JEDOVATÉ RYBY

       Nebezpečné ryby číhají na oběti nejen v tropických mořích, ale i u evropských břehů. Každý rok jejich toxické účinky pocítí asi 20 000 osob. 200 případů končí smrtí. Největší nebezpečí pro potápěče a neopatrné plavce představují dva zástupci rodu Synanceia, odranec pravý (Synanceia verrucosa)a odranec smrtící (Synanceia horrida). Tyto záludné ryby žijí skrytě v mělkých vodách Indického a Tichého oceánu. Maskování mají tak dokonalé, že je potápěči mezi korálovými útesy často vůbec nevidí. Vzhledem připomínají ležící neforemné kameny (odtud jejich anglické pojmenování stonefish), někdy jsou dokonce porostlé řasami. Stačí jen letmo zavadit o ostny hřbetní ploutve a z příjemné dovolené je drama. Jedové žlázy odranců obsahují stonustoxin, který vyvolává prudkou bolest, otoky a ochromuje svalstvo. Jeho účinek je asi desetkrát silnější než uštknutí chřestýše. Mnoho lidí na setkání s odranci doplatilo životem. Teprve v roce 1959 byl objeven účinný protijed, ale ani tak nelze nebezpečí podceňovat. Domorodí obyvatelé Austrálie znali nebezpečí číhající ve vodě odedávna a varování si předávali z generace na generaci. Dodnes provozují rituální tanec, který názorně předvádí setkání muže s odrancem reprezentovaným dřevěným modelem a jeho nešťastný konec. Tak se s nebezpečím seznamovali mladí nezkušení lovci. Jedový aparát odranců je velmi prostý. Na bázi jednotlivých ostnů hřbetní ploutve jsou uloženy jedové žlázy překryté tenkou blankou. Pokud se osten zabodne do cizí tkáně, vytryskne jedový výměšek tenkým žlábkem přímo do těla oběti.  

     

      Vody evropských moří

      Nebezpečí, že šlápnete na jedovatou rybu, nehrozí pouze v tropických lagunách. I v mělkých vodách Baltského, Severního a Středozemního moře se vyskytují obávaní ostnatci. Leží obvykle na dně v písku nebo v bahně, a když se k nim člověk přiblíží, nastaví hřbetní ploutev s jedovými ostny. Patří k nejnebezpečnějším jedovatým živočichům v Evropě, i když kontakt s nimi zpravidla nekončí smrtí. Prudký jed vyvolává silnou bolest, otoky, poruchy srdečního rytmu a krevního oběhu. Při zasažení se doporučuje mimo jiné omývat poraněnou část těla horkou vodou (kolem 45 stupňů), neboť toxin tohoto druhu ztrácí teplem účinek.  

     

      Aktivní a pasivní 

      Odborníci rozlišují aktivně a pasivně jedovaté ryby podle toho, zda jed působí jako obrana při kontaktu s nimi nebo až po jejich požití. K zhruba 250 druhům aktivně jedovatých ryb patří vedle odranců a ostnatců například trnuchy (z řádu rejnoků), perutýni (jejich jed je podobný jedu kobry), sumec korálový (též: plotos páskovaný) s jedovými trny v hřbetní a prsní ploutvi, ropušnice (maskované podobně jako odranci) a havýši. Pasivně jedovatých druhů ryb je asi pět set. Jejich jed nepomáhá sice jednotlivci, neboť působí až po požití, ale chrání druh jako takový. Predátoři si časem odvyknou takové ryby považovat za kořist. K této velké skupině patří například bodloci, barakudy a ostenci. Ovšem i známé jedlé druhy mohou být v určitém období nebo za syrova jedovaté, například úhoři, sledi, sardinky, nebo mečouni.  

     

      Fugu 

       Zvláštní místo mezi pasivně jedovatými rybami zaujímá bezesporu japonská ryba fugu z čeledi Tetraodontidae (řád čtverzubci). V jejím těle je jed tetrodotoxin, který blokuje šíření nervových impulzů. Nástup příznaků se projevuje za 5 - 45 minut po konzumaci a je spojen s nevolností, zvracením a průjmy, následují závratě, brnění rtů, znecitlivění končetin a poruchy dýchání. Smrt nastává v důsledku paralýzy dýchacích svalů. Jed se soustřeďuje především ve vaječnících a játrech této ryby. V Japonsku je považována za delikatesu a po odstranění jedovatých částí těla se konzumuje. Její přípravu mohou provádět jen speciálně vyškolení odborníci. Přesto každoročně dochází k desítkám otrav. Úmrtnost dosahuje obvykle šedesáti procent. Toxické látky se do těla fugu dostávají z mikroorganismů, které jsou součástí přirozeného planktonu. Pokud jsou ryby fugu chovány na farmách, jed neobsahují.  

    

      Paryby

      Největšími aktivně jedovatými parybami jsou trnuchy. Tito rejnoci jsou blízkými příbuznými žraloků, nejsou však prakticky nikdy agresivní. Někdy se nechávají od potápěčů dokonce krmit. Pokud se cítí ohroženi, například neopatrným prudkým pohybem, začnou se bránit. Jako zbraň používají dlouhý ocas zakončený mohutným ozubeným ostnem. Mohou jím cíleně udeřit na jakékoli místo. Rána je velmi bolestivá a špatně se hojí. Přesto jsou trnuchy vyhledávaným objektem turistů a fotografů. Některé druhy opravdu stojí za podívanou, například nádherná trnucha modroskvrnná.  

     

      Perutýn

      Krásu a jedovatost v jedné osobě spojuje také perutýn ohnivý (Pterois volitans)z čeledi ropušnicovitých. Obývá především tropické oblasti a Rudé moře a je na setkání s vetřelci dobře připraven. Až třicet centimetrů velkou rybu chrání osmnáct jedových trnů a výstražné zbarvení. Poranění potápěčů způsobená touto rybou jsou poměrně vzácná, častěji se zraní akvaristé, kteří ji chovají v zajetí. Ani sumci koráloví nepředstavují větší nebezpečí, neboť při spatření člověka obvykle rychle odplují. Pokud se však dostanete do blízkosti, rozhodně nezkoušejte se jich dotknout. Na rozdíl od jiných ryb, které vylučují jed až po bodnutí, jsou ploutevní paprsky těchto sumců neustále pokryty slizovou hmotou obsahující jed. Je to plototoxin, který zatím není dobře prozkoumán a neexistuje proti němu účinný prostředek.

      Během prvních deseti minut působí nesnesitelnou bolest a ještě po týdnech je místo vpichu necitlivé. Ani aktivní, ani pasivní obrana jedem neznamená pro tyto obyvatele moří úplné bezpečí. Mnohé dravé ryby si z jejich toxinů nic nedělají a žraloci se svým odolným žaludkem konzumují téměř všechny druhy bez rozdílu. Někteří kladivouni si dokonce speciálně oblíbili jedovaté trnuchy a konzumují je jako pikantní delikatesu. V jejich žaludku lze někdy nalézt pozůstatky až několika desítek trnuch.