PROČ JE KRYM V CHAOSU? FAKTA, KTERÁ BYCHOM MĚLI VĚDĚT O TÉTO ZEMI (2)

Jak byl Krym oddělen od Ruska?

V roce 1954 došlo ke kontroverznímu rozhodnutí ze strany tehdejšího sovětského vůdce Nikity Chruščova (viz obr. vpravo), který byl sám etnickým Ukrajincem, jež se týkalo převedení poloostrova Krym k ukrajinské části území. Po rozpadu Sovětského svazu byl Chruščovův "dar" široce kritizován mnoha Rusy včetně těch, kteří nyní žijí v "Autonomní republice Krym".

Velký zmatek způsobila samotná pozice Sevastopolu, který byl nejen největším krymským městem, ale také se nacházel na velmi strategicky důležitém místě. Již v roce 1948 byl Sevastopol oddělen od okolního regionu a přímo podřízen Moskvě. Sloužil jako důležitá sovětská námořní základna. Takto zůstalo toto město uzavřeno po dlouhé roky.

V roce 1990 se situace Sevastopolu stala předmětem nekonečných debat mezi Ruskem a Ukrajinou. Po dlouhých jednáních byl městu s okolním územím udělen status "města zvláštního významu" v rámci ukrajinského státu a některé z námořních přístavů byly pronajaty Rusku ("Černomořské flotile") a to až do roku 2047. Nicméně ve městě stále žije většina etnických Rusů a ruští politici ho tak stále považují za součást Ruska.

Etnické diskuze

V podstatě do začátku 20. století byli na Krymu Rusové a krymští Tataři jednoznačně převládající etnickou skupinou, následovala ukrajinská či židovská menšina a další. Krym se sám o sobě stal inspirací mnoha velkým ruským básníkům, spisovatelům a dalším umělcům, z nichž mnozí zde přímo žili, nebo se zde narodili.

Během II. světové války se asi 20 000 krymských Tatarů spojilo s německými okupanty, ale mnoho jiných etnických skupin bojovalo proti Němcům uvnitř sovětské armády. S odvoláním na spolupráci krymských Tatarů s nacisty nařídil Josef Stalin, aby celá tato etnická skupina byla vyhoštěna z Krymu do několika středoasijských sovětských republik. Oficiálně mělo být takto deportováno na 183 155 lidí. Na Krymu se tehdy nacházelo asi 9 000 krymských Tatarů - válečných veteránů. Těsně před II. světovou válkou tvořili krymští Tataři asi 19% celkové populace Krymu a Rusové pak 50%.

I když byla deportace oficiálně kritizována ruským komunistickým vedením již v roce 1967, mohli se Tataři de facto vrátit zpátky na Krym až koncem osmdesátých let 20. století. Tragické události kolem jejich deportace ze Stalinovy vůle pochopitelně dodnes zanechaly v této etnické skupině nenávist k tehdejšímu sovětskému režimu potažmo Rusku.

Shromáždění krymských Tatarů při 68. výročí jejich deportace z poloostrova do vzdálených oblastí Sovětského svazu

Referenda a naděje

V roce 1991 se obyvatelé Krymu zúčastnili několika referend. V prvním referendu se s 93,26% voličů tento region přihlásil jako autonomní republika k tehdejšímu Sovětskému svazu. Jenomže v této době nabraly události spojené s rozpadem Sovětského svazu velmi rychlé tempo. Takže v tomto rychlém sledu následovalo druhé referendum, ve kterém se obyvatelé Krymu měli vyjádřit k tomu, zda podporují nezávislost Ukrajiny na tehdejším Sovětském svazu. Celkem 54% obyvatelstva vyjádřilo souhlas s nezávislostí Ukrajiny.

Jenomže mělo následovat ještě třetí referendum, ve kterém se mělo jednat o vyjádření obyvatel Krymu k jejich nezávislosti na Ukrajině. Tak byli obyvatelé tohoto regionu předem informováni ze strany Kyjeva. Jenomže toto velmi důležité referendum se neustále odkládalo na neurčito a nakonec k němu vůbec nedošlo. To samozřejmě vedlo kritiky k tvrzení, že obyvatelé Krymu byli Kyjevem podvedeni s tím, že jejich zákonná práva byla pošlapána.

Demonstrace obyvatel Krymu v roce 1992 v důsledku neuskutečnění třetího referenda

Komplikujícím problémem byl návrat krymských Tatarů, kteří se začali na poloostrov stěhovat v počtu mnoha desítek tisíců. Následně tito lidé začali vést nekonečný boj s místními úřady. Vzniklo sdružení "Mejlis", které začalo zastupovat práva a zájmy menšiny krymských Tatarů ve vztahu k oficiální administrativě. Ačkoliv tato aktivita nebyla nikdy uznána jako oficiální organizace, vysloužila si u krymských Tatarů nespornou autoritu, neboť ve svém fungování byla poměrně úspěšná.

Zatímco se staronoví obyvatelé Krymu (krymští Tataři) a ruská většina naučili respektovat jeden druhého jako sousedy, kteří se vzájemně potřebují, tvrdohlaví politici obou etnických skupin vytvářeli neustálé důvody k vzájemnému hašteření a napadání se často i z naprosto banálních důvodů. Tvrdé, ale poměrně úspěšné lobování krymských Tatarů za rozšíření svých občanských práv vedlo některé proruské krymské politiky k tomu, aby "Mejlis" označili za "organizovanou zločineckou skupinu" s tím, že se chová protiústavně.

Co bude dál?

Ve své podstatě konečným cílem etnických Rusů protestujících na Krymu je uspořádání referenda o tom, zda by si region měl zachovat svůj současný autonomní status na Ukrajině, nebo zda by se měla tato část země stát zcela nezávislým státem, a nebo se znovu připojit k Rusku. Jak vidno, je zde vedena bitva o referendum, jež bylo kdysi dávno Krymu přislíbeno, ale doposud se neuskutečnilo. Současná eskalace napětí znovu výrazným způsobem oživila tuto starou bolest. Problém, který měl být již dávno ze strany Ukrajiny vyřešen, se tak znovu vrací na scénu a to v mnohem palčivější podobě.

Souběžně se organizace "Mejlis" domnívá, že etničtí Rusové se snaží "odtrhnout Krym od Ukrajiny". Jde však o velmi malou část Tatarů. Většina zastává apolitický status, nebo dokonce podporuje právo Krymu na sebeurčení. Pravicoví radikálové ze západní Ukrajiny již dříve hrozili posláním "vlaků přátelství" plných ozbrojených bojovníků tak, aby rozdrtili jakékoliv známky odporu k revoluci, kterou si tak tvrdě vybojovali.

Úřady v Kyjevě, které mají plné ruce práce s ustanovením své nové role v revoluční vládě, přijali zatím měkký přístup ke Krymu. Prozatímní ministr vnitra, ještě když to bylo možné, neprovedl žádná "drastická opatření" k zatčení svrženého prezidenta Janukoviče, neboť se obával, že by to mohlo podnítit velké nepokoje.

Nastávající události budou velkou "zkouškou dospělosti" pro všechny zainteresované strany.