DETAILNĚJŠÍ POHLED NA NĚKTERÉ ASPEKTY TEOVERSA (1)

Dle mého názoru není v současné situaci hlavním smyslem obdobných textů přinést nějakou zcela komplexní a ucelenou teorii všeho, ale spíše nabourávat množství zažitých dogmat v duchu téměř univerzální „pravdy“, že všechno je jinak. Klasickým příkladem jsou pojetí času, evoluce a její místo v dějinách Země a dějiny vůbec, existence hmotného světa apod.

Například, pokud připustíme, že neexistuje lineární čas, tak nemůže existovat ani evoluce ani entropie, když vše se děje současně. Teoversum se nerozvíjí, ale jen mění. Nemůže obsahovat více informací někdy v budoucnosti, protože obsahuje minulost, přítomnost i budoucnost. Z tohoto zorného úhlu doporučuji vnímat následující text a jednotlivé hypotézy zejména jako náměty k zamyšlení, k doplnění některých kamínků do vlastní mozaiky poznání každého čtenáře.

Tento článek je do určité míry soubor různých informací, které jsem v průběhu delší doby obdržel, ale které nebyly tak rozsáhlé, aby byly nosné pro celý článek. Proto článek „trpí“ určitou nesourodostí informací.

Existují tři základní koncepce podstaty světa:

• 1. Základní je hmota a vědomí je projev hmoty.

• 2. Existují hmota a vědomí relativně nezávisle na sobě.

• 3. Vše je vědomí – virtuální realita.

Stále více filozofů a vědců se s vývojem poznání přiklání k variantě 3., která byla preferována i mnoha mudrci již v dobách dávných a hodně dávných. Tato varianta umožňuje na rozdíl od prvních dvou variant uspokojivě vysvětlit veškerá naše pozorování a poznání, která se na bázi čistě materialistické vědy a současného paradigma vysvětlit nedaří a v podstatě asi ani nedá, aniž by konstrukce nebyly příšerně krkolomné, což se vědcům celkem často stává.

Co je sjednocující pro materialisty i idealisty, jestliže jedni mají za základní kámen hmotu a druzí vědomí? Co je pro obě skupiny filozofů sjednocující jako základní dále již neredukovatelná entita. Není to ani atom, či kvark ani vibrace vědomí či jiný pojem z duchovních věd. Je to informace. Jeden bit je nejzákladnější, dále již neredukovatelná činitel. Jednička a nula, či spíše plus a mínus, jin a jang, ty jsou základem všech základů.

Teoversum je možné si přestavit i jako neuvěřitelně velkou síť relativně autonomních vědomí. V této síti dochází k neustálému pohybu informací všemi směry v podstatě v přítomném čase. Nekonečný počet nekonečných vesmírů a realit v rámci jednoho nekonečného Teoversa. Je lepší se o tuto představu nepokoušet. Údajně se již několik lidí z těchto pokusů zbláznilo, což docela chápu. Ještě ke všemu, když vše má fungovat jako jeden vzájemně provázaný a interagující celek. Nekonečná tvorba nekonečných vesmírů a realit v rámci jednoho Supervědomí. Nekonečné Teoversum, kde ale vše se vším souvisí.

Smyslem stvoření (kosmické hry) je realizovat všechny možné varianty existence, k čemuž slouží paralelní reality a paralelní vesmíry. Lze si představit i reality, kde neexistují vizuální vjemy v žádné podobě a bytosti je obývající vnímají jinými smysly (i těmi, které my neznáme) nebo i mimosmyslově, ale bez vizuálních vjemů.

Jeden ze základních principů Teoversa je princip polarity. V rámci tohoto principu lze jednu část (polovinu) určitého systému označit jako temno a druhou část jako světlo (nebo jin a jang, či plus a mínus). Která část je temno a která světlo je vždy věc subjektivního názoru. Každý systém má vždy tendenci směřovat k harmonii, k vyrovnanému stavu temna a světla. Lze si představit, že existuje jakýsi pomyslný bod, který je středem, zajišťujícím harmonii systému. Kolem tohoto bodu osciluje bod, který je v každém daném okamžiku pomyslnou hranicí mezi temnem a světlem. Představíme-li si temno a světlo pohybující se na vodorovné ose, kde například temno je vlevo a světlo vpravo, tak lze předpokládat, že u systémů s vyšší frekvenci vibrací je tento středový bod více vpravo oproti systémům s nižší frekvencí vibrací. Vzhledem k tomu, že všemi směry je nekonečno, tak je tento středový bod u každého systému vždy uprostřed bez ohledu na výši frekvence vibrací. Systémem v tomto smyslu může být bytost, společnost, Gaia, galaxie, vesmír.

V poslední době již je přijímána hypotéza o existenci paralelních realit existujících jaksi souběžně s realitou naší s tím, že tyto paralelní reality jsou podobné té naší. Smyslem je realizace všech variant dějů a událostí. Proto je otázkou, zda pokud by se nám podařilo dostat se do reality paralelní k té naší a tam „opravit negativní vývoj“ určité události či situace, je možné, že by to mohlo mít za následek změnu „pozitivního vývoje“ v realitě naší.

Hypotetický konec světa (Univerza – kosmické hry) si můžeme představit jako zhroucení systému přehlcením informacemi. S vysokou pravděpodobností by se jednalo spíše o některou z jeho částí (například konkrétní vesmír). Signalizací blížícího se zhroucení systému mohou být tak zvané chyby matrixu. Může se jednat o přetížení či zhroucení místní částí systému – lokální sítě vzhledem k ohromnému nárůstu kvantity informací obíhajících na síti.

Chyby v matrixu jsou pozorovatelné i v běžném životě, ale naše vědomí je neregistruje, protože obrazy (nejen vizuální vjemy) narušené těmito poruchami matrixu převádí na nám známé vzory. Je možné, že dyslektici jsou ti, kteří vnímají skutečné obrazy, a jejich anomálie vůči běžným lidem spočívá v tom, že jim nefunguje automatické převádění vnímaných obrazů na nám známé vzory. Naše vědomí pracují tak, že dokreslují vnímané obrazy dle námi očekávaných vzorů, což bylo prokázáno při používání zkreslujících brýlí, kdy lidé po několikadenním používání těchto brýlí s nimi viděli normálně a naopak bez nich viděli zkresleně.

Po zhroucení a zamrznutí systému přichází neskutečně dlouhá doba absolutního klidu, doslova ničeho. Je to něco jako reset počítače. Tuto dobu nelze kvantifikovat, protože není nic, co by ji měřilo, není žádný pohyb, není žádný čas. Jedná se o stav, který lze připodobnit stavu, jakým fyzikové popisují singularitu černé díry. „Pak“ se vše rozbíhá z nuly nanovo až k dalšímu zahlcení systému informacemi a tento cyklus se stále opakuje do nekonečna.

Z jednoho zorného úhlu a úrovně poznání jsou vícedimenzionální bytosti základním stavebním kamenem Teoversa. Vícedimenzionální bytost si lze představit jako matrjošku skládající se z mnoha vrstev a každá vrstva se skládá z mnoha korálků. Jednotlivé korálky se lze představit jako jednotlivé formy bytí (například inkarnace). Jednu vrstvu matrjošky si lze představit například jako všechny inkarnace v rámci jednoho vesmíru. Vícedimenzionální bytost má vědomí celého komplexu, takže může svoji pozornost koncentrovat v jednom okamžiku na výjev z jednoho konkrétního života, v dalším pozorovat shluk galaxií a pak vnímat sebe jako bytost.

V rámci tohoto modelu je jasně vidět, jak otázka karmy (vývoje bytosti) má svůj význam pouze z určité úrovně. Na matrjošce je „prostorově vidět“, jak osoba v určitém cyklu životů prochází vývojem. Když se však koncentrace vědomí přenese o několik úrovní výše do vědomí matrjoška, toto pojetí vývoje již mizí, protože vše je vidět již jako existující, i když stále ve stavu stváření a proměny.

Je úžasné sledovat, jak se ty jednotlivé vrstvy Matrjošky, ty nekonečně složité mnoha-dimenzionální světy do sebe zasouvají.

Z jiného úhlu pohledu je možné si představit vícedimenzionální bytost jako takové specifické „kruhové stromořadí života“. Jednotlivé stromy lze vnímat jako skupinové inkarnace a jednotlivé větve jako jednotlivé inkarnace včetně jejich vývojových stádií (červená až fialová barva).

Vědomí, nadvědomí, podvědomí, nemá žádná měřítka. Tam se prostě všechno jeví v jednotkách, které jsou absolutní a absolutně relativní, ke všemu ostatnímu, protože tam nejsou žádná jiná měřítka.

Proto to, co se může jevit v určitém okamžiku jako makroskopické hledisko, může být a v podstatě i je zároveň mikroskopickým hlediskem. Rozdíl je v tom, že zde je to možno vidět opticky, jak se to proměňuje a člověk má schopnost bleskového přenosu ohniska vědomí z makroskopického do mikroskopického, které je zároveň makroskopickým pro jiné mikroskopické a tak je to nekonečně oběma směry. Je možno vidět mnoho Galaxií a jejich uspořádání a ve zlomku vteřiny být nepatrným atomem jednoho z mnoha Vesmírů.

Vše je relativní. Jakýkoliv rozměr objektu či subjektu má smysl pouze ve vztahu k jinému subjektu. Jeden atom našeho těla může být celým vesmírem plným bytostí.

Je to jen otázka měřítka, tedy toho, s čím se poměřujeme. To platí i pro náš život, důležité je to, jaká si nastavíme měřítka, tedy to, s čím se poměřujeme, jaká si stanovíme kriteria hodnocení a jaké jsou hodnoty těchto kritérií, s kterými se chceme poměřovat.

Pro chápání relativity je možno si představit své tělo složené z atomů, z nichž každý je zároveň hvězdným systémem, který obývají miliardy bytostí, a přitom jsme zase součástí hvězdného systému. V které části nekonečného řetězce se nacházíme? Nacházíme se uprostřed, protože nekonečno je oběma směry stejně daleko.

K dvěma protichůdným stanoviskům nebo elementům lze přistupovat dvojím způsobem. Za prvé jako k nesmiřitelnému konfliktu dvou principů a za druhé jako k harmonickému vyvažování protikladných principů a jejich spojení v harmonický celek.