Na internetu se na stránkách milovníků záhad dočítáme o podivných objektech „zaručeně“ mimozemského původu, vyrobené z neznámého  materiálu, které dosud vědci neprozkoumali. Každého hned napadne – jak je to v dnešní době možné? Odpověď je jednoduchá. I když jsou tyto tajemné objekty často popisovány do všech detailů, nikdo přesně neví, kde leží a neexistují ani jejich fotografie. Zdá se, že je to vše pouze fantazie. Sibiřská tajga je stejně nedotčená a neprozkoumaná jako třeba amazonská džungle. Více než sto tisíc čtverečních kilometrů v západní části Jakutska je naprosto neobydlených, bez jakýchkoliv cest. Jen velmi zřídka sem vstoupí lidská noha. Je tu hustý lesní porost s vyvrácenými stromy a rozsáhlými bažinami, k tomu spousta komárů.

Ideální místo pro vznik pověstí a legend o neznámých zvířatech a anomálních zónách, kde se dějí podivné věci. Zdejší divoký člověk Čučuna by nebyl ani nic tak mimořádného, ovšem největší pozornost vzbuzuje podivná legenda o Údolí smrti se svými „kotli“. Kočovní Evenkové, Jakuti a náhodní lovci, kteří se na tohoto území dostali, zde odedávna nacházeli jakési podivné domy v podobě velké červené polokoule vyčnívající z věčně zmrzlé půdy. Jednalo se o útvary naprosto hladké, s otvorem na vrcholu, odkud údajně vedlo točité schodiště dovnitř, do kruhové galerie s mnoha kovovými místnostmi. Uvnitř bylo příjemné teplo a to navzdory čtyřiceti pod nulou venku.

Kotle, které zabíjejí

Záhadné domy Jakuti nazývali olguje, což znamená kotle. Tvrdili, že jsou vyrobeny z neznámého kovu, barvou připomínajícího měď, ale neuvěřitelně tvrdého, s hranami ostrými jako břitva. Nikomu se nepodařilo odseknout třeba jen úlomek. Místní si ale všimli, že se kotle v průběhu času pomalu propadají do zmrzlé země a mizí v ní. Na povrchu zůstávají jen velké kruhové skvrny odlišného rostlinstva. Tato místa však vždy znamenala nebezpečí pro všechno živé. Člověku se na nich začala točit hlava, onemocněl neznámou chorobou a bez příčiny zemřel. Proto sem starci zakázali chodit, oblast prohlásili za prokletou a nazvali ji Uljuju Čerkeček - Údolí smrti. V roce 1936 našel jeden geolog nedaleko řeky Olgujdach, což v překladu znamená Kotlová, jeden kotel dosud zcela nezapadlý.

Byla to ze země vystupující hladká, kovová polokoule červené barvy, jejíž okraj byl ostrý jako břitva. Její stěny byly tlusté asi 2 cm. Ze země vyčnívala sotva pětina, ale otvorem pod kopuli mohl projet člověk sedící na sobu. Geolog poslal její popis do hlavního města Jakutsk ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Příběhů lidí, kteří v tajze na kotel náhodou narazili, je víc. Některé znějí reálně, jiné vypadají fantasticky. Michal Koreckij z Vladivostoku napsal do redakce novin Trud, že v Údolí smrti byl třikrát. Poprvé s otcem v roce 1933, když mu bylo deset let, podruhé v roce 1937 a naposledy v roce 1947 se svými kamarády.

Viděl celkem sedm kotlů, všechny vypadaly záhadně a měly průměr od šesti do devíti metrů. Rostlinstvo kolem bylo ale zcela nepřirozené, mnohem bujnější. Obrovské lopuchovité listy, dlouhé lodyhy a zvláštní tráva až dvakrát větší než výška člověka. V jednom kotli přespali a nic se jim nestalo. Až na jednoho, kterému pak během měsíce vypadaly všechny vlasy. A Koreckému se na tváři, na které ležel objevily tři malé vřídky, které se mu dodnes nezahojily. Tato místa byla ve vzdálené oblasti, dostupné pouze vrtulníkem a kotle nikoho nezajímaly natolik, aby se je vydal zkoumat nebo na ně upozornil odborníky.

Podobným nezájmem skončil i nález jednoho starého evenského lovce. V roce1971 objevil u řeky Cheljugir (železní lidé)v zemi kovové doupě, ve kterém leželi hubené, černé, jednooké bytosti v železných oblecích. Nikdo mu nevěřil, i
když nabízel, že tam kohokoliv dovede. Bohužel mezitím zemřel. Až teprve v roce 1979 se kotle vydala prozkoumat archeologická expedice z hlavního města Jakutsk. Navzdory tomu, že sebou měla průvodce, starého usedlíka, který v mládí
kotle viděl, vrátila se expedice bez úspěchu – kotel nenašla. V průběhu let se oblast jejich výskytu velmi proměnila. Porost je tam tak hustý, že ani na vzdálenost deseti kroků není vidět, jakýkoliv nález je tedy spíše otázkou náhody.

Na tak náročný průzkum dosud nikdo neměl čas ani peníze, a tak zůstávají jenom dohady. Kdo je vyrobil? Za jakým účelem? A existují vůbec? 

 

Očití svědci už nejsou

Tato naprosto nová a dosud nevyřešená záhada jakutského Údolí smrti se svými kotli mne uchvátila. Nalézt a prozkoumat záhadné kovové polokoule dříve, než všechny zmizí navždy hluboko pod zemí by byla světová senzace. Dosud neexistuje
žádná jejich fotografie, metalurgové by o vzorky podivného tvrdého a přitom houževnatého kovu velmi stáli. Nemoci a vypadávání vlasů jakutských lovců, kteří kotle navštívili, by svědčily o zvýšené radioaktivitě objektů. Nikdo ale neví o co
se jedná a jak je „to“ nebezpečné. Ruští ufologové přispěchali s domněnkou, že může jít o vraky létajících talířů po jejich hromadné havárii nebo bitvě.

Ruský badatel dr. Valerij Uvarov dokonce tvrdí, že to jsou raketové odpalovací základny, chránící naši Zemi před nebezpečím z vesmíru. Vybudovali je v pradávných dobách mimozemšťané a dnes běží v automatickém režimu. V roce 1908
sestřelily Tunguský meteorit, v roce 1984 Čulymský meteorit a naposledy v roce 2002 Vitimský meteorit. Dnes prý tam znovu stoupá radiace a zvěř opouští les, jakoby se k něčemu opět schylovalo. Nevěřili jsme ani na UFO, ani na černé
jednooké bytosti, zajímalo nás pouze, zda kotle skutečně existují a co jsou vlastně zač.

Konkrétní údaje o poloze kotlů neexistují. Pouze neurčitá zpráva, že snad kdesi poblíž řeky Olgujdach, přítoku řeky Viljuj. Hluboko v tajze. Teď už jen zbývalo vyřešit, jak kotle na tak velkém území těžce průchodné tajgy najít. Očití svědci, kteří by nás k nim dovedli najednou nebyli k nalezení, a hledat naslepo, pěšky v rojnici, bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Jediné, co připadalo v úvahu byl průzkum z ptačí perspektivy v době, kdy tam slezl sníh a dosud nevyrašilo listí na stromech, které by zakrývalo pohled na zem. To, co bychom pěšky prozkoumali za měsíc, prozkoumá pilot za hodinu. Létal by nad vybraným úsekem a filmoval krajinu pod sebou. Po návratu na zem bychom v natočeném materiálu hledali anomálie v krajině.

 

Na helikoptéru jsme ale neměli. Jedna hodina totiž stojí 1500 dolarů. Člen expedice, pilot Jirka Zítka posléze vyloučil i pro nás dostupné motorové rogalo. Jak by v hustě zalesněné oblasti odstartoval a v případě nouze přistál? Nakonec jsme vymysleli motorový paragliding, tedy létání na padáku s motorovým pohonem. S tím se dá odstartovat i přistát na malém prostoru.

 

S padákem nad tajgou

Automobil odjel po prašné silnici zpět do města Mirnyj a my jsme osiřeli pod mostem přes řeku Olgujdach s obrovskou hromadou výbavy a zásob jídla na 14 dní. Seděl jsem na napěchovaném lodním pytli a v hlavě si znovu srovnával myšlenky. To, k čemu jsme se právě chystali byl skutečně jediný způsob, jak projet tajgou a prozkoumat při tom okolí po obou březích této řeky. Tak obrovský náklad bychom na zádech neunesli a hustým lesem zarostlou krajinou bez cest neprojede ani nejlepší terénní automobil. Zvolili jsme tedy už osvědčený způsob cestovatelů v pralesích – plavbu po řece. Nafoukli jsme gumový raft, který se teď stával našim nejdůležitějším společníkem. Zásoby, které se už k nám do něj nevešly jsme vezli na dalším připoutaném, přeplněném gumovém člunu.

Proplouvali jsme strašidelnou, mrtvou krajinou s holými, polámanými, či vyvrácenými stromy. Provázel nás místní průvodce, Sláva Pastuchov, materialistický člověk, který legendám nevěřil a s námi jel proto, aby si zalovil ryby, střílel kachny a hlavně nám pomohl v tajze přežít. Ovšem i ten se tam cítil špatně a pospíchal pryč. Pak se zas krajina stala přívětivou, objevila se zvířata, ale za chvíli další zhoubné místo. Říká se, že Údolí smrti je ve skutečnosti celý řetěz údolí okolo toku řeky. Abychom mohli prozkoumat asi 200 km dlouhý úsek řeky, rozdělili jsme si jej na několik částí. V každé z nich jsme na pár dní zastavili a pokud zarostlé a bažinaté břehy dovolily, postavili jsme si tam tábor.

Z něj jsme pak podnikali průzkumné výpravy do okolí. Startovat s padákem v tajze ale nebylo nic jednoduchého. Rozběhnout se s třiceti kilogramy váhy na zádech po mokrém rašeliništi s nerovným povrchem plným obrovských drnů a zrádných děr vyžadovalo silné nohy a velké zkušenosti. Dokázal by to jen málokdo. Nad sibiřskou tajgou dosud nikdo s motorovým padákem nelétal a pro našeho dalšího pilota, Pavla Štěpána to byl, svým způsobem, i unikátní sportovní výkon. Něco mám!“, zakřičel na nás Pavel jednoho dne hned poté, co bravurně s padákem dosedl na zem.

„Tamhle tím směrem jsem viděl divný kruh,“ máchl rukou na východ od řeky. Shlukli jsme se kolem kamery a přehrávali si natočené záběry. Skutečně, uprostřed jednotvárné zeleně lesního porostu bilo do očí naprosto dokonalé mezikruží. S pomocí počítače jsme z padáku pořízený snímek tajgy s anomálií srovnali se satelitním snímkem uvedeného místa na Googel Earth a určili jeho přesné souřadnice. Zaradovali jsme se, že možná máme první kotel, a otevřeli láhev vodky.

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly