ZLATÝ VĚK A DALŠÍ KONSEKVENCE (2)

Graham Hancock v rozhovoru týkajícím se mj. i jeho nové knihy Magicians of the Gods: The Forgotten Wisdom of Earth’s Lost Civilization^[8] stejně jako D. Ž. Bor varuje:

„Nejsme v souladu s harmonií universa… Řečeno mytologicky, na seznamu další ztracené civilizace jsme už odškrtli všechny položky. Platón to o občanech Atlantidy říká velice jasně: byly doby, kdy milovali prostý a řádný život, ale začali být arogantní a krutí a neužívali už svého blahobytu střídmě. Mám dojem, že jsme zrovinka takoví.“^[9]

Gershom Scholem v díle Alchymie a kabala^[10] zmiňuje Zósima, jenž „uvádí stříbrné lidi jako předchůdce zlatých lidí.“ Zlato podle něj splňuje vše, co alchymistická symbolika potřebuje: představuje mystické sjednocení nejvyšších kosmických principů, které se uskutečnily zásluhou stvoření – což může znamenat Boží Stvoření světa, stejně jako alchymistické dokončení „díla.“ Symbolika „královské dcery,“ již Bahir v této souvislosti rozvíjí a na jejímž podobenství popisuje působení hlásky Bet, odpovídá – ať vědomě, či nevědomě – alchymistické symbolice prima materia, odpovídající prvotní hmotě, chaosu při Božím Stvoření světa. Abychom to však viděli v celistvosti, musíme vzít v úvahu ještě Scholemovu poznámku k této pasáži:

‚Zda citovaná pasáž z Bahiru vůbec kdy měla nějaké alchymistické souvislosti, to je ve skutečnosti velmi sporná věc. O zlatě se tu hovoří jen kvůli tomu, že se komentuje verš „Mé je stříbro a mé je zlato!“ (Ag 2,8). Jelikož je mluvčím Bůh, autor Bahiru vysvětluje, co si pod tímto Božím „zlatem“ máme představit. V souladu se symbolikou Bahiru tvoří toto „zlato“ trojice midot označovaná hláskami Zajin, He a Bet. Bet je horní Samice (v symbolice Zoharu mu odpovídá sefira Tiferet), který sestává ze sedmi částí těla, což naznačuje právě hláska Zajin. Hláska He je dolní Samice (v symbolice Zoharu jí odpovídá sefira Malchut). V podobenství o „králově dceři“ (dolní Samice je v Bahiru dcerou Boha a horní Samice) se pak vysvětluje, že Král (Bůh) chtěl se svou dcerou (dolní Samicí) zůstat ve styku i poté, co ji dal za ženu Samci.

Budiž poznamenáno, že „horní Samicí“ jest Eva a „dolní Samicí“ dcera, snad Lilith. Z toho může být vyrozuměno, že „horní Samice (Eva) a horní Samec (Bůh, Adam)“ nikdy rajský Eden neopustili. A o Adamově pozemském životě se mimo apokryfní spisy v Bibli nehovoří. Důsledky takového výkladu jsou pak ovšem vpravdě ohromující.

„Kdyby si člověk býval zachoval svoji původní nevinnost a odepřel si ono nutkání okusit hořkou a zatracovanou znalost nebo moc rozlišovat dobré i zlé, tu by pak nebylo ničeho z oné fyzické nedokonalosti, o níž tvrdíme, že za ni vděčíme ženám, a nebylo by také žádného ženského pohlaví a žádného rozmnožování lidského rodu? Někteří dávají zcela samozřejmě a mimo jakoukoliv pochybnost přednost silnému pohlaví před slabším. Jistá skupina filosofů neměla žádné skrupule nazývat ženu nedokonalým, ba monstrózním zvířetem. Tvrdili, že příroda při rozmnožování chce vždy jen mužské, a že jde jen o přehmat nebo nedokonalost hmoty nebo schopnosti, a tak se rodí žena.“^[11]

Orientální mravouka ponížila ženu na úroveň otroka. Teprve křesťanství, zjevením božské Marie – „panny-matky“, „matky-panny“ – povýšilo „ženu“ a nalezlo pro „ni“ možné místo na nebesích (přirozeně jako pro „ideu“ pohlavně-bezpohlavní a bezpohlavně-pohlavní) nebo ve stavu, který je jiný než tento zde – ozářeném „světlem“ a dýchajícím „dechem“ božství.

Amalrik z Bène, zvaný též Almaricus, žijící ve třináctém století v Paříži, prosazoval názor, že kdyby byl býval pokračoval stav nevinnosti, pak by každý jednotlivec našeho druhu vcházel do existence jakožto celistvý „člověk“, a sám Bůh by ho býval stvořil právě tak, jako stvořil Adama. Předkládá teorii, že žena je neúplné zvíře a její zplození je čistě náhodné a záměru přírody cizí. Z toho tudíž vyvozuje, že žádná žena není ve „stavu nevinnosti“. Na druhé straně tu máme protikladnou představu, kterou ve svém díle O Boží obci obhajuje sv. Augustin^[12], a jejíž přívrženci tvrdí, že při všeobecném zmrtvýchvstání se ono nedokonalé dílo (žena) stane dokonalým změnou pohlaví; všechny ženy se – milostí – stanou muži a dokonají dílo lidské podoby, jež příroda (v člověku) zanechala takříkajíc nedokončené, v surovém stavu a jen hrubě otesané.

Tyto představy velmi nápadně připomínají závěry alchymistů (nebo rosikruciánů, pokud jde o aplikaci do praktického umění), kteří prohlašují, že příroda má při přípravě kovů v úmyslu vytvořit vždy jen zlato a že jen následkem náhodné odchylky nebo vyskytnuvších se obtíží, z nedostatku schopností či talentu, uskutečnění tohoto cíle vinou nemotornosti selže a výsledkem (i zklamáním) je získání jiného kovu – bělejší, černější a surovější kovy jsou ve skutečnosti toliko „nemocemi“ matérie, která směřuje k ryzímu a dokonalému zdraví – neboli, být zlatem. Tady alchymisté tvrdí, že jejich (zjevně) nadlidská věda, se štěstím aplikovaná, „dokončí operaci“ a transmutuje ve „zlato“ nebo přivede do tohoto stavu to, co byla příroda – mající slabší ruku – přinucena „opustit“ jako „železo“.

Tak má příroda stále v úmyslu vytvářet mužské (slunce – zlato – oheň je dělníkem, nebo „agens, činný princip“); ale při vytváření ženského (stříbro – ve srovnání se zlatem – jakožto sublimovaná matérie, nebo „trpný princip“) se dílo přírody nezdaří; úsilí se zvrhává v zápas a ten dospěje až k nezdaru. Proto „slabší pohlaví“. Avšak tato nedokonalost bude napravena, dojde-li k použití božských prostředků zdokonalení (do jiného stavu a skrze jinou přirozenost nebo jiný „modus“). A během všeobecného zmrtvýchvstání transcendují ženy v ušlechtilejší stvoření a změnou pohlaví nebo jeho zánikem se stanou – „zženštilými muži“. Obě pohlaví si vzájemně vymění „pohlaví,“ aby vytvořily „anděla“, nebo se spíše mísí a pohlaví sjednocují – nejsou již „dvojího těla“, nýbrž stanou se „ideálem“ a dají základ duchovnímu pokolení, oproštěnému od tělesnosti a lidství. „Pro rozum nepochopitelné jako hudba, ale pro srdce krásné jako hudba.“^[13]

Joscelyn Godwin, skladatel, muzikolog a překladatel, se proslavil svými pojednáními o staré hudbě, a o pohanství a hudbě z okultního hlediska. K nejzajímavějším titulům patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde,^[14] dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950,^[15] The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice,^[16] a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.^[17]

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations^[18], a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival^[19].

Prvním z vědeckých zastánců teorie katastrofického vývoje byl Comte Georges-Louis Buffon,^[20] jehož ilustrovaná Historie přírody přispěla velkým dílem k popularizaci přírodních věd. Byl to on, kdo jako první přišel s teorií katastrofického přesunu magnetického pólu, nikoliv aby podpořil biblické příběhy, nýbrž aby doložil důkaz, že v Arktidě kdysi existovalo teplé klima, jak o tom svědčí fosilie stromů a kosti tehdejších tropických tvorů. Jean-Jacques Rousseau věřil, že došlo k náhlému a ojedinělému naklonění zemské osy od kolmice.

Následkem toho vzala neproměnnost Zlatého věku za své a začala se střídat roční období nutící lidskou rasu začít stavět přístřešky, rozvíjet své schopnosti, migrovat a promísit se. Nekonečný proud spekulací spojujících tuto událost se zkázou Atlantidy dáván dohromady s potopou, kterou přestál Noe. Fabre d’Olivet napsal jednu z nejpodnětnějších knih o esoterní historii – Filosofická historie lidské rasy (Histoire philosophique du genre humain, 1822), v níž reviduje vysvětlení předložená ostatními učenci zdůvodňujících konec Atlantidy erupcí vulkánu, zemětřesením, záplavou z obrovského ledovcového jezera, rozlitím vnitrozemského moře nebo ocasem komety.

„Strašlivé kataklysma, stojící za potopením Atlantidy, zapříčinilo náhlý pohyb pozemského glóbu a najednou došlo ke zdvižení boreálního (severního) pólu – původně ve snížené úrovni –, takže se ocitl v úplně protikladné pozici než předtím. Tímto pohybem, který možná měl mnoho oscilací, se masy vod – předtím na tomto pólu – se začaly hrnout směrem k jižnímu (australskému) pólu, vrátily se k boreálnímu pólu, a zase zpět, mnohokráte sem a tam, než dospěly k opačnému pólu, kde se nakonec ustálily přemožené svojí vahou. Na mnohých místech to způsobilo propadání, zvláště tam, kde existovaly kaverny a hlubinné klikaté kanály, došlo k otevření nezměrných propastí, do nichž se zuřivě nahrnuly vlny, k zaplavení trosek, když se vody rozestoupily, a také nesčetných obětí, jež zbavily života.

Východní hemisféra odolávala déle a byla vlnami, které ji křižovaly, aniž by se zastavily, pouze zaplavena; jinde však došlo k naprostému potopení pevniny, která byla pokryta nehybnými vodními spoustami, jež tam zůstaly po dlouhou dobu. Na opačném pólu vystoupily z hlubin vod boreální země a staly se kolébkou bílé nebo boreální rasy, z níž pocházíme i my. Zkáze Atlantidy tedy jaksi vděčíme za svoji vlastní existenci. Černá rasa, jíž jsem dal jméno sudeen, původem z Afriky, se zrodila v sousedství nebeského rovníku, a touto katastrofou si dosti vytrpěla, leč nekonečně méně než červená nebo australská rasa, která téměř úplně zanikla.“

Není divu, že Fabre d’Olivet obrátil při interpretaci hinduistického systému čtyř věků, jug, tradiční pořadí a nazval první (satja juga, či krtajuga) železným věkem, třebaže normálně jde právě o zlatý věk podobající se antickému zlatému věku nebo křesťanskému ráji. Plody země se získávaly pouhým přáním, proto se neprodávalo, ani nenakupovalo a lidé byli spokojeni. Neznali nemoci, zášť, nenávist, pýchu, krutost, strach, žárlivost ani hněv. Lidská rasa podle něj zápasila po Potopě o obnovení; následné jugy pak byly zásadně lepší až do kalijugy, v níž se právě nacházíme, která jest zlatým věkem! Fabre d’Olivet však problém pádu Atlantidy posunul o krok vzad, neboť nechal nezodpovězenou otázku, jak došlo k „náhlému zdvižení severního pólu“, nebo k naklonění zemské osy.

-pokračování-