REZONANCE 2022: TEKUTÉ SVĚTLO (50)

Podivné bzučení, které bylo vydáváno plavidly plejarské civilizace, bylo mimo tuto ústřední nahrávku také několikrát zaznamenáno na kazetu. Stalo se tak například hned dvakrát v průběhu jara roku 1976. V prvním případě k tomu došlo dne 14. dubna 1976 v lokalitě Schmärbüel - Maiwinkel (Švýcarsko) a ve druhém případě dne 7. července 1980 v lokalitě Öber-Sädelegg (Švýcarsko). Co se týče první nahrávky, pak Wendelle C. Stevens píše:

"Když Eduard Meier a několik dalších očitých svědků dorazilo na výše uvedené místo, všichni čekali ještě déle jak jednu hodinu. Pak Meier popošel ještě asi o sto metru dál na louku. Tam se zastavil, magnetofon položil na zem, zapnul ho a mikrofon držel ve vzduchu. Podle svědka Hanse Schutzbacha se o několik minut později počalo z výšky asi 30 metrů ozývat podivné vrčení a bzučení. Zvuk se neustále měnil a bylo ho skutečně jen velmi těžko definovat.

V podstatě šlo o směs zvukuu proudového motoru a vysokorychlostní pily na železo. Zvuk se nerovnoměrně zesiloval a pak zase zeslaboval, až skoro zanikl, aby opětovně nabral na intenzitě. Zvuk byl všemi svědky naprosto zřetelně slyšet, a to i navzdory poměrně silnému větru. Celé toto představení trvalo asi deset minut, dokud se na kraji louky neobjevilo vozidlo VW "Brouk" s cizími lidmi. Ve vozidle seděli dva lidé, kteří měli o počínání Eduarda Meiera evidentně zájem. Bylo vidět, že jeden z nich se do inkriminovaného prostru dívá dalekohledem.

Mezitím dorazil další člověk pěšky se psem na vodítku. A ze zcela jiného směru přijeli dva muži na motocyklech. Všichni tito lidé evidentně jevili zájem o mýtinu, v jejímž středu se nacházel Meier. O chvíli později se ukázalo, že dva muži ve vozidle jsou lesní dělníci. Muž se psem byl místní policista v civilu mimo službu. Příchod ostatních lidí byl samozřejmě velkým překvapením, neboť se na mýtině při příchodu Meierovy skupiny evidentně nikdo jiný nenacházel. Za normálních okolností Meier neměl nikdy možnost slyšet tak hlasitý zvuk plejarského plavidla (které však nebylo vidět) po tak dlouhou dobu.

Obvykle šlo o poměrně krátký zvuk ve chvíli, kdy plejarské plavidlo přistávalo, nebo naopak vzlétalo. Bylo zjevné, že tato akustická demonstrace byla učiněna záměrně pro potřeby zvukové nahrávky. Jak již bylo uvedeno, nikdo z přítomných plavidlo neviděl, ale Meier později sdělil, že ve chvílích, kdy zvuk dosahoval nejvyšší intenzity, měl vždy krátce možnost spatřit nezřetelné a průhledné obrysy spodku zařízení, které se podle jeho odhadu nacházelo ve výšce asi 30 metrů nad zemí.

Vzhledem k tomu, že ostatní svědci samozřejmě neměli možnost vidět ani to málo, co viděl Meier, začalo se o předmětné události poměrně rozsáhle diskutovat a spekulovat. Nakonec zřejmě chtěli vyvrátit možnost mystifikace ze strany Billyho Meiera, jelikož si zapůjčili jeho magnetofon a odešli s ním na místo, kde Meier původně stál. Položili ho na zem a zapnuli magnetofon, přičemž předmětný zvuk zesílili na maximum. Poté odešli zpět na původní místo, aby nyní porovnali kvalitu toho, co uslyší, s tím, co slyšeli původně.

A byli velmi překvapeni rozdílem, který byl evidentní. Nyní totiž zvuk nevycházel ze shora, ale naopak jakoby ze země. Navíc i přes maximální možnosti magnetofonu byl zvuk velmi slabý. Takže s intenzitou toho, co slyšeli původně, se to nedalo ani zdaleka srovnávat. Nakonec došlo i na prohledávání nedalekých stromů, zda se někde ve větvích nenacházejí zavěšené reproduktory. Pochopitelně nic nenašli. I když by zřejmě i z technického hlediska bylo něco takového jen stěží proveditelné.

K velmi pozoruhodné události došlo onoho 14. dubna 1976. Z dostupných materiálů víme o tom, že Billy Meier byl telepaticky kontaktován Plejarany, přičemž mu byly sděleny přesné souřadnice, kam se má dostavit. Zároveň mu bylo doporučeno, aby si s sebou vzal fotoaparát a magnetofon. Poté, co následoval telepatické instrukce, dostal se do lokality Schmärbüel und Maiwinkel (Švýcarsko). Když došel na místo určení, nemusel ani dlouho čekat, když uslyšel povědomé zvuky plejarské letecké technologie.

Prakticky souběžně spatřil na obzoru plavidlo diskovitého designu o průměru asi sedmi metrů, které přilétalo ze severovýchodní strany. Meier vytáhl fotoaparát a pořídil několik snímků. Pak spatřil, jak se z jihovýchodu přibližuje vojenský letoun "Mirage 111" švýcarské armády a míří přímo k plejarskému objektu. Meier nyní zapnul i magnetofon doufaje, že nahraje i nějaké zvuky a přitom i nadále fotil. Když se "Mirage 111" přiblížil k "ufo" asi na jeden kilometr, plejarské plavidlo změnilo směr snad o 90 stupňů a prudce zrychlilo. Tato honěná na "kočku a myš" se opakovala celkem 22x. Mezitím se Meierovi podařilo učinit 14 snímků mimozemského plavidla a deset snímků vojenského letounu. První fotografie byla pořízena v 16:14 hodin a poslední asi tak o deset minut později.

Samozřejmě i tato série fotografií byla později podrobena zevrubné analýze, a to hned nezávisle na několika místech (mimo jiné můžeme jmenovat specializovanou firmu "Micor" v San Francisku nebo společnost "Spectro Dynamics" se sídlem v San Diegu). Všechny provedené analýzy bez výjimky vyzněly ve prospěch pravosti fotografií. Takových případů ve spojitosti s příběhem Billyho Meiera můžeme zaznamenat několik desítek. Jde bezesporu o bezprecedentní záležitost v novodobé historii ufologie.

Takže krátce a jasně řečeno, odborníci na akustiku identifikovali několik klíčových funkcí, resp. zvuků, které patřily mimozemskému plavidlu a které nebylo možné reprodukovat jakýmkoliv známým zařízením. I přes to, že hledali v těch nejkvalitnějších archivech zvuků, nepodařilo se jim až na jednu jedinou výjimku nalézt žádný podobný či analogický zvuk. A touto výjimkou byl zvuk naší planety! Mezi více jak 30 různými pevně projevenými frekvencemi zvuků mimozemského plavidla o různě se měnících amplitudách se na pozadí podařilo izolovat kmitočtově mnohem nižší harmonický tón v pásmu infrazvuku, který odpovídal planetární rezonanci.

Tato frekvence se v současné době pohybuje kolem 7,8 Hz, ale na různých místech Země jsme schopni registrovat lokální nárůst skokovitého charakteru, který bývá vesměs vždy dočasného charakteru. Jednotlivé "skoky" zvyšují původní frekvenci 7,8 Hz vždy o 5,9 Hz. Takto se pohybujeme směrem nahoru až skoro k 50 Hz.³⁸

Samy o sobě jsou výše uvedené informace součástí těch nejnovějších poznatků, neboť dlouhou dobu se mělo za to, že Schumannova frekvence naší planety stoupá spíše lineárním způsobem a trvale. Z materiálů poskytnutých Billy Meierem bychom však mohli usuzovat ještě na něco jiného. Výše uvedené lokální krátkodobé výkyvy by totiž mohly být ve skutečnosti generovány plejarskými plavidly, jejichž metalická konstrukce, která je tvořena strukturovanými slitinami kovů na krystalické bázi, generuje proud stojatých rezonančních vln.

Tato uměle generovaná vibrační pole při kontaktu s globálním vibračním polem naší planety mají tendenci Schumannovu rezonanci mírně zvedat směrem nahoru. Jinými slovy by se dalo říci, že tam, kde bychom dokázali aktuálně naměřit takovou anomálii, bychom si mohli být jisti tím, že se v blízkém okolí buď ve stejné době nebo v krátké minulosti (řádové dní) pohybovalo jedno nebo více plejarských plavidel. Toto zjištění osobně považuji nejen za pozoruhodné, ale velmi důležité, neboť nás posouvá v pochopení problematiky jevů spojených s plejarským fenoménem o notný kus cesty dopředu.

Další zajímavé informace, jež jsou se vztahují k této záležitosti, zazněly během 223. kontaktu Eduarda Meiera se zástupci plejarské civilizace (konkrétně s Quetzalem), ke kterému došlo dne 1. května 1988.