ZLATÝ VĚK A DALŠÍ KONSEKVENCE (1)

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.^[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření^[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku^[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.^[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Vzpomínky na Zlatý věk nebo představy o něm jsou zvláštností kultur obývajících oblast od Indie až po Severní Evropu. V Americe to byli Mayové a Aztékové, kteří měli s ohledem na historii nejrozvinutější mytologii, a nic z dob minulých pro ně jim nebylo skryto jsouc ohroženo opakující se ohnivou či vodní zkázou. Ani buddhistická filosofie v tomto směru nepodléhá nostalgii, třebaže v praxi z Indie přejala ideu věků postupného úpadku. Ovšem v prastarém Středním Východě existují v knize Genesis zřejmé pozůstatky Zlatého věku jakožto rajské zahrady Edenu, kde se před Pádem lidstvo procházelo společně s bohy.

Babylónský kněz boha Marduka Béróssos, žijící ve 3. století př. n. l., sepsal kolem roku 270 př. n. l. pro Antiocha I. Sótéra, jemuž dílo dedikoval, třídílný spis Babylóniaka, v němž Řekům vylíčil dějiny své země od stvoření světa do smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l., a to na základě spolehlivých klínopisných pramenů (údajně z babylonského chrámového archivu).

Béróssovo dílo se ovšem nezachovalo, jsou z něj známé pouze citace u pozdějších autorů. Podle babylónské mytologie existovaly tři věky trvající po dobu precesního přechodu jarní rovnodennosti čtyřmi znameními zvěrokruhu; první z nich, pod vládou boha Anu, byl právě Zlatým věkem, který ukončila Potopa. Avesta, sbírka staroíránských posvátných spisů zoroastrického náboženství, vypráví o tisíciletém zlatém království čtvrtého a největšího z králů pišdadiánské dynastie, Džamšida (Jima), první člověka a prvního krále, mytologické postavy árijské kultury pod jménem Yima-Kšeta, „zářící Yima“. Jméno Džamšid původně sestává ze dvou částí – Džam a šid, vykládané jako „Dvojče“, což zřejmě reflektuje indoíránskou víru v prapůvodní pár Jami a Jama. Jama byl v praindoevropském myšlení spolu se svým bratrem Manuem prvním lidským párem, a společně byli i prvními panovníky.

Manu svého bratra obětoval (srv. Kain a Ábel), takže Jama se stal prvním zemřelým člověkem, a tak vládcem říše mrtvých (srv. skandinávského velikána Ymiho). Pozoruhodné ovšem jest, že Džamšid byl obdařen královským farrem (avestánsky chvarena), který se také jinak nazývá slávou, velikostí, spanilostí, charismatem, a jde až k okřídlenému slunečnímu disku – Fravašie mazdaismu,^[5] tedy Duchu svatému. Jenže Džamšidova pýcha rostla, začal zapomínat, že veškeré požehnání jeho království přichází od Boha, chvástal se lidu, že to dobro pochází od něho samotného, vyžadoval božské pocty, jako by sám bylo Stvořitelem. Tehdy jej farr (Duch svatý) opustil, lid proti němu začal reptat a nakonec i povstal. Džamšid ve svém srdci litoval svých skutků, jeho sláva se však k němu již nikdy nenavrátila. Nakonec se dočkal zlé odplaty z ruky Zahāka, v íránském folklóru rovněž jako Aži Dahak, zosobněného zla íránské mytologie.

Aži (nominativ ažiš) je avestánské slovo a znamená „had“ či „drak“. Je příbuzné sanskrtskému slovu ahi, „had“. Azi a Ahi jsou vzdáleně spojené s řeckým slovem ophis, latinsky anguis, ruským a staroslovanským уж (užovka), vše s významem „had“. Původní význam slova dahāka je nejisté. Možným překladem jsou slova „žahavý“, „planoucí“ (srv. sanskrtské dahana), „člověk“ nebo „člověku podobný“ (srv. chotanské daha), „nesmírný“ nebo „cizí“ (také ve smyslu „nikoliv pozemský“).

Džamšid prchal ze svého města přes celý svět, až nakonec jej Aži Dahak dostihl a byl jím brutálně zavražděn – rozpolcen. A tak po sedmi stech letech skončil první člověk a první král, za jehož vlády nebylo chladu ani zimy, stáří, ani smrti či nemocí, a lidstvo padlo z výšin civilizace do temného věku.

Graham Hancock ve své knize Magicians of the Gods^[6] popisuje úplně nové nálezy, opírající se o nejnovější vědecké důkazy, týkající se globálního kataklysmatu, jež smetlo rozvinutou civilizaci z povrchu zemského, nás postihlo ztrátou paměti a donutilo začít znovu jako děti bez vzpomínek na to, co bylo předtím. Na konci poslední doby ledové, zhruba před 12800 lety vstoupila do slunečního systému obrovská kometa z hlubokého vesmíru, rozpadlá do četných úlomků. Některé z nich zasáhly Zemi a způsobily globální kataklysma v měřítku nevídaném od vyhynutí dinosaurů.

Přinejmenším osm úlomků zasáhlo ledový příkrov Severní Ameriky, zatímco další dopadly na severní Evropu. Nárazem těchto kometárních úlomků o velikosti jeden a půl kilometru při rychlosti více než 27 km/s došlo k vytvoření obrovského množství tepla, které vedlo k okamžitému rozpuštění miliónů čtverečních kilometrů ledu, destabilizovalo zemskou kůru a zapříčinilo celosvětovou potopu vzpomínanou v mýtech po celém světě. Druhá série nárazů byla stejně devastující a způsobila další kataklysmatické záplavy před 11600 lety, což je přesné datum udávané Platónem ohledně zániku a potopení Atlantidy. Důkazy, o nichž se v knize hovoří, nade vší pochybnost poukazují na to, že během tohoto kataklysmatu – v období před 12800 až 11600 lety – byla zničena rozvinutá civilizace vzkvétající během doby ledové.

Pozoruhodná je v tomto kontextu grafika, jejímiž autory jsou Kinzie, Firestone a Kennett,^[7] uveřejněná v roce 2014 v odborném časopise The Journal of Geology v článku nazvaném Vrstva bohatá na nanodiamanty nacházející se napříč třemi kontinenty se shoduje s velkou kosmickou srážkou před 12800 lety.

Tato grafika ukazuje rozsáhlý pruh tvořící na naší planetě výraznou stopu, kterou geologové nazývají hraniční pole mladšího dryasu. Napříč tímto obrovským „otiskem“, rozpínajícím se ze Severní Ameriky přes Střední, částečně i Jižní Ameriku a většinu Evropy, byly nalezeny stopy mnohočetných dopadů prozrazujících srážku s fragmenty obrovské komety. Některé z těchto fragmentů měly v průměru dva i více kilometrů a zasáhly Zemi jako výstřel z kosmické brokovnice před 12800 lety. Bylo to v samém závěru poslední doby ledové, z níž náš svět vyšel do příjemnější teplejší fáze, jenže dopad těchto fragmentů rozptýlených v trajektorii nastartoval svého druhu „nukleární zimu“ a uvrhl planetu zpět do období tvrdé zimy a temnot, která trvala až do doby před 11500 lety. Výsledkem byla celosvětová zkáza, která trvala 1300 let a smazala téměř všechny známky předchozí vysoce rozvinuté civilizace z pravěkého dávnověku.

Byli tu však i přeživší – pozdějším kulturám známí jako „mudrci“, „mágové“, „zářící“ a „tajemní učitelé z nebes“. Ve velkých lodích cestovali po světě a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby jiskérka civilizace stále doutnala. Osídlili klíčové lokality – Göbekli Tepe v Turecku, Baalbek v Libanonu, Gizu v Egyptě, starověký Sumer, Mexiko, Peru a celou oblast napříč Pacifikem; v Indonésii byly nedávno objeveny velké pyramidy (hora Sadahurip na ostrově Bali, hora Lalakon na západní Jávě v blízkosti města Bandung a další).

Kamkoliv tito „božští mágové“ přišli, přinesli sebou vzpomínku na dobu, kdy lidstvo odpadlo od harmonie s universem a tvrdě za to zaplatilo. Vzpomínku i varování pro budoucnost…, protože kometa, která způsobila takovou zkázu, s námi možná ještě neskončila. Astronomové věří, že 32 kilometrů široký „temný“ fragment původní obří komety zůstává skryt v proudu úlomků a stále ohrožuje Zemi. Astronomické poselství zakódované do staveb v Göbekli Tepe, sfingy a egyptských pyramid upozorňuje, že k tomuto „velkému návratu“ dojde za našich časů…

-pokračování-