O OČISTĚ VÁŠNÍ

Dnešní lidé se většinou chovají jako automaty reagující pouze mechanicky na vnější život pěti smyslů. Neovládají své chování a nechávají se unášet silami působícími skrze smyslové impulzy. Důsledkem toho je, že ve skutečnosti nemají nebo nepoužívají sílu svobodné vůle. Pokud se nás plně zmocní nějaký cit a dosáhne mimořádného stupně, stane se vášní. Člověk, jehož veškeré činy jsou pouhou reakcí chování diktovaného jeho smyslovými dojmy, má jen stěží nějaký vyšší život než animální.

Osvobození od vášní a od vnitřních, rozvrat způsobujících konfliktů, které v něm jejich činnost musí nezbytně vyvolávat, má pro člověka nesmírnou hodnotu. Jsme zmateni a znepokojeni problémy, vytvořenými našimi vlastními touhami, instinkty a vášněmi. Z toho je zřejmé, že bychom je měli ukáznit. Můžeme pociťovat pokušení, ale nemusíme se mu podrobit.

Animální dědictví dává člověku instinkt, choutky, impulzy a touhy. Hněv, nenávist a chtíč nejsou hodny toho, aby je vyjadřovala lidská bytost. Lidské dědictví nabízí vyšší možnosti, na kterých by se mělo pracovat a které by měly být realizovány. Kdo nepřekonal své vášně zjišťuje, že je nucen jednat proti nejjasnějšímu varování svého rozumu. Cit je hybnou silou našich činů. Proto vášně, které jsou silnými city, potřebují více úsilí vůle, aby byly podřízeny kontrole.

Přirozené impulzy těla nejsou chybné, ale lidé jim přikládají větší důležitost než jim byla původně určena vyšší vůlí. Uspokojování instinktu rozkoše je dnes přehnáno do takové úrovně, že způsobuje disharmonii a nemoc. Lidé se sami odsuzují do tohoto otroctví, područí vášní a smyslů, a proto jsou to lidé sami, kdo musí z něho hledat osvobození a získat ho.

Smysly omámí člověka až do pošetilých tužeb, když jim to dovolí, a ponechá je mimo svou kontrolu. Dychtivost touhy svádí do romantických sebeklamů vedoucích ke zklamání. Ego láká stále k novým touhám, jen aby je nakonec rozdrásalo. Lidské touhy nemohou být nikdy nasyceny, protože lidské bytosti musí stále pokračovat v hledání konečného uspokojení. Touha je uspokojena vlastnictvím, ale vlastnictvím nekončí.

Nároky na luxus se stanou příliš snadno nenasytnými zvyky, které vyžadují stále více a vytvářejí napětí nebo nespokojenost. Ale co nemůže být nasyceno vnějšími věcmi, se může obrátit dovnitř samo na sebe a tam konečně nalézt odpočinek. Stejná ctižádost, která žene naši mysl k získávání hmotného majetku, může, pokud ji přeměníme v duchovní touhu, tuto mysl hnát k hledání pravdy a budování charakteru.

Vášní se nezbavíme snadno. Pokud se rozhodneme, že se jich zbavíme, tak nemáme ještě zdaleka vyhráno. Obvykle toto rozhodnutí pouze ohlásí začátek dlouhé války. Vášně se opětovně vracejí navzdory přání člověka, neboť náležejí animálnímu tělu, kterého se nelze zbavit. Avšak stejná síla, která při špatném řízení stahuje lidi do hmotařství, je také pozdvihne do duchovního vědomí, pokud je řízena směrem vzhůru.

Existují starobylé nezničitelné pravdy, které jsou důležité pro náš moderní život. Odhalují se samy každému, kdo alespoň načas dostatečně zvládá své animální já a dostatečně zklidňuje své lidské já. To neznamená, že se musíme vzdát všech tužeb, ale že je musíme pročistit a všechny je svěřit vládě své jediné nejvyšší touhy po dosažení. To může nebo nemusí znamenat jejich zánik.

Žijeme na různých úrovních touhy, od zvířecích k andělským. Člověk může být tak šíleně zamilovaný do své nižší přirozenosti, že dá přednost být narušován a zneklidňován jejími vášněmi, spíše než aby dosáhl nezčeřeného klidu své vyšší přirozenosti. Probojovat se k osvobození od hněvu a osvobodit mysl od vášní může zabrat mnoho času z našeho života, ne-li celý život.

To, co získáme, má obrovskou hodnotu, neboť nás to přibližuje k vědomí Nadjá. Tak, jak duchovní touha po Nadjá sílí, jiné touhy slábnou. Pokud nalezneme intuici a věnujeme jí pozornost, vyvede nás z animálnosti do čistoty a bude našim nejlepším vůdcem. Vášně člověka kladou takový odpor tomu být ovládány, že jistá naděje na jejich překonání nespočívá jen v jediné metodě. Spočívá skutečně jen v kombinaci metod.

Potlačené vášně a touhy se dříve či později znovu ohlásí. Moudřejší než úplné potlačování je omezovat touhy a ovládat vášně. Když jsme trýzněni touhami, nemůžeme zažívat mír mysli. Srdce, které je stále vzrušováno toužením po smyslných radostech, nepozná klidné štěstí duchovních radostí. Člověk může nejlépe uplatnit svou vůli tím, že vykoření nenávist a zvládne vášně.

Protože z těchto dvou pramenů přichází mnoho chybných skutků a následuje tolik utrpení. Jestliže jsou naše myšlenky posilovány ušlechtilou vášní a naše skutky inspirovány vznešeným nadšením, jsou o to lepší. Ale jestliže jsou naše myšlenky deformovány pošetilou vášní a činy promarněny nesprávně zaměřeným nadšením, pak jsou o to horší.

Těm, kteří jsou hnáni silnými ctižádostmi, zůstane málo energie pro silné duchovní touhy. Touha, vášeň a připoutanost způsobují zbytečné utrpení. Jakmile jsou přání, touhy a žádostivost člověka tak silné, že zvrátí jeho rozumovou sílu a blokují jeho intuitivní schopnost, pak je zastaven v hledání pravdy. Hledající se musí odtrhnout od svých pozemských vášní a odevzdat se svým duchovním touhám. Důležité je dát přání a vlastní zájem na jejich správné místo, nedovolit jim, aby bránily vyšším a duchovním potřebám.

Cítit se osvobozen od sužujících tužeb a bezvýhledných připoutaností přináší velkou dávku spokojenosti. Trvalý pocit osvobození od posedlosti touhami, od nadměrných potřeb a přehnané žádostivosti je zpravidla vhodným náznakem, že charakter je dostatečně pročištěn, aby žák vystoupil na další stupeň.

Dokud jsme omezeni tělem a jeho potřebami, je nemožným úkolem vyhladit touhu a negativní soustředění na sebe. To ale není nutné. Neznamená to, že máme opustit potěšení, ale pouze je pročistit. Případnou ztrátu potěšení z nízkých rozkoší nahradí radost, která vzniká z ušlechtilých myšlenek a zjemněných citů. Musíme vyhlásit válku svým vášním, neboť je zřejmé, že vylučují vnitřní mír. Své vášně musíme zlomit nebo, nebudou-li zvládnuty, zlomí ony nás.

V této pročišťovací práci musí být zdůrazněna potřeba morální, intelektuální a citové poctivosti. Ta je naplněna rozlišujícím zkoumáním myšlenek, citů a motivů spojených s neustálým pochybováním o sobě. Čím více budeme rozeznávat a zamítat impulsy, které přicházejí z naší nižší přirozenosti, tím více bude naše chápání jasnější.

Zvládnutí animální vášně otevírá bránu ke zrození duchovní intuice. Srdce člověka nepocítí mír, jeho mysl nepozná rovnováhu, dokud neopustí nižší instinkty a neodevzdá se nadpozemskému volání Nadjá. Modernímu člověku nejlépe vyhovuje kázeň, která není přísná, nýbrž jemná a citlivá. Schopnost vůle je pro pokrok vnitřního života důležitá, protože vášně a choutky těla jsou ovládány vůlí.

Je nepříjemné se odloučit od dlouhotrvajících životních návyků, a to platí o našem mentálním i fyzickém životě. Animalita v nás musí být přivedena pod kontrolu, podrobena a její síla vstřebána do vyšší vůle člověka. Neovládané vášně vytvářejí překážky, které brání, aby se v lidech probudila dostatečně velká duchovní touha, která by je vedla a dostatečně velké pochopení očisťující mysl od jejich iluzí.

Pokud se člověk ztotožňuje s fyzickým tělem, potud se bude muset nezbytně ztotožňovat s jeho touhami a vášněmi. Základní součástí Hledání je úsilí oddělit člověka od jeho vášní, podrobit živočicha v něm tak, aby mohl lépe pěstovat, co je v něm božské. Touhy a strach poutají člověka k jeho egu a tak uzavírají cestu k duchovnímu naplnění. Existují pouze ve vztahu k druhé věci.

Když odvrátí svou mysl od všech věcí a zaměří ji k tichému vlastnímu středu, nastane začátek konce všech tužeb a všeho strachu. Každá přemožená touha zpevňuje jeho sílu a zesiluje jeho vůli. Můžete dosáhnout vrcholu své profese, ale pokud jste neuspěli v překonání svých vášní, jste stále nevyrovnanou lidskou bytostí. Přirozeně, že je bolestivé odtrhnout vůli člověka od jeho tužeb, ale mnohem bolestivější bude, pokud bude odtržena prostřednictvím zkušeností života.

Měli bychom toužit po tom, co samo zmaří všechny touhy, ale dojdeme-li dostatečně daleko v hledání, tak ani tato vznešená touha nebude již nadále potřebná. Srdce musí být vyprázdněno od všech tužeb. To přivodí citové prázdno, které na svém místě odpovídá mentální prázdnotě zažité v hloubce mystické meditace. Této prázdnotě se musíme odevzdat, ta nás musí uspokojit. Meditace a myšlenky, kterým věnujeme všechen svůj volný čas, zasvěcujeme neustálé snaze vykořenit vášně zabraňující duchovnímu pokroku.

Pokud přitom pěstujeme ideje podporující náš pokrok, nebudeme ponecháni bez odměny. Člověk, který může vyvinout citový klid a povznést se nad vášně, začne poznávat, co znamená mír mysli. Jestliže je jeho vášeň přenesena z pomíjivého objektu nebo z lidského těla na trvalejší a krásnější duši, postoupí z nižší úrovně do vyšší.

Cit a vášeň vkládané do připoutanosti z ní mohou udělat překážku v našem hledání. Mnoho lidí si stěžuje, že jsou obtěžováni smyslnými touhami. Pokud ovládnou své myšlenky a budou jednat s rozvahou, nebudou moci takové touhy vyvstat nebo je vyvést z rovnováhy. Nestačí zdržovat se smyslných činů. Je stejně tak nutné zdržovat se smyslných myšlenek. Když touha číhá skrytě v srdci, může bez odporu řídit činy nebo ovládat myšlenky.

Ale když vystoupí k povrchu a je poznána čím je, potom s ní lze bojovat a může být přemožena. Jak se naše touhy zklidňují, s překvapením zjistíme, že se můžeme obejít bez mnoha věcí, které se až dosud zdály být pro naši existenci nezbytné. Kdo podrobuje své emoce a vášně rozumu a svůj rozum intuici, vyhne se mnohé lítosti. Čím více se osvobozujeme od tužeb zvládáním sebe sama, tím více jsme osvobozeni od nesčetných úzkostí.

Když je intelekt zotročen touhou, chtivostí a nevědomostí, pohotově nalézá několikerou obranu proti výzvě k Hledání. Pokud vášně rozptylují mysl a rozrušují její mír, boj proti nim musí pokračovat. Nejsme stále stejnou osobou. V jednom období života nás může téměř zotročit touha, která nad námi v pozdějším období nemá žádnou moc. Svět může být přemožen jen v rozsahu, v němž přemůžeme sami sebe, své nekonečné touhy a lákavé ctižádosti, své vášně a zvyky.

I takové běžné vlastnosti jako zvědavost a ctižádost se stávají rušivými, když jsou nadměrné, nevyrovnané a řídí zotročenou mysl. Zatímco se průměrný spořádaný člověk spokojí s tím, že ztlumí sílu své nižší přirozenosti, žák filozofie usiluje o to, aby ji zcela ovládl. Je obtížné přemoci žádostivost. Moudré je pomalu nahrazovat žádostivost těla žádostivostí po božství.

Moudrost a pocit bezpečí přikazují, abychom ovládali sami sebe. Pouze když se uvolníme ze svých tužeb, můžeme doufat, že nalezneme trvalý mír. Sebeovládání přináší radost. Když pozemská přání vyhasnou, snese se na člověka klid a mír. Odpadne-li žádostivost, nalezneme ničím nerušené štěstí. Jestliže žák již není dále obětí vášní ani není vydán na milost emocím, je to proto, že jeho sebeovládání je velké.

Toto vše neznamená, že člověk má být dokonalý a bez chyby dříve, než může spatřit Nadjá, ale že se musí mnohem více vyvinout, aby mohl setrvat v jeho vědomí. Vášně jsou hlavními překážkami, které nám zabraňují dosáhnout onoho vnitřního klidu, v němž se jedině můžeme utkat s egem, lapit je a přemoci. A když se tak stane, nic již nezadrží Nadjá, aby se nás zmocnilo. Vášně budou přemoženy a problémy, které nás sužují, se vyřeší samy sebou.

Paul Brunton: ,, Kde je člověk přístupný pouze světským a nikoli vnitřním silám, kde se podrobuje požadavkům světa a přehlíží, požadavky duše a kde se podrobuje svým vlastním animálním silám, aniž by pomyslel na to, že by je měl usměrňovat, kontrolovat a ovládat, můžeme očekávat, že zjistíme, že je zcela necitlivý vůči každé nauce tohoto druhu. Je jako člověk, který je zachycen v močálu a každým okamžikem se do něj propadá hlouběji".