ZKÁZA VELKÉ TARTÁRIE (1)

Dne 15. ledna 2013 ruský prezident Vladimír Putin v Ruské geografické společnosti slavnostně otevřel nový archiv, kde jsou veřejnosti zpřístupněny mapy Tartárie (viz video níže).

Asi se ptáte, co je na tom tak zajímavého. Je a hodně. Tímto aktem dal světu na srozuměnou, že Rusko se vydává na cestu odhalování své skutečné a nezfalšované historie, protože si je vědomo toho, že národ, který svoji historii nezná, nemůže mít ani budoucnost.

Současná oficiální historie, jak je učena v ruských školách, byla vytvořena v průběhu 18. - 19. století a byla sepsána v souladu s biblickou koncepcí historie na zakázku Romanovců. Už jen přechodem z původního kalendáře (počítaného od podepsání míru ve Hvězdném chrámu) na kalendář juliánský se historie říše zkrátila o více jak pět a půl tisíce let!

V Ruské federaci už proto pracují na zcela nové koncepci vzdělávání a přepisují se učebnice, které pro tuto většinově slovanskou zemi v posledních dvaceti letech tvořily ze zcela „nezištných“ důvodů západní vzdělávací instituce.

A myslím, že ani mnozí z vás nikdy neslyšeli o největším státním útvaru na Zemi za dobu nám známé historie. Učili jsme se sice o slavném Egyptu, Perské říši, říši Osmanské či Římské – ale to všechno byly drobečky proti obrovské slovanské říši, která v průběhu věků nesla názvy Rassénie, Skýtie a nakonec Tartárie.

Tím spíš je překvapující, že tato země nenalezla jediné zmínky v oficiální historii!

Abychom tuto mezeru trochu zaplnili, což bychom jako Slované určitě měli, nabízíme výtahy z obsáhlých statí Jeleny Ljubimové a Dmitrije Mylnikova.

----------------------------------------------------------------------


Velká Tartárie. Kdo ji obýval?

Po nesmírně dlouhou dobu existoval na Zemi obrovský státní útvar, který se rozkládal na několika kontinentech. Miliony jeho obyvatel vytvořily svébytnou kulturu založenou na duchovních a mravních kvalitách člověka, na úctě k předkům a spravedlnosti, úctě k rodině a lásce k vlasti. Tato země se objevuje na mnoha starých mapách.


Původně v Tartárii žili převážně Tartaři. Vysocí, rusovlasí, bílé pleti, lidé s očima modré, zelené nebo šedé barvy. Slované-Árjové. Rusové. Přátelští a laskaví v dobách míru, stateční a nemilosrdní v bitvě, spravedliví a soucitní ve dnech vítězství a vytrvalí během protivenství. To proto, že chránili morální čistotu a víru svých Předků. Od Uralu po Aljašku. Od Nové Země k Tibetu.

Ještě na prahu novověku to byla podle prvního vydání Encyclopedie Britannica největší říše na světě:


Mapa z Encyklopedie Britannica, rok vydání 1771

„Tartárie – ohromná země v severní části Asie ohraničená Sibiří na severu a západě se nazývá Velká Tartárie. Tartaři žijící jižně od Moskovie a Sibiře se nazývají Astracháni, Čerkezové; Dagestánci žijí na severozápad od Kaspického moře; Kalmyckými Tartary jmenují ty, co obývají území mezi Sibiří a Kaspickým mořem; Uzbečtí Tartaři a Mogulové obývají zemi severně od Persie a Indie; a nakonec Tibetští Tartaři žijí na severozápad od Číny.“ (Encyklopedie Britannica, první vydání, díl 3. Edinburgh, 1771, s. 887)

To platilo až do 18. století. Pak jakoby mávnutím proutku zlého čaroděje – Tartárie zmizela. Zmizela z map, z knih, vzpomínek. Zmizela i z dalších vydání Encyclopedie Britannica. Prostě – není. Proč toto velké impérium po sobě nezanechalo několik méně významných států, jak je to obvykle v případě rozpadu jiných impérií? A kam se poděly miliony jeho obyvatel? Proč v učebnicích dějepisu nenajdeme o tomto úžasném územním celku ani zmínku? A... co to bylo za „malou dobu ledovou“, která proběhla před 200 lety?

O Tartárii 200 let nikdo neslyšel. Dokud se neobjevila práce akademika Fomenka „Nová chronologie“, která navrátila do vědeckých kruhů množství svědectví o existenci tohoto státu. Největšího ze všech, které kdy na naší planetě existovaly.

Přirozenými hranicemi říše, kterou dnes známe jako Tartárii a která v dávných dobách zabírala téměř celou severní polokouli, byly břehy oceánů. Přitom tři z nich - Ledový, Tichý a Atlantský - byly ve skutečnosti jejími vnitrozemskými vodami.

Na evropsko-asijském území víme o několika provinciích této obrovské državy. Jmenujme alespoň některé z nich: Na západě to byla Moskevská Tartárie / Moskovie / Russie. Na jih od ní, na území dnešní jižní Ukrajiny a Krymu byla Malá Tartárie. Uprostřed asijského kontinentu na mapách nalezneme centrální Velkou Tartárii končící na severu až u břehů Tartarského moře (Severního ledového oceánu) a na východ od Kaspického moře zhruba na území dnešního Turkmenistánu Nezávislou Tartárii. Od Velké čínské zdi na sever se táhla Čínská Tartárie a tam, kde bychom dnes našli Mandžusko, byla dříve Tartárie Mogulská.


Tartárie v 16. století

Mapa z roku 1754

V roce 1703 založil Petr I. Sankt-Peterburg, který se o devět let později stal hlavním městem. Čeho? Vždyť až do roku 1721 ležel na území Švédska! Nicméně západní mocnosti jej plně podporovaly, a tak nově vzniklé "Ruské imperium" začalo svůj útok na Moskovii.

Za následujících sto let Tartárie utrpěla řadu těžkých porážek a byla tak nucena přiznat ztrátu některých částí svého teritoria: na jižním Uralu, v severním Přikaspicku a jihozápadní Sibiři, v centrální a severo-východní Indii a na východním pobřeží Severní Ameriky. V současné době jsou rozličné epizody této války, v podstatě světové svým rozsahem a důsledky, známé jako potlačení Pugačevova povstání, přisvojení Sibiře, kolonizace Indie a válka za nezávislost britských kolonií v Americe.

Na počátku 19. století (to už na carském trůnu dvě stě let úřadovali Romanovci) tak prakticky mizí centrální Velká Tartárie a přes celou severní část Asie až na Kamčatku se táhne - Ruské impérium.

V průběhu těchto staletí obyvatelstvo evropské části Tartárie podlehlo zhoubnému vlivu monoteismu (judaismu, křesťanství, islámu) a ponořilo se do krvavých hrůz náboženských dobyvačných válek, politických intrik, povstání a revolucí. A oddělilo se od Asie. Nedokázalo odolat náporu nových světových náboženství a uchránit mravní čistotu a víru svých Předků. Hranice mezi původní zemí a novým Západem běžela od Severního ledového k břehům Indického oceánu, podél Uralu, břehů Kaspického moře a vrcholků Zagroza.

Tartárie tedy utrpěla vojenskou porážku a územní ztráty.

No a co? Takové ztráty nemohly způsobit zánik tak velké državy! I kdyby porážka dala vzniknout těžké vnitřní krizi, tak žádná vnitropolitická krize nemohla způsobit rozpad Tartárie, protože národ obývající Asii ještě před pár staletími byl soudržný a dokonale homogenní. I po stránce národnostní, i po jazyku a po vyznání.

Aby bylo možné zničit Tartárii, bylo nutné nejdříve zničit její lid. Všechen! Do posledního člověka! Ale k tomu nikdo neměl sílu. Ani Británie, ani noví "Moskoviové". Ani jejich koalice. Dokonce ani kdyby do té koalice vstoupila celá Evropa.

Jen znamenitý vojevůdce Alexandr Suvorov, který se účastnil porážky Pugačeva a osobně ho eskortoval do Moskvy, mohl tartarským vojskům způsobit hlavní porážku. A zřejmě také způsobil. Za což byl i vyznamenán zlatým mečem s briliantovou rukojetí (cena takového meče se rovnala ročním nákladům na celý pluk). A získal i několik vysokých ocenění - i když oficiální historiografie o tom mlčí. Jak ryba. Přesněji – skrývá historii tartarských válek Moskovie za války s osmanskými Turky a dalšími krymskými chány.

Tartárie o svá území musela bojovat nejedno století. Ale nikdo ji nemohl s konečnou platností zničit. Například Osmanská říše, dokonce i v době svého rozkvětu desetkrát menší než Tartárie, mnohokrát utrpěla porážky v bitvách, prohrávala války a ztrácela území, ale z politické mapy světa nikdy nezmizela. Narozdíl od Tartárie, která byla vymazána nejen z mapy.

Tartárii vymazali i z povrchu zemského. Spolu s lidmi, jejím obyvatelstvem.

Než budeme pokračovat v našem pátrání po příčinách konce Tartárie, zastavme se chvíli v čase někde kolem roku 1815. V tu dobu totiž na Zemi s největší pravděpodobností došlo k jakési obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic neříká. Nebo nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy však známe velmi dobře – statisíce, ale pravděpodobně spíš miliony lidských životů.

Rok 1816 později dostal jméno „Rok bez slunce“. Tehdy došlo ke klimatické anomálii, která postihla velkou část severní polokoule. Neobyčejné počasí trápilo celou západní Evropu, Turecko a východ Severní Ameriky. V USA tento rok dosud nazývají „Eighteen hundred and frozen to death“, to znamená něco jako „Osmnáct set a nasmrt zamrzlý“. Oficiální věda ho pokládá za začátek „malé ledové periody“ trvající tři roky.

V březnu teploty v Severní Americe pokračovaly mrazy jako v zimě. V dubnu i květnu bylo nepřirozeně mnoho dešťů a krup, náhlé mrazy zničily většinu plodin, v červenci dvě obří sněhové bouře způsobily smrt řady lidí a v červenci a srpnu dokonce zamrzaly řeky. Každou noc byl mráz a v New Yorku a na severovýchodě USA napadalo metr sněhu.

I Německo trápily silné bouře. Mnohé řeky, včetně Rýna se rozvodnily. Ve Švýcarsku bylo počasí, jaké nikdo nepamatoval. A po všechny měsíce sněžilo a sněžilo. Neobyčejné počasí způsobilo katastrofální neúrodu. Neurodilo se prakticky žádné obilí. Na jaře následujícího roku ceny zrna v Evropě stouply na desetinásobek a vypukl hladomor. Na svět se spustila tma. V plném smyslu slova. Slunce se nemohlo skrze vrstvy mraků dostat a zahřát zemi. Lord Byron v roce 1816 začíná jednu svou báseň: „Pohaslo jasné slunce a ztemnělé / hvězdy se potácí v prostoru bez účelu, bez paprsků / ledová je zem, ...


Na obrázku je pro ilustraci přehled teplot toho roku v polské Wrocławi, která na tom nebyla ještě nejhůř. Všimněte si, že za celé léto teplota nevystoupila nad 20°C

Odpověď na tříletý chlad byla nalezena o sto let později. Americký výzkumník U. Hamfreys spojil změnu klimatu v letech 1816 – 1819 s výbuchem vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa. Výbuch tehdy vyvrhl asi 150 km3 pyroklastických trachyandezitů. Kouř dosáhl výšky 44 km a sopečný materiál společně se sopečnými plyny se mohl dostat až do stratosféry. V současné době je tato hypotéza ve vědeckém světě všeobecně přijímaná.

Ale možná by někomu mohlo připadat zvláštní, že výbuch vulkánu na jih od rovníku tak ovlivnil klima severní polokoule a přitom nemáme zprávy o podobných problémech na polokouli jižní. A pokud by skutečně směs prachu a popele v atmosféře tak intenzívně bránila slunečnímu svitu, je těžko vysvětlitelné, proč by se tak dělo jen na jednom – i když rozsáhlém – území, a to dokonce po tři roky.

Když se podíváme na planetární schéma vzdušných proudů, vidíme, že vzdušné masy z jižní polokoule se prakticky nemísí se vzdušnými masami polokoule severní (na obrázku jsou převládající větry naznačeny šedými šipkami). Kdysi se v učebnicích civilní obrany psalo, že radioaktivní spad obvykle zůstává na té polokouli, kde došlo k výbuchu. Dá se předpokládat, že popel a prach vyzdvižený do atmosféry při výbuchu sopky se bude chovat podobně.

Za povšimnutí stojí i to, že zatímco Evropa a Amerika zamrzaly a hladověly, v Rusku v letech 1816 – 1819 žádné podobné historické záznamy nejsou. Ani chlad, ani hlad. Buď to bylo tím, že jak tvrdí známý vtip – Rus si zapíná horní knoflík u košile až při mínus padesáti – anebo takové záznamy zmizely.

Anebo tam tomu mohlo být i naopak...

Pokud má správný badatel sebemenší pochybnost, měl by hledat další možná vysvětlení. I my tedy připusťme myšlenku, že na vině popsané lokální klimatické anomálie nebyla sopka.

Co by to mohlo být jiného?

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.

Další díly