PAUL BRUNTON: ŽIVOT A PRÁCE (1)

Duše Paula Bruntona „vyměnila klidné a vyrovnané bytí za neklidné a znepokojené“ (jak on sám vysvětluje) vtělena někde v Londýně v roce 1898. Nemůžeme sdělit nic o jeho rodinné minulosti, vzdělání, dokonce ani o jeho rodném jméně, protože „P. B.“ (jak si nejraději nechával říkat) je nesdílel se svými čtenáři ani návštěvami. Jeho dvacet osm knih nevěnuje téměř žádnou pozornost životopisu autora. Ale to je jen malý okamžik v porovnání s celkovým pohledem, který odhalil díky vnitřnímu a duchovnímu hledání, jemuž zasvětil celý svůj život.

S ohledem na jeho vlastní smysl pro přiměřenost je tento úvod založen jen na tom, co se rozhodl P. B. o sobě říci svým čtenářům. Často zde používáme jeho vlastní skutečná slova.P. B. nám sděluje, že jeho první náznak hledání nastal v chlapeckých letech při čtení knih. Zmiňuje se o inspiraci, kterou našel v dopisech Svatého Pavla, v okultním románu Zanoni od Bulwera-Lyttona, a hlavně v Probuzení duše (nebo v knize Filosof samouk) od Ibuna Tufaila. Byla to ta druhá kniha, práce Sůfiho, která dala P. B. celkový obraz o meditaci, tématu, díky němuž se stal nejpřednější moderní autoritou. Bez vedení, bez instrukcí začal praktikovat tápaje na své cestě, ve které byla na začátku úplná tma. Po šesti měsících denního cvičení meditace a po osmnácti měsících hořící touhy po seberealizaci zažil řadu mystických extází.

Půvab a svežest těchto mladistvých záblesků za pár týdnů odezněly, ale zanechaly P. B. se stálým povědomim, které nesl v sobě po další 3 roky. P. B. tehdy potkal v Londýně žijícího pokročilého mystika, Američana, který ho pozval, aby se zúčastnil určitých testů, které, jestliže jimi úspěšně projde, ho dovedou k dalšímu stupni osvícení. Výsledek byl neúspěšný a následkem toho P. B. vstoupil do stavu nazývaného středověkými mystiky temná noc duše. Po tři roky neměl čas a ani nebyl schopný meditovat nebo dokonce udržet touhu meditovat.

Neočekávaná událost dostala P. B. ven z jeho duchovní deprese. Znovu začal praktikovat meditaci a po pár týdnech znovu získal v nezapomenutelném období ten stupeň vědomí, který dříve prožíval. Ale nyní to bylo s větším uvědoměním a s větším pochopením. Začal zcela jasně vidět vzor a smysl podstaty svého vlastního života a života ostatních lidí. Uvědomil si, že během svých temných let ho duchovní přítomnost nikdy neopustila, ale tiše vyčkávala na dobu, kdy ho s ní znovu sjednotí jeho vlastní snažení. Vzal si z toho velké poučení, jak důležitá je naděje a ještě důležitější bylo, že se cítil pověřený úkolem prodiskutovat to s ostatními, s těmi, kdo se mohou cítit odrazeni nedostatkem úspěchu v hledání.

Po tomto druhém záblesku následovaly roky vývoje a růstu. Po mnoho měsíců během roku 1918, P. B. naslouchal tomu, čemu říkal „vnitřní hlas“. Uvědomil si, že zdroj síly a moudrosti není možné najít nikde jinde, než ve svém vlastním nitru.Po první světové válce žil P. B. nějakou dobu v Bloomsbury. Sdílel tam byt s Michaelem Justem, zakladatelem knihkupectví Atlantis. Byl to stejný dům, kde se později usídlili Virginia a Leonard Woolfovi a Hogarth Press. P. B. byl vždy od přírody talentovaný a také odhodlaný spisovatel. Tehdy vstoupil do světa žurnalistiky a stal se úspěšným vydavatelem a spisovatelem v oblasti publicistiky. Koncem roku 1920 se P. B. s pomocí státního tajemníka indické knihovny dal do intenzivního studia Orientu. Takto připravený se vydal na svou první cestu na východ.

Během let 1930 a 1931 cestoval po Indii, stýkal se se všemi společenskými třídami a potkával se s jogíny, fakíry, svatými muži a ženami na všech stupních duchovního vývoje. Dva z nich, s nimiž cítil nejhlubší spřízněnost, byli Shankaracharya z Kamakoti a Sri Ramana Maharshi, mudrc z Arunáčaly (nejedná se o Maharishee Mahesh Yogi). Shankaracharya, duchovní vůdce jižní Indie a dědic védantického rodokmenu založeného prvním Shankarou se narodil v roce 1895. Byl viděn na veřejném Darshamu, jak čte Zápisky P. B.. Jakožto představitel veřejné instituce odmítl vzít P. B. za svého žáka, ale navrhl mu, aby šel na Arunáčalu, na svatou horu v nejjižnější části Indie za tamním mudrcem.

Tím byl Ramana Maharshi, tehdy téměř neznámý, nyní proslulý jako ojedinělý moderní představitel nejryzejší Advaitské (neduální) školy filosofie a seberealizace. Hledání duchovních indických klenotů vyvrcholilo setkáním P. B. s Ramanou Maharshi. Jak popisuje ve své knize Tajnosti Indické, tehdy začal hledat ve svém nitru pod vedením mudrce. Při meditaci na otázku: „Kdo jsem já?“ objevil, že není tělem ani emocemi a ani intelektem. Nakonec zbyl jen bezmyšlenkový stav čistého bytí, který umožnil vyššímu Jáství neočekávaně převzít vedení. Byla to sama o sobě dokonalá svoboda. Vlastně nám P. B. mnohem později v Zápiscích sděluje, že to pro něj nebyla nová zkušenost, ale obnovený kontakt se stavem, který znal dávno předtím.

Poté, co se v Indii P. B. nakazil malárií, která ho oslabila na dobu dvou let, odmítl během svého zotavování mnoho nabídek, které mu přišly. Jednou z nich byla výnosná redakční a veřejná práce. Své zkušenosti získané v Indii začal proměňovat v knížku. Usadil se v tiché vesničce v jižní části Buckinghamshire. Dočasně přebýval ve dvou pokojích v hostinci nad obcí do doby, než byl postaven jeho vlastni domek. Poblíž bylo historické shromaždiště Náboženské společnosti přátel, kam P. B. chodil každou neděli a kde mezi Quarkery a jejich uctíváním nacházel kvality, které v jiných křesťanských skupinách chyběly.

Tajnosti Indické představují svého autora spíše jako skeptického a naivního, ale je třeba pochopit, že to byla póza vědomě přijatá, aby přitáhla skeptické a naivní čtenáře třicátých let. Byla to stále ještě éra Impéria, kdy kolonialismus a křesťanské misionářské hnutí naučilo Brity zakořeněnému opovržení k člověku tmavé pleti a jeho náboženství. Ale zde byl cestovatel, který se stal nejen svědkem fenoménu, který zmátl materiální vědu a odvážil se chválit Islám jako společensky chvályhodné a racionalní náboženství, ale také byl tím, kdo nakonec seděl s údivem u nohou bederně oděného jogína.

Pro napsání úvodu knihy P. B. navštívil a získal inspiraci u sira Francise Younghusbanda, který se podílel na vedení britských expedičních sil, jež obsadily v roce 1904 Tibet a v důchodu se věnoval usmiřování náboženství ve světě. Kniha byla přijata s nadšením a prodalo se jí čtvrt milliónu výtisků v různých jazycích. Během dvou různých událostí po návratu z Indie obdržel P. B. v meditaci důležitý úkol nebo poslání. Jednou za letního večera na břehu řeky Temže byl ponořený do hlubokého transu a vstoupil do přítomnosti čtyř velkých bytostí, které střeží duchovní dobro planety.

Byl mu dán mimořádný úkol, který byl jak děsivý, tak potěšující. V roce 1934, když se zrovna opět chystal na svou druhou cestu na jih, obdržel naléhání od Mudrce, kterého odtud znal, aby se podělil se svými znalostmi z duchovní cesty, která vede k duchovní seberealizaci s ostatními. Zanechal svých příprav na cestu a zareagoval napsáním knihy Tajná Stezka, jejíž napsání mu trvalo pouhé čtyři týdny. Kniha vyšla v roce 1985 a úvod k ní napsala Alice A. Baileyová.

Tajná stezka je krátký návod k meditaci, jeden z prvních, který se objevil v moderním západním světě a úplně první, který vysvětluje metodu určenou k sebepoznání, jak ji učil Ramana Maharshi. Zde P. B. stanovil jednu ze svých nejpevnějších zásad: Bez ohledu na to, jak záhadné nebo těžko pochopitelné jsou jeho materiály, vždy mají být vyjádřeny v jasně srozumitelné angličtině. Člověk by marně hledal jeho práci v učebnicích, v nepřeloženém Sanskrtu, v čínských a tibetských odborných výrazech, které zkrášlují naučnou literaturu a odrazují neakademické čtenáře. To, co se P. B. naučil od Orientu a ze starověkých tradic, představuje jako živoucí moudrost, která je vzácná jak pro dělníka, tak pro profesora. Tento způsob vyjadřování ho přirozeně odvedl z pozornosti akademického světa, zatímco jisté kritiky to velmi rozčílilo.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly