KDYŽ VLÁDL BABYLON

Anonym

Anonym

autor

03.11.2005 Věda & technologie

     Město, které zmizelo přede dvěma tisíciletími, a přesto jej každý zná. Centrum náboženství a vědy. Symbol bohatství i lidské pýchy. Tím vším byl a je Babylon, jedna z nejvýznamnějších světových metropolí starověku.  Jižní Mezopotámie, tedy území dnešního Iráku, byla osídlena odedávna. První zemědělci se tu usadili před dvanácti tisíci lety, s koncem doby ledové. Zemědělské osady se někdy v pátém tisíciletí začaly měnit v města. Objevilo se písmo, společnost se rozdělila na třídy a kasty, v nichž vládla přísná pravidla určující život každého člověka od narození po smrt. Z měst se staly ve třetím tisíciletí př. n. l. sumerské městské státy - známý Ur, Uruk nebo Nippur. Základy naší současné civilizace byly položeny právě tam. Oblast jižního povodí Eufratu a Tigridu se dělila na dvě části: Akkad, obývaný semitskými Akkady, a Sumer, kde žili původně nesemitští Sumerové. Řečtí kartografové tuto oblast později nazvali Babylonie, země města Babylonu. Jméno mu dalo kdysi bezvýznamné sídlo na řece Eufratu, jemuž se akkadsky říkalo Báb-ili, boží brána. Babylon se stal střediskem provincie a místem uctívání nejvyššího boha mezopotamského panteonu Marduka, vládce všech bohů i lidí.

      V osmnáctém století př. n. l. jej panovník Chammurapi učinil hlavním městem celé jižní Mezopotámie. Chammurapi byl geniální stratég a politik. Vydal proslulý zákoník mnoha odvětví soukromého i veřejného práva a zvětšil území říše tak, že pokrývala celou Mezopotámii a sahala až k Perskému zálivu. Babylonská říše převzala a dále rozvíjela kulturní a náboženské tradice sumerských a akkadských měst, z nichž mnohé byly v osmnáctém století př. n. l. již opuštěny. Chammurapi také dokázal využít Mardukova kultu, díky němuž se Babylon na dlouhou dobu stal náboženským centrem starověkého světa.

      Jak vlastně Babylon vypadal na vrcholu slávy? Byl celý obklopen vodou. Z jedné strany ho chránil přirozený břeh řeky Eufrat, z ostatních umělý vodní příkop. Uprostřed města Babylon se tyčil Mardukův zikkurat, doslova chrámový vrch. Jeho konstrukce se mnoho nelišila od jiných podobných staveb v Mezopotámii, třeba v Uru nebo v Nippuru. Chrám tvořily na sebe navazující plošiny s kolmo posazenými schodišti. Celek trochu připomíná stupňovité chrámy Střední Ameriky. Mardukův zikkurat měl být majestátní, aby odpovídal významu boha, jemuž byl zasvěcen. Dostal název Etemenanki, chrám základu nebes a země. Právě tento chrám se zřejmě stal základem biblického příběhu o babylonské věži.

      Konec chrámu Etemenanki byl trochu jiný, než se píše v bibli. Zatímco podle knihy Genesis lidé Babylon i jeho věž opustili a rozptýlili se po světě, ve skutečnosti bylo město souvisle osídleno až do druhého století našeho letopočtu. Konec Mardukova chrámu byl i tak neslavný. Byl postaven z pálených cihel, které se daly snadno znovu použít. Když význam města poklesl, lidé jej celý rozebrali, takže po něm zůstala jen díra v zemi.

     V době Chammurapiho do města přicházelo mnoho nových obyvatel. Zvětšil se i panovníkův dvůr. Archivy nalezené v syrské lokalitě Mari dokládají, že amoritští vládci si po vítězných výpravách přiváželi nejen majetek poražených nepřátel, ale i jejich ženy a celé harém y . J e pravděpodobné, že mnoho žen z královských rodin celé Mezopotámie skončilo za zdmi babylonského královského paláce. O počtu králových žen se z archivů více nedozvíme; přesně však známe jména jeho dětí. Královský palác v centru Babylonu byl od Chammurapiho dob obchodním a administrativním centrem říše.

     Působili tu obchodníci, kteří mohli s přebytkem zemědělské produkce nějaký čas dále podnikat, než jej odevzdali králi. Také díky nim závisel na paláci veškerý život v Babylonu. To vše trvalo až do šestnáctého století př. n. l., kdy na Babylon začali útočit Chetité postupující z Anatolie v dnešní Sýrii. Již v roce 1595 město vyplenily oddíly chetitského krále Muršilise I. Potom se vlády zmocnili Kassité, příslušníci národa pocházejícího z hor dnešního západního Íránu. Začala nová doba, doba kassitských králů.

     Noví vládci v Babylonu sice nesídlil, ale nechávali se tu korunovat. Město dále rozvíjelo své intelektuální a duchovní tradice. Právě za vlády kassitských králů byla sepsána nejdůležitější díla babylonské literatury - Epos o Gilgamešovi a epos o stvoření světa Enuma eliš, podle nějž byl Babylon založen přímo bohem Mardukem. Ucelenou podobu dostaly i poznatky z mnoha oborů - lékařství, jazykovědy, věštění i matematiky. Babylonští matematici pracovali již nejméně od druhého tisíciletí s tabulkami druhých a třetích mocnin a odmocnin a některých logaritmů. Zachovaly se i četné úlohy založené na lineárních a kvadratických rovnicích. Běžné byly výpočty objemů a obsahů různých obrazců a těles.

     Babylonské věštby byly založeny na pozorování nebeských těles a úkazů. Díky nim získali babylonští astrologové pozoruhodné astronomické poznatky. Určili dráhu Měsíce a výskyt jeho zatmění, podle nichž usuzovali, zda nehrozí nějaké nebezpečí panovníkovi. Pokud se taková hrozba potvrdila, byl někdy ustanoven náhradní král, který byl po sto dnech zabit, aby mohl na trůn dosednout opět původní vládce.

    První tisíciletí před naším letopočtem bylo ve znamení bojů asyrských, aramejských a chaldejských panovníků o nadvládu nad městem, které již bylo v tu dobu pokládáno za svaté. Katastrofa přišla na počátku sedmého století. Asyrský král Sinacherib tehdy nechal Babylon srovnat se zemí jako trest za to, že Babyloňané vydali Elamitům jeho syna. Všechny stavby byly zničeny a jejich zbytky nahrnuty do Eufratu, který řadu dní odnášel kalnou vodu do Perského zálivu. Všichni obyvatelé v okolí řeky se mohli přesvědčit o úplné zkáze, jíž unikl jediný předmět - socha boha Marduka. Sinacherib Mardukův kult respektoval a dal sochu převézt do Asýrie, kde zůstala se všemi poctami uložena několik let.

    V sedmém století nechal Sinacheribův nástupce Asarhaddon Babylon vystavět znovu. Po násilných událostech vyvolaných snahou části obyvatel o odtržení došlo ke sporu o následnictví trůnu. Jeden z babylonských velitelů jménem Nabopolassar se prohlásil králem a zajistil nezávislost Babylonu i okolního území na Asyřanech. Díky mnoha územním ziskům pak položil základy nové, tzv. novobabylonské říše. Jeho syn byl Nabukadnezar II., který kromě jiného připojil k babylonské říši i Sýrii a Palestinu. Dvakrát oblehl Jeruzalém, nechal tam zničit chrám a odvléci židovské obyvatele do zajetí. Biblický příběh vyprávějící o této události se stal roku 1842 námětem slavné Verdiho opery Nabucco (viz 100+1 4/2001). Babylon byl tou dobou opět jediným centrem celé západní části Blízkého východu, městem, kde sídlil král a kde byl uctíván nejvyšší bůh Marduk.

    Přestavěný Babylon byl příkladem dokonalého stavitelského umění starověku. Ulice se křížily s geometrickou přesností podobně jako v dnešních velkoměstech. Kromě rozlehlých královských paláců tu byly čtyři desítky chrámů, domy kněží a významných obchodníků, z nichž některé měly rozlohu až čtyř set metrů čtverečních. Podle starověkých autorů Herodota, Josefa Flavia a Strabona tu měl ležet i jeden z divů světa - slavné visuté zahrady královny Semiramis. Měl je nechat vystavět král Nabukadnezar pro svou médskou manželku, aby jí připomínaly hornatou krajinu, kde se narodila.

    Mnoho archeologů se snažilo bez úspěchu zbytky zahrad najít. Žádný z novobabylonských pramenů se o zahradách nezmiňuje, chválí však Nabukadnezarovy stavby hradeb, bran a paláců. Je možné, že jde o výmysl řeckých spisovatelů. Podle jiného vysvětlení zahrady s důmyslným systémem přečerpávání vody mohly existovat, ne však v Babylonu, ale v asyrské metropoli Ninive. Vojenskou ochranu Babylonu zajišťovaly dvě řady opevnění. Vnější hradby měřily přes jedenáct kilometrů, vnitřní osm kilometrů. Město se zdálo nedobytné až do roku 539 př. n. l., kdy se jej pokusili získat Peršané. Pronikli jednou z bran do chrámu a královského paláce a ovládli Babylon na dvě století.

    S příchodem Peršanů Babylon přišel o politickou nezávislost, neztratil však nic ze své velikosti. Stále to bylo nejlidnatější a ekonomicky nejvýznamnější město na východ od Eufratu. Perští vládci tu kvůli příznivému klimatu trávili zimu. Obchod prosperoval, o čemž svědčí nalezené účetní záznamy tehdejších podnikatelů. Bohaté město s téměř dvoutisíciletou historií padlo v říjnu roku 331 př. n. l. do rukou makedonského vojevůdce Alexandra Velikého, který snil o tom, že z něj učiní hlavní město své říše. Své dílo nedokončil. Zemřel roku 323 př. n. l. v babylonském paláci krále Nabukadnezara. Byl to tentýž palác, kde se podle bible objevila ruka píšící vzkaz, že se blíží konec babylonské říše.

    Když Babylon ovládla řecko-makedonská dynastie Seleukovců, její představitelé se rozhodli místo tisíciletého města vystavět novou metropoli na řece Tigridu. Dostala název Seleukie a brzy ekonomickým i duchovním významem Babylon překonala. Od poloviny druhého století patřil Babylon Parthům a jeho sláva byla nenávratně pryč. Lidé z něj začali odcházet a po přelomu letopočtu jej opustili úplně. Když sem v roce 115 n. l. přijel císař Traianus, našel na místě Babylonu jen trosky obývané divokou zvěří. Zbytek zkázy dokonali zemědělci, kteří rozebrali pozůstatky staveb a ohradili s nimi svá pole. Město, které vládlo dva tisíce let světu, zmizelo pod nánosy prachu a hlíny.

    Jméno Babylon bylo v Evropě známé po celý středověk. Cestovatelé, kteří tou dobou přijížděli do Mezopotámie, se často pokoušeli trosky slavného města najít, ale bez úspěchu. Místní obyvatelé nebyli vstřícní k cizincům a vyprávěli proto různé historky o šelmách a dracích, kteří tu měli žít. O skutečném Babylonu však dobře věděli. Svědčí o tom třeba název Tell Babil, kterým se označoval jeden z babylonských umělých vrcholů. Prvním Evropanem, který na místo někdejší metropole přijel, byl Ital Pietro Della Valle v roce 1616. Čekalo jej zklamání - neviděl žádné zbytky staveb, jen dokonalou pustinu. Vše, co z města zbylo, se nacházelo několik metrů pod zemí s výjimkou jediné sochy lva. Na konci devatenáctého století se na Blízký východ vydal německý císař Vilém II. ve snaze podpořit koloniální politiku své země.

     Po návratu vyslal do oblasti Babylonie archeologickou expedici vedenou architektem Robertem Koldeweyem. Pracovalo se tu bez přestávky od roku 1899 do roku 1917, dokud archeology nevyhnali Angličané. Výzkumy pak zvolna pokračovaly až do chvíle, kdy se k moci dostal Saddám Husajn. Ten se považoval za následovníka Chammurapiho a nařídil Babylon zrekonstruovat, aniž by bylo jasné, jak stavby přesně vypadaly. Výsledkem jsou stavby, které připomínají hollywoodské dekorace. Nedokončená zůstala lanovka, která měla vozit turisty okolo města. Rekonstrukce a změny provedené v posledním století na místě Babylonu jsou také oficiálním důvodem, proč tak významná archeologická lokalita nemůže být zapsána na Seznam UNESCO.


Převzato: 100+1