DĚTSKÉ PROČ?

Znáte ten pocit, kdy se už několik let věnujete takzvané „práci na sobě“, kdy se snažíte přes změť všeho možného dostat sami k sobě a kdy postupně začínáte odhalovat, že vůbec nic nevíte? Kdy začínáte zjišťovat, že absolutně netušíte, kdo jste, protože to, co jste si mysleli, že jste, jsou jen odněkud převzatá nebo vámi vypěstovaná přesvědčení, názory, hodnoty apod.?

Zpočátku se pohybujete po vrchních vrstvách tohoto umělého balastu a pomalu začínáte zjišťovat, jak to vlastně funguje. Odhalujete, že vaší součástí jsou emoce, pocity, myšlenky, fyzické tělo a ještě něco navíc, co zpočátku ani nevnímáte, ale stále máte pocit, že existuje ještě něco jiného, než pouze to, co vidíte okolo sebe. Začínáte si uvědomovat, že okolí je mnohem pestřejší a mnohovrstevnější, než jste si vůbec kdy byli schopni představit. Věci vůbec nejsou takové, jaké se zdají. Je to vše jen fasáda, průměr, na které se většina snaží napasovat, protože má pocit, že by měla, protože se to tak okolo říká, ale která ve skutečnosti neexistuje. Když se člověk zamyslí nad tím, co je to vlastně průměr, tak zjistí, že je to jen matematická „veličina“, která ale ve skutečnosti neexistuje, protože je jen matematickým odrazem všech ostatních hodnot.

Je to stejné jako s normami, podle kterých se vše vyrábí, ale které nikomu ve skutečnosti nevyhovují, protože každý je jiný a každému vyhovuje něco jiného. Ale kdo si toto opravdu uvědomuje? Většinou se všichni snažíme nějak zapadnout a hledáme, čeho se při tom chytit a z čeho si vzít mustr, jak by to mělo být. Pravda je, že v tomto našem snažení jsme neustále podporováni svým okolím, které je na tom podobně a které se také snaží na něco napasovat, protože si myslí, že by to tak mělo být.

Proč si to ale „všichni“ myslíme? Proč na tom lpíme? Odpověď je jednoduchá. Protože jsme na to naprogramováni už od malička. Jako malé děti, kdy se tady rozkoukáváme a netušíme, kde to jsme, kde jsme se to vzali, se snažíme „zapadnout“ a protože jsme malí a potřebujeme pozornost a podporu od okolí pro naše přežití, tak se snažíme přizpůsobit ostatním, protože máme strach, že když to tak neuděláme, tak nepřežijeme anebo nebudeme míst dostatek podpory pro naše přežití, protože jsme závislí na okolí.

A tak začneme v sobě potlačovat to, co s naším okolím nesouzní a co nás od něj odlišuje a když to děláme dostatečně dlouho, tak se nám podaří se zcela potlačit. A nevadí nám, že vlastně nic z toho, co se nám děje nedává smysl. Že to někde nechápeme. Pouze se snažíme zapadnout a na to věnujeme většinu své energie. Snažíme se žít podle představ druhých a toho, co je nám předkládáno okolím. Ale co je to to okolí?

No člověk by logicky odpověděl, že okolí je to, co je okolo. Ale co je to „to okolo“? Kdo vytváří to „okolo“? To „okolo“ okolo každého člověka je jiné. Jeho osobní „okolo“ je odvislé od člověka samého, to je jedno okolo. Ale je to všechno? Mám pocit, že ne. Je ještě jedno „okolo“, a to, o kterém asi málokdo přemýšlí, a vůbec ho nenapadne, jak člověka ovlivňuje. To neviditelné „okolo“ jsou informace a podněty, kterými je člověk obklopen ve sdělovacích prostředcích, reklamách, nákupních centrech, zábavných pořadech, filmech, kultuře, názorech lidí, převzatých myšlenkových strukturách a obecně platném přesvědčení, systémech víry atd. Je opravdu náhoda, že toto „okolo“ je takové, jaké je? Komu se to opravdu líbí, kdo se s tím opravdu ztotožňuje? Zajímalo by mne, kolik lidí to naplňuje skutečným štěstím, spokojeností a radostí.

Když vyjdeme z toho, že to lidem až zas tak nevyhovuje, tak proč to stále existuje? Proč se toho lidé zúčastňují, zapojují se do toho, a tím to podporují? Tak kdo to vytváří? Zdá se, jako by za tím stál v pozadí nějaký architekt, který to vše vymýšlí a spoléhá na to, že lidé to neprohlédnou a dál se budou snažit zapadnout a stát se tím předkládaným průměrem, který neexistuje a že stále v sobě budou potlačovat své skutečné potřeby, které jsou zcela jiné, než jak tvrdí průměr.

Když se zeptáte sami sebe, co opravdu chcete a jestli jste skutečně spokojeni se svým životem, jaká bude odpověď? Kdo ví. Ale pokud najdeme odvahu, být k sobě skutečně upřímní a nalít si takříkajíc čistého vína, tak asi většina z nás zjistí, že moc ne. Občas třeba ano, ale převažuje to?

No je hezké, že jsme si po pravdě odpověděli, ale je tu další věc, co s tím. Co s tou odpovědí dělat. No a v tu chvíli ta sranda teprve začíná, protože cesta jak z toho ven, je se rozhodnout, jestli v tom takhle chceme pokračovat anebo zda se rozhodneme s tím něco dělat.

A v tu chvíli je tu další zádrhel, tak jo, rozhodli jsme se s tím něco dělat, ale zjišťujeme, že to, jak s tím něco dělat, jsme se jaksi ve škole nenaučili, protože to nebylo součástí osnov, a to ani v mateřské škole, ani na základce, ani na střední a už vůbec ne na vysoké. Co my jsme se to vůbec v té škole naučili? Ruku na srdce, vlastně nic. Nabiflovali jsme si poučky, o kterých jsme ani nepřemýšleli, jestli jsou pravdivé, protože nás ani nenapadlo, že by nebyly a už vůbec nás nenapadlo, že bychom o tom mohli pochybovat, nasoukali jsme si do hlavy údaje, které jsme za chvíli zapomněli a to je tak všechno.

A když jsme se náhodou začali ptát proč, ona klasická dětská otázka, tak jsme na naši otázku většinou stejně nedostali jinou odpověď, než podle osnov. A jsme zase u toho. Kdo tvořil ty osnovy? A proč do nich bylo začleněno právě ono a ne tamto? Většinou, když něco děláme, tak to děláme s určitým záměrem, který se pak odráží v tom, čeho tím naším děláním chceme dosáhnout. Takže jaké záměry sledovaly školní osnovy? Co jsme se během první čtvrtiny našeho života praktického naučili, co můžeme využít ve svém životě, abychom byli spokojení?

Někdo možná dospěje k tomu, že se naučil mnoho podstatných věcí a znalostí a je s tím spokojený. Někdo jiný možná dospěje k pravému opaku, protože si začne uvědomovat, že se nenaučil nic o sobě. O tom, jak zacházet sám se sebou, se svými pocity, emocemi, myšlenkami, tělem a už vůbec se tam nenaučil nic o tom neviditelném „okolo“, co každý okolo sebe cítí, ať už si to vědomě uvědomuje nebo ne. Ono totiž, když připustíme, že to neviditelné „okolo“ existuje a že také funguje na nějakých principech, tak nás to třeba přivede k tomu, že se po těch principech začneme pídit a když na ně přijdeme, tak je můžeme začít využívat ve svém životě.

Ne nadarmo se říká, že okolní svět je odrazem nás samých. Onen neexistující průměr je odrazem nás všech, ale to naše osobní „okolo“ je odrazem jen nás samých. Našich vlastních rozhodnutí, přesvědčení, toho, čemu věříme, toho, co cítíme, toho, jak jednáme a reagujeme na podněty. Ale kdo z nás, dělá věci ve svém životě opravdu čistě vědomě, aniž by následoval od malička implantované Pavlovovy reflexy. Moc si nefanděme, jsme jako ti Pavlovovi psi. Hodí nám kostičku a my se po ní bezmyšlenkovitě vrhneme, aniž by nás napadlo, že můžeme reagovat i jak a že se za ní nemusíme bezhlavě vrhat. Můžeme se klidně otočit a nechat tu kost jinému psovi, protože když se rozhlédneme okolo, tak uvidíme, že tam je něco lepšího, než jen hozená kost.

Ale k tomu, abychom to dokázali, je potřeba začít opět přemýšlet a uvědomovat si, proč dělám věci, které dělám, a že když se mi nelíbí, co dělám, tak to mohu dělat jinak, protože mi to vyhovuje líp. Je ovšem otázkou, jestli si člověk vůbec dovolí, dělat věci jinak, než jak byl celou dobu zvyklý, protože to vyžaduje odvahu. Odvahu vybočit stranou a zkoušet být sám sebou, což znamená dělat věci podle svého, cítit se podle svého, myslet podle svého a reagovat podle svého. To vše máme každý pouze ve svých rukách, a pokud se nám něco z našich „modus operandi“ nelíbí nebo nás omezují, tak máme v sobě tu sílu a mohoucnost to změnit.

Každý z nás na to má. Jde jen o to, se rozhodnout a začít. Nějak. A ono pro začátek úplně postačí, vrátit se zpět do dětství a začít si opět klást onu v dospělosti zapomenutou dětskou otázku PROČ?, a tentokrát se snažit najít odpovědi sami u sebe, skrze své pocity, emoce a mysl anebo po nich začít alespoň pídit. Vše je jen otázka volby, a to platí i o emocích. I prožívané emoce si můžeme vybírat. O myšlenkách ani nemluvím, u těch je to jasné úplně.

A z matematické logiky věci vyplývá, že když k takovéto změně dojde u většího množství hodnot, tak se změní i onen průměr, který neexistuje, ale na který se zatím většina snaží nějak napasovat, protože nám bylo řečeno, že by to tak mělo být.  Ale opravdu chceme slepě věřit všemu, co slyšíme a co je nám říkáno? Anebo je přesnější lháno?