LÁSKA

Tak jsem zase jednou přemýšlela a začala rozebírat slovo LÁSKA. Na první pohled jsem na slově samotném, nic až zas tak zajímavého nenašla, snad až jen na koncovku  „–ka“, kterou v češtině používáme pro vytvoření podstatného jména ženského rodu. Proč používáme v některých případech zrovna tuto koncovku, má nějaký specifický význam? Může toto dvoupísmenko v sobě obsahovat něco víc?

Ve starém Egyptě se termínem Ka nazýval duch nebo duše, jak chcete. Ra znamenalo spirituální světlo. Ba bylo fyzické tělo na energetické úrovni.  Je náhoda, že všechna tato dvoupísmenka nebo spíš dvoupísmenná slova jsou v tak hojné míře zastoupena v češtině jakožto téměř samostatné součásti slov – předpony, přípony apod. (radost, honba, podpora, setba atd.)?  Mám pocit, že úplně ne.

Když se vrátím k onomu slovu LÁSKA, tak jsem měla zpočátku pocit, že s „lás“ toho moc nevymyslím, protože to prostě tak nějak jaksi je. Sice by se dal použít slovník lidštiny od Jana Koňase a vyložit tak každé písmenko zvlášť, ale to by bylo z trochu jiného soudku. Nicméně, jak jsem po chvíli zjistila, i „La“ něco znamená, a to nic nepodstatného, neboť „la“ znamená spojení, sjednocení.

A když se na lásku podíváme jako na la-s-ka, tak zjistíme, že obsahem slova láska je „sjednocení/spojení na úrovni ducha/duše“. No a teď je jasné, proč všichni po té lásce tak prahneme. Kdyby někoho zajímalo, odkud se to „ka“, „ba“, „la“, „ra“ vzalo, tak ze sanskrtu, se kterým začínám mít pocit, má čeština hodně společného, ale nejsem profesí jazykoznalec , tak nechám další pátrání na jiných.

A jak jsem si tak s láskou pohrávala dál, zaměřila jsem se na ono drobné „s“ mezi oněmi již zmiňovanými dvoupísmenky. A pak jsem to uviděla. Když písmeno „s“ položíme horizontálně, tak dostaneme vlnovku neboli sinusoidu. A jakým způsobem znázorňujeme vibrace? Sinusoidou. Přístroje, kterými zachycujeme a měříme vibrační frekvence vlnění, nám toto vlnění zobrazují ve vlnovkách, různě vysokých a různě širokých (odborníci tomu říkají amplitudy a vlnové délky).  Jsme schopni zachytit a popsat celé spektrum vlnění, vibračních frekvencí a ještě mnohem větší spektrum schopni technologicky zachytit nejsme.

Co se stane, když k již zmíněnému „spojení“ a „duchu“ přidáme ještě „vibraci“, vlnění? Dostaneme spojení s duchem skrze vibrace nebo jinými slovy spojení s vibracemi ducha. A náš duch určitě vibruje. Protože kdyby nevibroval, tak by neexistoval, protože podstatou všeho jsou vibrace. Život sám je jedna velká vibrace. Po sinusoidě nahoru, po sinusoidě dolů a zase znovu a znovu, jako na houpačce. 

Takže co nám z toho vyplyne? Vyplyne z toho to, že láska je o sjednocení se s vibracemi našeho ducha, kterého dosáhneme skrze spojení neboli naladění sebe samých na jeho vibrace, vlnění. A pokud jsme na něco naladěni nebo s něčím sladěni, tak prožíváme kvalitu toho, na co jsme se naladili nebo s čím jsme se sladili. Jinými slovy, při naladění se na vibrační frekvence našeho ducha, budeme prožívat kvalitu našeho ducha. A poněvadž náš duch bývá moudřejší a informovanější než my inkarnáti, můžeme touto láskou zmoudřet i my.

A když to rozvedeme ještě dál a začleníme do úvah i v češtině používané čárky nad písmenky, přijdeme na další zajímavé věci. Zkuste posunout čárku z prvního „a“ na druhé. Co dostaneme? Dostaneme slovo „laská“, ale tentokrát sloveso. A slovesa vyjadřují děj, činnost, konání, stav. Dejme to celé dohromady, spojme to, sjednoťme a zjistíme, že „láska laská“. Že by tedy toto bylo smyslem lásky? Laskat? A co v minulém čase? Přidejme si ještě jedno spojení „la“ a máme „laskala“. Tedy „spojením se s vibrační frekvencí ducha došlo ke sjednocení“. A když jsme s něčím sjednoceni, jsme jedním, jsme v jednotě, a v jednotě je odpradávna síla.

Nedá mi to, abych nepodotkla, že tato gramatika se v češtině váže čistě k ženskému rodu. Není to zajímavé? Vypadá to, že čeština má už ve své prapodstatě obsaženu jistou dávku moudrosti a nadčasovosti, když  dvoupísmenko „la“ používá ve spojení se ženským rodem. Protože jakou schopnost mají pouze ženy? Odpověď je jednoduchá.

Mají schopnost přivést na svět další život. A další život vniká tím, jak každý jistě ví, že dojde k propojení buněk při spojení muže a ženy na fyzické úrovni. A k tomuto spojení dochází přirozeným způsobem v těle ženy, kde dojde k prvotnímu sjednocení obou buněk, aby se pak mohly pomocí dělení rozvinout do dalšího, v konečné fázi opět sjednoceného, celku, kterým je nové lidské tělo, které je pak oživeno vibracemi příslušného ducha. A k tomu všemu dochází skrze lásku, která v jistém okamžiku spojila dvě bytosti na všech jejich vibračních úrovních.

Takže láska je nejen pojítkem jedince na jeho osobního ducha nebo duši, ale zároveň je i prostředkem a hybnou silou propojování /spojování i mezi jedinci navzájem, a to na úrovni jejich duchů a pak mnohdy i ve fyzické realitě. No není to zajímavé?