ZLATÝ VĚK A DALŠÍ KONSEKVENCE (4)

Anonym

Anonym

autor

29.11.2016 Esoterika
Athanasius Kircher:
Mundus Subterraneus
(1664, rytina)

Aby Aleister Crowley historicky situoval své zjevení Knihy Zákona a aeonu Hórova, navrhnul evoluci aeonů, neboli periody odlišných duchovních ekonomií či „formulí.“ Nehledě na gnostické pojmenování „eon,“ byla Crowleyho základní idea téměř zcela jistě ovlivněna tehdejší křesťanskou naukou o poznání dobra a zla a zvěstování úmyslu božského zjevení prostřednictvím fundamentalistického hnutí Plymouthských bratří jeho zakladatele Nelsona Darbyho – k nimž náleželi i Crowleyho rodiče – v nichž se mísí základní intelektuální výbava se západní historií věků pojmenovaných podle hlavních kovů v té době zpracovávaných, a byly do nich začleněny i hinduistické jugy, a dokonce také různé manvantary a kalpy theosofické metahistorie.

Crowley podává v četných textech nárys těchto tří základních aeonů. V pojednání Historická koncepce, na níž se zakládá Kniha Zákona,[27] předkládá následující shrnutí:

Při rekapitulaci historické báze Knihy Zákona evoluce naznačuje tří zásadní fáze:

(1) uctívání Matky, neustále plodící svou vlastní mocí;

(2) uctívání Syna, obrozujícího se mocí své dobrovolné smrti a vzkříšením;

(3) uctívání Korunovaného a vítězícího dítěte (aeon vyhlášený Aiwassem a shrnutý ve slovu Theléma).[28]

Tím, že charakterizoval druhý neboli Osiridův aeon jakožto aeon „Syna,“ odlišuje se tento výklad od toho, co Crowley schválil v pojednání Manifesto of the E.G.C. od W. B. Crowa:

»Svět vstoupil (březen 1904) do Nového aeonu, do věku Korunovaného a vítězícího dítěte. Nadvláda Matky (aeon Isis) a Otce (aeon Osirida) jsou minulostí. Mnoho lidí zcela nenaplnilo tyto formule, a tak jsou pro ně v omezené míře stále ještě platné. Mistři však rozhodli, že nastal čas k udílení svátosti aeonu Horova těm, kdož jsou schopni to pochopit.«

Ambivalentnost Otec-Syn Osiridova aeonu je už sama o sobě zajímavá. Pozdější a proslulejší líčení, týkající se Otce, se promítlo do úvodu vydání Knihy Zákona péčí O.T.O. z roku 1938 e.v., v němž čteme následující:

[Kniha Zákona] vysvětluje, že jisté nesmírné „hvězdy“ (nebo agregáty zkušeností) lze popsat jako bohy. Jeden z nich byl právě ustaven do úřadu a dohlíží na osudy této planety po dobu 2000 let. V historii lidstva, pokud to víme přesně, jsou tři takoví bohové: Isis, matka, když vznikl vesmír jako mléko, které z ní vytrysklo; toto období se vyznačuje matriarchátem.

Pak, 500 př. n. l., přichází Osiris, otec, kdy byl vesmír vnímán jako katastrofa, láska, smrt, vzkříšení, jako metoda, která navozuje zkušenost; to koresponduje s patriarchátem.

Nyní je to Horus, dítě, jehož přispěním začneme vnímat události jako souvislý růst podílející se svými prvky na obou těchto metodách, a žádné okolnosti jej nepřeruší. Současná perioda zahrnuje rozpoznání individua coby jednotky společnosti (srv. Ortega y Gasset: Vzpoura mas).

Crowley napsal v roce 1920 pojednání Extenuation of the Book of the Law,[29] kde se svěřuje se zmínkou o čtvrtém aeonu, který se zakládá na prorockém verši z Liber Legis III:34. Crowley tam (str. 289) píše:

Hrumachis je sluncem úsvitu; symbolizuje tudíž každý nový běh událostí. Ta s „dvojitou holí“ je „Thmaist v duální podobě coby Thmais a Thmait“, od níž Řekové odvozovali svoji Thémis, bohyni Spravedlnosti. Thmaist je hegemon, který nese žezlo ve tvaru mitry, podobně jako Jošua v královském stupni svobodného zednářství. Je třetím hodnostářem v rituálu neofyta řádu G ... D ..., který následuje Hóra, podobně jako Horus přichází po Osiridovi. Může převzít „trůn a úřad“ vládce chrámu, až se bude „rovnodennost Hóra“ blížit ke konci.

Známou egyptskou formou bohyně Spravedlnosti, která je charakteristická pro čtvrtý aeon, je Maat. A byl to aeon Maaty neboli MA-ION, který Crowleyho student fráter Achad (Charles Stansfeld Jones) později obhajoval a dokládal, že předčasně nastupuje po aeonu Hórově. Kenneth Grant a jeho škola později přispěla ke zmatení tím, když naznačili, že Maat byla „dceřinným“ protějškem Hóra, a hlásali ideu „dvojitého proudu“, v němž žijí obě tyto božské formy zároveň.

Magia Lucifer

Představíme-li si Boha Stvořitele jako alchymistu, pak jeho dílo prošlo v alembiku nejprve tzv. mokrou cestou, jako se to stalo v případě Atlantidy, a nyní následuje to, čemu se říká suchá cesta. Ta je daleko rychlejší, a bude-li úspěšná, nádoba vyvede úžasné výsledky, je však velice nebezpečná, protože jsou v nádobě extrémně vysoké teploty a právě jim je v zapečetěné nádobě naše hmota vystavena. Pročež nám ani tak nehrozí vodstva kdysi zaplavující Atlantis, nýbrž nekontrolovatelná transmutace prvků v ohnivém kotouči jaderného výbuchu. Volba suché cesty stojí za nebývalou akcelerací historických událostí posledních pěti set slunečních let (zhruba týden kosmického času).

To, že tento alchymista podle všech příznaků tak dlouho absentoval, je nepochybně také důvodem, že se někteří začali domnívat, že je mrtvý nebo dokonce nikdy neexistoval. Suchá cesta totiž vyžaduje, aby byl tyglík nemilosrdně žíhán, až látka uvnitř už neskýtá žádnou výživu zeleným rostlinám, ani se tam nemůže objevit rosa. Zdá se, že alchymista naposledy intervenoval v sedmém století po Kristu se vznikem islámského náboženství, které se opodstatněně považuje za poslední z řady.

Nyní čeká, zda mu události v lahvici dovolí ji s triumfem znovu otevřít, nebo je v posledku vystřídá zmar veškerého Díla. Mnohé z toho bude záviset na chování látky samotné, které může dost těžko nějak ovlivnit, je však ovládána hvězdami a úrovní, do níž byla předtím přivedena. Není divu, že nadcházející století si sotva kdo dokáže představit. Západní civilizace se zcela jistě liší ode všech ostatních známých civilizací a esoterici mají tendenci reagovat na tento rozdíl dvěma způsoby: buď to jsou „tradicionalisté“ a považují ji za anomálii, neřkuli – slovy René Guénona – přímo za monstrositu, která se mohla objevit pouze s koncem temného cyklu (hinduistická kalijuga, doba železná Řeků). Připomeňme si některé z jeho typických projevů:

Vládci už nebudou považovat za svou povinnost propagovat duchovnost a chránit obyvatele, stanou se nebezpečím pro svět.

Chtíč bude považován za společensky přijatelný a pohlavní styk se stane základním životním požadavkem.

Lidé budou závislí na opojných nápojích a drogách.

Dále jsou tu „evolucionisté“, pro něž je západní zkušenost, se všemi jejími úchylkami, nutným stupněm ve vývoji lidstva jakožto celku. První skupina naříká kvůli západnímu materialismu, sekularismu, úpadku tradičních náboženství a ztrátě filosofické jistoty. Ta druhá velebí vývoj individuálního vědomí, osvobození od dogmatu a globální povědomí.

Alchymická analogie, kterou Joscelyn Godwin použil, se snaží udržet oba protiklady v rovnováze, aniž by upřednostňovala jeden či druhý, protože shledává takový stav jako mnohem přínosnější pro vhled než dualistické stranění některému z nich. Fáze Velikého díla, v němž se právě nacházíme, je – obecně řečeno – plná obskurností, kvůli naší neznalosti pravé vlastní podstaty, a vládne jí putrefakce plynoucí z válek, bídy a ekologické spouště.

Svoji úvahu uzavírá s nadějí:

„Ti, kdož ještě pořád věří v onoho Alchymistu, se domnívají, že procházíme touto fází pro své vlastní dobro, takže jednoho dne možná nastane nový Zlatý věk.“[30]

-konec-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.