JEŽÍŠOVY VÝROKY V ZÁPISCÍCH PAULA BRUNTONA (2)

Vstupme tam, kam nám radil Ježíš, hluboko do srdce. Neboť pravdu nosíme sami v sobě ale jak málo lidí to ví! A máme to nejtěsnější spojení s touto Silou v samotném vědomí.

Člověk intelektuálně nadaný přistupuje k modlitbě s arogancí, člověk s uměleckým nadáním k ní přistupuje se svou ješitností, zatímco každý k ní přistupuje se svou pýchou. Správný postoj byl popsán Ježíšem: "Buďte jako malá dítka." Neboť tehdy se stáváme pokornými, cítíme se závislými a začneme odkládat ego. Tím se otevírají dveře k Nadjá a jeho milost začíná prozařovat.

Ježíš řekl: "Nestarejte se o zítřek." Co měl Ježíš na mysli? Jestliže víme, ke komu Ježíš mluvil a jestliže známe Cestu, po které se snažil vést své posluchače, budeme také vědět, co mínil. Určitě to neznamenalo, že by pro zítřek neměli dělat vůbec nic, neznamenalo to, že by zítřku neměli věnovat pozornost. Znamenalo to, že by se kvůli zítřku neměli trápit a dělat si starosti, měli přijmout jim uloženou povinnost starat se o zítřek, ale odmítat každý pocit úzkosti o její výsledek. Neměli si myslet, že jejich malé ego musí všechno zařizovat, ale měli mít také určitou víru, že vyšší Moc může působit v jejich životech.

Když mistr mystiky, jako Ježíš, říká lidem, aby se přestali obávat zítřka a nechali zlo dneška pro dnešek za dostatečné („zlo, které má dosti na dni svém"), mluví ze svého vlastního vědomí, žijícího ve Věčném Nyní. Nehovořil tedy o časových obdobích, zahrnujících dvanáct nebo dvacetčtyři hodiny, ale o bodu okamžiku. Řekl jim, aby žili v bezčasovosti, aby ponechali mrtvou minulost pohřbít samu sebe. On je opravdu křesťanem, člověkem Kristem — já, který žije čistě a zcela v přítomnosti — svobodný, neovládaný a nepodmíněný tím, co včera byl, věřil nebo si přál.

V Novém zákoně se vyskytuje rčení Ježíše, které zní: „Když zevní se stane vnitřním, pak přišlo království nebeské." Můžeme rozepsat tuto mystickou větu v nemystické řeči? Ano, zde je: „Když je zevní svět poznáván a pociťován jako to, co skutečně je — myšlenka — stává se součástí vnitřního světa myšlení a cítění. Jestliže je shledáno, že radosti a zármutky zevního světa nejsou ničím více než stavy mysli a jestliže všechny myšlenky a pocity a přání jsou přesunuty z nepravdivého ega do pravdivého Já v jejich středu, automaticky se rozpustí — a království nebeské přišlo."

Ježíš přirovnával království nebeské k zrnku hořčičného semínka, což bylo mezi Židy podobenstvím pro vše mimořádně malé. Proč to dělal? Protože ve svém počátku království není zážitek, ale intuice a ta začíná nesmírně slabým a jemným vedením.

Po staletí vedou teologové spory o významu Ježíšova prohlášení, „že boží království je po ruce". Většina z nich mu dává historický vyklad. Pouze ti, kteří mohli navázat kontakt s myslí Ježíšovou, mu dávají vyklad mystický. Neboť jenom oni mohou pochopit, že měl na mysli to, že království Nadjá je skutečně tak blízko nás, jako je naše vlastní ruka.

Proč řekl Ježíš: „Já a můj otec jedno jsme," ale přesto o něco později dodal: „Otec je větší než já"? Odpověď je. že Ježíš člověk dosáhl naprosté harmonie se svým vyšším Já a cítil se s ním být zajedno, ale univerzální Kristus-princip bude vždy větší než člověk sám, Nadjá bude vždy osobu přesahovat. Jedině z Nadjá získává každý pravý prorok svou sílu. „Já sám nejsem ničím," přiznal Ježíš.

Když říkáme, že Nadjá je v srdci, bylo by velkým omylem domnívat se, že tím míníme, že je omezeno na prostor srdce. Neboť srdce je také v Nadjá. Tento zdánlivý paradox ustoupí po úvaze o intuici. Tajuplný vztah mezi egem a Nadjá byl vyjádřen Ježíšem následujícími slovy: „Otec je v Synovi, a Syn je v Otci." Metafora, použitá Ježíšem, Syn a Otec, má upozornit na to, že člověk ve svém vnitřním jáství byl zrozen a je stále spojen s Vyšší Silou, Bohem.

Příchod mystického záblesku nelze předpovědět, i když jej lze podporovat a to stykem s Přírodou, obdivem umění nebo cvičením meditace. Lze jej hůře předpovědět než zmizení mlhy, která se tak často vznáší nad blízkým švýcarským jezerem. "Vítr vane, kam se mu zlíbí," pravil Ježíš a Milost přichází sem i tam v nepředvídatelnou hodinu.

Jestliže nepřijmete spásnou pravdu, že jste nyní stejně božští jako budete kdykoli, a jestliže nebudete sledovat konečnou stezku, potom se zařazujete mezi lidi, kteří, jak pravil Ježíš, "milují temnotu více než světlo," nechť budete sebevíce protestovat proti takovémuto zařazení.

Hlas Nadjá je stejně zřetelný jako hlas Ježíše: "Jdi a nehřeš více, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Nepřitěžujte si ustavičným sebekáráním a vracením se k pocitům viny.

"Ne každý, kdo říká Pane, Pane, vstoupí do království nebeského," prohlásil Ježíš. Pouze velmi malému množství hledajících je dáno, aby vstoupili a zůstali v království upevněni, mnohem více jich musí být spokojeno pouze se záblesky.

Není třeba vzdát se veškerého svého majetku a hmotného vlastnictví, abychom se kvalifikovali pro "chudobu", které se zaslibují mniši, nebo abychom vstoupili do řad "chudých", které Ježíš popsal jako blahoslavené. Správně pochopen je stav chudoby stavem duchovním a znamená vnitřní odpoutanost od zevních věcí. Je to stav, kdy člověk je od hmotařství a světskosti, ctižádosti a egoismu osvobozen v srdci.

Když Ježíš učil, že ten, kdo chce nalézt svůj život, musí jej nejdříve ztratit, chtěl tím prostě říci, že člověk musí nejdříve ztratit své připoutanosti.

Ježíšův výrok, "Přijďte ke mně vy všichni, kdo pracujete a jste zatížení, a já vám dám odpočinek," znamená: "Odhoďte své břemeno připoutanosti, tužeb a myšlenek, pak zůstane jen skutečné přirozené Jáství a vy získáte pravý mír, úlevu od břemene ega."

To, co se člověk musí naučit - a to se může naučit pouze osobní praxí, nikoli z nějaké knihy - je, jak udržet v nádherné rovnováze vnímavost ke svému svatému Středu a schopnost věnovat se světským požadavkům. To odpovídá Ježíšově výzvě být ve světě, ale nikoli z něho. To je spojení rušného dění s vnitřním klidem.

Je paradoxem, jehož pravdu si svět neuvědomuje, přes opakované snahy Ježíše ho zdůraznit, že nejlépe dosáhneme šťastného světského života, když hledáme šťastný duchovní život, a že v žádném případě nedosáhneme prvého cíle, když zanedbáváme druhý.

Jediný způsob, jak dnes může jedinec nalézt Ježíše, je hledat ho uvnitř svého vlastního srdce prostřednictvím neutuchající modlitby a studia, současně se svědomitým uváděním jeho učení do každodenního života. Poselství Ježíše, které bylo tak velkou výzvou ke kajícným činům a změně myšlení, potřebujeme my všichni dnes daleko více, než ho potřebovali židé v jeho době.

-konec-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly