POSLEDNÍ RUDÝ ÚPLNĚK: ZNAMENÍ, NEBO BĚŽNÝ JEV? JIŽ I OPATRNÍ RAKUŠANÉ MLUVÍ JASNOU ŘEČÍ. NĚCO SE STANE...

Krvavý Měsíc nakonec vystoupil ze zemského stínu a stal se opět „standardním“ nebeským tělesem. Další podobné „představení“ bude možné sledovat v roce 2018. Pokud ovšem bude pro někoho tato událost ještě zajímavá. Neboli, pokud už nebude mít většina lidí úplně jiné starosti.

Mnozí totiž nemají tento úkaz jen za zajímavou „show“, ale spíše za znamení, které má hlubší než pouze astronomický význam. Řada „rudých Měsíců“ podle nich signalizuje, jak jsme o tom také již psali, blízkost velmi neblahých událostí. Jiní (je jich u nás většina) se naopak takovým interpretacím usmívají či vysmívají. Jenže pozoruhodná „znamení“ přibývají i zde na Zemi.

Odtržení

Například v Katalánsku a v Horním Rakousku proběhly volby. Nikoli ty „velké“, parlamentní, ale takříkajíc „místní“. Donedávna by je hlavní média zaznamenala jen okrajově, dnes jsou předmětem zpravodajství a komentářů v celé Evropě. Katalánci dali přesvědčivě najevo, že se chtějí odtrhnout od centrální španělské vlády a žít si po svém. Rakušané zase naznačili, co si myslí o postoji vládních elit k migrantské záplavě. A přestože obojí volební výsledek je pro bruselské vládce velmi nepříjemný, ten rakouský je přece jen důležitější. Pro ně i pro nás. Pokud jsme ještě úplně neztratili „katalánskou“ touhu po zemi, kde si vládneme sami.

Když v roce 2008 zahynul populární šéf Svobodné strany Rakouska Jörg Haider, vůdci tamních lidovců a socialistů si viditelně oddechli. Zdálo se, že tyto dvě hluboce europeistické a politicky korektní bruselské strany, které po desetiletí střídavě či společně vládnou našim sousedům, ztratily jediného soupeře, který je mohl ohrožovat. Jenže pak přišla ukrajinská a nyní migrantská krize – a všechno je jinak.

Političtí trpaslíci mají hrůzu z toho, že by se Klaus postavil do čela řady proudů „nespokojených“

Rakouská i česká hlavní média nás sice dál krmí kalendářovými obrázky „uvědomělých sluníčkářů“, kteří ve Vídni s chlebem a solí, za zpěvu revolučních písní vítají „běžence“. Socialistický kancléř Werner Faymann sice dál přirovnává maďarského premiéra Orbána a jeho obranu před migranty k nacistickým způsobům (u Rakušana zvláště pikantní) – sám však naopak jedná v hlubokém předklonu před Německem, jako by zapomněl, že anšlus před časem skončil. Jenže tuto „Národní frontu“ vládnoucích evropských politiků a mainstreamových médií jaksi ignoruje stále větší část těch, kteří by měli být nejpodstatnější – občané.

Problém

Angele Merkelové drtivě klesá popularita, ačkoli média odleva doprava jí dělají přímo stalinistickou kampaň. Německá veřejnost se přesto bouří, přibývají ostré útoky na migranty: Kdyby se jeden jediný takový odehrál u nás, Brusel by možná požádal NATO, aby nás preventivně „humanitárně“ bombardovalo. Vlády spolkových zemí začínají „znárodňovat“ soukromé objekty firem i jednotlivců, aby je předělaly na byty pro statisíce migrantů, jež do země „božská Angela“ pozvala. To bude mít na radikalizující se nálady dosud „poválečně ustrašených“, vzorně europeistických Němců další drtivý dopad.

A Heinz-Christian Strache, šéf rakouských Svobodných po Haiderovi, by nyní vyhrál parlamentní volby se ziskem 25 procent a stal by se kancléřem. Protože však všeobecné volby budou u našich sousedů (pokud nedojde k volbám předčasným) až za tři roky, zatím se musel spokojit s tím, že se v Horním Rakousku ziskem třetiny voličských hlasů zařadil na druhé místo za lidovci, kteří stejně jako socialisté dramaticky ztratili. 11. října (mimochodem datum Haiderovy smrti) bude mít příležitost zvítězit ve Vídni.

Evropští vůdci za zataženými okénky mezitím dál předstírají, že jejich porouchaný imigrační vlak jede, cestující však už mezitím nasedají do „náhradní přepravy“ a opouštějí je. Opak mohl předpokládat jen úplný ignorant, nebo ten kdo žije ve skleníku „morálního kýče“, jímž se má zakrýt totální amorálnost vyvolaného a řízeného sociálního experimentu, který má narychlo změnit strukturu obyvatelstva rozpadající se Evropské unie.

Česká pauza

Také u nás v tomto roce – po dlouhé době a na dlouhou dobu naposledy – nemáme žádné volby. Příští rok však už opět volit budeme. Neznervózňuje to jenom vládní strany, které jsou zodpovědné za lokajské přijetí „kvót“, jimž se narozdíl od Slovenska (a nejspíš i Maďarska) nemíníme bránit ani formálním způsobem – například žalobou u soudu v Lucembursku. V křeči je také takzvaná opozice.

Dokonale to odhalil Václav Klaus, když minulý týden České televizi opět tvrdě kritizoval naše „Mnichovany“: „Česká vláda by měla zlegalizovat svůj postoj v Bruselu referendem či mimořádnými parlamentními volbami a to považuji za zásadní věc," prohlásil.

Zatím jen „hloučky“ protestujících se mohou změnit v plná náměstí během jediného okamžiku

A pak je exprezident všechny pěkně vystrašil, když dodal, že začne konzultace s parlamentními i neparlamentními stranami. Chce prý zjistit, má-li vyhlášení referenda šanci na uskutečnění parlamentní cestou (stačí k tomu padesát poslanců), nebo je-li nutno jít metodou sběru sto tisíc podpisů občanů. Informoval současně, že pod svou Výzvou vládě, navzdory mohutným útokům elektronických záškodníků, už těchto sto tisíc podpisů má. Takže nyní by stačilo provést je „fyzicky“.

Zbabělci se šikují

Premiér Sobotka se ozval téměř okamžitě: "Jsem proti kvótám, vláda je proti kvótám, Parlament je proti kvótám, v Bruselu hlasujeme a budeme hlasovat proti kvótám, opravdu nevím, o čem by chtěl dělat referendum.“ Ani Andrej Babiš nevidí důvod, proč by měl kabinet obhajovat svůj postoj před veřejností. "Vláda postupuje správně, kvóty odmítla a byla přehlasována. Pan Klaus se snaží na sebe upozornit a vrátit se do politiky."

Vůdce hnutí ANO-NE má zřejmě od agentů svých speciálních služeb speciální informace. Chtěl bych nicméně těmto dvěma nejdůležitějším politikům české vlády připomenout, že (jako obvykle) vědomě lžou. Výzva Václava Klause se nezabývá tím, co naši zbabělci zamýšlejí, či si dokonce myslí (pokud si opravdu jsou schopni něco myslet). Je totiž úplně jedno, jestli jsou verbálně proti kvótám. Rozhodující je, že to nedokázali prosadit – a když už se tak stalo, přijali to, aniž by se skandálnímu diktátu chtěli bránit.

Babišův výrok je však (jako obvykle) zajímavější než ten Sobotkův. Pár hodin na to totiž majitel Agrofertu v televizi Prima vzpurně řekl: „Německo páchá v přímém přenosu ekonomickou sebevraždu. Protože, víte kolik dostává uprchlík na měsíc? 670 euro, což je asi 19 tisíc korun. Jen pro informaci, u nás je důchod 11 tisíc. A ještě mají ubytování zadarmo. Je to největší tragédie Evropy.“

Jak si to vysvětlit vzhledem k jeho poraženecké reakci na naše „přehlasování“? Velmi jednoduše: Volby v příštím roce (a letech dalších) chce vyhrát. A proto předělal své hnutí na výše zmíněné ANO-NE (podle toho, co se právě hodí). Nejkomičtější na tom je, že mu to pravděpodobně vyjde.

Národní fronta (po česku) v akci

S Národní frontou máme u nás významovou potíž. Ta francouzská, vedená M. Le Penovou, je autentickou opozicí, která proto má v probíhající migrantské krizi šanci na ještě větší voličskou podporu, než nyní prokázali rakouští Svobodní. I u nás jsme měli Národní frontu. Před listopadem. Tak se jmenovalo souručenství formálních stran, které soudružsky stínovaly demokracii v komunistické totalitě. Mezi nimi byli – pochopitelně - i lidovci. A mezi nimi – pochopitelně – i Miroslav Kalousek.

Není proto divu, že – ač formálně v opozici s „lidoveckým béčkem“ TOP 09 – vyjádřil (jako člen opětovné „bruselské“ Národní fronty) soudruhům v jejich selhání s kvótami podporu: "Česká vláda je v nezáviděníhodné situaci, a nikdo z nás by to neměl takto zneužívat. Česká vláda může počítat s naší podporou, aby se se situací vypořádala důstojně.“ A Klausův návrh hodnotí podobně jako Babiš a Sobotka. "Vnímám to jako populismus, který k vlastnímu zviditelnění využívá pochopitelnou obavu lidí."

Mudrci

Typicky tragické však je, že za svého zakladatele a někdejšího dlouholetého předsedu se nepostavila ani ODS. "Odchod vlády a nové volby jsou jistě možné, ovšem pouze pokud vláda podá sama demisi nebo je jí vyslovena nedůvěra v Poslanecké sněmovně. Ani jednu možnost nevidíme jako reálnou," sdělil médiím místopředseda strany Jan Zahradil. "Referendum se zpravidla dělá před tím, než se má něco stát, nikoliv potom," vysvětlil moudře.

Jenže už jaksi nezaznamenal, že Klausův návrh míří k „legitimizaci“ – nebo odmítnutí – trapného kapitulantského postoje, který vláda vůči německo-bruselskému diktátu zaujala. Je ale pravděpodobné, že narozdíl od něj si to správně vyloží ta hrstka potenciálních voličů, kteří by snad ještě ze „setrvačnosti“ v příštích volbách „to tam (ODS) ještě jednou hodili“.

Navzdory tomu, že občansky „ctihodný“, ale politicky fenomenálně tragický předseda Petr Fiala se už nějaký čas neobratně pokouší o trochu ostřejší „anti-imigrantský“ tón. Ale něco udělat? Na to už mudrci nemají. Slupne je jako příslovečnou třešinku Andrej Babiš, jemuž ostatně na ANO-NE patří u nás copyright. Báječně jej ukradl lidovcům, Bělobrádkovým i Kalouskovým.

Něco se stane

Národní fronta vlády i parlamentní (takzvané) opozice zjevně spoléhá na to, že migranti se u nás ještě neusazují v takových kvantech, aby to přivedlo onen opovrhovaný „lid“ po čase opět do ulic. Jenže současně tuší, že se tak dříve či později stane. Vlna cizinců se přes nás převalí tak jako přes všechny státy EU. Jedno zda z jihu, nebo z východu, z Ukrajiny. Nadiktované počty těch z jihu v rámci „povinných kvót“ u nás brzy porostou – pokud tomu nezabrání probouzející se veřejnost v Německu, Francii, ale i Rakousku, Švédsku a dalších zemích.

Zatím jen „hloučky“ protestujících se pak mohou změnit v plná náměstí během jediného okamžiku. Tehdy přestane být důležité, co se říká, ale jenom jak hlasitě to zní. Právě tomu se zjevně pokouší předejít Klausova výzva a jeho nabídka ke zprostředkování širší politické diskuse parlamentních i mimoparlamentních politických seskupení.

Odpověď na ni je právě proto tak vystrašená až alergická. Političtí trpaslíci mají panickou hrůzu z toho, že by se Václav Klaus postavil do čela řady proudů „nespokojených“ a vytvořil tak zdejší kolaborantské bruselské „Národní frontě“ skutečnou opozici. Jsou prostě stejní jako vždycky: malí a ubozí. Třesou se o své „drobné“, za které prodávají životní zájmy naší země.

Andrej Babiš však v drobných nepočítá – a zájmy země (v níž je ostatně také „přistěhovalec“) ho zajímají pouze jako dobře střežené a financované sídlo jeho (skrze evropské dotace a státní rozpočet fakticky polostátních) firem.

Příznačně rudý Měsíc nad Českou republikou (a zbytkem světa) dnes ještě zapadl. Nic se nestalo. Ať ale bereme nebeská znamení vážně, nebo se jim smějeme, jedno je jisté: Než vyjde ten příští, něco se stane. A nebude to nic příjemného.