MYŠLENKY, PRO KTERÉ STOJÍ ŽÍT (7)

Dopis Abrahama Lincolna učiteli svého syna

Vím, bude se muset učit, že všichni lidé nejsou spravedliví, že všichni lidé nejsou upřímní.

Učte ho však také, že ke každému ničemovi najdeme jednoho hrdinu, že na každého sobeckého politika je i jeden oddaný vůdce.

Učte ho, že na každého nepřítele je i jeden přítel.

Vím, nějaký čas to potrvá, učte ho však, můžete-li, že jeden vydělaný dolar má mnohem větší hodnotu než pět nalezených.

Učte ho umět prohrávat i těšit se z vítězství.

Veďte ho k tomu, ať nezávidí. Učte jej tajemství tichého smíchu.

Nechť se brzy naučí, že nejsnadněji se porážejí tyrani. Učte jej, můžete-li, kouzlu knih, dejte mu však i čas na rozjímání o letu ptáků na obloze, včelek na slunci a kvítků na zelené stráni.

Ve škole ho učte, že neúspěch je mnohem úctyhodnější než podvod.

Naučte ho věřit svým vlastním nápadům, byť by mu každý říkal, že se mýlí. Učte ho být vlídný k vlídným lidem a přísný k přísným.

Pokuste se dát mému synovi sílu, aby nešel s davem, když ostatní chytají jeho vítr. Učte jej naslouchat každému člověku. Učte ho však také, aby vše, co slyší, prosíval sítem Pravdy a bral si jen to dobré, co jím projde.

Naučte ho smát se, když je smutný, učte jej, že za slzy se stydět nemusí. Učte ho, ať z cyniků si tropí žerty a vyvaruje se přílišné laskavosti. Učte jej, ať sílu svých svalů i hlavu prodá těm, co dávají nejvíc, avšak nikdy ke koupi nenabízí své srdce či duši.

Naučte ho neposlouchat řvoucí dav a povstat a jít do boje, když si myslí, že je v právu.

Buďte k němu vlídný, ale nehýčkejte ho, neboť jen ohněm se kalí dobrá ocel.

Nechť má odvahu být netrpělivý a trpělivost být odvážný. Vždy ho učte, ať v sebe pevně věří, neboť pak bude mít pevnou víru v lidstvo.

Je to velký úkol, ale uvidíte, co je ve Vašich silách! Vždyť je to skvělý klouček – můj syn!

Lidské tělo je nejvěrnějším obrazem lidské duše

Tělo je nejvěrnějším obrazem duše. To není blbost a není to ani klam.

Jen je potřeba podívat se na to ze správné strany. Neznamená to, že krásné tělo (podle měřítek a hodnot určité doby) je spojeno s krásnou duší. Krása v tomto smyslu je něco, co vnímáme na první pohled, ale je to na povrchu a o duši to nevypovídá zhola nic.

Naše duše přichází na tuto planetu proto, aby se mohla spojit s tělem. Jedině skrze tělo lze prožívat život všemi smysly. A duše používá tělo také k tomu, aby nám o sobě dávala vědět. Tělo je věrným obrazem naší duše, tělo je přímo její řečí.

Naše duše se sem přichází něco naučit a zároveň má určitý záměr – co tady chce vykonat. Cokoliv není s naší duší v souladu, naše práce, způsob života, zažité vzorce chování, vztahy, to, o co usilujeme, se projeví v rovině těla. Nemocí, potížemi, nefunkčností, chronickými problémy, zhoršením některého ze smyslů apod.

Tedy představíme-li si krásnou hvězdu showbyznysu, krásné tělo, krásná tvář. OK. Ale jen ona hvězda ví, jak k ní mluví její tělo. Jen ona ví o svých žaludečních vředech, cystě na vaječníku, špatném trávení, častých migrénách, nemocném zraku anebo o čemkoliv dalším.

To není nic proti hvězdám showbyznysu. Také netvrdím, že všechny trpí nějakým výše zmíněným neduhem. Je to jen příklad.

Každá nemoc nebo potíž je informace a je dobré naučit se tyto informace číst. Nejsem odborníkem na psychosomatiku. Mně osobně velice dala kniha R.Dahlkeho Nemoc jako řeč dětské duše.

Když jsem si přečetla o nemocích, kterými jsem trpěla jako dítě, pochopila jsem, proč jsem je měla. Zažila jsem si ten princip, na kterém duše a tělo funguje. A od té doby se na všechny nemoci a problémy dívám úplně jinak. Jako na informace. Vždy se je snažím přečíst. Pomáhají mi.

Způsob, jakým se člověk pohybuje, jeho gesta, tělesná konstituce, držení těla, viditelné neduhy, disproporce, nemoci a jakékoliv potíže, to všechno vypovídá a je řečí jeho duše.

Tělesná konstituce, držení těla i naše gesta věrně vystihují naše nastavení, naši povahu, přímo souvisejí s naší psychikou. Důležitá je správná interpretace. Někdo svojí fyzickou křehkostí věrně zrcadlí křehkost svojí duše a někdo jiný tím naopak může vyrovnávat přílišnou pevnost.

Nemocí těla na nás naše duše volá. Haló, prober se, něco ti říkám, tak dávej pozor! Proč tě bolí ucho? K čemu máš ucho? Ke slyšení? Tak proč ti tvoje tělo brání bolestí slyšet? Něco slyšet nechceš? Anebo snad neumíš naslouchat a tělo naopak ti ukazuje, že neslyšíš?

Interpretace mohou být různé a u různých lidí zcela opačné. Proto nelze tělesné příznaky jednoduše napsat pod sebe s tím, co znamenají. Nejlépe to u sebe najde každý sám.

Jedna věc je ale jistá. Nemocná část těla vždy přímo souvisí s onou oblastí, kterou je třeba se zabývat.

Zjednoduším to – pokud se na něco nemohu dívat, nebude mě bolet ucho, ale oko. Pokud mám problém něco v životě strávit, neonemocní mi z toho srdce. Pro začátek je dobré zamyslet se, k čemu používám tu část těla, která mě zlobí.

Jedna důležitá věc závěrem:

Nemá smysl se zabývat ostatními a tím, co říká jejich tělo o jejich duši. Je dobré zaměřit se na sebe. Co říká naše duše prostřednictvím našeho těla nám?

Proč mám nadváhu, které se nemohu zbavit? Proč mě tolik bolí klouby? Proč jsem přišla o vaječník? Proč mi vypadávají vlasy? Proč mám jednu nohu o kousek kratší? Proč mám některou část těla větší, než je obvyklé? Proč má jedno moje oko jinou barvu než druhé?

Na tyto otázky je vždy jednoduchá odpověď. Ale není jednoduché ji najít. Kdo hledá, ten najde. A kdo najde, tomu se otevírá další rovina života a bytí tady.

Přeji Vám hodně štěstí při objevování vaší vlastní duality. Je to dobrodružná a někdy až detektivní cesta.

Tak tedy šťastnou cestu!