KDY NASTAL POSLEDNÍ DEN POMPEJÍ? (3)

Než budeme pokračovat, zase malé zopakování: Pompeje, město rozkládající se v seismicky a vulkanicky velmi neklidné oblasti, prodělaly za dobu své existence celou řadu větších či menších poškození. Velmi destruktivní bylo například zemětřesení v roce 63, podepsala se na nich i erupce Vesuvu v roce 79. Vždy však byly obnoveny. Konec nastal až v roce 1631. Město zasáhla série zemětřesení, převalila se přes něj vlna pyroklastických plynů a na závěr bylo spolu se svými obyvateli zasypáno popelem a vulkanickým materiálem do výše několika metrů. Vzhledem k velké devastaci celého širokého okolí došlo k tomu, že se na ně postupně zapomnělo. Znovuobjeveny byly až o sto let později, kdy v roce 1748 začal první "archeologický" průzkum. Z nějakého důvodu se však začalo tradovat, že město tu leží zapomenuto nikoli od katastrofické erupce Vesuvu v roce 1631, ale už od roku 79.

Proč?

Náhoda, anebo promyšlená mystifikace?

William Hamilton: Pohled na chrám Isis v Pompejích během prvního výkopu, kolem 1750

Možná jste už někdy narazili na zmínku, že poprvé si zbytků zasypaného města všiml v roce 1590 významný architekt Domenico Fontana, když byl pověřen vyprojektováním vodovodu pro tuto oblast. Přesto se kupodivu po následujících 150 let nic nedělo. Nebylo to třeba tím, že město na své zasypání ve skutečnosti teprve čekalo?

Podívejme se proto, jak ono to vlastně s tím Fontanovým "všimnutím" bylo.

Celá výstavba vodovodu prokazatelně proběhla v letech 1594 - 1600, jak si ostatně můžeme přečíst na mramorové desce visící v ulici Via di Nocera v Pompejích. ("V letech 1594 - 1600 architekt Domenico Fontana vykopal tento kanál, aby přivedl vodu z řeky Sarno do továrny zbraní v Torre Annunziata. Při jeho stavbě byly poprvé objeveny trosky Pompejí.")

Dobře, vodovod tu je, to nikdo popřít nemůže, nelze popřít ani dobu, kdy vznikl.

Jenže on vede POD ZÁKLADY MĚSTA!

A v případě, že Pompeje byly v době jeho výstavby zasypané, by to bylo místy až desítky metrů pod povrchem! Takže tu opět asi něco bude špatně...

Cílem vodovodu měla být továrna hraběte Sarna v Torre Annunziata vyznačená na následujícím satelitním snímku modrým kroužkem vlevo nahoře. Červeně je zakreslena jeho část vedoucí přes dnešní archeologický areál Pompejí. Pokud tou dobou Pompeje opravdu zasypané byly, pak vás jistě při pohledu na tento snímek napadne logická otázka: Proč sem tedy vodovod vedli a ještě k tomu takovou oklikou? Napadá snad někoho něco jiného, než že měl zásobovat město? Ale jaké, když tam údajně žádné nebylo?

To však není jediná záhada. Daleko důležitější je, jak vůbec bylo celé dílo postaveno. Uložit totiž do země gigantickou kamennou trubku o průměru 2 metry, a to v délce téměř 2 kilometrů, rozhodně nemohlo být jednoduché. A nejen to: na řadě míst byly od hlavního podzemního kanálu vyvedeny na povrch šachty, které ve městě (které tu údajně nebylo) fungovaly jako studny, a také řada kontrolních stanovišť, jimiž bylo možné sestoupit do podzemí a opravit případné havárie.

V místech, kde vodovod křížil ulice a dostal se na jejich úroveň, byla pak dlažba velmi pečlivě upravena, aby nebylo bráněno dopravě.

Precizně, dokonale. A tak možná poněkud překvapí, že Fontana, co by přední papežský inženýr, který kromě jiného vytvořil mistrovský obelisk na náměstí před chrámem sv. Petra ve Vatikánu a postavil palác na náměstí Reale v Neapoli, dovolil takovou překážku v provozu, jakou vidíme na následující fotografii. Zároveň to je ale jediná část na celé délce vodovodu, kde se dostal nad úroveň povrchu země, a tak k tomu asi měl závažný důvod.

Vodovodní kanál křížící Via di Nocera

Jak tedy probíhala stavba? Jsou jen dvě možnosti: podzemní cestou, anebo svrchu. Pokud bychom přistoupili na myšlenku, že vodovod byl kopán v podzemí (tak jako dnes třeba vzniká metro), pak je tu hned několik v podstatě nepřekonatelných překážek:

• - Kyprý sopečný popel a vulkanické vyvrženiny by se Fontanovi staly neřešitelným problémem, pokud by chtěl prorážet horizontální štěrk pod zasypanými Pompejemi. Bylo by v takových podmínkách prakticky nemožné zpevnit celou stavbu, a dokonce ještě přitom vyložit cihlami nepřerušenou klenbu. I dnes důlní specialisté na prostorové geometrické měření - a Fontana jím nebyl a neměl ani jejich vybavení - při vyměřování chybují, zejména při sklonu a spojích.

• - Neměl k dispozici ani něco jako razicí štít, který by celou práci provedl hluboko pod zemí, aniž by si dělníci všimli, že kopou pod mohutnými základy antických chrámů,

• - a to navíc v místech, kde vzhledem k permanentně unikajícím sopečným plynům byla déletrvající práce pod povrchem země prakticky nemožná.

Takže z podzemí to nešlo, a tak jediný logický závěr je, že Fontana stavěl otevřeným způsobem, svrchu. Jinak by se totiž nedala vysvětlit naprostá přesnost při stavbě: nerozbil ani jednu stěnu, nenarazil ani na jednu stavbu, přesně vodovod zahloubil při křížení s ulicemi (kromě jedné, jak jsme viděli), kontrolní studně stavěl přesně na úrovni ulic a některé z nich dokonce s bočními dvířky, aby se dalo vcházet z ulice (viz obrázek dole - kontrolní studně při stěně Villy Menandra).

Pokud jsme tedy došli k závěru, že vodovod musel vznikat při stavbě svrchu, pak je ale jasné, že musel probíhat v "živém městě" při respektování všech jeho současných pravidel rozložení městských komunikací.

Kontrolní šachta v ulici Vicolo del Citarista

Jenže pokud si tohle všechno uvědomí miliony turistů a poutníků, kteří do těchto končin už po staletí jezdí, aby obdivovali STARÉ ANTICKÉ památky a přitom samozřejmě pustili nějaký ten groš, je třeba teorii o zániku tohoto města na počátku letopočtu hájit všemi možnými prostředky. Není snad cestovní ruch nejlukrativnější oblastí hned po obchodu se zbraněmi a drogami?

Problémem by při tom ale mohly být... Fontanovy studně.

Studně

Do začátku vykopávek ani jedna studniční šachta na starých topografických mapách Pompejí není vyznačena, protože všechny studny na území města byly odhaleny až v procesu vykopávek. Pokud by Fontana kladl vodovod pod mnohametrovou vrstvou, pak by i studniční šachty musely být mnohametrové. A byly by vyznačeny na starých topografických mapách. Nejsou tam.

Historie studny u chrámu Isidy je charakteristickou ukázkou toho, jaká byla a je situace s pompejskými studnami navázanými na Fontanův vodovod.

V 18. století měly tyto městské studny šikmou stříšku (detail vpravo).

Francesco Piranezi: Vykopávky v Isidině chrámu v Pompejích, 1788

V 19. století - jak je patrné na fotografii z roku 1851 - je studna v chrámu ještě na svém místě, ale už bez stříšky. Tehdy zřejmě začínali tušit, jakou hrozbu datovému usazení Pompejí do antického starověku v sobě tají tato zařízení napojená na renesanční vodovod.

A tak byly postupně restaurovány a restaurovány,... až byly "odrestaurovány" zcela. Na snímcích z 20. století už nadzemní část chybí zcela. A podobně tomu je i jinde ve městě.

Avšak v místech, kam turisté nesmějí (a autor tohoto článku se na vlastní kůži nejednou přesvědčil, že tyto prostory jsou střeženy velmi, velmi nekompromisně. Proč?), se zbytky nadzemních částí zachovaly.

Studna v zahradě Vicolo della Nave Europa

Závěr

Vše, co bylo výše uvedeno dovoluje s určitostí tvrdit, že tento vodovod byl postaven v existujícím městě, které katastrofa teprve čekala. Tudíž dnes vykopané město Pompeje je městem zničeným při erupci Vesuvu v roce 1631, což ostatně potvrzuje i epitaf z té doby v Torre del Greco, kde jsou Pompeje připomínány spolu s Herculaneem, Ottavianem, Resinou i Portici v seznamu měst zničených touto přírodní katastrofou. A dokazuje to i velké množství zde nalezených předmětů odpovídajících nikoli starověku, ale období nastupujícího novověku.

Proti tomu máme ale oficiální příběh o tom, jak geniální Fontana postavil vodovod pro v místě neexistující zasypané město, pod základy jeho zasypaných domů, ba dokonce i pod mohutnými zasypanými chrámy, aniž by sebemíň poškodil jejich zasypané zdi. Pro toto neexistující zasypané město z něj vyvedl studny přesně na úroveň neexistujících zasypaných ulic, zřídil kontrolní šachty přístupné ze zasypaných ulic a směrem do těchto neexistujících zasypaných ulic jim nechal udělat dveře, okna a omítku. Zvenku.

Přitom se nám tvrdí, že za celých těch 6 let si pouze "všiml", že tu asi někdy, kdysi dávno, možná, mohlo být něco jako město.

Věř, kdo můžeš...

A proč to všechno, proč celý ten grandiózní podvod?

Důvodů může být víc. V první řadě tu jde o úžasný byznys a peníze jsou, jak víme, vždy až na prvním místě. Ale taky to mohl být jen omyl historiků, který je tak těžké si po staletích přiznat.

Jenže v tom mohl být i hlubší smysl - vytvořit mýtus úžasné, starověké kultury Evropy. A tento trend byl zjevně kýmsi podporován. "Antičnost" se stala módou. Podívejme se, jak se dav tísní, jen aby viděl ten zázrak: "To jsme my, naše úžasná minulost, naše nádherné kořeny, které tu najednou vypluly z matně šedivé mlhy našich údajně barbarských kořenů!"

Záliba v antice se promítla do vznikajícího klasicismu, který zasáhl všechna odvětví umění. Bez významu není ani důraz na uvolněnou sexualitu, která čišela z maleb postupně odhalovaných pompejských vil a zcela jistě ovlivnila tehdejší prudérní společnost. I to byl výrazný krok k celkové změně mentality západní kultury. Kdosi v pozadí se tu chopil příležitosti a plně ji využil k formování lidstva plánovaným směrem...

Možná.

(Podle článků Andreje Čurilova)
O autorovi: (1962 - 2013) absolvent Novočerkaského polytechnického institutu pracoval jako inženýr-mechanik v oboru stavebních materiálů a konstrukcí ve vedoucích funkcích různých podniků stavebních materiálů v pobaltských státech. Roku 1992 se přestěhoval do Německa. Od roku 2007 se aktivně zabýval historickými analýzami, kterým věnoval veškerý volný čas. Problematikou Pomepejí se zabýval několik let a na toto téma publikoval na různých forech a vydal knihu. Je v této oblasti mezinárodně uznávaným autorem.