POSELSTVÍ

"Jsme Hvězdní Strážci, nositelé dávných tajemství.
Když hledáme odpovědi a ptáme se Proč, pozvedáme své oči k nebesům,
neboť tam v třpytu světelných bodů nacházíme oči našich předků,
jež shlíží k nám, k Zahradníkům Moudrosti, kteří žijí uvnitř svého vlastního Snu."
Jaroslav Chvátal

Řada čtenářů mi napsala, zda bych se nechtěl podělit o své vlastní pocity a dojmy z nastávajícího roku 2015, do kterého jsme právě vstoupili. Přemýšlel jsem především o formě takového sdělení. A nakonec jsem se rozhodl napsat následující řádky.

Nepotřebuji ke svému životu konvenční svátky ani oslavy, a tak byl první den nového ročního cyklu pro mne v mnohém podobný jako ty předešlé. Přesto je pro mne tato doba svým způsobem výjimečná. Je to proto, že každý první den v novém roce kolem deváté hodiny ranní vyrážím na procházku. Nikoliv do přírody. V tento den se vždy procházím ulicemi několika set tisícového města. Nevěřili byste, jak dokáže být takové město klidné a tiché. Pravda, v tuto hodinu je to pouze v jednom dni v roce, ale právě proto je pro mne tento den tak výjimečný.

Stejně tak tomu bylo i letos. Mrazivý vzduch násobil ticho, které se kolem mne rozléhalo do všech stran. A tak jsem se mohl všemi smysly soustředit na "Poselství", tentokrát pro rok 2015, které počínalo jemně rezonovat v každém koutku mého vědomí. Nevím, zda o tom víte, ale v realitě uvnitř první dne roku je pro nás připraveno mnoho důležitých informací o tom, jaké předivo našeho osudu (a tím myslím nejen naší individuální úroveň, ale i nás jako celou rodinu lidské civilizace) bude příst "Duch Doby" v daném ročním cylu.

Za ta léta, co jsem se naučil nahlížet do jemného tkaniva "Poselství", jsem zjistil, že jeho odkaz ke mne přichází především ve formě vizí, jakýchsi velmi živých obrazů. I tentokrát jsem byl tak trochu zvědav, co uvidím. A tak jsem požádal "Ducha Doby" o možnost nahlédnout do skrytých řádků. Zároveň jsem si uvědomoval, jak důležité je být trpělivý a pokorný, nespěchat a nenaléhat. Míjela minuta za minutou a já krok za krokem procházel ztišenými ulicemi Ostravy. Čas je jako řeka, která proplouvá kolem a obtéká vás ze všech stran. Když naberete čas do svých dlaní, proteče vám mezi prsty jako voda.

"Poselství", o kterém hovořím, má zvláštní schopnost vstoupit do vašeho vědomí tak jemně a nenápadně, jako ta nejskrytější myšlenka. Proto mne první příliv vize vždy překvapí jakoby nepřipraveného. V průběhu let jsem však pochopil, že tomu tak ve skutečnosti není. Jsou prostě věci, situace, události, na které se nelze připravit. Může to být překvapující zjištění, ale tak to prostě je a je to v pořádku. Nelamme si hlavu s tím, že jsme toto nebo tamto mohli udělat lépe, rychleji, nebo že jsme takovou věc prostě měli udělat. Jsou situace a události, na které se nelze připravit.

A najednou jsem stál na vrcholu kopce. Nikde žádný strom. Všude kolem mne tráva, jež se vlnila jako zelené moře. Pak jsem se podíval před sebe. Klouzal jsem zrakem po okolní přírodě, až se mé oči dotkly velmi vzdáleného horizontu. Pane to je dálka, říkal jsem si sám pro sebe. Po chvíli jsem zjistil, že toužím poznat, co se nachází za ním. Co se nachází tam, kam nedohlédnu. A pak se to stalo. Šumění trávy ustalo. Ticho bylo tak výrazné, že jsem slyšel svůj vlastní dech. Chtěl jsem se podívat někam jinam, ale mé oči byly stále silněji přitahovány do míst, kde se země dotýkala oblohy.

Zdá se mi to, nebo mne šálí zrak...

Nevím, kolik času uplynulo. Mnoho, málo? Kdo ví. Připadal jsem si jako kámen uprostřed proudu. Takový pocit jsem měl zpočátku, ale pak jsem pochopil, že mé vědomí je tímto proudem unášeno - Řekou Času. Místo rozvlněné hladiny jsem spatřil, že spočívám v předivu jemných stříbrných nitek, které se obtáčely kolem každého jednoho fragmentu mé existence. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že tyto stříbřité nitky jsou vlasy "Pána Času".

Ale zrak mne nešálil. Horizont se skutečně přibližoval. Nebo já k němu? Na tuto otázku jsem si neodpověděl, neboť mou pozornost upoutalo cosi jiného. Byly to slabé záblesky. Mihotaly se v kaskádě nevyřčených: "Proč?" Obloha za horizontem světélkovala těmito záblesky. Ať jsem se podíval kterýmkoliv směrem, zřetelně jsem viděl blesky ve velké dálce. Mezitím se ona pomyslná hranice mezi zemí a nebem zase o kousek přiblížila. Nyní to bylo zřejmé. Za horizontem se skutečně blýskalo.

Ale kde jsou hromy, se svým dunivým: "Proto!" Nebyly slyšet. Zatím...

Bouře je ještě daleko, ale blíží se. Ze všech stran se nezadržitelně blíží. Moji blízcí ví, že jsem se sám dlouhou dobu bouří bál. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že jsem se spíše bál sám o sebe. Jednou mne taková bouře zastihla na horách. Temné mraky se vynořily jako na povel rychle a ze všech stran. Blesky oslňovaly oči a hromy rozechvívaly půdu pod mýma nohama. Zachvátila mne panika. Nejdříve jsem chtěl utéci, a tak jsem prostě utíkal jedno kam, ale hlavně co nejdál od těch blesků. Po tvářích se mi řinul pot a v hlavě jsem slyšel stále dokola opakující se:

"Neutečeš! Neutečeš! Neutečeš!"

A vskutku. Svému osudu nemůžeme utéci. Ne proto, že by byl tak mocný, ale proto, že jsme jeho "Tvůrci". A "Tvůrce" by se neměl k svému dílu obracet zády. Neměl by utíkat před tím, co stvořil. Měl by mít odvahu ctít svou vlastní odpovědnost za své skutky, jež každý bez rozdílu sám o sobě posvátný jest. Když utíkáme před svým dílem, před svým "Osudem", utíkáme sami před sebou. A tak jsem se zastavil. Setřel jsem si pot z čela a strhaný výraz v mé tváři nahradila výzva. Obrátil jsem se čelem k bleskům a hromům, roztáhl ruce a krůček za krůčkem jsem vyrazil vstříc blížící se bouři. Svému osudu.

Ale stalo se něco naprosto úžasného. S každým mým krokem bouře slábla. Temná mračna se počala rozpouštět, blesky ustávaly a hromy doznívaly. Byla to skutečně zázračná chvíle. A spolu s prvními paprsky slunce, jež se ke mne prodíraly skrze mlžnou oponu trhajících se mraků, se spustil déšť. Nádherný jemný déšť, jehož kapky se snášely v elegantních kreacích z nebe směrem k zemi. Tehdy jsem poprvé v životě uviděl trojnásobnou duhu, která se klenula jako "Vítězný Oblouk" nad mou hlavou.

Před svým osudem nemůžeme utéci, ale můžeme jej změnit, neboť jsme jeho "Tvůrci". Přesně toto jsem si uvědomil tenkrát v roce 1986 uprostřed "Labské louky" v Krkonoších. A přesně toto jsem si uvědomil ve své vizi, když jsem stál na kopci dívaje se k horizontu skrze peřeje času k zábleskům protínajícím oblohu. Pak jsem se vydal po klikatící se cestičce dolů pod kopec. Míjel jsem stáda pasoucích se krav, dotýkal jsem se kmenů topolů a dole na kraji vesnice jsem slyšel smích hrajících si dětí.

Hráli si na vojáky...

Odsud k horizontu nebylo vidět. Tajemné záblesky blížící se bouře jako kdyby ještě nějakou dobu nebyly. Ale moudrost našich předků učí, že s každou Bouří přichází Naděje v nový Počátek. Restart k novým příležitostem a horizontům na cestě naší lidské evoluce.

Jsme Hvězdní Strážci, nositelé dávných tajemství. Když hledáme odpovědi a ptáme se proč, pozvedáme své oči k nebesům, neboť tam v třpytu světelných bodů nacházíme oči našich předků, jež shlíží k nám, k Zahradníkům Moudrosti, kteří žijí uvnitř svého vlastního Snu.

Zasloužíme si Změnu. Zasloužíme si nový Začátek. Zasloužíme si nový vítr do plachet. Nelze utíkat před naším společným Osudem, neb my sami jsme jeho tvůrci. Neutíkejme. Zastavme se. Obraťme se čelem. Roztáhněme ruce a vydejme se vstříc novým příležitostem. Změňme naději na lepší svět v realitu.

Oblečme si bílá roucha. Najděme v sobě sílu a odvahu sklidit to, co jsme zaseli. Naši potomci připraví novou setbu, v novém světě a s novou nadějí.

Jsou události, na které se nelze připravit.

A ty právě přichází.

P. F. 2015