TAJEMSTVÍ ĎATLOVA PRŮSMYKU (2)

Sobolev Ivan

Sobolev Ivan

autor

12.02.2016 Zajímavosti

Provedeným forenzním šetřením bylo zjištěno, že Ďatlov, Dorošenko, Krivoniščenko a Kolmogorová zemřeli kvůli nízké teplotě - na jejich tělech nebylo nalezeno žádné poškození s výjimkou drobných škrábanců a oděrek. Slobodin měl prasklinu lebky, odborníci však zjistili, že i on zemřel na podchlazení.

Poslední snímek, večer 1. února 1959

Vyhledání ostatních trvalo ještě další dva měsíce. Až 4. května byla 75 m od ohniště pod čtyřmetrovou vrstvou sněhu nalezena těla Ljudy Dubininové, Saši Zolotareva, Nikolaje Thibault-Brignoles a Saši Kolevatova. Na těle posledního z nich také nebyla nalezena žádná poškození. Ostatní však byli těžce zraněni. U Dubinové se jednalo o symetrické zlomeniny několika žeber a smrt nastala z rozsáhlého krvácení do srdce. Zolotov měl zlámaná žebra na pravé části hrudníku a klíční kosti. Thibault-Brignoles měl rozsáhlé krvácení do oblasti pravého spánku a vmáčknutou lebeční kost.

Na nalezených tělech i vedle nich byly kalhoty a svetry zbývajících u ohně Krivoněščenka a Dorošenka. Všechny oděvy měly rovné stopy řezů, jako by byly snímány z mrtvol - živí se zřejmě snažili zahřát věcmi zemřelých kamarádů. Mrtví Thibault-Brignoles a Zolotarev byli oblečeni dobře, Dobinina hůř - její bunda z umělé kožešiny a čepice se objevily na Zolotarevovi a vyzutá noha byla zavinutá do vlněných kalhot Krivoniščenka. Vedle ležel nůž Krivoniščenka, kterým, zdá se, ořezali u ohně mladé jedle na podložení. Dvoje hodinky na ruce Thibault-Brignoles se zastavily v téměř stejnou dobu - jedny ukazovaly 8:14, druhé 8:39...

Vlevo nahoře: stan postavený 1. února;
vpravo nahoře: stan 2. února zcela zasypaný sněhem stopy na sněhu;
vlevo dole: stan ve chvíli objevení 26. února, zbytky stop ve sněhu;
vpravo dole: stan po vykopání

Verze Mansů

Zvěsti o násilné smrti turistů se šířily po celém Sverdlovsku hned po prvních nálezech v průsmyku. Podezření o spojitosti mezi koncem Ďatlovovy skupiny a místním mansijským obyvatelstvem se vplížilo i do vyšetřovatelských orgánů, ba co víc, byla to hned jedna z prvních verzí. Podle ní turisté prošli místy, která jsou Mansy pokládána za posvátná, a tak si to pohané se "znesvěťovateli" brutálně vyřídili. O něco později se mluvilo dokonce o tom, že použili hypnózu a psychotronní metody působení.

Co k tomu říci? Místa, kde ďatlovci zahynuli, jsou skutečně upomínána v mansijském folklóru. V knize A. K. Matvjejeva "Vrcholy Kamenného pásu" se k názvům hor Uralu uvádí následující: "Cholat-Sjachyl", (hora 1097), je na rozvodném hřebeni mezi povodími Lozvy a přítoku Auspin, 15 km jihojihovýchodně od Otortenu. Mansijiské "Cholat" znamená "mrtvý", to znamená Cholat-Sjachyl je hora mrtvých. Existuje legenda, že na této hoře kdysi zahynulo devět Mansů. Někdy dodávají, že se to stalo v době světové potopy. Podle jiné verze prý horká voda zatopila celé okolí kromě vrcholu této hory, kde zůstalo místo postačující jen k tomu, aby si tu lehl člověk. Ale Mansa, který zde našel útočiště, přesto zemřel. Odtud tedy pochází název hory..."

Nicméně nehledě na to, ani hora Otorten, ani Cholat-Sjachyl nejsou u Mansů posvátné. V závěrech soudních znalců bylo uvedeno, že traumatická zranění mozku Thibault-Brignolesa a Slobodina nemohla být způsobena kamenem nebo jinou zbraní, protože v tom případě by byly nevyhnutelně poškozeny vnější tkáně. Vyšetřovatelé, kteří vyslechli mnoho místních lovců a prostudovali okolnosti události, nakonec došli k následujícímu závěru:

"...Vyšetřováním nebyla zjištěna 1. a 2. února 1959 v místě hory 1097 přítomnost jiných lidí kromě skupiny turistů Ďatlova. Také bylo zjištěno, že obyvatelstvo národnosti Mansů, žijící 80 - 100 km od tohoto místa, se k Rusům chová přátelsky, poskytuje turistům noclehy a další pomoc. Místo, kde skupina zahynula, je v zimě pokládáno za nevhodné k lovu a chovu jelenů."

A co duchové? V kruzích zájemců o okultizmus a magii má mansijská verze trochu jiný výklad - ďatlovci prý přišli na začarované místo a stali se obětí nějakých tajemných entit. Komentáře zde jsou myslím zbytečné. Zhruba na stejné úrovni pravděpodobnosti je i verze o účasti na smrti turistů "potomků starých Árijců" nebo takzvaných "skřítků Arktidy" - mýtického severního národa žijícího v podzemních jeskyních. Mimochodem právě ta se rozebírá v románu Sergeje Alexejeva "Poklady Valkýrie: stojící u slunce", románu svým způsobem vzrušujícího a zajímavého, ale přesto fantastického...

Je tu však jedna okolnost vypadající docela zajímavě. V mansijském jazyce název Otorten doslova znamená "nechoď tam". Protože folklór a toponyma severních národů jsou tvořeny na principu "co vidím, o tom zpívám", sám o sobě vyvolává otázku - je to náhoda?

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly