VE SLUNCI JE DÍRA: BLÍŽÍ SE KONEC CIVILIZACE PODLE HOLLYWOODSKÉHO SCÉNÁŘE? BYL RUDÝ KŘÍŽ NA BRITSKÉ OBLOZE JEN TANCEM ELEKTŘINY A PLAZMY?

Ve Slunci je díra!” hlásaly minulý týden titulky některých zahraničních periodik. Čechám, zdá se, se tentokrát poplašná zpráva zcela vyhnula - více nás zajímají různé díry na Zemi, třeba ty politické, nebo ty v hraničních plotech. Možná by nám ale pořádná poplašná zpráva prospěla. Málo si totiž připomínáme, že žijeme jen několik vteřin od katastrofy.

Kataklyzma na počkání

Ta by samozřejmě nepřišla jen tak, nebo nejspíš alespoň ne bez varování. SOHO, SDO a další kosmické observatoře Slunce neustále bedlivě sledují. Například u takzvaných slunečních erupcí jsou schopny zaznamenat dění na Slunci a v řádu dní varovat, že se k nám blíží “sluneční vítr”, neboli nabité částice ze slunečního výbuchu (erupce), způsobeného docela “obyčejnými” procesy ve vnější vrstvě - koroně - naší nejbližší hvězdy. Je ovšem otázka - z řádu těch mírně konspiračních - zda bychom se o skutečně kataklyzmatické situaci všichni vůbec před jejím vypuknutím dozvěděli. 

Snadno se může stát, že jedno sluneční "kýchnutí" smete naši pýchu a technologickou namyšlenost a vrátí nás do reality, v níž člověk vůbec není "všemocným" pánem svého osudu

Schválně: kdybyste byli americký nebo ruský prezident (o německé kancléřce Merkelové raději neuvažujme) a tajné služby by vám předaly informaci, že civilizace, jak ji známe, za tři dny nadobro skončí, co byste udělali? Uklidili se do důkladného bunkru a evakuovali horní 4% národa? Nechali “zbytek” pravděpodobně “v rejži”, ježto mu stejně není pomoci?

Hollywoodské katastrofické filmy (psychologická přípravka?) tento model předpokládají. A jejich přibarvené scénáře značně podporují bunkry pro vládní činitele z dob přihořívající studené války v polovině minulého století. Gottwaldův kryt pod Pražským hradem je dobrým mementem toho, že “vládnoucí třída” (ať už ji definujeme, jak chceme) opravdu nemyslí v prvé řadě na záchranu vlastních obyvatel.

Rudý kříž nad Británií

Že by o kataklyzma mohlo jít kdykoli, není sporu. Slunce “prská” částice naším směrem téměř pravidelně. Sluneční erupce se objevují hojněji kolem slunečních maxim, tedy vrcholků jedenáctiletých cyklů sluneční aktivity. Některé cykly jsou aktivnější než jiné a občas se vyskytne skutečně zásadní sluneční “kýchnutí”. Pokud míří naším směrem, máme trochu problém.

Podle dostupných dat se to zatím dost možná nejzásadnější v novodobé historii (po Kristu) odehrálo v situacích, kdy nemohlo způsobit žádné zásadní nesnáze - protože jsme nebyli závislí na citlivých technologiích. Pomocí analýzy izotopu uhlíku C-14 v letokruzích stromů a polárního ledu se podařilo poodhalit závoj kolem pozoruhodného úkazu v letech 774-5. V Británii byl tehdy podle Anglosaské kroniky celý rok vidět na nebi “ohnivý kříž”.

Vědci soudí, že šlo o jev vpravdě kosmických rozměrů - nebývale silnou auroru borealis - což potvrzují právě i chemické zkoušky. A protože nevědí v té době o žádné příhodné vybuchující supernově, která by podobné divadélko celoplanetárních rozměrů také mohla vyvolat, považují za možné, že tak mohutně “soptilo” Slunce. Vlastně úplně nejmohutněji zhruba nejméně za posledních 1100 let. Kupodivu se však druhý podobný “záblesk” (o něco více než polovičně silný) odehrál statisticky nepravděpodobně jen o přesných 200 let později, v letech 994 či možná 993. Že by zkouška na chiliastické události sedm let poté?

Kaskádové selhání jako počátek konce?

Konec světa se ovšem v roce 1000 nekonal, nebo se alespoň nekonal konec světa jak ho známe z důvodu slunečního “blejsknutí” - protože, jak řečeno, ještě neexistovala naše technologická civilizace. Ta nám jistě poskytuje řadu neoddiskutovatelných výhod. Jenže je krajně zranitelná.

Když se elektricky nabité sluneční částice srazí s magnetosférou naší planety, vyvolá to v ní různé zajímavé elektrické jevy, tanec elektřiny, magnetismu a plasmy. Některé jsou samozřejmě krásné, jako už zmíněná aurora borealis (pokud zrovna nemá tvar ohnivého kříže a nevyvolává děs v očích křesťanských panovníků, což asi dnes k naší škodě nehrozí). Některé - jako geomagneticky indukované elektrické proudy - jsou trochu horší.

V lepším případě mohou vyřadit z provozu “jen” třeba ropné rafinerie a potrubí. Nebo burzu. V tom horším mohou způsobit kolaps celé elektrické rozvodné sítě. Upozorňuje na to americká kosmická agentura NASA: “Problémem je propojenost elektrických systémů. V posledních letech se začaly elektrické sítě spojovat, aby umožnily přenos levné elektřiny na dlouhé vzdálenosti v případě, že vznikne náhlá poptávka. Například v horkém slunečném dnu v Kalifornii se vám může stát, že vaše klimatizace v Los Angeles běží na elektřinu z Oregonu. To dává ekonomický smysl - ale ne ten geomagnetický. Vzájemná propojenost sítí je totiž činí náchylnými k velkoplošným “kaskádovým selháním.”

Drobná generálka “zrušila” půl Evropy 

Kaskádové selhání znamená něco jako dominový efekt. Drobnou “generálku” pro představu jsme si v nedávné historii střihli v Evropě v roce 2006. Zavinil ji v podstatě byznys: odstávka proudu kvůli průjezdu lodi pod vedením vysokého napětí se protáhla a nejbližší transmisní operátor nebyl schopen pokrýt výpadek - protože už přenosovou kapacitu prodal a relokovat ji nemohl, pouze v případě vyšší moci. Jenže podobná “drobnost” způsobila během dvaceti osmi vteřin výpadek proudu v polovině Evropy. Vypadlo vše od Polska přes Benelux až do Řecka, balkánských zemí, Španělska a Maroka. 

A to byla jen taková “legrácka”. Co se týče slunečních bouří, ty už máme také odzkoušené. V roce 1989 vypadla během silné sluneční bouře elektrická rozvodná síť v kanadském Québecu. Šest milionů lidí bylo okamžitě bez proudu a zůstalo bez něj devět hodin. Jenže to šlo skutečně o maličkost. Tedy alespoň proti “Carringtonově jevu” z roku 1859, který naštěstí vyřídil jen pár telegrafních stanic. O moc více toho tehdy nebylo.

Můžeme jen hádat…?

Dnes by to bylo rozhodně horší. NASA sice od roku 2007 odstarotvala projekt Sluneční štít, který právě s pomocí observatoří SOHO, STEREO a dalších má včas před podobnými událostmi varovat. Jenže co pak? Odborníci tvrdí, že by přenosovou soustavu vypnuli, aby zabránili ještě horším ztrátám a poškození transformátorů - jenže dokonce i kdyby se tak stalo, než ji zase celou nahodí, bude to trvat minimálně několik dní až týdnů. Po tu dobu budeme bez internetu, navigačních satelitů (ty by pořádná bouře “usmažila” nejspíš nadobro), ale také tepla, světla, komunikace, policie a ostrahy věznic, dodávek pitné vody, potravin, léků, benzínu… Pokud by přežila, Evropa by už nikdy nebyla taková jako předtím.

To se samozřejmě bavíme o slunečních erupcích. Podobně se to má i se “sluneční dírou” - ačkoli je méně nebezpečná, zdrojem slunečního větru je také. Navzdory palcovým titulkům, že “ve Slunci je díra, zabírající téměř 10% povrchu”, nejde o zas tak neobvyklý jev. “Díry” (chladnější oblasti na naší hvězdě, z nichž “utíkají” siločáry magnetického pole a podél nich i částice hmoty) se po povrchu Slunce různě stěhují, objevují se a mizí opět v závislosti na rytmech slunečního cyklu.

Ten poslední byl neobvykle mírný. Zda se blíží další “pořádné” maximum, které nás poctí “slunečním kýchnutím”, jež smete naše směšné představy o technologické civilizaci, mohou vědci i se svými přístroji jen hádat. Asi tak, jako když křesťanští panovníci v Evropě bezmocně civěli na rudý kříž na obloze - jak si dnes představujeme. Možná však, že tehdejší elity daleko lépe věděly, oč kráčí, a jak se v takovém případě zařídit, než současná vědecká "nobilita".

Snadno se proto může stát, že jedno sluneční "kýchnutí" smete především naši pýchu a technologickou namyšlenost a vrátí nás do reality, v níž člověk vůbec není "všemocným" pánem svého osudu.