FILADELFSKÝ EXPERIMENT

       Za válek docházelo vždy ke zdokonalování zbraní, vymýšlení a zkoušení nových technologií, aby si válčící mocnosti zajistily převahu a vítězství. Tyto výzkumy se neomezovaly pouze na období válek, ale samozřejmě, že když už nějaký konflikt vypukl, účastnící se státy musely se svou novou technologií či zbraní přijít co nejdříve, aby měly větší šanci na vítězství, a to samozřejmě všechny procesy urychlilo. Stejně tomu bylo i za druhé světové války, kdy obě strany hledaly nějaký způsob, jak tyto boje co nejrychleji ukončit. Americké námořnictvo (US Navy) si již od 30. let pohrávalo s myšlenkou nejlepšího způsobu kamufláže - neviditelnosti. Každý si dokáže představit, co by se asi stalo, kdyby jedna z bojujících stran byla v té době schopná této technologie. Proto byly všechny výzkumy a experimenty přísně tajné a neoficiální a proto také vychází najevo až nyní. Oficiální název Filadelfského experimentu společně s Projektem Montauk byl Projekt duha (Rainbow - Project).Šlo o dva americké experimenty, ze kterých nepřímo vzešel i současný neviditelný bombardovací letoun Stealth - Fighter. Filadelfský experiment začal už v roce 1931 jako vědecké studium možnosti nechat předměty zmizet a nevedl ho nikdo menší než známý srbský vynálezce Nikola Tesla. Projektu se účastnilo mnoho tehdejších vědeckých osobností, mimo jiné doktor Alfred Bielek, jeden z mála, kteří zdraví přežili Filadelfský experiment, a John von Neumann, který převzal celý projekt po odvolání Tesly v březnu 1942. Sám Tesla zemřel o deset měsíců později v lednu 1943.

        V roce 1934 se projekt přestěhoval na východní pobřeží, do Institutu pro pokrokové výzkumy v Princetownu, jehož členem byl i Albert Einstein. Ačkoli jeho sjednocená teorie pole (Unified Field Theory) byla použita jako základ experimentu, sám se nikdy přímo na činnosti skupiny nepodílel. Jednalo se o využití účinku velmi silného elektromagnetického pole na povrchové plavidlo s posádkou. Pole bylo vytvořeno pomocí magnetických generátorů (degausserů). Do činnosti tak byly zapojeny pulzující i nepulzující generátory, aby vytvořily obrovské elektromagnetické pole na plavidle a rovněž kolem něj. Elektromagnetické pole mělo sloužit k dosažení cíle - zmizení objektu, to znamená k překonání a rozbití čtvrtého rozměru - času, který jednoznačně určuje trojrozměrnou realitu. Zjistili, že pátý rozměr se skládá z rotujícího geometrického místa nebo spirály, která určuje rychlost a směr plynutí času. Změnou času, ve kterém se objekt nalézal, mohli údajně dosáhnout jeho mizení a opětovné objevení. První dva pokusy v letech 1936 a 1940 probíhaly bez účasti posádky a byly považovány za úspěšné. Třetí pokus se konal 12. srpna 1943 již za účasti posádky na bitevní lodi Eldridge (námořní křižník DE 173).

       Tento pokus už vedl John von Neumann, který využil vlastního přístupu a vytvořil systém centrálního rotujícího elektromagnetického pole na kritické frekvenci, ve které dochází k vzájemnému působení s pátým rozměrem, což by jí umožnilo stát se neviditelnou. Následky vystavení lidského organismu poli s tak vysokou frekvencí mohly být podle některých vědců tragické, ale Neumann chtěl dodržet termín, a tak se pokus uskutečnil. Když experiment začal, objevilo se mlhavé zelené světlo, podobné tomu, o kterém vyprávějí lidé, kteří přežili události v Bermudském trojúhelníku popisující světélkující zelenkavou mlhu. Brzy byla celá loď zahalena do této mlhy a plavidlo se společně s posádkou začalo vytrácet z dohledu lidí dokud nebylo vidět nic, kromě jasně vymezeného tvaru lodního trupu ve vodě, ovšem za předpokladu, že pozorující osoba byla dostatečně blízko, aby viděla, a přesto venku z pole. Po několika desítkách minut se loď znovu objevila na místě, kde předtím zmizela, ve filadelfských docích. To však nebylo všechno: později bylo oznámeno, že se loď během doby pokusu objevila v Norfolku, ve vojenském námořním přístavu ve Virgínii, což je místo vzdálené přes 400 km! To znamená,že se podařilo nejen zneviditelnit obrovskou válečnou loď, ale také tento několika set tunový kolos teleportovat.

       To ale nebylo poslední překvapení, které čekalo na vědce po opětovném objevení lodi: část lodi byla poškozena, některé části chyběly úplně, ale nikdo nedokázal dát spolehlivou odpověď, co se vlastně stalo. Část posádky zmizela také, někteří byli pevně zapuštěni do trupu lodi (jede námořník měl do lodi zapuštěny pouze ruce, tak mu mohly být amputovány a je to jeden z těch, kteří se nezbláznili). Zbytek členů posádky byl v úplně vyšinutém stavu hysterie nebošílenství, a ti byli převezeni do nemocnice Bethesda Naval Hospital, kde byli drženi odloučeni od světa po zbytek trvání války a kde jim byla poskytována odborná pomoc, když jim začala vynechávat paměť, případně když přestali ovládat svá těla. Muž takto zasažený se o své vlastní vůli nemůže pohnout, pouze tehdy, když dva nebo více z těch, kteří byli na lodi s ním, rychle přijdou a dotknou se ho. Jinak "ztuhne". Pokud ztuhne, jeho pozice musí být pečlivě označena, protože tak ztrácí svou viditelnou podobu. Pak se musí nejnovější člen posádky přiblížit k označenému místu, kde najde jen obličej nebo pouhou kůži ztuhlého muže. Jeho stav trvá většinou kolem hodiny, někdy však také celý den nebo noc, ale někdy také mnohem déle. Jednou to trvalošest měsíců, než muž "rozmrzl".

       Tyto "hluboká ztuhnutí" nejsou psychického původu. Je to výsledek hyperpole, které vzniká uvnitř pole těla jako následek účinku elektromagnetického pole s tak vysokou frekvencí. Pro záchranu "hluboce ztuhlých" se muselo zkonstruovat speciální komplikované zařízení za více než 5 milionů dolarů. Když jeho stav trvá více než 24 hodin, obvykle se takto postižený člověk zbláznil - mluvil nesmysly a bláznivě pobíhal. "Hluboce ztuhlí" lidé nevnímají čas tak jako ostatní. Jsou jako lidé v kómatu, žijí, dýchají, vidí a cítí, ale přesto si mnoho věcí neuvědomují, například si neuvědomují přesně ani plynutí času. Lidé, postižení lehčím stupněm, si oproti tomu čas velmi přesně uvědomují. Mnoho lidí z původní posádky nezůstalo. Většina se zbláznila, jeden prošel zdí za vidinou svéženy (nikdo ho již nikdy nespatřil, ikdyž okolní oblasti byly pečlivě prohledány, nebylo z něj nalezeno nic - na druhé straně zdi se už neobjevil). Jeden muž nesl malý kovový kompas a z ničeho nic začal hořet. Další přiběhl, aby se ho dotkl, ale vzplál taky.

       Alfred Bielek a jeho bratr se za strašných zmatků, které probíhaly na palubě v průběhu pokusu, kdy lidé a věci mizely, snažili co nejrychleji dostat z lodi, a tak se rozhodli skočit přes palubu. Alečekalo je ohromné překvapení. Místo, aby dopadli do vody, jak by se mohlo asi očekávat, ocitli se ve vojenském zařízení v Montauku, ve státě New York, ve Fort Hero. Ne však v roce 1943, ale o 40 let později, v roce 1983. Setkali se tam s o 40 let starším doktorem Johnem von Neumannem, který pracoval na experimentu pod názvem Phoenix, pokračovatelem experimentu Rainbow. V Montauku byli ve vojenském podzemním zařízení mimozemšťanů, s vyspělým počítačovým systémem a dokonalým vybavením. Viděli helikoptéry, tryskový letoun Boeing 474, dokonce měli možnost podívat se na barevnou televizi, to všechno bylo ve 40. letech zatím nedosažitelný sen. Zůstali v této časové zóně asi 12 hodin. Poté, co jim von Neumann řekl, že Filadelfský experiment a projekt Phoenix se spolu spojily v hyperprostorové bublině a že je nezbytné, aby se vrátili na Eldridge a zničili zařízení (připustil, že vytvořil umělou realitu, které se nedá ovládat), umístili je do časového tunelu a spustili energii. Když se vrátili na Eldridge, lidé na palubě hořeli a všude pokračovala davová hysterie, tak šli dořídící místnosti a rozbili zařízení. Dříve než pole skutečně přestalo působit, skočil Alfredův bratr Duncan znovu přes palubu a vrátil se zpět do roku 1983. stárnul však velkou rychlostí a velmi brzy zemřel.

        Zajímavé je, že Neumann byl v roce 1983 již několik let oficiálně po smrti. Jedno z možných dalších vysvětlení by mohlo být, že se Eldridge během pokusu dostal do paralelního vesmíru, kde je možná mnoho věcí podobných, ale mnoho jich je také zcela jiných. Další možné vysvětlení je, že jeho smrt byla pouze zastírací manévr: A. Bielek totiž tvrdí, že Neumann skutečně v roce 1983 pokračoval s experimentem Phoenix aže jeho pohřeb byl fingovaný. Doktor Morris K. Jessup pracoval ve 40. letech - tedy v době, kdy se Filadelfský experiment uskutečnil - pro FBI, byl to světoznámý astronom, vydával vědecké publikace a přispíval do vědeckých časopisů. Měl na starosti největší teleskop na jižní polokouli, řídil několik výzkumů zatemnění, objevil některé dvojhvězdy a měl skvělé vědecké výsledky. Možná se Filadelfského experimentu sám účastnil, možná byl pouze očitým svědkem, ale vážně se o něj začal zajímat, když mu nějaký člověk - jmenoval se Carlos Allende (Carl Allen) - napsal v roce 1956 v souvislosti s Jessupovou knihou The Case for the UFO o jeho vlastní (Allenově) teorii Filadelfského experimentu. Allen také tvrdil, že je jeden z těch, kteří tento pokus přežili. Allende si začal s Jessupem dopisovat a ten mu přirozeně odpovídal stejným způsobem, jako každý autor na dopisy svých fanoušků. Nějakou dobu po navázání této korespondence požádala ONR (Office of Naval Research - Kancelář námořního výzkumu) Jessupa, aby se dostavil do Washingtonu.

       Musíme si připomenout, že cenzura zadržela všechny informace o tomto experimentu, kromě jediného krátkého článku ve filadelfských novinách. Ukázali Jessupovi kopii jeho knihy, do které někdo ručně vepsal obsáhlé poznámky k jeho teoriím týkajících se Filadelfského experimentu a činnosti UFO a která se záhadně objevila v Kanceláři námořního výzkumu. Dotazovali se Jessupa, jestli poznává rukopisy zjevně tří různých lidí, kteří své poznámky označili svými iniciálami. Jessup měl pocit, že poznává jedno písmo jako to, které patří Allendovi, a odevzdal Allendovy dopisy ONR. Námořní oddělení dalo následovně pořídit texaskou společností VARO v Garlandu 25 zcela stejných kopií knihy poznačené poznámkami červeným písmem Jessupovi, který obdržel tři kopie, řekli, že jde o náklad jen pro nejvyšší úředníky a pro potřeby oddělení. Námořnictvo nikdy nic oficiálně o experimentu nepřipustilo, ale bezpochyby je kniha velmi zajímala. Jessup také zjistil, že se bezúspěšně pokusilo vystopovat Allenda podle zpáteční adresy na dopise a že ani další komentátoři, kteří psali o Jessupově knize, nikdy nebyli nalezeni. (Soudí se však,že to byli někteří z aktivátorů Filadelfského experimentu).

       Jessup tedy začal sbírat všechny dostupné materiály a informace o Filadelfském experimentu, vyptával se státních úřadů a začal získávat o projektu ucelený pohled. Dne 20. dubna 1959 zavolal svému příteli, známému přírodovědci a ufologovi, Ivanu Sandersonovi,že odpoledne přijde a seznámí jeho a přátele s celým filadelfským případem. Ke svému příteli se ale už nedostal. Hlídač Matheson Hammockaova parku John Goode v 18:45 na své poslední objížďce našel Jessupa v jeho automobilu s hadicí nataženou od výfuku k zadnímu okénku. Okno bylo ucpáno mokrými hadry. Když přišla odborná lékařská pomoc, mohla už konstatovat pouze smrt. Ti, kteří Jessupa znali, znovu a znovu tvrdili, že nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl spáchat sebevraždu. Netrpěl depresemi a v jeho životě nedocházelo k žádným zvratům. Zdálo by se, že je šťastný, měl práci, rodinu, spoustu přátel a věnoval mnoho úsilí svému výzkumu UFO. Chyby nejspíše byla, že výzkum spojoval s Filadelfským experimentem, a proto se tak stal pravděpodobně prvním terčem který měl být umlčen. UFO a experiment by podle všeho mohli mít mnoho společného. Je s tím spojeno mnoho dalších záhadných okolností, které se vám pokusíme přiblížit příště. Můžete se také těšit na rozhovor s Alfredem Bielekem o jeho skutečnostech spojených s Filadelfským experimentem. Materiály, které sesbíral M. K. Jessup, se do dnes nepodařilo najít, je však pravděpodobné, že by mohly být schovány u Ivana Sandersona, ten je však nyní také po smrti a za svého života nic neprozradil. Proto by se také dalo říct, že vlastně neexistují žádné přímé důkazy o uskutečnění experimentu, nebo o jeho úspěších teleportovatči zneviditelnit obrovskou bitevní loď.

       To vše dokázaly pochopit, pouze však na teoretické rovině, jen nejbrilantnější mozky našeho století, jako jsou například Albert Einstein či Nikola Tesla. Jediným praktickým uskutečněním se zdají být již výše zmíněné projekty, o kterých se dozvídáme z pramenů jako je kniha Filadelfský experiment (vydalo letos nakladatelství ETNA), Záhada Bermudského trojúhelníku od Charlese Berlitze. nebo jakým je například Internet. Na druhou stranu nemůžeme očekávat, že by vláda byla ochotna poskytnout nějaký důkazní materiál. Alfred Bielek se narodil jako Edward A. Cameron 4. srpna 1916, syn Alexandra Duncan Camerona. Jeho otec byl odveden k námořnictvu dříve, než USA vstoupily do první světové války. Bratr Alexandr Duncan se narodil v květnu o rok později. Edward (Bielek) šel studovat na Princetown a později na Harvard, kde získal doktorát z fyziky. Duncan šel na universitu do Edinburgu, kde také získal doktorát ve fyzice.

       V září 1939 byli oba odvedeni jako poručíci k námořnictvu a absolovovali 90-ti denní výcvikový kurz pro důstojníky se speciálním pověřením v Providence na Rhode Islandu. Po skončení výcviku byli přiděleni k Institutu pokročilých věd na Princetownu v New Jersey a přidali se k již probíhajícímu projektu Duha (Project Rainbow). V lednu 1941 byli posláni na moře na ponorce Pennsylvania, než byla v říjnu odstavena do suchého doku v Pearl Harbour. Začátkem února 1942 se vrátili do Institutu, kde pokračovali v práci na projektu, jehož součástí byl Filadefský experiment. Dne 2.srpna 1943 se uskutečnil druhý pokus, při kterém Alův bratr Duncan zůstal v roce 1983 a brzy zemřel (viz. minulé číslo). Projekt byl přerušen a Edward nějaký čas spolupracoval na projektu Manhattan v Novém Mexiku v Los Alamos, kde se účastnil prací na vývoji první atomové bomby. Byl zatčen a obviněn ze špionáže, ale místo aby byl převezen k vrchnímu soudu do Washingtonu, byl odvezen do vojenské základny Fort Hero v Montauku, kde mu totálně vymazali paměť a odkud byl posléze poslán do minulosti (konkrétně do roku 1927, kde byl jako jednoleté dítě umístěn do Bielekovy rodiny, která ho vychovala). Tak přišel ke jménu Alfréd.

       Jako Alfréd vystudoval techniku, pokoušel se o podnikání, ale neuspěl, poté prožil třicetiletou úspěšnou kariéru elektroinženýra (v této době také spolupracoval s vládou na několika projektech) a před dvěma roky odešel do důchodu. Projekt Phoenix byl pokračovatelem projektu Duha, kde se armáda kolem roku 1947 vrátila k filadefskému experimentu a snažila se vyřešit otázku, jak upravit přístroje, aby jejich účinky byly únosné pro lidi, a experiment tak mohl být využit v praxi. Projekt Phoenix začal v Brookhavenských národních laboratořích na Long Islandu a částečně se ho účastnila skupina vědců známých již z období před druhou světovou válkou, včetně von Neumanna. Byl to právě on, kdo tento problém vyřešil a sice tak,že všechny kroky experimentu nechal provádět speciálním elektronickým přístrojem, který k tomuto účelu vyrobil v letech 1949 až 1951. Takto vynalezl počítač, jehož obdoba do té doby neexistovala.

       V roce 1953 se uskutečnil další pokus s jinou lodí a jinou posádkou. Byl zcela úspěšný, protože žádné nežádoucí účinky nebyly zaznamenány. Práce na projektu pokračovali dál po celá léta a jedním z jeho výstupů snad byla i technologie Stealth. K dispozici jsou také kryty pro velké lodi a nosiče zbraní, které je činí neviditelnými. Existují veřejně známé informace o tom, že americké lodě mizí z obrazovek radaru a dokonce, i když je sledovalo soukromé letadlo, prostě zmizely a o tři dny později se opět objevily na radaru o 5000km dál. Ovšem Projekt Phoenix se rozvíjel také jiným směrem. Začal se zabývat ovládáním a ovlivňováním lidských myšlenek. Bylo je prý možné pomocí vhodného zařízení přenést do počítače, kde byly uloženy a mohly být opět vyvolány. Dosáhlo se i toho, že médium s paranormálními schopnostmi mohlo vyslat svoje myšlenky a prostřednictvím počítače ovlivnit mysl jiných lidí. A tak v rámci projektu Phoenix vědci do značné míry prozkoumali, jak vlastně lidská mysl pracuje. Objevily se hrozivé možnosti ovlivňování lidského vědomí. Americký kongres, který obdržel o těchto výzkumech podrobnou zprávu, z obav před možným dalekosáhlým zneužitím výsledků vše zastavil, alespoň na oficiální úrovni.

       Skupina vysoce postavených důstojníků se však možnosti ovlivňování myšlení nepřítele nechtěla vzdát. Výzkum tak pokračoval dále, ovšem nyní již v rámci přísně tajného projektu Montauk. 12. srpna 1983 se projekt Phoenix spojil s Filadelfským experimentem. Té noci projekt zkrachoval. Objevil se netvor, který vypadal téměř jako himalájský sněžný muž, jehož výška byla odhadnuta od čtyř do devíti metrů, podle míry strachu přihlížejících. Tvor ničil všechno kolem sebe. Vedoucí projektu se rozhodl stanici uzavřít. V ten moment se ale ukázalo, že mají stejný problém, jaký nastal na lodi Eldridge - nemohli stanici vypnout prostě jen tím, že zatáhnou za páky aby tak uzavřeli přívod elektrické energie. Odřízli tedy elektrické kabely, které stanici napájely, stanice však běžela dál i bez proudu. Je zajímavé,že přesně před touto situací varoval samotný Einstein již před mnoha lety: "Jestliže stvoříte vysoce komplikovaný stroj a dáte mu dostatek energie, stane se sám inteligentním." A to se také stalo. Stroj z projektu Phoenix měl obrovský počítačový komplex.

       Ten zjistil, jak se napojit na zdroj elektrické energie a vložit do něj svou vlastní energii. Nepotřeboval tedy k chodu místní energii. V té chvíli jediným možným způsobem, jak zařízení zlikvidovat, bylo zničit jeho mozek, to znamená jeho počítačové a napájecí kontakty a modulátory, a rozřezat je na kusy. Tak byl v noci 12. srpna 1983 projekt ukončen. Alfred Bielek si na svůj předcházející život neměl nikdy vzpomenout, ale skutečnost vypadala jinak. V srpnu 1984 byl ve Spojených státech uveden film anglické společnosti Emi Thorn s názvem Filadelfský experiment. (Mimochodem tento film i jeho volné pokračování byl uveden v našich videopůjčovnách.) Příběh byl natočen ve Spojených státech v letech 1982 - 1983. Filmaři chtěli natáčet u budovy projektu Phoenix na Long Islandu, ale nedostali od vlády povolení. Film tedy natočili v Utahu. Pozměnili některá data a skutečnosti, například rok 1983 na 1984 a místo konání na Utah.

       Změnili také datum konání Filadelfského experimentu ze srpna na říjen 1943. Ale přesto byl začátek filmu úplně přesný. Ukazuje dva muže (Ala a jeho bratra), jak se vrací zpět do roku 1983 a Al zůstává v roce 1943. Vláda Spojených států společnosti Emi Thorn řekla, že nechce, aby byl v USA distribuován. Přesto se však společnost rozhodla film promítat, a proto ho také mohl Alfred Bielek spatřit. Po zhlédnutí tohoto filmu v lednu 1986 si Bielek začal rozvzpomínat na události, které do této chvíle byly v jeho mozku násilně potlačeny. Když skontaktoval svého bratra, dozvěděl se, že jeho bratr si už vzpomněl před více než měsícem a to pomocí regresivní hypnózy. Datum 12.srpna, kdy se Filadelfský experiment uskutečnil je velice významné z důvodů, které přesahovaly naše chápání asi až do roku 1988. Podle Alfreda Bieleka má Země vlastní biorytmická pole - celkem čtyři, které všechny vrcholí k určitému datu : 12.srpna 1943, 1963, 1983 a každých dvacet let směrem do budoucnosti ale i do minulosti.

       Proto mezi oběma experimenty - Filadelfským a Projektem Phoenix - nastala synchronizace, což umožnilo uzavření časové smyčky a porušení časové linie. Filadefským experimentem se zabývalo či nechalo inspirovat mnoho knih. Například The Philiadephia Experiment od Berlitze a Moora, nebo kniha How You Can Explore Higher Dimension in Space and Time (Jak proniknout do vyšších dimenzíčasoprostoru) autora T.B. Pawlického z roku 1989. Kniha se sice nezabývá podrobně filadelfským experimentem, ale dokumentuje jisté další teoretické aspekty, které s tímto pokusem souvisejí. V knize se Pawlicki vrací k základním pojmům, aby vysvětlil náš trojrozměrný vesmír a způsob, jak se tyto rozměry dostat. Začínáte u bodů, první rozměr je přímka. Dva rozměry představuje trojúhelník (je to nejmenší možné vyjádření uzavřené dvourozměrné konstrukce na papíře). Pomocí jakéhokoli předmětu si můžeme představit trojrozměrnou strukturu. Kniha se také pokouší ukázat, co se děje, když zvýšíte až za jakýsi limit, za nějž Einstein považoval rychlost světla c.

       Učebnice praví, že podle Einsteina je c limitující rychlost pohybu čehokoli ve vesmíru - když zrychlíte hmotu až na rychlost světla, ztratí jeden ze svých rozměrů, stane se plochým předmětem. Ale není to tak úplně pravda. Hmota rotuje v časoprostoru a jeden rozměr neztrácí - to, že se délka předmětu pohybujícího se rychlostí blízkou rychlosti světla zkracuje, se jeví pouze pozorovateli na stanovišti, které se vzhledem k předmětu nepohybuje. Nákresy a text knihy objasňují, že když se rychlost pohybu blíží rychlosti světla, začínáte se zkracovat a pohybovat po spirále. Nejdůležitějším aspektem, kterým se Pawlicki ve své knize zabývá je tzv. anuloid neboli torus času. (Anuloid je plocha vytvořená rotací kružnice kolem přímky, která leží v rovině této kružnice a zároveň jí neprotíná). Einstein prohlásil, že v našem vesmíru neexistuje nic takového jako je přímka. Vyjdete-li z jednoho bodu kterýmkoli směrem a půjdete-li stále po přímce (nebo si budete myslet, že je to přímka) dost daleko, obejdete celý kruh a vrátíte se tam, odkud jste vyšli. To platí i o čase. Je to také uzavřený kruh, který někdy nazýváme torus času.

       Co to znamená? Představit si to je dost obtížné, protože rozměrem jde o gigantickou záležitost. Znamená to, že v centru tohoto anuloidu čas plyne lineární rychlostí, po obvodučas plyne ve spirále. Když vyjdete ze středu k vnějšímu okraji, ocitnete se v jiné realitě. Jestliže budete pokračovat po okraji, dostanete se do alternativních realit, paralelních k vaší vlastní. Je to nesmírně důležitý bod z hlediska mechanismu zmizení torpédoborce Eldridge i jiných objektů. Eldridge sice cestoval časem, ale ve skutečnosti se přesunul do hyperprostoru. Projekt nepředpokládal, že by měl cestovat časem, měl pouze rotovat v časovém poli (hyperprostoru), aby se stal neviditelným. Srážka obou experimentů vlastně ve skutečnosti vytvořila otvor široký 40 let. A jaký byl důsledek? Zvýšený výskyt fenoménu UFO je patrný právě od padesátých let. Existují náznaky, že přicházejí z jiné reality než z té, kterou my považujeme za náš vesmír.

       Zřejmě museli mít a mají nějakou cestu, kudy se sem dostali. Tou cestou byl patrně tento projekt, způsob, jak otevřít vstup do našeho časoprostoru a umožnit hromadný nástup na Zemi, do naší reality. Filadelfského experimentu se žádné mimozemské bytosti nezúčastnily. To se však nedá říci o projektech Phoenix a Montauk, na kterých podle Alfreda Bieleka mimozemšťané spolupracovali, a to hned několik druhů. Bielek také tvrdí, že už v roce 1962 stáli díkyčasovým tunelům na povrchu Marsu, kde našli podzemní opuštěné laboratoře a různá zařízení. Mars prý navštívili několikrát po sobě. Tak toto byl pohled Ala Bieleka na projekty, kterých se zúčastnil v průběhu obou svých životů. Jiné zdroje bohužel nemáme, ani nevíme, jak si ověřit tyto informace, které se zdají být příliš neuvěřitelné.

       Pravda je, že Bielek nemá žádné důvody si vymýšlet, je v důchodu a peněz má také dost. Nezbývá nám tedy nic jiného, než čekat, jestli jeho informace vláda potvrdí, nebo jestli se opět někomu nepodaří probourat se do armádního počítače, a tak tyto informace potvrdit nebo vyvrátit.