KOMU KU PROSPĚCHU?

       Ve středu 20. října 2004 ve hlavním vysílacím čase ve 21 hodin uvedl okruh BBC 2 první díl závažného třídílného dokumentárního filmu od Adama Curtise The Power of Nightmares (Moc nočních můr), o "fikci globální teroristické hrozby". Zde je shrnutí jeho argumentace: V minulosti nám politikové slibovali lepší svět. Měli různé způsoby, jak toho dosáhnout, ale jejich moc a autorita pocházela z optimistických vizí, které nabízeli svým občanům. Tyto sny selhaly. A dnes lidé už ztratili víru v ideologie. Politikové jsou stále častěji dnes už považováni jen za manažery veřejného života. Avšak oni nyní objevili novou roli, která jim navrací jejich moc a autoritu. Namísto toho, aby pro nás plnili sny, nám politikové slibují, že nás ochrání - před nočními můrami. Tvrdí nám, že nás dokáží zachránit před strašlivými nebezpečími, která nevidíme a jimž nerozumíme. A největší hrozbou ze všeho je mezinárodní terorismus - mocná a zlá mezinárodní síť, rozprostírající se všemi zeměmi světa. A proti této hrozbě je nutno vést válku proti terorismu. Avšak většina této hrozby je jen fantazií, přehnanou a zkreslenou politiky. Je to temná iluze, kterou, nezpochybněnu, šíří vlády po celém světě, bezpečnostní služby i mezinárodní sdělovací prostředky. Tento dokument je o tom, jak a kdy byla tato fantazie vytvořena a komu přináší prospěch. Jádrem tohoto příběhu jsou dvě skupiny: američtí neokonzervativci a radikální islám. Obě skupiny byly idealistické. Obě vznikly ze selhání liberálního snu vytvořit lepší svět. Tyto dvě skupiny skutečně změnily svět, ale nikoliv tak, jak zamýšlely. Společně vytvořili dnešní vizi noční můry tajné mezinárodní organizace, která ohrožuje svět. Je to fantazie, o níž politikové pak zjistili, že jim vrací jejich moc. Příběh začíná v létě roku 1949, kdy jeden školní inspektor z Egypta přijel do malého města v americkém Coloradu. Jmenoval se Sayyid Qutb Byl vyslán do Spojených států, aby tam studoval tamější školství.

       Začal studovat na místní státní koleji. Jeho fotografie vyšly v tamější školní ročence. Qutb se měl stát něčím daleko významnějším než jen školním inspektorem. Ze svých zážitků z Ameriky z onoho léta vypracoval Qutb vlivný myšlenkový systém, který přímo inspiroval ty osoby, které narazily letadly do Světového obchodního centra dne 11. září 2001. Jak Qutb cestoval po USA, začínal mít proti Spojeným státům stále větší odpor. Přesně to, co z povrchního hlediska způsobovalo, že Spojené státy prosperují a jsou šťastné, Qutb považoval za známky vnitřního rozkladu a degenerace. Byla to Trumanova Amerika, kterou mnozí Američané dodnes považují za zlatý věk své civilizace. Avšak Qutb viděl ničivou stranu toho všeho: vulgárnost, korupčnost. Všude se mluvilo jen o filmových hvězdách a o cenách automobilů. Byl také znepokojen, že Američané tráví obrovské množství času péčí o trávníky. Podle Qutba to vyjadřovalo sobecké a materialistické stránky amerického života. Američané žili v izolaci, obklopeni jen svým trávníkem. Toužili po materiálním bohatství. To je, zdůrazňoval Qutb, charakteristickým rysem Ameriky.

      Qutb byl přesvědčen, že pod povrchem obyčejného amerického života vidí jeho nebezpečnou podstatu. Jedné letní noci zašel na bál v sále místního kostela. Svědčí o tom, jak místní kněz pouštěl na gramofonu tehdejší hity pop music. Ztlumil světlo, aby vznikla romantická atmosféra při tanci. Qutb píše, že se "prsa dotýkala prsou", "ruce objaly boky" a sál byl "plný chtíče a erotiky". Pro většinu lidí byl ten bál nevinným výrazem chování šťastných mladých lidí. Avšak Qutb viděl něco jiného. Tančící mladí lidé byli tragicky ztracené mladé duše. Věřili, že jsou svobodní, ale ve skutečnosti byli otroky svých vlastních sobeckých a chtivých touh. Americká společnost nešla kupředu. Navracela se do primitivní minulosti. Lidé se dostávali do izolace a byli obětí primitivních animalistických sil. Takoví lidé, byl přesvědčen Qutb, mohou zničit všechna pouta, která způsobují společenskou soudržnost. Onoho večera se Qutb zařekl, že zabrání tomu, aby tato kultura sobeckého invididualismu převládla v jeho vlastní zemi. Qutb nebyl sám. Tou dobou žil v Chicagu jiný muž, který sdílel tytéž obavy ohledně ničivých sil individualismu v USA.

     Byl to nepříliš známý politický filozof na univerzitě v Chicago. Avšak i jeho myšlenky měly nabýt neobyčejného vlivu. Staly se určující filozofií neokonzervativního hnutí, které nyní dominuje americké vládě. Tento muž se jmenoval Leo Strauss. Strauss byl tajemná postava. Odmítal se nechat filmovat, odmítal poskytovat interviewy. Věnoval svůj čas tomu, že si vytvořil loajální skupinu studentů. Učil je, že prosperující liberální společnost, v níž žijí, obsahuje sémě vlastního zániku. Argumentoval, že západní liberalismus vede k nihilismu a nakonec nebude schopen se ani definovat, ani ubránit.

     Šlo podle něho o vývoj, který ničí všechno obdivuhodné na lidských bytostech a proměňuje je v zakrslá zvířata, uspokojovaná nebezpečným životem, v němž nic není pravda a všechno je povoleno. Strauss byl přesvědčen, že liberální pojem individuální svobody vede lidi k tomu, že nakonec zpochybní všechno. Všechny hodnoty, všechny morální pravdy. Namísto toho se lidé nechají vést svými vlastními sobeckými touhami. To hrozilo, že sdílené hodnoty, které vedou k soudržnosti společnosti, budou zničeny. Ale podle Strausse existoval způsob, jak tomu zabránit. Politikové musejí začít šířit vlivné a inspirující mýty, jimž by všichni uvěřili. Tyto mýty budou falešné, ale to nevadí: budou to nezbytné iluze. Jedním z těchto mýtů je náboženství. Jiným je mýtus národa. A v Americe to byl i mýtus, že má tato země jedinečné poslání, že je jejím úkolem bojovat proti silám zla na celém světě. Výrazem tohoto mýtu se pro Strausse stal jeho oblíbený televizní pořad: Gunsmoke (Kouř z revolveru). Strauss byl velkým fanouškem americké televize. Televizní pořad Gunsmoke byl podle něho velmi významný, protože ukazoval konflikt mezi dobrem a zlem, a to bezprostředně názorným způsobem. Hrdina měl bílý klobouk a dokázal tasit rychleji než zloduch.

     A hrdina vítězil. A jeho hodnoty byly jasné. A to je Amerika. "Zvítězíme nad zlem, které se nás snaží zničit." Druhým oblíbeným pořadem Leo Strausse byl Perry Mason. Ten byl zase podle něho metaforou toho, jak se ve společnosti musí chovat elita. Na veřejnosti musejí intelektuálové šířit mýty, kterých je zapotřebí, má-li být Amerika zachráněna před rozkladem. Soukromě v ně věřit nemusejí. Perry Mason je nesmírně ctnostný a inteligentní hrdina, který využívá své vysoké inteligence k tomu, aby zachránil své klienty před nebezpečím. Ale je možné, že nás vodí za nos. Protože je chytřejší, než jsme my. Říká skutečně pravdu? Možná je jeho klient vinen...? Ale to je vedlejší - vítězí! V roce 1950 se vrátil Sayyid Qutb zpět z Manhattanu do Egypta. I on byl přesvědčen, že musí najít nějaký způsob jak zvládnout síly sobeckého individualismu. Cestou začal uvažovat o novém typu společnosti. Měla využívat všech moderních výdobytků, jako je západní věda a technika, ale ústřední roli měl hrát politický islám - ten měl individualismus zkrotit. Islám měl poskytnout morální rámec, který by zabránil lidem, aby se stávali obětí svých sobeckých tužeb. Qutb si uvědomil, že se americká kultura už šíří i do Egypta a tamější masy se stávají obětí jejího svůdného snu.

     Bylo zapotřebí, aby vznikla elita, avantgarda, která by byla schopna prohlédnout tuto iluzi svobody a která by pak vedla masy k tomu, aby realizovaly vyšší pravdu. Masy už propadly sobeckým touhám. Qutb chtěl, aby avantgarda byla jiná, čistá, jednotná, mimo korupci. Po návratu do Egypta začal být Qutb politickým aktivistou. Vstoupil do organizace Muslimské bratrstvo, která usilovala o to, aby islám hrál v egyptské společnosti vedoucí úlohu. A v roce 1952 podpořilo toto Bratrstvo revoluci, vedenou generálem Násirem, která svrhla pozůstatky britské nadvlády. Avšak Násir dal rychle najevo, že nový Egypt bude světskou společností, která bude napodobovat západní vzory. Rychle uzavřel spojenectví s Amerikou a CIA začala v Egyptě organizovat pro nový režim bezpečnostní složky. Muslimské bratrstvo se tedy začalo organizovat proti Násirovi a v roce 1954 byli Qutb a další vedoucí představitelé Bratrstva zatčeni egyptskou bezpečností. To, co se pak stalo s Qutbem, mělo mít následky pro celý svět. V sedmdesátých let byl natočen film o tom, co se stalo s Qutbem v hlavním Násirově vězení v padesátých a v šedesátých letech. Film byl založen na svědectví účastníků.

      Mučitelé, vycvičení CIA, zahájili orgii násilí proti členům Muslimského bratrstva, obviněného ze spiknutí, jehož účelem bylo svrhnout Násira. Jednou namazali mučitelé Qutba zvířecím sádlem a zamkli ho v cele se psy, vycvičenými útočit na lidi. V cele utrpěl Qutb infarkt. Přežil, ale mučení znamenalo, že podstatně zradikalizoval svou filozofii. Dosud byl přesvědčen, že západní světské myšlenky vedou jen k sobectví a k osobn izolaci, jíž byl svědkem v USA. Nyní si uvědomil, že tato kultura také vyvolává nejbrutálnější a nejbarbarštější vlastnosti lidských bytostí. Začal pohlížet apokalypticky na nemoc, která se šířila ze Západu po celém světě. Nazval ji slovem "džahilia" - stav barbarské nevědomosti. A zvlášť děsivé a plíživé na této nemoci bylo to, že si lidé neuvědomovali, že jsou touto nemocí nakaženi. Byli přesvědčeni, že jsou svobodni a že je politikové vedou kupředu, do nového světa. Ve skutečnosti se všichni vraceli do věku primitivismu. Islám byl už ohrožen i v islámských zemích, protože stavem džahilia byly nakaženy i masy v islámských zemích. Ochromena byla i naše představivost: už ani nevíme, argumentoval, že jsme nemocni: vzýváme individualismus a nikoliv skutečnou pravdu.

      Islám se stal terčem útoků ze všech stran: ekonomicky, kulturně, politicky, vojensky. Za těchto okolností bylo ospravedlnitelné a legitimní bojovat proti této nákaze jakýmikoliv prostředky. Pro Qutba byla mysl muslimů už natolik nakažena stavem džahilia, že bylo nutno nalézt radikální a dramatický způsob jak je osvobodit. V knihách, které Qutb tajně napsal ve vězení, požadoval, aby povstala revoluční avantgarda a svrhla vedoucí politiky, kteří připustili, aby džahilia nakazila jejich zemi. Argumentoval, že je ospravedlnitelné usmrtit tyto vedoucí politiky, protože natolik zdegenerovali, že už nejsou muslimové. Tváří v tvář této hrozbě se Násir rozhodl Qutba zničit. Odsoudili ho k smrti a 29. srpna 1966 byl Qutb popraven. Avšak jeho myšlenky žily dál. V den jeho popravy zorganizoval tajnou skupinu jeden mladík. Doufal, že se jeho skupina jednoho dne stane avantgardou, jakou Qutb předvídal. Jmenoval se Ayman Zawahiri. A Zawahiri se posléze stal učitelem Usámy bin Ladina. Avšak právě ve chvíli, kdy se zdálo, že Qutbovy myšlenky jsou mrtvé, staly se myšlenky Leo Strausse jak změnit Ameriku mocnými a vlivnými.

      Protože liberální politický pořádek, který dominoval Spojeným státům od konce války, se začal rozkládat. President Johnson přislíbil politiku, která by vytvořila v USA nový a lepší svět. Říkal tomu "great society", "vynikající společnost". Měla to být společnost, kde měly mít všechny děti přístup ke vzdělání. Ale tato liberální politika vyvolala nepokoje. Johnsonův sen se rozložil v násilí a nenávisti. Jeden prominentní liberální novinář, Irving Krystol, se začal dotazovat, zda to není právě liberální politika, která vyvolává společenský rozklad. Že právě ona vede k vzrůstu narkomanie, zločinnosti a společenského rozkladu. Začátkem sedmdesátých let se Irving Krystol stal vedoucím představitelem skupiny nespokojených intelektuálů ve Washingtonu. Chtěli pochopit, proč optimistická liberální politika selhala. A odpověď nalezli v teoriích Leo Strausse. Ten vysvětlil, že právě sama podstata liberalismu, totiž víra v individuální svobody, vyvolává chaos, protože ochromuje sdílený morální rámec, který udržuje soudržnost společnosti. Jednotliví lidé usilovali o realizaci vlastních sobeckých zájmů a to nutně vedlo ke konfliktům.

     Hnutí začalo sílit a mnoho studentů, kteří studovali Straussovy myšlenky, přišlo do Washingtonu a připojilo se k této skupině. Někteří, jako Paul Wolfowitz, studovali Straussovy myšlenky na universitě v Chicagu. Jiní, jako syn Irvinga Krystola Williama, studovali Straussovy teorie na Harvardu. Skupina začala být označována jménem neokonzervativci. "Všichni jsme začali pochybovat o jistotách liberálního pokroku," uvádí William Krystol. "Filozofické základy liberální demokracie byly oslabeny." Vzhledem k tomu, že tito lidé neviděli svou budoucnost v univerzitním světě, dali se na politiku. Neokonzervativci byli idealisté. Jejich cílem bylo zabránit společenskému rozkladu, k němuž podle jejich přesvědčení vedou liberální svobody. Chtěli najít způsob, jak lidi sjednotit a dát jim sdílené hodnoty. A obrovský vliv na ně měly teorie Leo Strausse. Začali usilovat o vytvoření mýtu Ameriky jako jedinečného národa, jehož úkolem je bojovat proti zlu ve světě. V tomto projektu se měl stát zdrojem zla nepřítel USA ve studené válce, Sovětský svaz.

     Neokonzervativci byli přesvědčeni, že poskytnou nový smysl životu lidí, ale že také rozšíří dobro demokracie po celém světě. Tím by také i sama americká společnost dokázala překonat svou slabost, relativismus a nedostatek sebedůvěry. Hlavním projektem straussovců za studené války bylo posílit sebevědomí Američanů. Amerika byla podle nich jedinou silou dobra na světě, kterou bylo nutno podporovat, jinak na světě zvítězí zlo. Pokud však měli neokonzervativci tuto filozofii prosadit, museli porazit jednoho z nejmocnějších lidí na světě. Henry Kissinger byl americkým ministrem zahraničí za prezidenta Nixona. Ten nevěřil ve svět dobra a zla. Kissinger byl bezohledný pragmatik globální moci. S rostoucím interním americkým chaosem chtěl Kissinger, aby se USA vzdaly svých ideologických postojů a měly uzavřít příměří se zeměmi, jako byl Sovětský svaz. Měly usilovat o provázanost s ním, vytvořit vzájemně integrovanou globální společnost. Kissinger zahájil tento proces v roce 1972, kdy přesvědčil Sovětský svaz, aby podepsal sovětsko-americkou smlouvu o omezení jaderných zbraní. Byl to začátek tzv. "procesu sbližování". Avšak neokonzervativci nechtěli svět bez strachu. Začali usilovat o likvidaci Kissingerovy vize.

      Umožnil jim to pokračující rozklad americké moci v zahraničí i doma. Porážka ve Vietnamu a rezignace prezidenta Nixona kvůli Watergate vedlo v americké politické elitě ke krizi sebedůvěry. Neokonzervativci toho využili. Spojili se s dvěma pravičáky v nové vládě Geralda Forda. Jedním byl Donald Rumsfeld, nový ministr obrany. Druhým byl Dick Cheney, prezidentům šéf štábu. Rumsfeld začal tvrdit, že Sovětský svaz ignoruje Kissingerovy smlouvy a tajně si buduje nové zbraně a připravuje útok na USA. CIA a ostatní výzvědné agentury, které sledovaly Sovětský svaz systematicky a dávaly pozor na každou možnou známku hrozby, konstatovaly, že to jsou naprosté výmysly. Rumsfeldova tvrzení byla nepodložená. Avšak Rumsfeld využil svého postavení k tomu, aby přesvědčil prezidenta Forda, aby zahájil v této věci nezávislé vyšetřování. Tvrdil, že to dokáže, že existuje skrytá hrozba Americe. A vyšetřování měla provádět skupina neokonzervativců. Jedním z nich byl Paul Wolfowitz. Cílem bylo změnit způsob amerického nazírání na Sovětský svaz. Účelem bylo vytvořit daleko nepřátelštější postoj vůči Sovětskému svazu a vytvořit také dojem, že Spojené státy mohou vést jadernou válku a mohou ji vyhrát.

     Neokonzervativci si zvolili jako šéfa tohoto vyšetřování známého kritika a historika Sovětského svazu Richarda Pipese. Pipes byl přesvědčen, že ať říkají Sověti veřejně cokoliv, tajně ve skutečnosti usilují o útok a podrobení Spojených států. Vyšetřování se jmenovalo "Tým B". Jeho druhým vedoucím představitelem byl Paul Wolfowitz. Pipes svědčí: "CIA pořád jenom počítala zbraně. Ale zbraní je možno využívat nejrůznějším způsobem, defenzivním i ofenzivním." Tým B začal zkoumat všechny informace CIA o Sovětském svazu. Avšak ať je studoval jakkoliv podrobně, nezjistil žádné důkazy, že Sovětský svaz vyvíjí nebezpečné zbraně či obranné systémy, o nichž neokonzervativci tvrdili, že je Sověti skutečně vyvíjejí. Neokonzervativci se však nespokojili se zjištěním, že tyto zbraně neexistují. Tým B začal tvrdit, že Sovětský svaz si vyvinul zbrojní systémy, které jsou tak hypermoderní, že jsou neviditelné a nezjistitelné. Například, nebylo možno najít žádné důkazy, že mají sovětské ponorky akustický obranný systém. To znamená, argumentoval Tým B, že si Sověti vyvinuli nový, neakustický systém, který není možno najít.

     Celá flotila amerických ponorek je proto ohrožena novým hypermoderním sovětským systémem, pro který neexistují důkazy. Říkali: "Nemůžeme najít žádné důkazy, že to dělají způsobem, jak to všichni očekávají, tak to určitě dělají jinak. To, že ty zbraně neexistují, neznamená, že neexistují, ale znamená to jen, že jsme je nenalezli." Tým B obvinil CIA, že si nepovšimla skryté a nebezpečné reality v Sovětském svazu. Sověti měli prý mnoho tajných zbraní, které CIA nenalezla, a kromě toho činila CIA špatné úsudky o těch zbraních, které Sovětský svaz měl. Například, CIA byla přesvědčena, že sovětská letecká obrana je ve stavu rozkladu a že to odráží rostoucí hospodářský chaos v Sovětském svazu. Tým B tvrdil, že to je ve skutečnosti jen od sovětského režimu chytrá kamufláž. Obranný letecký systém ve skutečnosti funguje dokonale. Ale jediným důkazem, který pro to měl, byla oficiální sovětská vojenská příručka, v níž se hrdě pravilo, že sovětský letecký systém je plně integrovaný a funguje bezchybně. CIA obvinila Tým B, že přešel do světa fantazie. Tým B se podíval na radary v Krasnojarsku a tvrdil, že to jsou laserové paprsky.

     Nebylo to nic takového. Všechna tvrzení týmu B se ukázalo jako falešná. Neokonzervativci založili lobbistickou skupinu, která dělala zjištění Týmu B publicitu. Jmenovala se Výbor pro současné nebezpečí. Vstoupila do ní řada politiků, včetně budoucího prezidenta Ronalda Reagana. Prostřednictvím filmů a televize šířil tento výbor obraz světa, v němž je Amerika ohrožována skrytými silami, které mohou na Ameriku zaútočit každým okamžikem. Jsou to síly, které Amerika musí porazit, má-li přežít. Tato dramatická válka mezi dobrem a zlem byl přesně takový mýtus, o němž přesvědčil Leo Strauss své studenty, že ho bude zapotřebí, aby zachránil Spojené státy před morálním rozkladem. Takový mýtus je nepravdivý, ale je nutný, má-li se americká veřejnost začít podílet na veliké vizi amerického úkolu ve světě, která poskytne životu Američanů význam a účel. Neokonzervativcům se podařilo vytvořit zjednodušenou fikci: vizi Sovětského svazu jako ohniska veškerého zla ve světě a Spojených států jaké jediné země, která může svět zachránit. A tato děsivá vize poskytla neokonzervativcům obrovské množství moci a vlivu. Straussovci začali vytvářet světovou filozofii, která je pouhou fikcí.

     Svět není rozdělen na dobro a zlo. Ve světě nevládne válka mezi dobrem a zlem. Spojené státy udělaly mnoho dobrého i mnoho zlého, jako každá velká mocnost, taková už je historie. Ale neokonzervativci chtěli vytvořit svět morálních jistot. Proto si vymysleli pohádky, mytologie. Každou sílu, která se ve světě stává překážkou Spojeným státům, označují za satanskou, za zosobnění zla. Koncem sedmdesátých let se Egypt stal na povrchu moderním pozápadněným státem s prosperující střední třídou, která měla velký prospěch z přílivu západního kapitálu. Členem této prosperující egyptské elity byl Ayman Zawahiri, nyní mladý lékař na začátku své kariéry. Zawahiri se stal šéfem podzemní islámské organizace. Skupina, kterou založil jako student, na základě myšlenek Sayyida Qutba, se rozšířila. Qutbovy myšlenky byly nyní v Egyptě velmi populární, zejména mezi studenty. Qutbovy předpovědi o korupci a degeneraci, šířící se ze Západu, se zdály být pravdivé. Vládu egyptského prezidenta Sadata ovládala skupinka milionářů, podporovaných západními bankami. Sadat popíral korupci, ale všichni Egypťané věděli, že je to lež.

     Zawahiri byl přesvědčen, že se blíží doba, kdy je nutno splnit Qutbovu předpověď, kdy by měla avantgarda povstat a svrhnout zkorumpovaný režim. A příležitost to učinit dal islamistům Henry Kissinger. Jako součást svého úsilí vytvořit stabilní a vyvážený svět přesvědčil Kissinger Sadata, aby začal vyjednávat s Izraelem. Pro Kisingera, bezohledného pragmatika, byly národnostní a náboženské konflikty bez významu. Nejdůležitější bylo vytvořit bezpečnější svět. V roce 1977 odletěl Sadat do Jeruzaléma a zahájil vyjednávání s Izraelem. Z hlediska Západu to byl hrdinský čin. Z hlediska islamistů to byl důkaz absolutní zrady. Důkaz, že je Sadat natolik pod vlivem Západu, že už není muslim a může být usmrcen. A pak v roce 1979, ukázal v Íránu ajatolláh Chomejní Zawahirimu, že jeho sen o vytvoření islámského státu je možný. Íránský šách také dovolil svému režimu, aby ho zkorumpovaly západní banky. Ve svém prvním projevu řekl Chomejní Západu: "Ano, my jsme reakcionáři a vy jste osvícení intelektuálové. Vy chcete svobodu pro všechno, svobodu, která zničí naši zemi, zničí naši mládež a umožní utlačitelům, aby nás ovládli." Koncem roku 1980 se spojili Ayman Zawahiri a další Qutbovi stoupenci.

     Založili organizaci jménem Islámský džihád. Rozhodli se, že usmrtí Sadata spektakulárním způsobem, který bude šokovat masy, ukáže jim, jak zkorumpovaný je jeho režim. Masy povstanou a Sadatův režim svrhnou. Sadata zavraždila skupina armádních důstojníků, členů organizace Islámský džihád. Byli okamžitě zatčeni a režim začal intenzivně pronásledovat všechny, kdo se na spiknutí podíleli. Avšak Egypťané proti režimu nepovstali. Během následujících týdnů byli zatčeni i Zawahiri a jeho stoupenci. Sadatovi vrahové byli okamžitě odsouzeni a popraveni. Asi 300 islámských aktivistů včetně Zawahiriho bylo postaveno před soud. Zawahiri: "Jsme muslimové, kteří věříme ve své náboženství, v jeho ideologii i praxi. Snažíme se vytvořit islámský stát a islámskou společnost." Při procesu byl Zawahiri odsouzen na tři roky do vězení. Byl odvezen do policejních cel a podobně jako Sayyad Qutb byl tam mučen. A pod vlivem mučení začal interpretovat Qutbovy teorie daleko radikálnějším způsobem. Zawahiri dospěl k názoru, že se mu nepodařilo zmobilizovat masy, protože jsou už příliš zkorumpované americkou ideologií. Infekce sobeckého individualismu natolik ovlivnila mysl lidí, že jsou natolik zkorumpovaní stejně jako jejich vedoucí politikové.

     Zawahiri se rozhodl, že i tito obyčejní, zkorumpovaní lidí, mohou být vražděni. A takové vraždění bude mít vznešený cíl, protože to vyvolá u obyčejných muslimů šok, takže začnou pohlížet na skutečnost jinak a poznají pravdu. Účel světí prostředky. Avantgarda, správní muslimové, smějí společnost napravovat jakýmikoliv prostředky. A jediným cílem k dokonalosti je zabíjení. Přesně v tutéž chvíli začalo být náboženství mobilizováno pro politicky i ve Spojených státech, avšak za zcela jiným účelem. A podporovali to neokonzervativci. Mnoho neokonzervativců se stalo poradci prezidentské kampaně Ronalda Reagana. Spojili se při tom s náboženským křídlem Republikánské strany. Sdíleli s ním přesvědčení o nutnosti morální regenerace Ameriky. Bylo zjevné, že čistě světská společnost nezvládne "všechny patologické jevy" moderní Ameriky. Náboženství má obrovskou roli při vykoupení Ameriky a liberalismus není ochoten dát náboženství roli," řekl William Krystol. Koncem sedmdesátých let byly v Americe miliony fundamentalistických křesťanů, avšak jejich kazatelé jim vždycky říkali, ať nevolí ve volbách, znamenalo by to, že se ušpiní nemorální společností, která je odsouzena k zániku.

       Pak se však rozhodli křesťané do politiky přece jen vstoupit. Tím, že fundamentalističtí křesťané vstoupili do politiky, konzervativní hnutí ovládlo masy. Předtím měli konzervativci vliv jen mezi skupinkami intelektuálů. V roce 1981 převzal v Americe moc Ronald Reagan. Náboženské hlasy výrazně přispěly k jeho vítězství. Mnoho milionů náboženských fundamentalistů hlasovaly ve volbách poprvé. Jak tito lidé doufali, mnoho neokonzervativců dostalo moc v nové vládě. Paul Wolfowitz se stal šéfem oddělení ministerstva zahraničních věcí pro vytváření politiky. Jeho přítel Richard Perle se stal náměstkem ministra obrany. A šéf týmu B Richard Pipes se stal jedním z hlavních Reaganových poradců. Nyní dospěli neokonzervativci k názoru, že mají šanci realizovat svou vizi americké revoluční budoucnosti. Chtěli začít používat americké moci agresivně jako síly dobra v obrovské válce proti Sovětskému svazu. Byla to vize, kterou sdíleli s miliony svých nových náboženských spojenců v USA. Avšak neokonzervativci čelili obrovské opozici vůči této politice. Opozice nepocházela jen od vládní byrokracie, ale i od Ronalda Reagana samotného.

      Reagan byl přesvědčen, že je Sovětský svaz silou zla, ale zastával názor, že s Rusy může o ukončení studené války vyjednávat. Pipes: Zpočátku Reagan nechápal, že agresivita Sovětského svazu je způsobena podstatou systému. Trvalo mu velmi dlouho, než si uvědomil, že Rusy musí přesvědčit, aby změnili systém. Aby Reagana přesvědčili o zločinnosti sovětského systému, neokonzervativci se rozhodli dokázat, že je Sovětský systém daleko agresivnější, než co dokonce i Tým B "dokazoval". Rozhodli se argumentovat, že většina teroristických organizací a revolučních hnutí po světě jsou součástí tajné celosvětové sítě, koordinované Sovětským svazem, jejímž cílem je ovládnout svět. Hlavním autorem této teorie byl čelný konzervativec Michael Ledeen, vysoký poradce ministra zahraničí. Toho ovlivnil bestseller The Terror Network. V této knize se tvrdilo, že terorismus není tak roztříštěný, jak vypadá. Ve skutečnosti jsou všechny teroristické skupiny na světě, od OOP, přes IRA, skupinu Baadera-Meinhofové, jsou součástí koordinované strategie, kterou řídí Sovětský svaz. CIA s tím naprosto nesouhlasila. Argumentovala, že je to jen další neokonzervativní fantazie. Ledeen: "CIA to popřela.

      Snažila se lidi přesvědčovat, že jsme šílenci. CIA nevěřila že je Sovětským svazem hlavním organizátorem mezinárodního terorismu. Byla přesvědčena, že jde jen o lokální organizace nespokojenců." Neokonzervativci měli mocného spojence. Byl jím William Casey, nový šéf CIA. Ten sympatizoval s názory neokonzervativců. Když si přečetl knihu The Terror Network, přesvědčila ho. Svolal schůzi sovětologů v CIA a nařídil jim, aby vypracovali zprávu pro amerického prezidenta, která měla dokázat, že tato tajná teroristická síť, organizovaná Sovětským svazem, existuje. Avšak analytikové mu sdělili, že to je nemožné, protože velká část informací v knize The Terror Network pochází z dezinformační propagandy, kterou vytváří sama CIA ve snaze zdiskreditovat Sovětský svaz. Analytikové z CIA věděli, že mezinárodní sovětská teroristická síť neexistuje, protože si ji sami vymysleli. "Nalezli jsme mnoho případů, kdy spousta dezinformační propagandy CIA, umístěné do evropského tisku, byla pak citována v knize The Terror Network. Billovi Caseymu jsme to otevřeně řekli, dokonce mu to otevřeně řekli operační důstojníci. Ale Casey neposlouchal.

     Lži se staly realitou." V důsledku tak silného lobbování poskytl Reagan neokonzervativcům to, co chtěli v roce 1983 podepsal tajný dokument, který od základů změnil americkou zahraniční politiku. Amerika nyní měla bojovat v tajné válce proti sovětské hrozbě po celém světě. Pro neokonzervativce to byl triumf. Amerika nyní zahajovala válku proti silám zla ve světě.Ale to, co vzniklo jako mýtus, o němž Leo Strauss tvrdil, že ho Američané potřebují, začalo být stále častěji považováno neokonzervativci za pravdu. Začali věřit své vlastní fikci. Začali šířit "demokratickou revoluci" a byli odhodláni používat síly k tomu, aby změnili svět.

     V dalším dílu se budeme zabývat tím, jak se spojili s islamisty v Afghánistánu a jak společně bojovali v epochální válce proti Sovětskému svazu. A neokonzervativci i islamisté dospěli k přesvědčení, že porazili říši zla. Jenže toto imaginární vítězství způsobilo, že už neměli nepřítele. A ve světě, který je v deziluzi a už nevěří všeobsáhlým filozofickým systémům, si museli vymyslet nové fantazie a nové noční můry, aby si udrželi moc.

     V roce 1982 zasvětil Ronald Reagan raketoplán Columbia bojovníkům za svobodu v Afghánistánu. Reagan: "Tak, jak jsme přesvědčeni, že raketoplán Columbie představuje nejvyšší úsilí člověka v oboru vědy a techniky, stejně tak představuje boj afghánského lidu nejvyšší úsilí člověka za svobodu. Proto jménem amerického lidu zasvěcuji tento let raketoplánu Columbie lidu Afghánistánu." Od roku 1979 bojovalo mudžahídské hnutí odporu v kruté válce v Afghánistánu proti sovětské invazi. Nyní však začala malá skupina osob v Reaganově Bílém domě považovat tyto bojovníky za nástroj, jak by mohla realizovat svou vizi přeměny světa. Pro tyto osoby nebyli tito bojovníci jen nacionalisty, byli to bojovníci za svobodu, kteří jsou schopni zlikvidovat celý Sovětský svaz a pomoci rozšířit demokracii po celém světě. Začalo se tomu říkat Reaganova doktrína. Jack Wheeler, Reaganův poradce: "Byla to malá skupinka lidí, malá kabala v Reaganově Bílém domě, které se toto podařilo realizovat. Tuto naši skupinu sjednocovala vize, že budeme schopni přinést světu více svobody, více bezpečnosti, že se nám podaří zlikvidovat samotný Sovětský svaz v důsledku toho, že budeme podporovat bojovníky za svobodu. To se stalo během Reaganovy éry pro celé konzervativní hnutí hlavní kauzou." Ale Američané se připravovali k porážce mytologického nepřítele. Jak ukázal první díl této série filmů, neokonzervativci, kteří byli nyní u moci v Reaganově Bílém domě, vytvořili přehnanou a zkreslenou vizi Sovětského svazu jako zdroj absolutně všeho zla na světě. Jedním z hlavních zdrojů jejich filozofie byly teorie filozofa Leo Strausse. Ten byl přesvědčen, že liberální společnosti potřebují jednoduché, vlivné mýty k tomu, aby jimi byli občané inspirováni a dospěli na jejich základě k národnímu sjednocení. A v sedmdesátých letech dělali neokonzervativci právě tohle.

     Paul Wolfowitz, Richard Pearle a další neokonzervativci se rozhodli znovu vytvořit mýtus Ameriky jako jedinečné země, jejímž historickým úkolem je bojovat proti zlu na celém světě. Jakmile se za Reagana neokonzervativci dostali k moci, začali svému mýtu věřit. Začali se považovat za revolucionáře, kteří změní svět. Jejich první akce byla zaměřena na porážku "Říše zla". Richard Perle, náměstek ministra zahraničí 1981-1987: "Byli jsme daleko blíže revolucionářům než konzervativcům v tom smyslu, že jsme se rozhodli změnit hluboce zakořeněné představy o řádné roli americké moci ve světě. My jsme chtěli, aby bylo této americké moci využíváno konstruktivně k zvětšování příležitostí pro slušné vlády na světě. Nelíbilo se nám, že spolupracujeme s diktátory." A muž, který měl neokonzervativcům pomoci tohoto dosáhnout, byl nový šéf CIA, William Casey. Ten byl přesvědčen, že Afghánistán je jedním z klíčů k této nové agresivní politice. Amerika už posílala určité omezené množství pomoci mudžahídům do Afghánistánu. Ale nyní nařídil Casey jednomu ze svých agentů, aby utvořil s bojovníky za svobodu alianci a aby jim dal tolik peněz, kolik budou chtít, a ty nejmodernější zbraně, jimiž by mohli porazit sovětské vojenské jednotky. Milton Bearden, pracovník CIA: "Pro Caseyho byl zřejmě Afghánistán jedním z klíčů. Jednoho dne mi řekl, že se tam mám vydat příští měsíc a že mi dá k dispozici, cokoliv budu potřebovat, aby vyhráli. 'Jděte tam a tu válku vyhrajte,' řekl. Neměl v úmyslu je nechat jen pasivně vykrvácet, jako ve Vietnamu. 'Jděte tam a tu válku vyhrajte, dám vám všechno, co potřebujete.' Dal mi střely Stinger a miliardu dolarů." Americké peníze a zbraně nyní začaly plynout přes pákistánské hranice do Afghánistánu. Agenti CIA vycvičili mudžahídy v technikách zabíjení a v terorismu, včetně umisťování bomb do automobilů.

     A poskytli jim záběry postavení sovětských vojsk, pořízené ze satelitů, aby jim to pomohlo při vojenských útocích. Zároveň začala přijíždět do Afghánistánu další skupina, s cílem bojovat po boku mudžahídů. Byli to Arabové z celého Blízkého východu. Bylo jim řečeno jejich náboženskými představiteli, že jejich úkolem bylo osvobodit tuto muslimskou zemi od sovětského okupanta. Abdullah Anas, velitel afghánských Arabů v severním Afghánistánu, 1984 - 1989: "Viděl jsem rozkaz, fatwu, že všichni muslimové mají povinnost pomoci Afgháncům osvobodit jejich zemi. Absolutně jsem nevěděl, kde ten Afghánistán je. V životě jsem neslyšel o Afghánistánu. Jaká letecká společnost tam létá? Kde seženu vízum? Sto otázek. Ale - seznámil jsem se s Abdullahem Azamem." Abdullah Azam byl charismatický náboženský vůdce, který začal organizovat arabské dobrovolníky v Afghánistánu. V Pešaváru založil "servisní úřad". Ten se stal ústředím mezinárodní brigády arabských bojovníků. Azam se rychle stal ve válce proti Sovětům jedním z nejmocnějších lidí. Bylo mu mnohokrát dovoleno, aby navštívil Spojené státy, kde získával peníze a dobrovolníky pro svatou válku. Azam Tamimi, historik islámského myšlení: "Abullah Azam se stal nesmírně důležitým při marketingu afghánské kauzy mezi Araby. Začali mu říkat emir arabských mudžahídů, jejich vedoucí představitel. V Pešaváru založil úřad, který poskytoval služby Arabům, kteří přijeli a chtěli se podílet na svaté válce. Všechny dveře byly otevřené, protože Američané, Saúdští Arabové, Pákistánci a mnoho dalších lidí chtělo, aby Sovětský svaz v Afghánistánu prohrál a byl ponížen. Proto přijelo velké množství Arabů z různých prostředí. Azam jezdil do Ameriky, do Saúdské Arábie, cestoval, kam chtěl, protože kauzu afghánské války všichni podporovali." Avšak stejně jako neokonzervativci považoval Azam za boj proti Sovětům za první etapu v daleko širší revoluci.

     Azam byl členem Muslimského bratrstva, které chtělo, aby hrál islám politickou roli a aby začal vládnout muslimským společnostem. Abdullah Azam byl přesvědčen, že Arabové v Afghánistánu se mohou stát zárodkem nové politické síly. Z Afghánistánu se měli posléze vrátit do svých vlastních zemí a přesvědčit jejich občany, aby odmítli zkorumpované, autokratické režimy, které dominují Blízkému východu. Ale tyto režimy, zdůrazňoval Azam, musejí být svrženy politickými prostředky. Přiměl všechny bojovníky, aby přísahali, že nebudou pro realizaci svých cílů používat terorismu proti civilistům. Jedním z nejbližších Azamových poradců byl jeden Saúdský Arab: Usáma bin Ladin. "Usáma se začal na věci podílet v roce 1985. Když přijel, jak víte, pochází z bohaté saúdské rodiny, měl obrovské množství peněz. Adbullah Azam byl učenec. Uměl zorganizovat Afghánce, ale nebyl bohatý. Když přišel Usáma, vyplnil tuto finanční mezeru. Hlavním Usámovým úkolem bylo tehdy vydávat peníze. Kromě jeho dobrých osobních vlastností." Avšak potom, v roce 1985, začala do Afghánistánu přicházet nová síla, která začala zpochybňovat Azamův přístup. Byli to extremní, radikální islámci, kteří začali být propouštěni z vězení v celém arabském světě a deportováni do Afghánistánu. Bearden, pracovník CIA: "A pak, velmi nenápadně, většina arabských zemí, začala vyprázdňovat svá vězení a posílat své islámské extremisty do svaté války v Afghánistánu. Arabské vlády doufaly, že tam budou zavražděni. Mnoho z nich byli lidé z Egypta, kteří nebyli popraveni po Sadatově zavraždění, ale byli do toho atentátu zataženi a byli ve vězení. A tak jeli." Jedním z nejmocnějších těchto nových příchozích byl Ayman Zawahiri. Byl to šéf radikální frakce z Egypta, jménem Islámský džihád. Zawahiri byl přesvědčen, že právě oni, nikoliv umírnění islámisté, jsou ti praví, islámisté. Zawahiri: "My jsme tu! My jsme tu! Pravá islámská fronta! Jsme tady!

     Pravá islámská fronta! Pravá islámská opozice! Proti sionistům! Jsme tady! Pravá islámská fronta! Proti sionismu, komunismu a imperialismu!" Ayman Zawahiri byl stoupencem egyptského revolucionáře Sayyida Qutba, který byl popraven v roce 1966. Qutb byl přesvědčen, že liberální filozofie západních společností ochromuje mysl muslimů, protože osvobozuje nejsobečtější rysy lidské přirozenosti. Zawahiri interpretoval Qutbovy teorie tak, že součástí tohoto ochromování je i západní demokratický systém. Zawahiri byl přesvědčen, že demokracie vede politiky k tomu, že zaujímají postavení, jako by byli zdrojem veškeré moci a autority. Při tom odmítají vyšší autoritu Koránu. To tedy znamená, že už to nejsou skuteční muslimové. A tak oni i ti, kdož je podporují, mohou být legitimně usmrceni. Hrůza, kterou toto vyvolá, říkal Zawahiri, bude šokovat masy, takže prohlédnou a uzří pravdu skrytou za zkorumpovanou fasádou demokracie. Abdullah Anas, velitel afghánských Arabů v severním Afghánistánu, 1984 - 1989: "Když přijeli Egypťané, džihádská skupina, se svou vlastní ideologií, že každý, kdo se nějak podílí na parlamentní demokracii nebo na nějaké politické straně, nebo každý, kdo chodí volit, nebo doporučuje lidem, aby se účastnili voleb, tím absolutně odmítá Korán. A z toho dovozovali, že když muslim odmítá Korán, musí být usmrcen. A to se taky pak dělo." Zawahiri a jeho skupinka se etablovali v Pešaváru. Začali tuto novou ideologii šířit mezi zahraničními bojovníky a tak zradikalizovali islámské hnutí. Nejen, že to bylo přímou konkurencí umírněné ideologii Abdulláha Azama, ale také to znamenalo, že tito lidé radikálně odmítali veškerý americký vliv na svatou válku v Afghánistánu. Protože Amerika byla zdrojem této korupce. Bearden, pracovník CIA: "Dostal jsem se v Afghánistánu do skutečných potíží pouze potud, pokud jsem narazil na tyhle lidi." Pak, v roce 1987, rozhodl nový šéf sovětského státu Michail Gorbačov, že stáhne ruská vojska z Afghánistánu.

     Gorbačov byl přesvědčen, že celý sovětský systém čelí rozkladu. Byl rozhodnut se ho pokusit zachránit politickými reformami. To znamenalo, že zruší politiku svých předchůdců, včetně okupace Afghánistánu. Gorbačov: "Stav Sovětského svazu a jeho společnosti lze popsat velmi jednoduše větou, kterou říkají lidé po celé zemi: "My takhle prostě nemůžeme dál žít." A to se týká všeho. Hospodářství stagnovalo. Byl nedostatek zboží. Kvalita zboží byla špatná. Museli jsme ukončit tuto válku, ale takovým způsobem, aby ruští občané pochopili, proč zemřeli desetitisíce lidí. Nemohli jsme tamodtud jen tak utéct s ostudou, ne. Bylo zapotřebí najít proces. Gorbačov požádal Američany, aby mu pomohli vyjednat mír, který by vytvořil v Afghánistánu stabilní vládu. Avšak dogmatici ve Washingtonu to otevřeně odmítli. Řekli, že budou pomáhat mudžahídům, dokud neodejde poslední Rus, bez jakéhokoliv vyjednávání. O budoucnosti v Afghánistánu pak rozhodnou bojovníci za svobodu, zdůraznili. Vladimír Pozner, mluvčí SSSR v britské televizi: "Myslím, že jsme v podstatě požádali Spojené státy: Pomozte nám z Afghánistánu odejít, pokud vás skutečně zajímá ukončení krveprolévání." Britský moderátor Peter Snow: "Avšak můžete odejít a zanechat za sebou vládu, která bude přátelská vůči Sovětskému svazu?" Pozner: "Jsem přesvědčen, že můžeme z Afghánistánu odejít, pokud nebudou dostávat další pomoc ti, jimž vy tady říkáte 'bojovníci za svobodu' a my jim říkáme 'kontrarevolucionáři'. Jsem přesvědčen, že to je možné, pokud mají Spojené státy také tento cíl." Richard Perle, americký neokonzervativec: "Ne, není to příliš složité. Přijeli do Afghánistánu během několika dní o Vánocích 1979, mohou do Vánoc odjet, pokud budou chtít, a pak ať si Afghánci rozhodnou o své vlastní budoucnosti. Jestliže odejdete, problém podpory pro mudžahídy se vyřeší sám." Gorbačov byl šokován neústupností americké vlády. Poslal do Ameriky tajný vzkaz, prostřednictvím KGB.

      Varoval Američany, že jestliže umožní mudžahídům ovládnout Afghánistán, nevznikne z toho demokracie, ale, předpovídal, budou triumfovat nejextremnější formy islámismu. Avšak Gorbačovo varování bylo ignorováno. Když sovětská vojska opustila Afghánistán, Američané i islámisté začali být přesvědčeni, nejen že zvítězili ve válce o Afghánistán, ale že způsobili začátek pádu celé Říše zla. Bearden, pracovník CIA: "Dospěl jsem k závěru, že jsme zvítězili, protože jsem byl toho součástí. A pak během nacházejících měsíců se začali shromažďovat východní Němci a v listopadu 1989 byla otevřena berlínská zeď a tím to skončilo, Sovětskému svazu začaly tikat hodiny a tak to byl konec. Sovětský svaz byl celý rozpadlý a rozbitý. Konec." Pro neokonzervativce byl rozklad Sovětského svazu triumfem. A z tohoto triumfu vznikl ústřední mýtus, který je inspiruje dodnes. Že prostřednictvím agresivního užívání americké moci mohou měnit svět a šířit demokracii. Avšak ve skutečnosti bylo jejich vítězství iluzí. Porazili iluzorního nepřítele. Přehnanou a zkreslenou fantazii, kterou si vytvořili ve vlastní mysli. Skutečným důvodem, proč se Sovětský svaz rozložil, bylo, že to byl vetchý, sešlý systém. Rozkládal se zevnitř.  Melvin Goodman, odborník CIA na Sovětský svaz: "Snad největším mýtem amerického politického diskursu v současnosti je přesvědčení, že to, co udělala americká vláda, způsobilo rozklad Sovětského svazu. Sovětský svaz se rozložil jako domek z karet, protože to byl domek z karet. Prohnil zevnitř. Ekonomika byla prohnilá. Politický proces byl prohnilý. Vláda tam ústřední vláda, které už mimo Moskvu nikdo nevěřil. Vládl všude absolutní cynismus v celém systému vlády. Neexistovala občanská společnost. Avšak pracovníci Reaganovy vlády tvrdí, že Afghánistán vedl k pádu samotného Sovětského svazu, k pádu berlínské zdi v roce 1989 a k rozkladu východoevropského impéria. My v CIA jsme poukazovali na to, že to je absolutní fantazie.

      Avšak Spojené státy uvěřily svým vlastním mýtům a vlastním fantastickým vizím. Staly se obětí vlastních lží." V případě islámců také vznikl z boje v Afghánistánu také jeden velký mýtus. Že to byli právě oni, kteří porazili Sovětský svaz. Islámci začali být přesvědčeni, že toto velké vítězství vyvolá revoluci, která proběhne celým arabským světem a svrhne arabské režimy. Ale stejně jako v případě neokonzervativců, tento sen byl založen na iluzi. Gilles Kepel: "Islámci byli přesvědčeni, že byli klíčovým nástrojem v boji proti sovětské armádě v Afghánistánu. Nechtěli si připomínat, že bez amerického vojenského výcviku a americké vojenské pomoci nemohli dokázat ničeho a také, že Sověty vyhnali Afghánci, nikoliv arabští džihadisté, kteří ve skutečnosti vůbec nebojovali. Byli vycvičeni, ale nebojovali. Ale mýtus tvrdil, že zvítězili v této válce právě džihádští islámisté, že to byl triumf džihádu. Tento mýtus se stal nesmírně vlivným a stal se mobilizující silou pro islámce po celém světě." Ale mezi islámskými bojovníky, etablovanými v Pešavaru, byl hluboký konflikt. Mezi umírněnými islamisty, které vedl Abdullah Azam, kteří byli přesvědčeni, že je možno této revoluce dosáhnout politicky, a extremisty jako Ayman Zawahiri, kteří považovali násilnou revoluci za jediný způsob jak zvítězit. A Zawahiri začal rozšiřovat svůj vliv na celé hnutí a oslabovat vliv Abdullaha Azama. Přetáhl Usámu bin Ladina s jeho penězi od Azama na svou stranu. Přislíbil Usámovi, že se bude moci stát emirem, šéfem Zawahiriho malé extremistické organizace Islámský džihád. Abdullah Anas: "Ayman Zawahiri a další skupina Egypťanů se v Pešaváru odmítli modlit za Abdullahem Azamem. Šířili v Pešaváru proti Azamovi nepodložené zprávy. Proto jsme se na Usámu rozhněvali, proč se k těmto lidem přidal. Oni ho přijali jako šéfa a on přijal je jako organizaci. Nakonec, nevím, kdo zneužíval koho. Myslím, že oni zneužívali jeho, protože on měl peníze."

      Pak, koncem roku 1989, byl v Pešaváru Abdullah Azam usmrcen obrovskou bombou, umístěnou v automobilu. Dosud není známo, kdo atentát provedl. Ale navzdory jeho smrti to vypadalo, že zvítězí Azamova vize politické revoluce. Začátkem devadesátých letech začínaly získávat v arabském světě obrovskou lidovou podporu islámské politické strany. V Alžírsku zvítězila Islámská fronta spásy drtivé vítězství v místních volbách a bylo zjevné, že určitě vyhraje nadcházející všeobecné volby. Zároveň začalo v Egyptě získávalo masovou podporu Muslimské bratrstvo a stále větší počet křesel v parlamentě. Obě strany se přibližovaly k moci prostřednictvím idealistické vize. Chtěly používat islámu politickým způsobem a jeho prostřednictvím vytvořit pokojnými prostředky nový druh vzorné společnosti. Vlády v Egyptě i v Alžírsku čelily obrovskému dilematu. V ohnisku islámské vize byla představa, že se Korán musí stát politickým rámcem pro společnost. Na základě Koránu musí vzniknout absolutní soustava zákonů, o nichž se nebude smět diskutovat a ty budou muset dodržovat všichni politikové. Z toho vyplývalo, že politické strany by se staly irelevantními, protože by byl nemožný nesouhlas. Lidé se chystali dát moc stranám, které plánovaly využít své moci k likvidaci demokracie. Tváří v tvář tomuto dilematu se armáda rozhodla zasáhnout. A v červnu 1992 provedla puč. Okamžitě zrušila volby. Masové protesty islamistů byly potlačeny násilím a jejich vedoucí představitelé byli zatčeni. I vláda v Egyptě násilně zasáhla. Zatkla stovky členů Muslimského bratrstva a zakázala této organizaci jakoukoliv politickou činnost. "Došlo k zatýkání muslimských bratří. Někteří byli umučeni. Svobodné volby byly zakázány. A tímto způsobem se otevřely dveře pekla. Byla to totiž příležitost pro násilné organizace, které byly skryty v podzemí. Otevřely se dveře násilí." Pro Aymana Zawahiriho to bylo dramatickým potvrzením jeho přesvědčení, že západní systém demokracie je zkorumpovaný podvod.

      Organizace radikálních islamistů, kteří rozvinuli jeho teorie v ještě extremnější formě, začaly nyní organizovat násilné revoluce v Alžírsku a v Egyptě. Měl to být začátek svaté války, který měl osvobodit muslimský svět od korupce. "Od nynějška začali extremisté vést svou vlastní svatou válku. Odmítli veškeré kompromisy s umírněnými organizacemi. Měli představu, že ozbrojený předvoj bude schopen uchvátit moc. Byli přesvědčeni, že se jim podaří napodobit afghánské 'vítězství', že se jim podaří vytvořit islámský stát v Alžírsku, v Egyptě a v dalších zemích. Mysleli si, že je hromadně podpoří muslimské obyvatelstvo. Že si lidé uvědomí, že džihadisté mají schopnost provést revoluci." V tutéž dobu ve Washingtonu druhá skupina, která byla přesvědčena, že porazila Sovětský svaz, neokonzervativci, byli také rozhodnuti dál prosazovat svou revoluční agendu. Byli přesvědčeni, že Sovětský svaz je jen jeden z mnoha režimů zla na světě, jimž vládnou tyrani a ohrožují Ameriku. Byly to režimy, které Amerika podle jejich názoru musí porazit, osvobodit svět a rozšířit demokracii. Michael Ledeen: "Víte, chceme porazit tyranii. Chceme svobodné země. Myslíme si, že je na tom Amerika lépe, jestliže budeme žít ve světě, kde existují převážně svobodné země, v nichž je moc závislá na jejich občanech. Myslíme si, že kdyby byl takový celý svět, byli bychom daleko bezpečnější. Typicky na nás útočí tyrani. Myslím, že je to úkolem Ameriky. Protože na Ameriku budou vždycky útočit tyrani. A tak si myslím, že naší jedinou volbou je, zda vyhrajeme nebo prohrajeme. Budeme muset bojovat, to je jasné. Protože na nás zaútočí." Neokonzervativci se rozhodli, že jedním z nejhorších těchto tyranů je Saddám Husajn. V osmdesátých letech byl Saddám Husajn těsný spojenec Ameriky, ale v roce 1990 napadl Kuvajt. Neokonzervativci ho nyní začali považovat za klíč, jehož prostřednictvím budou moci realizovat další etapu jejich proměny světa. Prezident Bush senior sestavil Američany vedenou koalici k osvobození Kuvajtu.

      Avšak neokonzervativci jako Paul Wolfowitz, který byl náměstkem ministra obrany, chtěl, aby Američané dospěli až do Bagdádu a provedli proměnu celého Blízkého východu. To mělo splnit jedinečnou roli Spojených států, jíž je porazit zlo na světě. Profesor Steven Holmes, odborník na politickou filozofii: "Už v roce 1991 vidíte naděje Wolfowitze a jiných, že boj proti Saddámu Husajnovi a dalším malým tyranům by mohl nahradit předchozí válku proti Sovětskému svazu a že by se dal interpretovat jako boj dobra se zlem. Jde o pokus udržet naživu představu, že se Amerika podílí na válce čistého dobra proti čistému zlu. Je to snaha udržet tuto černobílou vizi i ve světě po pádu Sovětského svazu. Prezident Reagan už nebyl u moci. Neokonzervativci měli nyní vedoucího představitele, který nesdílel jejich vizi. Prezident Bush senior: "Kuvajt je osvobozen. Irácká armáda je poražena. Naše vojenské cíle byly splněny. Všechny americké a koaliční jednotky přeruší bojové operace." Jakmile byl Kuvajt osvobozen, Bush nařídil, aby válka skončila. Byl přesvědčen, že Amerika má ve světě vytvářet stabilitu, ne, že se má snažit ho měnit. Stejně jako Henry Kissinger, který byl nepřítelem neokonzervativců v sedmdesátých letech, považoval Bush otázky dobra a zla za irelevantní. Důležitějším cílem bylo vytvořit na Blízkém východě stabilní rovnováhu moci. Brent Scowcroft, poradce národní bezpečnosti pro Bushe seniora v roce 1993: "Saddám Husajn není hrozbou svým sousedům. Je nepříjemný, ale není hrozbou. Toho jsme dosáhli. Nikdy nebylo naším cílem svrhnout Saddáma Husajna. Kdybychom se o to pokusili, pravděpodobně bychom touto dobou stále ještě museli okupovat Bagdád. Tím by se velký úspěch proměnil ve velice špinavou, pravděpodobnou porážku." Neokonzervativci jako Paul Wolfowitz zuřili. Nejen proto, že Saddám Husajn zůstal u moci, ale proto, že to považovali za jasný důkaz toho, že Americe dominují zkorumpované liberální hodnoty.

      Morální relativismus, který byl ochoten dělat kompromisy se silami zla na světě. Profesor Steven Holmes: "Wolfowitzův hněv je svou podstatou hněv proti slabosti amerického liberalismu. Proti kompromisnické podstatě lidí, jako je George Bush senior. Proti jeho ochotě dělat ústupky, vyjednávat. Nevést válku až do trpkého konce. A jeho hněv je motivován, a to je zajímavé, méně nenávistí vůči Saddámu Husajnovi než nenávistí vůči americkým liberálům, kteří jsou zdrojem slabosti, prohnilosti a relativismu. Ochromují americkou společnost už celá desetiletí." Tváří v tvář takovéto porážce se neokonzervativní hnutí obrátilo dovnitř ve snaze porazit síly liberalismu, které ho ochromovaly. Proto se znovu obrátilo k teoriím Leo Strausse. Strauss byl přesvědčen, že dobrý politik by se měl vrátit a prosazovat absolutní morální hodnoty, které dokáží sjednotit společnost. To dokáže překonat morální relativismus, který vyvolává liberalismus. Jedním z nejvlivnějších straussovců byl nový asistent viceprezidenta William Kristol: "Liberalismus podle Strausse vytvářel slušný způsob života, který stálo za to hájit, ale vedl do slepé uličky. Nebyly žádné jistoty, nic nebylo pravda, neexistovaly žádné instrukce jak žít, všechno bylo relativní. Strauss argumentoval, že to bychom neměli pasivně přijímat, že politika může utvářet způsob, jak lidé žijí, poučit nás, jak vést slušný a vznešený lidský život. Měli bychom se zamyslet nad tím, který kulturní politický a společenský pořádek plodí lepší lidské bytosti." Neokonzervativci se rozhodli zreformovat Ameriku. Jádrem jejich projektu bylo politické využívání náboženství. Spolu se svými dlouhodobými spojenci, náboženskou pravicí, zahájili kampaň, jejímž cílem bylo navrátit morální a náboženské otázky zpět do ohniska konzervativní politiky. Začalo se tomu říkat "kulturní války". Pro náboženskou pravici byla tato kampaň autentickým pokusem obnovit náboženský základ americké společnosti.

      Ale pro neokonzervativce bylo náboženství mýtem. Jako mýtus Ameriky jako jedinečného národa, který šířili za studené války. Strauss učil, že tyto mýty jsou nezbytné, aby obyčejní lidé nalezli smysl života a aby tak existovala stabilní společnost. Michael Lind: "Pro neokonzervativce je náboženství nástrojem pro šíření morálky. Náboženství se stává tím, čemu Platón říkal 'vznešená lež'. Je to mýtus, který je šířen mezi většinu občanů společnosti politickou elitou, aby zajistila společenský pořádek. Tím, že zaujímají straussovci tajnůstkářský a elitářský postoj, se straussismus opravdu podobá marxismu. Tito bývalí marxisté - a v některých případech bývalí liberální straussovci - by se mohli považovat za svého druhu leninskou organizaci, která má tajnou vizi, jejímž prostřednictvím chtějí změnit historii, ale určité součásti této filozofie skrývají před lidmi, kteří nejsou schopni této vizi porozumět." Z této kampaně začala v Republikánské straně převládat nová a mocná morální agenda. Dosáhla dramatického vrcholu na Republikánském sjezdu v roce 1992, kdy ovládla náboženská pravice stranický aparát pro vytváření politiky. George Bush začal kandidovat na prezidenta s politikou, která měla zakázat potraty, práva homosexuálů a multikulturalismus. Mluvčí, kteří se pokoušeli prosazovat tradiční konzervativní hodnoty, jako individuální svobody, byli vypískáni. Pro neokonzervativce bylo cílem této nové morálky sjednotit národ. Avšak ono to mělo přesně opačný efekt. Většinoví republikánští voliči se polekali tohoto drsného moralizování, které se zmocnilo jejich strany. Přešli k Billu Clintonovi, k politikovi, který se zabýval jejich skutečnými problémy, jako byly daně a stav hospodářství. Koncem roku 1992 dramaticky ve volbách zvítězil Bill Clinton. Avšak neokonzervativci byli rozhodnuti znovu získat moc. Aby toho dosáhli, rozhodli se udělat Billu Clintonovi to, co udělali Sovětskému svazu.

      Proměnili prezidenta Spojených států v iluzorního nepřítele, v obraz zla, který měl lidi přimět, aby si uvědomili, jak liberálové ochromili Ameriku a přivedli ji k degeneraci. Začátkem devadesátých let došlo v Alžírsku, v Egyptu a v dalších arabských zemích k děsivé vlně islámského teroru. Džihádisté, kteří se vrátili z Afghánistánu, se snažili svrhnout tamější režimy. Jádrem jejich strategie byly představy, které je naučil Ayman Zawahiri a další. Osoby, které jsou aktivní v politice, je legitimní zavraždit, protože se nechali zdegenerovat a už nejsou muslimy. Toto násilí, byli přesvědčeni, šokem lidem otevře oči a oni povstanou a zkorumpované režimy budou svrženy. Ayman Zawahiri a Usama bin Ladin měli nyní základnu v Súdánu. Odtamtud organizovala jeho skupina Islámská džihád na politiky v Egyptě. Avšak jako vedoucí ideolog revoluce cestoval také po celém arabském světě a radil jiným organizacím ohledně strategie. Avšak revolucionáři brzo zjistili, že masy nepovstávají a nenásledují je. Režimy zůstaly u moci a radikální islámisté byli zatčeni. V reakci na tuto situaci rozšířili islámisté svůj teror. Jejich logika byla brutální. Usmrceni musejí být nejen politikové, ale i obyčejní lidé, kteří tyto režimy podporují. Vzhledem k tomu, že nechtějí povstat, jsou i oni zdegenerovaní. Takže se sami odsoudili k smrti. V Alžírsku se logika absolutně vymkla jakékoliv kontrole. Islámističtí revolucionáři tam usmrtili tisíce civilistů, protože byli přesvědčeni, že jsou zdegenerovaní. Během času infiltrovali generálové, vládnoucí v Alžírsku tyto revoluční organizace. Nařídili svým agentům, aby přesvědčili islámisty, aby vraždili ještě víc. Chtěli, aby v zemi vznikla taková hrůza, že by tyto organizace přišly o jakoukoliv zbývající veřejnou podporu a generálové mohli zneužít strachu a odporu veřejnosti k posílení své moci. Kolem roku 1997 islámská revoluce už zcela selhávala. Tisíce lidí demonstrovaly proti islámským organizacím.

     Byly zděšeny násilím. Pak, v červnu téhož roku, zaútočila skupina egyptských islámistů u vykopávek v Luxoru turisty. 38 z nich bylo usmrceno během tří hodin náhodného násilí. Masakr šokoval egyptskou veřejnost a vedoucí islámských organizací byli přinuceni vyhlásit příměří. V Alžírsku pokračovalo v činnosti několik organizací. Začaly posléze bojovat proti sobě a začaly se - podle logiky své ideologie - navzájem vraždit. "Organizace, která věří, že je stoprocentně dokonale muslimská, nebude vidět nikoho jiného ve světle takové dokonalosti. Takže kdo s jejími členy nesouhlasí, se stává nepřítelem, přestává být muslimem, a pokud dojde k neshodám i mezi nimi, začnou se navzájem zabíjet." Hlavní islámská organizace v Alžírsku GIA, měla nakonec za šéfa jistého pana Zuabriho, chovatele kuřat, který zabíjel každého, kdo s ním nesouhlasil. Vydal konečné komuniké, podle něhož by měla být usmrcena celá alžírská společnost s výjimkou jeho miniaturní, zbývající skupinky islámistů. Oni totiž byli podle něho jediní, kdo chápou Pravdu. V polovině devadesátých let se američtí neokonzervativci snažili vytvořit z prezidenta Billa Clintona obraz zla. Sdělovací prostředky byly plné neuvěřitelných tvrzení. Mezi nimi byly obvinění ze sexuálního obtěžování, obvinění, že Clinton a jeho žena ve Whitewateru zorganizovali zkorumpovanou koupi nemovitostí, obvinění, že zavraždili svého blízkého přítele Vince Fostera, a obvinění, že Clinton pašoval drogy z malého letiště v Arkansasu. Všechna tato obvinění byla nepravdivá. Všechna šířila nová skupina neokonzervativců, kteří byli rozhodnuti Clintona zničit. Ohniskem kampaně byl malý pravicový časopis jménem The American Spectator. Ten založil to, čemu říkal "projekt Arkansas", jehož účelem bylo vyšetřovat Clintonův minulý život. Novinářem v centru tohoto projektu byl David Brock. Od té doby se Brock obrátil proti neokonzervativnímu hnutí.

     Nyní je přesvědčen, že útoky proti Clintonovi zacházely příliš daleko a zkorumpovaly konzervativní politiku. "Byl skandál z Whitewateru pravdivý?" David Brock: "Ne, absolutně nešlo o žádný trestný čin. Byla to koupě pozemku, na němž Clintonovi prodělali. Média to naprosto obrátila." "Zabili Clintonovi Vince Fostera?" "Ne." "Pašovali Clintonovi drogy?" David Brock: "Absolutně ne." Věděly ty osoby, které šířily tato obvinění, že to není pravda?" David Brock: "Jim to bylo jedno." Proč ne? David Brock: "Protože ta obvinění měla ničivý dopad, tak proč přestávat? Byl to politický terorismus." Ale vy jste se na tom podílel. David Brock: "Ano. Ano." Obvinění začala intenzivně zajímat Ameriku a navzdory Clintonovým dementi začal Republikánský Kongres požadoval vyšetřování této "nemorálnosti v srdci vlády". Pod tlakem byl Clinton donucen souhlasit s nezávislým vyšetřováním Whitewateru. To vedl vysoký soudce ve Washingtonu jménem Kenneth Starr. Nebylo ale dobře známo, že Starr byl členem pravicové skupiny právníků jménem The Federalist Society, která měla finanční a ideologické vazby na neokonzervativce. A jako neokonzervativci, tito právníci považovali Clintona za nebezpečí Spojeným státům a byli rozhodnuti to dokázat americkému lidu. Avšak navzdory veškerému svému úsilí nenašel Kenneth Starr v aféře Whitewater žádné inkriminující důkazy proti Clintonovým. Nenašel ani žádné důkazy na podporu sexuálních skandálů z Arkansasu. A tak nakonec náhodou jeho výbor přišel na Clintonův poměr s Monikou Lewinskou, který Clinton popřel. A v této lži, domnívalo se neokonzervativní hnutí, našlo, co hledalo. Způsob, jak přimět americký lid, aby si uvědomil pravdu, jak liberálové vedou jejich zemi k degeneraci. Byla zahájena kampaň, jejímž cílem bylo odvolat prezidenta.

      Ve vzniklé hysterii líčilo celé konzervativní hnutí Clintona jako morálně zvrácené monstrum, který musí být odstraněn z prezidentského úřadu. Ale neokonzervativci tím zase vytvořili fantazii, iluzorního nepřítele, tím, že přehnali a zkreslili skutečnost. Joe Conason: "Stali se obětí mýtického obrazu Clintonových, který si vytvořili. Obraz zlovolných podvodníků, nad nimiž zvítězí oni, vznešení bojovníci. Za Clintonovy éry vládla ve vedení konzervativního hnutí korupce. Existovala tam ochota udělat cokoliv, jen aby bylo dosaženo cíle Clintonova svržení. Lidé, kteří považovali Clintona za nemorálního, se sami chovali nemorálně. Chovali se hůře než lidé, na které útočili." Všechna tato morální zuřivost a všechny tyto podvody se obrátily vniveč. Předčasně odvolat Clintona se nepodařilo, protože z průzkumů veřejného mínění neustále vyplývalo, že Američanům na těchto morálních otázkách nezáleží. Jeden čelný neokonzervativec, William Bennett, napsal knihu The Death of Outrage, jíž obvinil americkou veřejnost. Obvinil veřejnost, že uzavřela pakt s ďáblem. To, že americký lid odmítl podpořit předčasné odvolání Billa Clintona, bylo důkazem, že je morálně zkorumpovaný. V roce 1997 se bin Ladin a Ayman Zawahiri vrátili do Afghánistánu, kde se poprvé setkali o deset let předtím. Tehdy si mysleli, že islamismus může být úspěšný jako lidové revoluční hnutí. Nyní ale stáli tváří v tvář porážce. Veškeré pokusy svrhnout režimy v arabském světě selhaly. Lidé se obrátili proti nim, v důsledku strašlivého násilí. A Afghánistán byl pro ně posledním místem, kam mohli jít.

      V květnu 1998 pozvali bin Ladin a Zawahiri skupinu novinářů na tiskovou konferenci, kde oznámili novou svatou válku. Zawahiri byl přesvědčen, že za selhání nenesou vinu jejich teorie. Vinu měly muslimské masy. Jejich mysl zkorumpovaly liberální představy ze Západu. Nechtěl se ale vzdát. Rozhodl se, že řešením musí být zaútočit přímo na zdroj této korupce. Nový džihád bude zaměřen přímo proti Spojeným státům. Byla to strategie zoufalství. Zrozená ze selhání malé organizace, jejíž revoluční ideologie selhala. A frustrace z tohoto selhání mělo být zaměřeno proti USA. To, co se Zawahiri a bin Ladin chystali udělat, však mělo dramaticky ovlivnit budoucnost neokonzervativního hnutí. Do roku 1998 všechny pokusy neokonzervativců proměnit Ameriku vytvořením "morální revoluce" selhaly. Američtí neokonzervativci čelili nezájmu amerických občanů a dostali se zcela na okraj společnosti, v domácí i v zahraniční politice. Avšak s útoky, zaměřenými proti Americe, měli neokonzervativci konečně najít onoho nepřítele, ono "zosobnění zla", který hledali od rozkladu Sovětského svazu. Ve své reakci na tyto útoky proměnili neokonzervativci selhávající islámské hnutí v to, co se, jak se zdá, stalo velkou revoluční silou, o níž Zawahiri vždycky snil. Ale většina všeho tohoto existuje jen v imaginaci lidí. Bude to příští iluzorní, neexistující nepřítel.