UKRAJINA: PROLOG K MULTILATERÁLNÍMU SVĚTU NEBO K NOVÉMU SVĚTOVÉMU ŘÁDU?

Každému otevřeně myslícímu lidskému jedinci, dokonce už i části českých „ovčanů“ pasených na virtuálních loukách za Potěmkinovými vesnicemi úspěchů tamní „dem-okrást-i-je“, začíná pastýři České televize docházet, že ten každodenní propagandou oslavovaný boj za vývoz jediného světonázoru se začal nebezpečně přibližovat jejich na dluh koupeným gaučům.

Kouzlem nechtěného je to i díky placené České televizi, jejíž důvěryhodnost, objektivita a kontakt jejích zpravodajských a komentátorských „ES“ se skutečnou realitou je asi na úrovni federální Československé televize přibližně v roce 1988. Jediný rozdíl je v tom, že dnes sledují lidé na barevných televizorech stejný černobílý obraz jako tenkrát a pochybná kvalita HD „made in“ České radiokomunikace tomu dává korunu.

Kdo nevidí v přeneseném slova smyslu pouze černobíle a vnímá aspoň odstíny šedi, nebo dokonce barvy, uvědomuje si, že primitivní schéma černá – východ – zlo versus bílá – západ - dobro má značné trhliny a současná dynamika vývoje ukazuje jejich skutečné množství a velikost. Přestože korporátní média a giganti weltpolitik jako partaigenosse, resp. přítel Lubomír Zaorálek neustále tvrdí vyděšeným a zcepenělým divákům po předchozích ekonomických reformách pravý opak. Vedeni odvěkým principem Cuis regio, eius religio – Koho panství toho náboženství. Myšleno skutečných pánů, kterými jste ve vlastní zemi nikdy nebyli.

Pojďme se tedy společně podívat na jeviště pokrytecké komedie, kterou nám hrají, a zkusme si aspoň trošku přiblížit jednotlivé postavy, jejich role a hlavně motivy jednání. Kulisy už jsou namalované.

Ukrajina před startem „euromajdanu“ stála na pokraji státního bankrotu a skutečnou moc v zemi drželi oligarchové, kteří zbohatli díky korupci a krádeži vlastnických titulů k nerostnému bohatství. Většina lidí žila dle definic průměrného Evropana na hranici bídy. Janukovyčův režim (řádně zvolený a uznaný všemi státy) se nepoučil z historie a nechal dojít občany (kteří si jako všude na světě z pohodlnosti a zvyku nechají líbit téměř vše) až do bodu zlomu, kdy už neměli co ztratit. To, co původně přivedlo masy do ulic a na náměstí, byl boj proti korupci, bídě a žádné budoucnosti. Paralelně s tím Evropská unie (nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2012), která panicky hledá způsob jak oddálit svůj dlouhodobý ekonomický, morální úpadek a upadající světovou dominanci, vyhodnotila Ukrajinu jako vhodný cíl pro zachování svého statusu quo.

Profit a zdroje z bývalých zemí východního bloku už byly spotřebovány a model použitý k jejich exploataci se ukázal jako životaschopný, ne však úplně dokonalý. Takže hádejme, jakou osvědčenou kartu vytáhli finanční kouzelníci EU z klobouku? Jednoduchá odpověď - tzv. Asociační dohodu a sliby o prosperitě v EU do několika let. Nemůže vám to nepřipomenout vaše devadesátá léta. Její důsledky jste měli možnost si vyzkoušet na vlastní kůži, takže pozitiva a negativa z asociační dohody přeskočím a laskavý čtenář nechť si je vyhodnotí sám. Poznámka - nezaměňujte asociační dohodu a členství v EU. Zpátky k Ukrajině. V jejím případě však EU v Dohodě vzhledem k pokročilému stádiu vlastní krize a nedostatku času do vlastního Armageddonu značně přitvrdila.

A to takovým způsobem, že ani zkorumpovaný ukrajinský režim a Janukovyč (možná díky mentalitě a nacionalismu, který zde má hluboké kořeny) nemohli na vykradení a zotročení země na dlouhá desetiletí přistoupit. Možná se jen nechtěli dělit, anebo jim EU ve své aroganci (pokud o jejich velikášství pochybujete, shlédněte některá z vystoupení eurovládců Martina Schulze či Hermana van Rompuye) nabídla málo, kdo ví? To byla druhá Janukovyčova chyba. Teď už totiž dostal nejen vlastní občany, ale i EU do situace bez východiska. Tím podepsal sobě a své vládě ortel a musel zmizet ze scény. K tomu jak, se dostaneme později.

Přichází totiž další hráč, a tím jsou Spojené státy americké pod vedením mouřenína Wall Streetu a Federálního rezervního systému (ne)amerického občana Baracka Husseina Obamy, nositele Nobelovy ceny míru za rok 2009. Pozorný čtenář si jistě všiml, že je to už druhý oficiálně oceněný mírotvůrce na scéně. Američtí „jestřábi“ a jejich elity ucítili příležitost zrychlit uskutečňování svého dlouhodobého plánu na udržení celosvětové vojenské, ekonomické a finanční dominance. Stěžejním předpokladem pro dosažení tohoto cíle je oslabit a nejlépe eliminovat své konkurenty, kterými jsou pro nejbližší období vojensky Rusko a ekonomicky Čína. Ukrajina byla i pro elity řídící Státy ideální cihlou do konečné pyramidy Velkého díla. Profit a zisk jsou v americkém případě pouze příjemnými benefity či přidanou hodnotou. V tom se liší od EU. Elity stávajícího Řádu představované zejména USA, Velkou Británií a holandskou královskou rodinou hrají mnohem vyšší hru o vyšší cíle a na jiné šachovnici. Ví, že pokud vyhrají, berou vše.

Pak tu máme představitele „záporné role“ v podobě Černé dvojhlavé orlice Ruska ztělesňované rozvědčíkem, judistou, potápěčem, žokejem, lovcem, střelcem, rybářem etc. Vladimírem Vladimirovičem Putinem (tomu anglosaské organizace a média žádné mírotvorné ceny nepřidělily, musí se od nich spokojit s označováním diktátor či supreme leader). Říká se, že Rusové dlouho zapřahají, ale rychle jedou. Promítá se to i do celosvětové (imperiální) politiky, kterou Rusko ani Sovětský svaz nikdy moc neuměly. Tradice jsou tradice, řekli by Angličané (nebo Britové?). Díky jelcinovskému Rusku, v podstatě 51. státu tehdejších USA, Rusové zaspali. Když se probudili, zjistili, že se kromě ekonomického rozvratu, korupce a ztráty vlastního nerostného bohatství scvrkli z bilaterální velmoci na velmoc třetí, sotva regionální úrovně. A s tou se nepočítá. Navíc s desítkami z celkového počtu 650 celosvětových amerických vojenských instalací téměř na svých hranicích.

Už za Studené války navíc Sověti opustili většinu svých spojenců na všech světadílech (rád a vášnivě o tom hovoří a píše např. Fidel Castro) a Rusko v tom úspěšně pokračovalo až do situace v Sýrii a Íránu. Kromě oslabení sousedního státu nemá z ukrajinské krize co získat, resp. negativní dopady jsou řádově vyšší než možné výhody. O žádné strategii „win - win“ se nedá hovořit. Rusku a jeho představitelům teď nezbývá než sklízet hořké plody dlouholetého předchozího diletantismu a ignorantství na globální strategické úrovni. Momentálně můžou jen zmírňovat dopady a důsledky na svou ekonomickou a politickou situaci a připravovat si co nejlepší podmínky na další dějství. Negativní dopady jsou dány tím, že hru zatím řídí a režírují ostatní zúčastnění hráči.

A kdo v pozadí cinká rolničkami Blázna (nevnímejte pejorativně, Blázen se může v některých hrách stát Nejvyšší kartou) a mrká potměšile svýma očkama za stálých úklon. Čínský prezident korporátní soudruh Si Ťin-pching se svým koženým úsměvem. Na vodítku však nemá roztomilého pejska, ale obrovského ohnivého Rudého draka. Titul mírotvůrce mu zatím vyfoukl jeho svátost Dalajláma, ale toho nermoutí, protože ví, že i Oslo si brzo koupí. Vypadá spokojeně a má proč. Čína je totiž tím hráčem, kterému současná situace musí vyhovovat nejvíce. Stojí jakoby stranou a v tichosti upevňuje svoji moc a sbírá všechny ekonomické benefity bez politických a dalších nákladů. Jeho konkurenti se navzájem oslabují. Ruské i africké suroviny už má nakontraktované (vzhledem k situaci jistě za dobrou cenu), dolaru se úspěšně zbavuje a zlato do Říše středu teče proudem. A jako jediný z hráčů má na své straně důležitou výhodu, kterou je čas. Drak ví, že pokud bude zachován současný vývoj, čas hraje pro něj. Krize východní země je ještě daleko za obzorem. Zároveň si však určitě uvědomuje, že v jedné z variant vývoje bude po Rusku další na řadě, kdo bude smeten ze světové scény.

Mezi hlavními postavami pak pobíhají komparsisté jako Velká Británie (má na rozdíl od EU vlastní zahraniční politiku), pobaltští vazalové, některé arabské země a další. V komparsu halasem vyniká ve své tragikomické roli zejména „donquijotské“ Polsko. V kontextu informací o zmodernizování základny ve Štětíně do podoby centra rychlé reakce pro síly NATO a předešlé existenci ilegálních věznic amerických tajných služeb na polském území, to ovšem není nic překvapujícího. Polsko se nepoučilo v Afghánistánu a zejména v Iráku. Tam jim z vidiny úžasného kšeftu, o který se s nimi podělí Spojené státy, zůstaly akorát oči pro pláč a mrtví vojáci. Wall Street se nedělí s nikým. Pouze půjčuje, a to za úrok. S tím by měla počítat také EU.

Samozřejmě nám za oponou zůstal ještě důležitý představitel jedné z hlavních rolí, který pravděpodobně v určitém čase bude muset zamíchat karty. Je to očividně nedoceněná kráska fräulein Angela Merkelová a Německo. Ale jeho schizofrenní postavení jako historicky dlouholetého ruského souputníka a zároveň vůdčí stát a tmel EU si zaslouží samostatný text. Pravděpodobně ho totiž čeká křižovatka, a to zejména ve vztazích se Spojenými státy, zeměmi BRICS nebo Čínou a vlastním dítkem v podobě EU.

A teď se dostáváme k meritu věci, a to jsou skutečné cíle hráčů a možné varianty vývoje. Evropská unie si je vědoma toho, že její vyhlídky jako globálního hráče jsou nevalné. Nemá potencionálním partnerům co nabídnout. Demografický vývoj, resp. věková křivka je první negativum, dalším je nedostatek nerostných surovin. EU má zatím dostatek pracovní síly a velkou a relativně vyspělou produkci, ale z importovaných surovin a nedokáže ji sama spotřebovat. Navíc počet ekonomicky závislého a neproduktivního obyvatelstva prudce narůstá. Nedisponuje ve větším množství žádnou komoditou ať přírodní či vyrobenou, kterou by si nedokázali ostatní hráči opatřit jinak. Ukrajina je pro ni přímo spásou. Se svými 45,6 miliony obyvatel nabízí na evropské poměry velký trh a zejména nejlevnější pracovní sílu. Ta by měla primární využití pro těžbu nerostných surovin, které tak zoufale potřebuje EU, jejíž země ztratily vliv ve svých bývalých koloniích zásluhou USA a Číny nebo jejich sebeurčením. Sekundárním využitím by bylo zemědělství a produkce masa.

 Potřebné investiční celky samozřejmě také postaví evropské firmy (to, že ve východní části Ukrajiny je systematicky ničena veškerá infrastruktura, není náhoda a důvodů je více). EU resp. firmy vlastněné evropskými elitami by pak nejlépe ukrajinskýma rukama a na ukrajinské půdě vyrobily průmyslové a zemědělské komodity. Zisk putuje do Evropy, ekologická zátěž i obyvatelstvo zůstává na Ukrajině. Ta se samozřejmě součástí EU v současné podobě nikdy nestane, je ji jen třeba pořádně „podojit“ prostřednictvím asociační dohody. A protože jak praví ekonomická teorie cílem je maximalizovat zisk, znásobí to ještě Evropská centrální banka s pomocí dalších pilířů „západního“ finančního systému tím, že Ukrajincům na to vše půjčí. Samozřejmě tak výhodně, aby to spláceli několik dalších staletí. V podstatě tím zaplatí vlastní podniky a celý s tím související národohospodářský cyklus a jako bonus má ještě úrok. Unie získá nejen ekonomicky, ale získá zase pár let času pro svoje „finanční letadlo“.

Proto navenek ta hysterie a téměř svaté pouti evropských politiků na náměstí Majdan, evropská mediální masáž a podpora ze všech stran. V zákulisí pak materiální a finanční podpora nevládních a neziskových organizací (NGO), vybraných stran a loutek jako Vitalij Kličko. Platby, logistická podpora a informační či zpravodajský servis demonstrantům. Čtenáři správně tuší, že ani „gloriolou“ ověnčená a vámi všemi placená organizace „Člověk v plísni“ při ČT nemohla zůstat pozadu. Jako v žádné zemi, kde je třeba prosadit ten jediný správný světonázor a bojovat proti diktatuře a tmářství. Nechybí vám třeba v Saudské Arábii?

Tento ideální scénář se však EU s největší pravděpodobností nepodaří naplnit. Spojené státy vstoupily otevřeně na scénu až po Evropanech (v zákulisí však byla destabilizace Ukrajiny součástí dlouhodobých plánů a dávno na nich v tichosti pracovaly), ale vhledem ke svým zkušenostem a odhodlání přebraly iniciativu v řádech dní a vykázaly EU na druhou kolej. O tom, kdo převzal otěže, není pochyb, ať už ze známých „uniklých“ telefonických rozhovorů odpovědných zástupců a zástupkyň Evropy a Ameriky (pravděpodobně zachycených původní ukrajinskou nebo ruskou zpravodajskou službou) a zejména následným vývojem a jeho eskalací. Američané a jejich model destabilizace průběžně vylepšovaný a přizpůsobovaný při jednotlivých operacích (např. různé „barevné revoluce“, „arabská jara“, Lybie, Írán, Sýrie, Venezuela etc.) se rozjel na plné obrátky. Jeho nedílnou a osvědčenou součástí jsou importy vojenských specialistů, operativců, kontraktorů, „zahraničních bojovníků“, zbraní a komunikační techniky.

Zapojení a řízení místních kriminálních struktur plus radikálních skupin a jejich využití při stupňování krize a operací pod falešnou vlajkou. Od „false flag operation“ v podobě odstřelovačů střílejících do obou zúčastněných stran, fotbalových fanoušků zapalujících policisty, poslednímu sestřelení letadla malajských aerolinií atd., k diverzní činnosti jako zabíjení exponentů stávajícího režimu (např. soudců, policistů a členů bezpečnostních složek), útoky na policejní stanice a zastrašování obyvatelstva. Dali svým evropským kolegům lekci o tom, jak se dělá skutečná „revoluce“. Začal rozklad Janukovyčova režimu v přímém přenosu. To vše s masivním mediálním krytím i s pomocí bilderbergských a trilaterálních „exekutivců“ v podání např. „vašeho“ Karla Schwarzenberga. Další vývoj v podobě vyhlášení Novoruska, dosazení oligarchy Petra Porošenka a start „kárné operace“ na východě země už s plnou podporou amerických „poradců“ momentálně sledujeme on-line, a proto ho přeskočme.

Jsou to jen prostředky a nástroje k dosažení několika cílů. V první rovině jde o splnění „amerického snu“ některých vojenských a bezpečnostních struktur o konečném obklíčení Ruska a přímé fyzické vojenské přítomnosti na jeho hranicích jako východisko pro budoucí operace. S tím související vybudování vojenských instalací a základen (např. výběrové řízení na americkou základnu na Krymu bylo připraveno již v loňském roce). Rovněž zatažení Rusů do konfliktu téměř na jejich území a poutání jejich sil a prostředků včetně destabilizace celého regionu je strategicky přínosné (pokud pochybujete, podívejte se třeba na Google maps a vývoj americké vojenské přítomnosti od r. 1989 ve světě a tomto kontinentě).

Další rovina je podobná a částečně konkurující té evropské. Elitám pod pláštíkem Ameriky však nejde o nějaké dlouhodobé ekonomické vytěžování, ale jde primárně o ovládnutí těžby surovin, zejména břidlicového plynu. Ten je momentální americkou strategickou surovinou „number one“. Ne však z důvodu pokrytí a nahrazení vlastní spotřeby, ale hlavně jako nástroj rozbití monopolu surovinovo-energetických států jako jsou arabské země, Rusko, Irán aj., a tím zničení jejich ekonomických zdrojů. Cílem je nahradit klasickou ropu surovinami z „frakování“ a vnutit je odběratelům svých konkurentů. Jsou si dobře vědomi, že např. vzepětí Ruska v posledním desetiletí bylo umožněno zejména finančními zdroji z prodeje surovin resp. ropy a plynu. Je třeba zdůraznit, že tento nástroj je pouze krátkodobý. Celé boom odvětví těžby břidlicového plynu a skutečné využití jeho nalezišť je značně diskutabilní. Vlastní distribuce, potřebná infrastruktura a ekologické dopady jsou kapitolou samy o sobě. To vše ukáže nejbližší budoucnost. Slouží pouze k překlenutí období před finálním ovládnutím skutečných trvalejších zdrojů, které se nachází v Rusku a zejména Arktidě, kterou však Rusko považuje za svou sféru vlivu. Rovněž ukrajinské zemědělství pod taktovkou amerického MONSANTA dává (ne)tušené možnosti.

V řádu vyšších cílů nesmíme přehlédnout jeden důležitý, kterým je pro Ameriku a nadcházející světové změny připoutání si Evropy. Odtud pramení v tichosti v posledních měsících projednávaná a ze země vydupaná Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP). V souladu s ní je třeba izolovat Evropu jak od Ruska, tak jihoamerických a asijských zemí. O „výhodnosti“ Transatlantické dohody pro Evropu již něco málo zveřejněno bylo a určitě jste zaznamenali, že např. Německo a jeho představitelé, byť zatím opatrně a v tichosti, chtějí z této dohody v její stávající podobě vycouvat. Dobře si totiž uvědomují, že je to ze strany Ameriky „polibek smrti“ sloužící k její vlastní záchraně. Skuteční vůdci Ameriky jsou si totiž velmi dobře vědomi probíhajícího zápasu o hegemonii dolaru jako světové rezervní měny. Oni nejlépe vědí, že dolar v nedávné podobě je klíčovým zdrojem jejich bohatství a světové nadvlády. Vědí, že dřívější „petrodolar“ transformovaný do stávajícího „printdolaru“ je v současné době krytý pouze americkou vojenskou silou, kdy tuto sílu zároveň vytváří a udržuje. Paradoxem je, že prostřednictvím dolaru jim nejsilnější světovou armádu vydržuje celý svět.

Ostatní světoví hráči však už nechtějí tento stávající a pro ně nevýhodný systém udržet. Pro Rusko je v současné době tento systém nepřijatelný, protože bude znamenat jeho konec jako velmoci. Čína jej z mnoha důvodů již také nechce podporovat, využívá jen čas pro minimalizaci svých ztrát a dělá vše pro fyzické a reálné zhodnocení svých amerických aktiv. Jako největšímu vlastníkovi těchto aktiv jí ani nic jiného nezbývá. V blízké budoucnosti však sama aspiruje na roli emitenta ať už jakéhokoliv prostředku směny. Jihoamerické státy a jejich obyvatelstvo po svých zkušenostech již otevřeně nechtějí se Spojenými státy spolupracovat v žádné oblasti (americké finanční elity však ve své politice vůči nim nadále pokračují a ukazují čím dále otevřeněji, kdo určuje pravidla a tresty, viz současná Argentina). Asie už jde delší dobu nezadržitelně vlastní cestou a jako celek by bylo těžké to zvrátit.

Americe tedy pro udržení stávajícího ekonomického uspořádání a odvrácení vlastních ekonomických těžkostí a státní krize (70 miliónů lidí na poukázkách na jídlo snad vypovídá za vše) zbývá pouze Evropa. Evropa izolovaná od nově vznikajících ekonomicko – politicko – (vojenských) celků. O těch si povíme níže. K Evropě počítají Severoameričané pravděpodobně ještě s Austrálií a se soukmenovci z Velké Británie. První půlka bloku už je připravena, nesmíme totiž zapomenout na státy Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) Kanadu a Mexiko. Až se tyto dvě poloviny spojí, půjde o silného hráče, který se pokusí eliminovat nepříznivý vývoj. I prosťáčkovi musí být jasné, že systém je určen primárně k udržení prosperity a síly Spojených států, nikoliv zbývajících členů. V tomto vzniklém prostoru bude pokračovat systém stávajících finančních elit a americká rezervní měna (nemusí to být dolar). Evropa a ostatní členové ztratí de facto jakoukoliv ekonomickou samostatnost a budou odběrateli bezcenných papírků, jejichž prostřednictvím budou živit americký sen a zejména americkou vojenskou sílu. V určitém slova smyslu jim Američané připravují osud, který Evropa plánovala Ukrajině. Vítejte v „Transatlantické unii“.

Rusko a Čína, ať už prostřednictvím BRICS či jiných nově vzniklých ekonomických a politických společenství, ruku v ruce se zeměmi zde zapojenými se budou snažit vytvořit vlastní „globální“ finanční systém jako náhradu popř. protiváhu stávajícího. Pochopili totiž, že jim nic jiného nezbývá. Stávající systém je čím dále tím více používán jako účinná zbraň proti nim a způsobuje jim nemalé ekonomické škody (posledním názorným příkladem může být pokuta 50 mld. dolarů za Chodorkovského JUKOS). Je třeba brát v úvahu, že válka se vede i jinak než zbraněmi. Poslední desetiletí ekonomických sankcí, řízených krachů a finanční destabilizace je toho názorným příkladem. Tento, pracovně ho nazvěme „Nový blok“, bude těžit ze své bohaté surovinové základny, o kterou pravděpodobně opře i svou měnu (v podobě nějaké formy na zlatém či jiném vzácném kovu založeném standardu), početné a relativně mladé pracovní síle, technologiích a bude aspoň zpočátku zaštitován hlavně ruskou vojenskou silou.

Role arabských a afrických zemí na světové scéně bude mít také svou váhu, otázkou je však její konkrétní podoba. Možné je postupné odpoutávání jak současných amerických spojenců směrem k zemím „Nového bloku“ (např. v případě Saudské Arábie), tak Afrika v podstatě ekonomicky ovládaná Čínou. Případně vznik ucelenějšího zprvu obchodního bloku založeného na jednotícím základě společné víry (o síle afrických muslimů snad již dnes není pochyb). Zároveň na ně možná budou úspěšně působit transatlantické síly v podobě podpory při vytvoření Islámského státu apod. V určité přechodné fázi mohou být Afrika a Arabský poloostrov sólovými hráči.

Pak je tady ještě „divoká karta“ v podobě Izraele. Ač by se prvoplánově nabízela jeho jednoznačná účast v „Transatlantické unii“, v případě nastolení této varianty vývoje to ve skutečnosti nebude tak jednoznačné (na rozdíl od varianty NWO). Pokud se podíváme na vazby mezi tímto národem, Amerikou a Evropou, musíme vzít v potaz, že posledních cca 150 let jsou sice na politické, ekonomické a vojenské úrovni nerozlučně spjati, ovšem pokud vezmeme v úvahu celou historii dvou tisíc let jeho složité existence, může se to jevit jinak. Dějiny tohoto národa jsou prodchnuty nutností a schopností se přizpůsobovat mnohdy nepřátelským podmínkám a dokázat dočasně koexistovat s budoucími protivníky. Dá se tedy předpokládat, že rozhodnutí o spolupráci s některou ze stran by bylo čistě pragmatické a zohledňovalo by momentální situaci a rozložení sil.

Ve svém konečném důsledku by tato varianta vedla ke vzniku multipolárního uspořádání světa s nerovnoměrnou ekonomickou a vojenskou silou jednotlivých bloků. Zároveň by však převaha žádného ze subjektů neumožňovala bez předchozí dohody s jiným hráčem dominovat ve všech oblastech nad ostatními. Spíše než o rovnováze by se dalo hovořit o jakémsi dočasném patu.

Pokud to čtenáře vystrašilo, vězte, že tohle je pro současné světové vládce pouze paralelní, resp. emergency plan, pokud by se jim nepodařilo prosadit svou skutečnou Agendu.

Agenda je samozřejmě nástrojem k často zmiňovanému a bijci konspirátorů z řad korporátních médií zpochybňovanému Novému světovému řádu. Ukrajina bezesporu součástí této agendy je a otázkou spíš zůstává načasování. Opravdu už Dílo postoupilo tak daleko, že by ukrajinské události mohly být viditelným prologem k procesu ustavení NWO? Pojďme se podívat na některé aspekty ukrajinské otázky, které by mohly k této úvaze vést.

Jednou z variant vývoje na Ukrajině, která nad celým světem visí jako „Damoklův meč“, je eskalace z konfliktu asymetrického do konfliktu regionálního až celosvětového rozsahu. Bez nadsázky k tomu není zapotřebí mnoho, stačilo už mnohem méně, o tom nás historie lidstva už nejednou přesvědčila (vzpomeňme jen letošní 100 leté výročí Světové války).

V tomto případě se však potencionální „Transatlantické unie“ neuskuteční. Síly reprezentované Spojenými státy totiž rozehrají konflikt v evropském a přilehlém prostoru, tentokrát verzi 3.0. Konflikt, který jim již v předešlých dvou provedeních přinesl ve verzi 1.0 (vstup) potvrzení statutu mezi světovými velmocemi v roce 1918 a v případě 2.0 status bilaterální světové velmoci v roce 1945. Společným znakem je Evropa opět závislá na transatlantickém partnerství ekonomicky, politicky i vojensky. Odbytiště průmyslové a technologické produkce placené samozřejmě vzácnými kovy a americkou rezervní měnou. První vlaštovkou může být „Akt o zabránění ruské agresi“, tj. návrh zákona N2277 (Russian Aggression Prevention Act of 2014). Po vypuknutí ozbrojené akce to bude dohoda jiná, např. O vojenské spolupráci nebo Půjčce a pronájmu apod.

Znovuzrození amerického průmyslu vyvezeného v předchozích desetiletích do Asie z důvodu minimalizace nákladů na pracovní sílu (resp. chamtivosti amerických vlastníků, zejména fondů) je třeba z něčeho financovat. Americké střední třídě, která přestala existovat, resp. sestoupila o level níže mezi „workclass“ dělníky, se dostane opodstatnění, a v rámci výjimečného stavu přijme celá populace další drastická omezení posledního zbytku svobody a práv. Samozřejmě na území Spojených států a v řadách amerického obyvatelstva je počítáno s „collateral damage“. Ty splní svůj účel pro zdůvodnění přijatých opatření a změny systému. Stávající americké instituce jako Agentura pro krizové řízení FEMA (Federal Emergency Management Agency) jsou na tyto vedlejší ztráty již připraveny a pokračují v budování detenčních středisek a objednávkách specifických zásob (např. jódu či navážení plastových kontejnerů po celém území Severní Ameriky). V Evropě nebude třeba nic zdůvodňovat s ohledem na válečný stav a válečnou ekonomiku.

Ostatní hráči, kteří budou vyhodnoceni jako neschopní odvetného úderu, budou eliminováni preventivním útokem za použití všech sil a prostředků, a to buď doslova s celou zemí, nebo fyzickým obsazením a připojením. Možná zbraněmi, o kterých se zatím jen šeptá.

Takže situace může směřovat už jen do závěrečného finále mezi transatlantickou finanční elitou a penězoměnci z „Nového bloku“. Tím může být nezbytný prolog, jehož rozbuškou je ukrajinská krize, naplněn.

Správně jste totiž pochopili, že vítěz takto připraveného konfliktu není podstatný. Dualita je pouhým klamem. Vítězství jedné či druhé strany (pokud by se vůbec o něčem takovém dalo hovořit) pak už jen odstartuje a rozvíjí známé a mnohokrát popsané scénáře o nastolení Nového světového řádu v postapokalyptickém soumraku válečného konfliktu.

Ordo ab Chao.

Poznámka: Zvěřejněno se souhlasem autora.