarů, zato jedna tříštivá bomba směšných 5 tisíc dolarů. K tomu všemu jsou navíc napadány nevojenské cíle jako vodárny a přehrady, telefonní systémy, které jsou vyřazovány z provozu, a nebo dochází k ničení rozhlasových vysílačů. Několikrát byla bombardována skladiště s humanitární pomocí, přičemž byli zabiti i zaměstnanci humanitárních organizací - po třetím takovém útoku za sebou to již ani Mezinárodní červený kříž nemohl považovat za nehodu.
"22.-23. října [2001] při ostřelování vesnice Chowkar-Karez, ležící 25 mil severně od Kandaháru, válečnými letouny z kulometů AC-130 bylo zabito minimálně 93 civilistů. K tomu řekl jeden úředník z Pentagonu: `Ti lidé tam jsou mrtví, protože jsme je chtěli mít mrtvé.` Důvod? `Sympatizovali s Talibanem.`" (4)
Zase jeden důstojník, který nechal pravdu vyjít najevo. Civilní oběti nejsou žádné politováníhodné "vedlejší ztráty", jsou to cílené oběti. Všem - Talibanu, civilnímu obyvatelstvu, ale především milicím "Severní aliance" - musí být dáno jasně najevo, že se musí sklonit pod diktátem této přesily, že tato mocnost je schopná doručit, smrt kam se jí zlíbí. Podstata státu spočívá vždy na uznání monopolu na násilí - v tomto smyslu byl Afghánistán ke své nynější "státnosti" doslova "dobombardován". Masakry v předešlých letech způsobené Talibanem a jeho opozicí se od krveprolití v důsledku bombardování neliší počtem obětí, ale především svým významem. Toto bombardování totiž zprostředkovává informaci o existenci nadřazené moci. Když po "osvobození afghánských měst" v polovině prosince [2001] vypukly na severu boje mezi dvěmi milicemi Severní aliance, nerozpakovaly se USA tyto boje ukončit bombami ze vzduchu.
Válka jako obchod i nástroj přeměny společnosti
USA nevedly žádnou válku, nýbrž shazovaly bomby. Terénní boje byly přenechány milicím Severní aliance. Ty vedly válku již po dlouhá léta: proti Sovětskému svazu a režimu v Kábulu, potom proti sobě navzájem, později proti Talibanu, ale zároveň opět vždy i mezi sebou. V médiích se lamentuje nad chaosem panujícím v Afghánistánu, nad neřešitelností konfliktu i nad neustálým ztroskotáváním mírových snah. Avšak přál si zde vůbec někdo mír?
Jako příčiny dvacetileté války v Afghánistánu, která stála již minimálně 1,5 miliónu obětí a která udělala z několika miliónů lidí uprchlíky, jsou uváděny etnické a náboženské konflikty, stejně jako konkurence přilehlých států, resp. států v regionu. Toto vše údajně překáželo vyřešení konfliktu. Avšak jakému řešení? Stav války byl sám o sobě po dlouhou dobu řešením. V žádném případě se nejednalo o úplný chaos - pro aktivně zapojené účastníky války šlo spíše o stabilní ekonomiku, na níž spočívaly jejich zisky. Také se jednalo o proces, který přes veškerý odpor radikálně změnil sociální vztahy. (5)
Tato válka dosáhla toho, co se nepodařilo žádné rozvojové diktatuře ani reformním programům. Válku v Afghánistánu můžeme popsat téměř jako učebnicový příklad "prvotní akumulace", tzn. vytržení lidí z jejich původního prostředí a nastolení kapitalistických vztahů. Údajné etnické rozdíly byly jenom prostředkem pro udržení války v chodu. V samotném obyvatelstvu nemají žádnou základnu (viz níže), nýbrž slouží milicím pro ospravedlnění nepřetržitého vedení války. "Warlords" nemají nic společného se starými "kmenovými vůdci", protože představují novou politickou a ekonomickou elitu.
Etnické konstrukty v Afghánistánu
"V rozporu s obecnou představou, že etnické skupiny existují již od pradávných časů, byla největší etnika v Afghánistánu vytvořena teprve v průběhu 20. století. Poháněni vědeckou horlivostí třídit lidi na základě kulturních zvláštností, vytvořili etnologové celou řadu etnických skupin: tak vznikli Nuristové, Paštúni, Aimakové nebo Farsiwáni. Pojem "Tádžikové" se v Afghánistánu vztahuje na obyvatele, které nebylo možné etnicky nikam zařadit. Proto dnes hovoříme o tádžických etnických skupinách. (... ) Kvůli různým vědeckým přístupům dnes není ani jasné, kolik etnických skupin v Afghánistánu vůbec existuje. Zatímco jedna německá práce uvádí přibližně 50 etnik, napočítala jich jiná ruská práce na 200. (... ) Neexistuje žádný koncept, který by určoval, jak má vypadat Uzbek, Hazara nebo Paštún. Kdo tvrdí, že všichni Paštúnové jsou sunnité, ten se ohromně mýlí, protože v okolí Kandaháru a na afghánsko-pákistánských hranicích jsou také ší`itští Paštúnové. A kdo tvrdí, že všichni Paštúnové mluví paštúnštinou, opět se mýlí, protože Tádžikové v Džalalabádu nebo Hazarové v Ghazni mluví také paštúnsky. Oproti tomu vládnoucí kábulští Paštúnové, kteří se dovolávají své paštúnské identity, často neumějí říci paštúnsky ani jediné slovo. (... ) Představy západních politiků, že se etnické skupiny překrývají s vládnoucími vojensko-politickými hnutími, aby byly následně pojímány jako jednotně jednající celek, jsou falešné. V současných debatách zůstává rovněž nepovšimnuto, že navzdory etnickému ospravedlňování války neproběhlo etnické rozdělení samotného obyvatelstva. Většina Afghánců nenávidí jednotlivé strany konfliktu stejnou měrou a také etnická problematika pro ně není důležitá. Přesto však dochází k úplnému zapomenutí faktu, že afghánské obyvatelstvo neodvozuje svou identitu z etnické příslušnosti, nýbrž stejně jako dříve z příslušnosti k rodině, klanu nebo vesnici. Etnicita si tak v afghánské válce ponechává význam pouze jako vojensko-politická záminka: nesčetně velitelů a vojenských jednotek vystřídalo vícekrát z politického oportunismu a ekonomických pohnutek jednotlivé válčící strany - nezávisle na své etnické příslušnosti." (Conrad Schetter: Die Schimäre der Ethnie in Afghanistan. Neue Zürcher Zeitung, 26. 10. 2001)
Společenské změny v Afghánistánu způsobené dvacetiletou válkou se dají shrnout následovně: (6)
Dosavadní agrární ekonomika a kočovně-pastevecké hospodářství byly důsledně zničeny, počínaje ničením ovocných sadů sovětskou armádou (což bylo prováděno jako součást protipovstalecké taktiky) až po znemožnění pastevectví v důsledku rozdělení země na vojensky kontrolovaná území i následkem zaminování zemědělské půdy.
Afghánistán prodělal rychlou urbanizaci, z velké části způsobenou výstavbou utečeneckých táborů v Pákistánu, které se vyvinuly v pravidelná města; s 3,5 milióny uprchlíků dnes Afghánci patří v celosvětovém měřítku mezi největší utečeneckou skupinu - to tvoří jeden z prvních stupňů proletarizace.
Jak milice, tak i městské obyvatelstvo se stali závislými na zahraničních dodávkách a platbách; dodávky zbraní i mezinárodní potravinová pomoc jsou zároveň zdrojem příjmu pro mnoho zprostředkovatelů, kteří se tím obohacují a stávají se "podnikateli".
Ekonomika, která dříve spočívala přibližně z 50 procent na mimopeněžních vztazích, se monetarizovala.
Tam, kde bylo v příznivých časech možné zahájit zemědělskou výrobu, byla tato orientována na pěstování tržních plodin (tedy produktů, které mohou být prodány na světový trh) - zde se jednalo především o pěstování máku za účelem získání opia a výroby heroinu.
Důležitým zdrojem příjmů se stala doprava a pašování zboží, které putuje především z bezcelních přístavů v Dubaji (Spojené arabské emiráty) do Pákistánu a do středoasijských států; také zde vznikl nový hospodářský sektor postavený na námezdní práci a zisku.
Agrární ekonomiku a na ní založené společenské vztahy a politický řád si netřeba idealizovat. Moc uvnitř klanových a vesnických struktur spočívá na feudálním systému pronájmu půdy, na němž si již různé pokusy o pozemkovou reformu nadarmo vylamovaly zuby. Tyto patriarchální struktury se postavily proti všem rozvojovým plánům shora, bez ohledu na to, zda byly západního, nebo sovětského ražení.
S přechodem na válečnou ekonomiku došlo k nástupu nové elity, jejíž moc již není založena na disponování půdou a vodou ani na ohledech k místnímu obyvatelstvu. Obvyklý popis "warlordů" jako "kmenových náčelníků" nebo "klanových vůdců", s nímž se můžeme setkávat v tisku, je zcela matoucí. Prosazení se nové ekonomiky bylo nevyhnutelné především kvůli tomu, že došlo ke vzniku nové mocenské struktury, která již nebyla založena na tradičních vztazích. Tato změna byla urychlena rozhodnutím USA, Pákistánu a Saúdské Arábie nepodpořit v boji proti Sovětskému svazu tradiční, s vlastnictvím půdy spojené elity, nýbrž pouze islamistické strany. Tou měrou, jakou se milice a jejich představitelé stávali závislými na dodávkách zbraní a peněz ze zahraničí, stávali se zároveň autonomními na lokálních pospolitostech, ze kterých snad původně vzešly. Pro rolníky, jejichž hospodářství bylo zničeno, představovaly milice nejpřístupnější formu námezdní práce; žoldnéřství se však často nechalo pojímat pouze jako přechodná forma poloproletarizace, spočívající na pravidelných rituálech letních ofenzív s následným zastavením bojů, když nastaly žně. S fenoménem žoldnéřství je však spojen i odpor obyvatel vesnic proti nuceným odvodům.
Teprve v procesu jejich osamostatňování si milice a "warlords" vymysleli svou "etnickou" charakteristiku jako uskupení Tádžiků, Uzbeků, Paštúnů nebo Hazarů, aby tak následně mohli ostentativně ukazovat své vlastní "tradice" a přirozenou identitu (7) - v praxi byla tato identita demonstrována během pravidelných masakrů ve stylu etnických čistek. Na nich se podíleli všichni: Dostúmovy jednotky bojující proti Talibanu, talibanské jednotky v boji proti Hazarům nebo Masúd při postupu taktéž vůči Hazarům v Kábulu...
Neustálé přeskupování koalic a různých spojenectví (což se týká nejen "warlordů", ale i zainteresovaných států) se může jevit iracionálním a chaotickým pouze tomu, kdo věří etnickým, náboženským nebo kmenovým převlekům "warlordů". Celý čas však šlo o to, udržet tuto válku v chodu coby údobí transformace společenských vztahů i jako zdroj příjmů; šlo přímo o učebnicový příklad toho, co kážou apoštolové globalizace: zapojení se do světového trhu.
Válka v Afghánistánu jako katalyzátor přeměny střední Asie
Zúčastněným velmocím - především USA a Rusku, ale také Pákistánu, Saúdské Arábii, Indii, Íránu a Číně - záleží na tom, aby si udržely otevřený přístup do středoasijského prostoru. Nejde zde pouze o přístupové cesty ke Kaspickému moři s jeho ropnými poli, ale o celkovou politicko-vojenskou a hospodářskou orientaci pěti států, které jsou od roku 1991 nezávislé - Turkmenistánu, Kazachstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgizstánu (dohromady tvoří tyto země s 55 milióny obyvateli území o rozloze přibližně desetkrát větší, než je dnešní Německo). Válkou zmítaný Afghánistán se stal operační základnou pro opoziční islamistické skupiny z těchto států, což přinutilo jejich vlády hledat oporu buď v Rusku, nebo v NATO.
Permanentní válka v Afghánistánu tak byla zároveň momentem destabilizace a sociální změny uvnitř těchto států, na čemž se podílelo i její úzké propojení s podobnými válkami v Čečensku, v Tádžikistánu a v Kyrgizstánu. Tím, že byla válka v Afghánistánu ze všech stran udržována v chodu dodávkami zbraní a peněz, stabilizovala zároveň i nestabilitu v celé střední Asii, což si ostatně transformační procesy v těchto zemích vyžadovaly. Obvyklé označování těchto válek jako "proxy wars" (války v zastoupení), prostřednictvím nichž se údajně jednotlivé mocnosti handrkují o vliv v tomto regionu, je jen velmi povrchní a přehlíží třídotvorný (klassenbildend), a tím i kapitalizující (kapitalisierend) rozměr vojenských konfliktů jako takových.
"Taliban se bude pravděpodobně vyvíjet tak, jako se vyvíjeli Saúdové. Bude tam Aramco, ropovody, nějaký emír, žádný parlament a hodně šarí`i. S tím můžeme žít." (jeden z amerických diplomatů, 20. 1. 1997) (8)
Od poloviny 90. let dozrály ve vztahu k Afghánistánu úvahy o tom, jak přistoupit k jeho stabilizaci, aby bylo možné sklidit plody dosavadního společenského rozvratu - první nadějí v tomto směry byl dnes tolik proklínaný Taliban. Již od války v Kosovu se stávalo zřejmějším, že tažení Severoatlantické aliance na východ (Drang nach Osten) je zaměřeno také na Kavkaz a do středoasijského regionu. (9) V průběhu devadesátých let se zájem o ropná pole a zásoby zemního plynu v oblasti Kaspického moře dostával stále silněji do popředí. Politický otřes v regionu v letech 1990/91 vyvolal v ropném průmyslu velká očekávání nových zisků; stejně se ovšem petrolejářské firmy připravovaly k nástupu na Sibiř. Chevron je v Kaspickém moři aktivní od roku 1987 a od počátku je angažován také v případě ropných polích v Tenghizu - doposud největším otevřeném nalezišti. Přesto zůstával "svět ropy" nadále skeptickým. (10)
Rozhodujícím faktorem, stojícím za strategickým zájmem USA a dalších států NATO na těchto zdrojích ropy, byl v 90. letech jejich význam coby potenciální alternativy nebo doplňku k dovozu ropy z Blízkého východu - ne snad, že by se obávaly vyschnutí tamních ropných polí, ale hlavní dodavatel ropy Saúdská Arábie a další ropu vyvážející země se stávají stále méně odolnými vůči sílícímu tlaku proletariátu. Války se nevedou na základě nějakých geologických prognóz s výhledem na příštích 30, 40 nebo 50 let, nýbrž kvůli současným a velmi hmatatelným problémům. Jedním takovým problémem způsobujícím bolení hlavy bylo usnesení OPEC z března 1999 snížit po dlouhém období nižších cen produkci ropy, aby se její cena opět dostala nahoru. Saúdská Arábie tak učinila zatím nejvýznamnější obrat od její dosavadní role při regulování cen ropy, řídící se podle kapitalistické světové konjunktury - a současně bylo všem jasné, že kvůli třídním tlakům mohla ztěží jednat jinak. (11) Přibližně v tomto čase možná mohla padnout i zásadní rozhodnutí o větší vojenské operaci v Afghánistánu a o přímé přítomnosti ve střední Asii.
Ropa jako specifické zboží
"Jen hlupáci lpí na principech. My potřebujeme ropu. Je sice hezké mluvit o svobodě, ale Kuvajt a Saúdská Arábie nejsou zrovna ukázkovými demokraciemi - a pokud by jejich hlavním exportním zbožím byly pomeranče... nechali bychom ve Washingtonu ty srpnové události plavat."(12)
V debatách o válce v Afghánistánu je role ropy krajně nevyjasněná. Do centra zájmu se opět dostal projekt ropovodu vedoucího z Kaspického moře přes Afghánistán, který od poloviny 90. let podporují soupeřící petrolejářské firmy Bridas (Argentina) a Unocal (USA), který však byl v roce 1998 uložen ad acta. Nyní jsou však zase řeči o "Great Game" o ropné zásoby v Kaspickém moři slyšet ze všech úst. Proti tomu bude namítáno, že takováto vojenská akce se nedá vysvětlovat pouze na základě faktu, že se Bush kvůli své zainteresovanosti v obchodu ropou rozhodl probombardovat cestu nějakému ropovodu. Skutečně zde nejde o žádný takovýto specifický ropovod - ačkoliv vliv soukromých zájmů na jednání vlády bychom neměli podceňovat. Jenom zastánci demokratických iluzí si představují činitele vlády jako nestranná ztělesnění obecného dobra. Zájem ropného průmyslu se od počátku soustředí na vybudování většího počtu ropovodů, aby tak zároveň nebyl přímo závislý na žádném z nich. (13)
O kaspickou ropu se nezajímají pouze USA, ale stejně tak i západoevropské státy, Japonsko a dvě nejlidnatější země světa, Čína a Indie, jejichž poptávka po ropě prudce narůstá a které obě sousedí se středoasijským regionem. Tento obecný zájem vyplývá z významu ropy pro oběh kapitálu. Ropa je klíčovou součástí kapitalistické mašinérie a celé reprodukce dnešního kapitalismu vůbec. Energie může být získávána z tisíce jiných zdrojů, avšak ropa je dnes základním prostředkem pro zhodnocování kapitálu. Zájem o Kaspické moře nemá co dělat s vysychajícími ložisky ropy a nebo s nějakými jinými "hranicemi růstu". Jsou to "hranice zisku", které jsou od té doby, co se ropa prosadila jako ústřední zdroj energie, úzce propojeny s válkou a krveprolitím.
Celá technologická podoba výroby i složení dělnické třídy dnes souvisí s tím, že na počátku minulého století začala ropa nahrazovat uhlí coby hlavní zdroj energie. Rozhodujícím průlomem pro tuto gigantickou technologickou změnu byly obě světové války s jejich zavedením tanků a letadel do válečné strategie. Zatlačení významu uhlí do pozadí také znamenalo, že kapitál odzbrojil tu část dělnické třídy, která od druhé poloviny 19. století symbolizovala revoluční hrozbu - horníky. Takzvaná "fordistická" fáze kapitalismu - výroba automobilů, masová doprava, montážní linky - spočívala na téměř neomezené dostupnosti ropy a jejích nízkých cenách. Narozdíl od těžby uhlí je kapitalistický průmysl odkázaný na ropu postaven na extrémním prostorovém rozštěpení petrolejářských a průmyslových dělníků v rámci světa.
Od roku 1973 byly v souvislosti s ekologickými debatami sice přemílány stále dokola i alternativy k ropě, avšak v neposlední řadě kvůli tomu, že bojovnost petrolejářského proletariátu, postaveného na místo horníků, se stávala stále více citelnou. (14) Avšak tak dlouho, jak jen bude možné využívat ropu v dostatečném množství jako součást oběhu kapitálu, bude ropa nadále zůstávat středem pozornosti (15) - obzvláště když je větší část fixního kapitálu (strojní zařízení, dopravní vozidla, výroba tepla a elektřiny), který má být zhodnocován, spojena právě s touto formou energie, stejně tak jako na ní spočívá přesun výroby na dodavatelské firmy nebo distribuce a přeprava výrobků prostřednictvím kamiónů.
Avšak jak se ropa dostala do středu oběhu kapitálu? V kapitalismu zboží není jen pouhým zbožím, nýbrž prostředkem celkového oběhu kapitálu, který se realizuje prostřednictvím směny mezi jednotlivými kapitalisty a mezi kapitalistou a pracovní silou. Důležitá zde není pouze všeobecná dostupnost levné ropy, ale také možnost ovlivňovat cenu této klíčové komodity. První "ropný šok" v roce 1973 tak nebyl žádným nátlakovým manévrem ropných šejků, kteří to chtěli spočítat Západu, ale součástí mezinárodní krizové strategie zaměřené proti pracující třídě - měla to být brzda pro rostoucí příjmy proletariátu a zároveň to mělo tyto příjmy přesměrovat ve prospěch zisku. (16)
Cena ropy jako komodity se objevuje na všech stranách kapitalistické bilance: ropa sama o sobě je kapitalistickým způsobem produkovaným zbožím; nezískává se pouze ze země, ale je přímo ždímána z práce proletářů produkujících ropu (erdölproduzierendes Proletariat - tímto pojmem označujeme veškerou pracovní sílu, která je potřebná pro produkci ropy, včetně pracujících ve službách, dopravě a ve stavebnictví); ropa je tak nejen ztělesněním hodnoty, ale v první řadě nadhodnoty. (17) Vedle toho obsahuje i část (fixního) kapitálu, který je zálohován v podobě průzkumů, těžebních souprav, ropovodů atd. a který musí být získán zpět prostřednictvím prodeje zboží, čímž se úspěšně zhodnocuje kapitál, který dnes vlastní především několik velkých nadnárodních korporací. Zvyšování cen ropy od roku 1999 je způsobeno především naléhavými zájmy těchto kapitálů, jejichž zisky a investice v 90. letech v důsledku nízkých cen ropy dramaticky poklesly. (18) To se však dostalo do protikladu vůči možnostem zhodnocení ostatního kapitálu, pro který je ropa faktorem ovlivňujícím cenu, což také následně určuje jeho strukturu: jestliže je ropa levnější, je možné při konstantních technologických vztazích, postavených na ropě, surovinách, strojích a pracovní síle, nakupovat relativně více těchto i dalších "přísad" výrobního procesu, přičemž zde jde především právě o pracovní sílu, z níž jako jediné komodity je možné získávat nadhodnotu.
Levná ropa v těchto odvětvích zrychluje akumulaci, zatímco zvýšení jejích cen akumulaci zpomaluje. K tomu tvoří ropa podstatnou část ceny reprodukce pracovní síly samotné - doprava, topení a petrochemické výrobky dnes tvoří velkou část výdajů proletariátu. Léto 2000 ukázalo celému světu, jak vedou vysoké ceny ropy k masivnímu tlaku na mzdy ze strany dělnické třídy - v Evropě byly vlády konfrontovány s hrozící perspektivou celoevropského bojovného hnutí. (19) A naopak v zemích, jako je např. Saúdská Arábie nebo Rusko, závisí stabilita státu a zabezpečení sociálního smíru na tom, že se ceny ropy nepropadnou příliš hluboko.
Význam ropy a její ceny pro kapitalismus se tedy pohybuje v rozporech. Ropa nemá být ani "příliš drahá", ani "příliš levná", tzn. měla by se přizpůsobovat potřebám konjukturálních cyklů světové ekonomiky. Ropa a její cena nemohou nic změnit na krizové podstatě kapitálu, avšak na základě svého klíčového postavení se může stát důležitou pákou pro usměrňování průběhu krize a pro zasahování do třídních bojů. Právě zde spočívá v úvodním citátu zmíněný rozdíl mezi ropou a pomeranči: v jejich významu pro globální třídní boj.
Avšak co to má všechno co dělat s Afghánistánem, kde ke všemu ani žádná ropa není? Stejně tak si můžeme klást otázky: Co to má společného s Čečenskem? A co s bin Ládinem?
Konec výsadního postavení Saúdské Arábie
Od konce 2. světové války trvající strategické spojenectví mezi Saúdskou Arábií a USA (20) spočívalo na tom, že se tento stát s příhodnými podmínkami stal ideálním dodavatelem ropy: je to řídce osídlená země s obrovskými zásobami ropy, pod přísnou kontrolou feudálního královského domu, který udržuje v klidu domácí, z velké části stále ještě beduínské obyvatelstvo, a který může v rámci produkce ropy vykořisťovat a kontrolovat především migrantskou pracovní sílu. Jako žádná jiná země mohla Saúdská Arábie bez velkých problémů zvyšovat nebo snižovat svou těžbu ropy - a tím ovlivňovat světový trh s ropou. Obrovské bohatství, které země získala především po zvýšení cen v roce 1973, nebylo nikdy použito proti USA - naopak, stalo se pro politiku Spojených států hlavním zdrojem finanční podpory. Saúdská Arábie nakoupila nejmodernější zbraňové systémy amerických zbrojařských firem a stala se po celém světě poskytovatelem peněz pro americkou zahraniční politiku: jednalo se např. o podporu afghánských mudžáhedínů, o Contras v Nikaragui, o vyzbrojení Iráku proti Íránu po roce 1979 či o válku v Zálivu proti Iráku v roce 1991. Kromě toho se příjmy z prodeje ropy staly nejdůležitějším hnacím motorem mezinárodních finančních trhů. Na světovém trhu s ropou se stala Saúdská Arábie aktérem označovaným jako "swing-producer", který obrovskými výkyvy v těžbě (z maxima 10 mil. barelů denně v roce 1981 až na nejnižší hladinu 3,5 mil. barelů za den v roce 1985) může ovlivňovat cenu ropy. (21)
Od konce 80. let se začalo rýsovat to, co se stalo na konci let devadesátých neotřesitelnou jistotou: Saúdská Arábie nemůže, kvůli změněným třídním vztahům, tuto roli hrát dál. Proto vypukla ona válečná štvanice za jinými zdroji ropy, která se projevuje bombardováním Afghánistánu stejně jako předtím masakry ruských jednotek v Čečensku.
Saúdská Arábie mohla hrát roli s názvem "swing-producer" proto, že si na rozdíl od jiných zemí mohla dovolit vyrovnávat pokles příjmů díky svým finančním rezervám (100 mld. dolarů v roce 1981). Ovlivňování cen ropy na světovém trhu mohla Saúdská Arábie provádět změnou množství těžené nebo vyvážené ropy, což bývalo spojené buď s tím, když potřebovala přizpůsobit ceny světové konjunktuře, a nebo když tím chtěla vyrovnat vlastní klesající příjmy. Tato situace se však dnes změnila ve svůj opak: na jaře 2000 byla Saúdská Arábie zadlužená sumou 150 mld. dolarů, což převýšilo její vlastní hrubý domácí produkt. Saúdská ropná politika spočívala na "sociálním paktu", v jehož rámci byl domácím proletářům poskytován téměř bezpracný příjem, což však zároveň znamenalo ve výrobě a v těžbě ropy vykořisťování až extrémně bezprávných zahraničních dělníků a represe proti jakékoliv formě opozice. Avšak příjmy z ropy - po odečtení vysokých "speciálních nákladů" (např. 26 mld. dolarů poskytnutých Iráku ve válce proti Íránu a 55 mld. dolarů poskytnutých pro bombardování toho samého Iráku Spojenými státy a Velkou Británií) - nedokázaly držet krok s cenou tohoto "sociálního paktu". Saúdská Arábie má extrémně vysoký přírůstek obyvatelstva, který se pohybuje od 3 do 3,5 procenta ročně. Na počátku 70. let, když byl vytvořen v souvislosti s přísunem miliard dolarů za ropu i "sociální pakt", žilo v zemi okolo pěti miliónů lidí; dnes je jich přes 20 miliónů, z čehož 28 procent tvoří cizinci.
Když se v roce 1998 propadly ceny ropy na své historické dno, stála Saúdská Arábie na pokraji těžké finanční krize. Režim byl donucen bez ohledu na světovou konjunkturu kapitálu tlačit cenu ropy nahoru. V březnu 1999 rozhodl OPEC o omezení těžby na 2 mil. barelů za den (na čemž se Saúdská Arábie podílí čtvrtinou), což vedlo spolu s neočekávaným rychlým vzestupem poptávky z Asie, která se vzpamatovávala z krize let 1997/98, k silnému nárůstu cen ropy - a saúdský režim tak získal krátký oddechový čas.
Sociální krize se však v Saúdské Arábii dále vyostřila a vedla k prudkým bojům uvnitř vládnoucí elity, jejichž vyjádřením je i bin Ládinova frakce. Jeho politika teroristických útoků proti americkým cílům (22) (7. srpna 1998 proti velvyslanectvím v Tanzánii a v Kenye, 11. září 2001 útoky na WTC a Pentagon) je zaměřena na vnitrosaúdský boj: kvůli vyostření konfrontace mezi "islámským" a "západním" světem získala nyní vládnoucí klika svého nejdůležitějšího spojence a podporovatele v USA. Domácímu proletariátu tím bylo přislíbeno zachování dosavadního "sociálního paktu", který by mohl být ohrožen jen na základě příliš nízkých cen ropy.
Lidé, kteří se 11. září stali obětmi útoků, se tedy stali právě tak "vedlejšími škodami" v této saúdsko-arabské mocenské hře (která probíhá obdobně i v dalších zemích Blízkého východu těžících ropu), jako se bombami usmrcení civilisté v Afghánistánu stali oběťmi objevení kaspických ropných zásob a stabilizace saúdského režimu.
Poznámky:
(1) Výzkum Marca Herolda je dostupný na adrese pubpages.unh.edu/~mwherold.
(2) Impact of U.S. Bombing Is Felt in many Ways. Washington Post, 16. 12. 2001.
(3) V 80. letech poskytly USA mudžáhedínům v jejich boji proti Sovětskému svazu několik stovek raket Stinger. Po roce 1992 se CIA pokoušela nepoužité Stingery bezúspěšně vykoupit zpět.
(4) Cit. dle Marca Herolda. To je ve skutečnosti ta samá logika, kterou používá bin Ládin, aby ospravedlnil své útoky na civilisty: ve střetu mezi "islámem" a "Západem" je každý vojákem. Kdo by to chtěl popírat, tak z obou stran platí, že "sympatizuje" s vládou protivníka.
(5) V diskusi o 11. září a válce v Afghánistánu je tento moment doposud zdůrazňován pouze v "materiálech k novému antiimperialismu". Viz "Antiterrorismus - die Politik sozialer Feinderklärung" a "Ökonomie des Krieges? Krieg der Ökonomie" na www.materialien.org.
(6) Jeden z mála výkladů sociálních procesů v Afghánistánu je od Barnetta R. Rubina: The Political Economy of War and Peace in Afghanistan, Sweden, 21 June 1999 (na www.institute-for-afghan-studies.org).
(7) Tyto moderní formy válečné ekonomiky se nijak neomezují jenom na Afghánistán, ale setkáváme se s nimi všude tam, kde strategie "válek nízké intenzity" (low-intensity-warfare) coby permanentní formy politiky dává vzniknout "warlordům", jejichž moc spočívá především na kontaktu se světovým trhem se zbraněmi, ropou, drahými kameny nebo s drogami. Viz např. Michael Böllig: Zur Ökonomie des Krieges: Die Gewalt und die Geschäfte der afrikanischen Warlords. In: Frankfurter Rundschau, 9. 1. 2001.
(8) Cit. dle Ahmed Rashid: Taliban. Oil, War and the New Great Game in Central Asia. London 2000.
(9) Viz Sean Gervasi: Why is NATO in Yugoslavia? 1996 (www.wildcat-www.de/krieg/nato99r.pdf). In: Wildcat-Zirkular 50/51, Mai/Juni 1999. V pozadí stál již tehdy projekt ropovodu, který měl vést z Kaspického moře přes Balkán dále do západní Evropy.
(10) Od počátku bylo jasné, že bude nějaký čas trvat, než si budou nadnárodní ropné společnosti moci vymezit v kaspickém regionu svá teritoria: zaprvé zde nebylo možné očekávat rychlé vyřešení problémů souvisejících s ochranou vlastnictví, s převáděním zisků a se sociální stabilitou, tzn. s kontrolou třídního boje; zadruhé zůstávala jak v Kaspickém moři, tak na Sibiři otevřená otázka dopravy ropy. "Je to maratón a ne sprint", řekl jasně manažer jedné ropné společnosti v roce 1991 (Why Soviet Oil Wells Won`t Be Gushing Soon. Business Week, 9. 9. 1991).
(11) Viz Gregory Gause III: Saudi Arabia - Over a Barrel. In: Foreign Affairs, May/June 2000. Viz též George Caffentzis: A Essay on the Events of September 11, 2001 - Addressed to the Antiglobalization Movement (český překlad naleznete na protinato.s.cz)
(12) Prohlásil poradce George Bushe sr. V srpnu 1990, během příprav na válku s Irákem. Cit. dle Ferrucia Gambina, Alteragioni 1/1992 (německý překlad v Thekla 17).
(13) Why the West may come up empty in the World`s biggest Oil Patch. Business Week, 30. 5. 1994. Trasa přes Afghánistán nebyla však v tomto článku ještě vůbec zmíněna.
(14) Viz Thekla 14, 17. Viz též Wildcat-Zirkular 54, 55, 57.
(15) Mezi lety 1970 až 1998 sice částečně poklesl podíl ropy a zemního plynu na celkové světové spotřebě energie, stále se však na ní tyto komodity ještě podílejí z 60,7 % (35,0 ropa; 25,7 plyn) a nyní dokonce opět zaznamená jejich podíl stoupající tendenci. Pokles však vidíme ve srovnání s rokem 1970, kdy podíl obou komodit na světové spotřebě činil 64,8 % (45,3 ropa; 19,5 plyn). Tento pokles lze však téměř výhradně přičíst na účet stoupajícímu podílu jaderné energie z 0,1 % v roce 1970 na 7,4 % roku 1998. Podíl energie z jádra však nyní opět klesá. Uhlí ve světové spotřebě energie zaznamenalo pokles z 32,9 % na 28,7 %. Lehký přírůstek zaznamenaly alternativní zdroje energie, jako např. vodní energie atd., a to z 2,2 na 3,2 %. Údaje dle Yearbook of World Energy Statistics, vydané OSN.
(16) Viz např. Der Energiesektor als strategischer Sektor im Klassenkampf, Autonomie/NF 11. In: Thekla 14.
(17) Z teoretického hlediska ztělesňuje zboží pouze hodnotu vůbec, protože je součástí oběhu kapitálu, stejně jako nositelem nadhodnoty; hodnotová forma (die Wertform) zboží podpírá jeho funkci coby součásti kapitálu.
(18) Big Oil`s Priority: Pump Up the Stock Prices. Bussines Week, 25. 9. 2000.
(19) Viz Wildcat-Zirkular 58, Dezember 2000.
(20) Michael T. Klare: The Geopolitics of War. The Nation, 22. 11. 2001.
(21) Viz Gregory Gause III: tamtéž.
(22) Nebo bin Ládinových kladného hodnocení takových útoků, o nichž se snad nikdy nedozvíme, kdo je ve skutečnosti spáchal.
Původní text publikován ve Wildcat-Zirkular Nr. 61, Januar 2002, s. 8-23. Německý originál textu naleznete na www.wildcat-www.de/zirkular/61/z61warg1.htm. Anglickou verzi textu můžete najít na www.wildcat-www.de/en/zirkular/61/z61e_war.htm.
Český překlad tohoto textu (od Ivy S.) byl poprvé otištěn v A-kontra 3/2002. Tato verze je vlastním překladem Alarmu.
partner Matrix 2001
