ZÁBLESK MEZI DIMENZEMI - TAJEMSTVÍ ANTARKTIDY ODHALENO (32)

Každopádně než se opět posuneme o kus dále, budeme se muset pokud možno stručně vypořádat s okolnostmi týkajícími se prvního zkušebního testu plutoniové bomby, ke kterému došlo, jak jsem již uvedl, v červenci roku 1945 v lokalitě vzdálené asi 97 kilometrů od města Alamogordo ve státě Nové Mexiko.

Všeobecně se má za to, že test bomby "Trinity" byl vyvrcholením projektu "Manhattan", který byl součástí amerického programu vývoje jaderných zbraní, který byl zahájen dne 17. září 1943. Tomuto programu od roku 1939 předcházely studie, jež vešly ve známost pod kódovým označením «S-1 Uranium Committee».

Na výzkumu se podíleli vědci ze Spojených států, Velké Británie, Německa a Kanady. Britové to mimochodem nesli poměrně hodně špatně, neboť na jedné straně Spojené státy využívaly jejich vědce, ale na straně druhé straně odmítaly s Brity sdílet výsledky práce získané realizací projektu "Manhattan".

Předpokládá se, že v rámci tohoto projektu se Spojeným státům podařilo vytvořit tři atomové bomby. Plutoniovou "Trinity" o kapacitě 18 kilotun TNT (jiné zdroje hovoří o kapacitě 21 kilotun TNT), která byla odpálena jako první během jaderné zkoušky nedaleko Alamogordo dne 16. července 1945.

Poté byla ve hře uranová jaderná bomba "Little Boy" (Malý Chlapec), která měla kapacitu v rozmezí od 13 do 18 kilotun TNT. Ta byla svržena dne 6. srpna 1945 na Hirošimu. A konečně i plutoniová jaderná bomba "Fat Man" s kapacitou 21 kilotun TNT, jež byla svržena dne 9. srpna 1945 na město Nagasaki (podle některých výzkumníků byla na Nagasaki svržena uranová, a nikoliv plutoniová jaderná bomba).

Je známo, že od epicentra exploze "Trinity" byly v různých vzdálenostech umístěny seizmografy, kamery a různé měřící přístroje zaznamenávající radiaci a tlak. Proto, aby mohl být test sledován, byly vybudovány dva bunkry. V jednom, který se nacházel asi 16 kilometrů od epicentra exploze se nacházela skupina vědců vedená Robertem Oppenheimerem a v druhém ve vzdálenosti 27 kilometrů od epicentra výbuchu sledoval průběh události zkušební tým pozorovatelů v čele s generálem Leslie Grovem.

Maketa uranové jaderné bomby "Little Boy"

Maketa plutoniové jaderné bomby "Fat Man"

K výbuchu došlo v 5 hodin 29 minut a 45 sekund místního času. Exploze byla doprovázena zábleskem, který byl viditelný do vzdálenosti 350 kilometrů. "Jaderný hřib" se zvedl do výšky asi 12 kilometrů. Na dotazy, které přicházely z několika vesnic nacházející se nedaleko vojenské letecké základny v Alamogordo, bylo vydáno prohlášení obsahující pouhých 50 slov, ve kterém se pravilo, že došlo k výbuchu munice a pyrotechniky v jednom ze vzdálených skladů, přičemž nedošlo ke ztrátám na životech.

Fakta týkající existence atomových bomb se veřejnost dozvěděla po 6. srpnu 1945, kdy byl proveden jaderný útok na japonské město Hirošima. Informace ohledně testu "Trinity" byly odtajněny až v květnu roku 1976.

V roce 1952 bylo místo exploze srovnáno buldozery. Objekt v Alamogordo byl používán jako vojenské výcvikové zařízení, a to především na testování nových experimentálních zbraní. Později se stal turistickou atrakcí. I když je to pro normálního člověka jen stěží uvěřitelné (ale v Americe je skutečně možné všechno), bylo dne 21. prosince 1965 místo prvního zkušebního testu atomové bomby (plocha rozměru 208 metrů čtverečních) prohlášeno za "Národní kulturní památku".

Na fotografii, která se nachází níže, můžeme vidět, jak Leslie Groves (uprostřed) a Robert Oppenheimer společně se svými kolegy zkoumá pozůstatky ocelové věže po výbuchu jaderné bomby "Trinity" ze dne 16. července 1945.

V roce 1945 Američané zcela jistě věděli o nebezpečí radiace, která vzniká po explozi jaderné bomby. Věděli, že Němci, kteří provedli zkoušku jaderné zbraně na ostrově Rujana (říjen 1944) a v blízkosti města Ohrdruf (březen 1945), museli učinit celou řadu bezpečnostních opatření. Ovšem pokud se Groves a Oppenheimer nebáli pobývat v epicentru jaderného výbuchu krátce po testu, pak tomu museli mít velmi pádné důvody. Ovšem co kdyby se ukázalo, že na místě žádné smrtící záření neexistovalo, a to z toho důvodu, že nedošlo ani k odpálení jaderné bomby? Jinými slovy řečeno, celý příběh o jaderném testu "Trinity" v červenci roku 1945 byl pouze krycí příběh, nebo-li blaf.

Pakliže by tomu tak skutečně bylo, pak můžeme předpokládat následující. Američané věděli, že německý jaderný program měl pozitivní výsledek. Věděli o tom, že ve "Třetí říši" byly provedeny nejméně dvě úspěšné zkoušky atomové bomby. V tomto případě Oppenheimer a Groves neměli žádný důvod testovat "americkou" bombu, a to z prostého důvodu, tato zkouška již byla provedena v Německu.

Američané z "Třetí říše" obdrželi chybějící množství obohaceného uranu (viz informace uvedené dříve) a odborníci v projektu "Manhattan" mohli začít dávat dohromady svou vlastní bombu. V tomto případě samozřejmě neberu do úvahy předpoklady některých výzkumníků o tom, že USA získala atomové bomby z nacistického Německa. A kromě toho (opět s pomocí Německa) získaly Spojené státy technologii na výrobu spolehlivých plutoniových rozbušek jaderných bomb.

Ponorka "U-234" a německé roznětky

Potíže spojené s "vynálezem" americkým plutoniových roznětek pro jaderné bomby velmi pěkným způsobem nastínil Joseph Farrell. Píše:

"Jak již bylo uvedeno, na konci roku 1944 a začátkem roku 1945 narazil projekt zabývající se vývojem americké plutoniové bomby na neproniknutelnou zeď přísných matematických výpočtů. Na rozdíl od konvenční výbušniny muselo být kritické množství plutonia zkomprimováno v čase odpovídajícím jedné třítisícině sekundy. Jinak by k požadované explozi nedošlo. Na scéně by se objevila "jaderná petarda", která by nikdy nevyprodukovala významné škody a způsobila by pouze radioaktivní kontaminaci.

Je dobře známo, že na konci řetězce událostí, které vyústily v zkoušku plutoniové bomby v oblasti Nového Mexika, byl design trhavin náhle a velmi dramatickým způsobem pozměněn. Ve skutečnosti se nabízí pouze jediné vysvětlení, a to, že do konečného návrhu americké bomby byly zakomponovány infračervené bezkontaktní roznětky dr. Schlicka."

Jisté potvrzení této hypotézy lze nalézt v již několikrát zde citované práci Hidricka Cartera - "Critical Mass", kde se autor odkazuje na zprávu, která byla dne 25. května 1945 odeslána náčelníkem štábu amerického námořnictva v Portsmouthu, kam byla ponorka "U-234" eskortována po kapitulaci její posádky. V této zprávě se hovoří o transportu dr. Schlicka (který se stal válečným zajatcem) a jeho roznětek za doprovodu tří námořních důstojníků do Washingtonu.