MY JSME ČAS - ŽÍT TADY A TEĎ

Švarc David

Švarc David

autor

03.01.2017 Různé

Spousta lidí, která se stará o kvalitní prožívání života se jistě již mnohokrát setkala s termínem žít tady a teď. Rada sice snadno pochopitelná, nicméně mnohem složitější při své aplikaci do praxe. Jak se této schopnosti zhostit a náležitě ji v sobě rozvinout by nám mohli dopomoci dva následující předpoklady. Prvním je přijmutí skutečnosti, že právě MY jsme čas – čili koncentrace sama na sebe. Druhý předpoklad pak představuje neméně důležité znovunastartování faktoru, kterým je naše vlastní pozornost.

Pojďme se zastavit nejprve u ní a připomeňme si pár základních informací. Od pozornosti se odvíjí naše schopnost vnímat – reagovat na svět a zpracovávat veškeré podněty, kterými k nám hovoří a sytí naše hladovění po pocitech a potřebách. V období raného dětství byla úroveň našeho vnímání nastavena na nějakých 3000 vjemů za minutu. V dospělosti pak tato frekvence počitků individuálně klesá přibližně na 800 vjemů za minutu.

Obvykle to bývá zapříčiněno osvojením si řady fungujících postupů, zapojením se do různých každodenních stereotypů a samozřejmě naší leností a liknavostí. Mimo jiné, toto snížené vnímání, bývá i důvodem, proč lidé ve starším věku tak často tvrdí, že jim život tak rychle utíká. Ale on by běžel pořád stejně, jen kdyby dostatečně vnímali a získanými prožitky, zaplňovali paměť, aby při zpětném ohlédnutí neviděli jen prázdná místa – prázdný život, který tak rychle utekl. 

Sami si jistě dokážete velice dobře představit, jak je znovuobnovení pozornosti a schopnosti vnímat důležité pro to, abychom dokázali žít tady a teď. Navíc se tím ještě zbavujeme případné hrozby, že by nám život protekl mezi prsty a my si ani nedokázali pořádně vybavit, o čem vlastně byl. A také není třeba mít obavy o to, že bychom nedokázali roztlačit svou pozornost a dostat ji zpátky do tempa. Jedná se o jednu z kognitivních (poznávacích) funkcí mozku a mozek, jak mnozí ví, funguje analogicky jako sval. Trénujeme-li tedy sval, sval sílí a lépe pracuje, netrénujeme- li, chřadne a slábne.

 Jak už bylo řečeno výše, druhým předpokladem pro umění žít tady a teď je koncentrace. To, abychom se dokázali správně soustředit a své soustředění neztráceli, bývá obyčejně podmíněno určitým vnitřním přesvědčením – postojem. V tomto případě je to postoj „myslet sám na sebe“, respektive neztrácet sám sebe.

 Poněkud na chvíli odbočím, abychom správně pochopili, co je tím vlastně myšleno. Nejedná se zde o nějaký narcistický postoj zaměřený na protěžování vlastních zájmů na úkor druhých. Na tomto místě hovoříme o vyváženém přístupu člověka, který myslí sám na sebe, hájí především své vlastní zájmy a ze všech lidí na světě má nejradši sám sebe. Proč?

Protože jedině tak může správně fungovat. Nesnaží se nijak šlapat po druhých, ale ani jim nechce na svůj úkor ustupovat. Jen prostě zdravě hájí své zájmy a má se rád. Protože teprve pak je pořádně schopen hájit zájmy své rodiny a všech ostatních. Teprve pak je opravdu schopen druhé naplno a bez předsudků milovat.

Po tomto „nezbytném vyjasnění se můžeme bez zbytečných dohadů a neporozumění, jak je to vlastně myšleno, vrátit k původnímu zamyšlení.

Postoj mít rád sám sebe nám totiž zajišťuje nezbytný předpoklad mít čas sám na sebe. Co pro nás ovšem „mít čas“ a samotný „čas“ v této souvislosti vlastně znamená?

Čas tak, jak ho přijímáme, je přeci jen lineární zápis událostí. A události tvoříme my. Z toho jasně vyplývá, že MY JSME ČAS. Vždyť, přeci sami dobře znáte situace, kdy říkáme, že zabíjíme nudu – zabíjíme čas, tak v podstatě neděláme nic jiného než, že zabíjíme sami sebe. Nebo když nestíháme a na všechny pořváváme, že nemáme čas, tak ztrácíme sami sebe.

Proto je tak důležité mít v sobě pevně zakořeněný postoj mít čas sám na sebe, protože to neznamená nic menšího, než MÍT SÁM SEBE – neztrácet sebe a neztrácet svou koncentraci.

V praxi nám tento aspekt umožňuje, abychom se zbytečně v přítomném okamžiku nezabývali tím, co bylo a co bude. Co musíme stihnout a co je třeba zařídit. Kdo po nás co chce a komu jsme co slíbili. Prostě nejsme nijak rozptylováni, protože se máme.

Umíme žít tady a teď a jediné, co k tomu potřebujeme, je koncentrace a pozornost.

A stejně jako u pozornosti, ani s osvojením tohoto umění si nemusíme dělat žádné velké starosti. Stačí s tím jen začít, vždyť přeci malé věci dělají věci velké. Pojďme si proto jen vychutnat kávu v klidu a beze spěchu. Plni soustředění, oddaní jen jejím smyslným požitkům. Jistě nám pak přinese stejně příjemné okamžiky, jako když jsme se s ní teprve seznamovali.

 A mimochodem, s tím, jak se budeme postupně učit naplno oddávat momentu a jeho dříve přehlíženým požitkům, tím se bude i úměrně snižovat naše někdy krkolomná honba za dalšími. Je to prosté. Skutečné prožití příjemných požitků nás dostatečně nasytí a my se nemusíme honit za dalšími, které bychom si dříve z nedostatku času/sebe jim věnovaným vychutnali zase jen a pouze povrchně.

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.