TAJEMSTVÍ BRÁNY PRŮCHODU (3)

Metabolické procesy lidského těla jsou úzce spojeny s tzv. časovou rotační charakteristikou příslušné planety kolem Slunce (s činností metabolického systému potom v samém základu souvisí i energoinformační platforma buňkového systému těla). Vzhledem k tomu, že rotační charakteristika Nibiru kolem Slunce je cca 3600 let, platí tento metabolický poměr stárnutí mezi člověkem a Annunaki - 3600 roků pro člověka, je 1 rok pro Annunaki. Vyjdeme-li z tohoto faktoru lze konstatovat, že Annunaki například mohli "prospat" celou  2. světovou válku.

Annunaki zde zanechali několik základen, ve kterých fungují „pozorovatelé“ a lze tedy konstatovat, že několik set Annunaki se pohybuje v prostředí planety Země a jsou to jedni a ti samí jedinci.

Existují dvě prostředí, kde lze relativně nerušeným způsobem hypoteticky „spát“ po vemi dlouhou dobu.  Prvním místem je dno oceánů a moří, v hloubce několika kilometrů (nevýhodou zde však je potřeba stálého přísunu kyslíku vzhledem k biologické stavbě Annunaki, která je totožná s lidskou, a toto nelze zajistit vzhledem k možným přírodním katastrofám, jako je např. tsunami). Druhá možnost je hluboko v podzemních prostorách s využitím jeskynních labyrintů, kde je vesměs stabilní teplota a klid.

Ernst Muldašev ve svých knihách popisuje mnohá setkání s lidmi, se kterými hovořil na svých putováních po Tibetu, a kteří se mu svěřili s tím, že v jejich společenstvích existuje jakási „kasta“, určité rodiny, u kterých se z generace na generaci „dědí“ velmi důležitá funkce „strážce“. Tento strážce má za úkol střežit vchody do určitých podzemních prostor, ve kterých „spí zvláštní lidé“.

Na bázi této platformy tak vzniká legenda o obrech, kteří po tisíce let spí v jeskynních prostorách (např. legenda o Blanických rytířích).

V roce 1989 se Annunaki veřejně objevili mezi lidmi, kdy jejich plavidlo přistálo v centru Voroněže.

V roce 1991 se v jedno