ÚDER PŘIŠEL PŘED 13 000 LETY (2)

Skelné plošiny na Měsíci

K tomu, abychom se v tomto tématu mohli posunout opět o kousek dále, budu muset tuto část začít v poněkud širších souvislostech. V roce 1969 přistálo známé "Apollo 11" na Měsíci. Během této mise učinili astronauti velké množství fotografických snímků a také odebrali vzorky z některých malých kráterů, či lépe řečeno minikráterů o velikosti 15 až 20 centimetrů. Ve chvíli, kdy prováděli tento výzkum, všimli si různě velkých skelných ploch či povrchu vykazujícího velmi netypickou "skelnou glazuru" s velkým množstvím různých výčnělků a výstupků. V některých případech se zdálo, že, že kapičky hmoty stékaly po šikmém povrchu a poté, co urazily vzdálenost několika centimetrů, ztuhly.

Pokud vím, tak o tomto zajímavém objevu širší veřejnost nebyla nikdy dostatečně informována, ale stejně bychom si jen stěží dokázali uvědomit jeho význam. Ovšem ještě v roce 1969 vyšel ve známém vědeckém časopise "Science" článek od T. Golda, který přišel s teorií, jakým způsobem tyto skelné plochy mohly být vytvořeny. Jak je všeobecně známo, sklo vzniká tavením písku.

Podobné artefakty se často vyskytují všude tam, kde panují extrémní teploty, jako jsou sopky, nebo v místech dopadu meteoritů. "Jezírka" skelné hmoty byla zjištěna i v americké lokalitě "White Sands", Nové Mexiko, kde se prováděly atomové testy. Takže není pochyb o tom, že "měsíční sklo" bylo vytvořeno působením velmi vysokých teplot.

Jenomže s finálními závěry to zas až tak jednoduché nebylo. Bylo totiž jasně prokázáno, že měsíční skelné glazury byly charakteristické zrnitou konfigurací, kdy jednotlivá zrna dosahovala velikosti od 0,5 do 10 milimetrů. Dr. Gold tak přišel s myšlenkou, že povrch byl spíše zničen jakýmsi velmi krátkým zvýšením teploty, než aby byl podstatně pomalejším tempem "vařen". Pravděpodobným zdrojem tohoto jevu bylo naše Slunce, přičemž se odhaduje, že muselo "výbojovým efektem" zvýšit svou svítivost až 100x a to po dobu 10 až 100 sekund.

Dalším výzkumem došel dr. Gold k přesvědčení, že